čtvrtek, 25. duben 2013

Miloš Karadaglić - Klíčem k úspěchu jsou pozitivní myšlení a vytrvalost

Napsal(a) 

Miloš Karadaglić - Klíčem k úspěchu jsou pozitivní myšlení a vytrvalost, foto Margaret Malandruccolo/DG, Olaf Heine/DG Miloš Karadaglić - Klíčem k úspěchu jsou pozitivní myšlení a vytrvalostfoto: Margaret Malandruccolo/DG, Olaf Heine/DG

Pro dnešní média, která se neustále pídí po nových hudebních objevech, musel charismatický kytarista Miloš Karadaglić představovat v roce 2011, kdy vydal u firmy Deutsche Grammophon své první CD (The Guitar: Mediterráneo ), obrovské lákadlo: CD se dostalo již během několika měsíců na první příčku žebříčku „classical charts“ a získalo umělci i prestižní cenu anglického časopisu Gramophone, Young Artist of the Year. Tehdy osmadvacetiletý Černohorec se brzy stal chutným mediálním soustem a novináři i fotografové jej nespouštěli z očí. „Kytara má nového hrdinu,“ prohlásil již v únoru 2011 deník The Daily Telegraph; v USA byly jeho koncerty ohlašovány barnumskou reklamou typu „světová senzace“ anebo „nová rocková [sic!] hvězda klasické hudby“. V roce 2012 už hrál Karadaglić na koncertech a turné nejen v Anglii, USA a Kanadě, ale i ve Francii, Holandsku, Švýcarsku, Jižní Koreji, Japonsku, Hongkongu a Austrálii; všechny koncerty byly beznadějně vyprodány.

Jsou úspěch Karadaglićovych tří CD a jeho závratná koncertní kariéra z větší části výsledkem dnešní vizuálně orientované doby a perfektní propagace umělce obratnou agenturou IMG a světoznámou gramofonovou společností? Někteří erudovaní posluchači u nás se domnívají, že jeho poslední CD je posluchačsky, eufemisticky řečeno, širokospektrální.

Kdo nezná situaci v řadě zemí západní Evropy, USA a Japonsku, kde je klasická hudba považována za elitní záležitost a kde kytara znamená pro drtivou většinu mladých posluchačů kytaru elektrickou, bude Karadaglićovu popularitu, zvláště u jeho vrstevníků, těžko chápat. „Jedna z příčin, proč Karadaglić získal u klasického hudebníka bezprecedentní množství přívrženců, je jeho schopnost snadno překračovat z tábora vyznavačů klasického repertoáru do tábora milovníků populární klasiky,“ napsal v listopadu 2012 australský kritik William Yeoman. Nebo-li Karadaglić umí hrát jak Bacha, tak posluchačsky méně náročnou muziku. Bonbonky ovšem hráli a nahráli například i slavní houslisté jako Kreisler nebo Heifetz.

Karadaglić je prvním koncertním kytaristou, s kterým Deutsche Grammophon sepsala po letech smlouvu (pro společnost nahrávali kdysi legendární kytaristé Segovia nebo Yepes). Repertoár jeho první desky (mimo jiné Tárrega, Albéniz a Granados) není však v žádném případě zaměřen na nejširší posluchačské spektrum. „Během studia jsem samozřejmě hrál skladby, které hrají všichni kytaristé na mé úrovni – Britten, Ginastera, Brouwer...,“ řekl Karadaglić v rozhovoru ve francouzském časopise La guitare classique (červen – srpen 2011). „Ale začínat jako naprosto neznámý umělec s těmito skladbami je velice těžké, protože koncertní kytara je v mysli posluchačů spojena se jmény jako Segovia, Bream, Williams, Lagoya nebo Yepes.“ Na druhé desce se Karadaglić soustředil na jihoamerický repertoár (například Villa-Lobos, Astor Piazzolla a argentinský kytarista a skladatel Jorge Morel).

Deutsche Grammophon a Karadaglić mají v plánu další nahrávky a umělcovým nejoblíbenějším skladatelem je Johann Sebastian Bach. Hraje ho rád také proto, že pro něj představuje osobní výzvu: „Musím svůj výkon neustále zlepšovat, abych se vyrovnal výši té hudby...,“ řekl v rozhovoru pro La guitare classique. Má však rád i soudobou hudbu, ačkoliv o konkrétní spolupráci se současnými skladateli zatím neprozradil nic bližšího. Nahrává velmi rád: „Je to úžasně vzrušující,“ řekl v červnu 2012 v rozhovoru v časopise Gramophone. „Na koncertě můžete hrát třeba pro tisíc posluchačů, ale na CD hrajete pro celý svět.“

Z technického hlediska je Karadaglić na vysoké úrovni. Jak napsal po jeho vystoupení v New Yorku v červnu 2011 dlouhodobý kritik časopisu Classical Guitar Review, během celého programu hrál Karadaglić „s naprostou přesností“ a kritik ocenil i jeho „skvělé frázování a čistou melodickou linku“; v Albénizově skladbě Asturias dokázal vyloudit z nástroje ty „nejkrásnější vysoké tóny, jaké jsem kdy slyšel“. Karadaglić má však i talent vytvořit specifickou atmosféru: „To, co bylo skutečně neobyčejné, byl způsob, jak pouhý kytarista dosáhl v průběhu intimního a nepřehnaného programu, za pomoci jediného mikrofonu a obratného osvětlení, scvrknout obrovský prostor na důvěrné prostředí,“ napsal v září 2012 kritik anglického deníku The Guardian po Karadaglićově koncertu v třítisícové Royal Albert Hall.

V roce 2012 byl umělec také námětem dokumentárního filmu Miloš: Heartstrings (vyšel na DVD). Karadaglić je dnes totiž znám ve světě většinou jen pod svým křestním jménem. Tato mediální móda a typ propagace umělců nejsou ovšem nic nového (například japonská houslistka Midori). Snad není cynické dodat, že dalším důvodem mohla být výslovnost Karadaglićova příjmení: s tou se pravděpodobně netrápí jen Slovani.

Miloš Karadaglić - Klíčem k úspěchu jsou pozitivní myšlení a vytrvalost, foto Margaret Malandruccolo/DG, Olaf Heine/DG Miloš Karadaglić - Klíčem k úspěchu jsou pozitivní myšlení a vytrvalostfoto: Margaret Malandruccolo/DG, Olaf Heine/DG

Umělcovi posluchači a fanoušci ve čtyřech světadílech nemohou znát jeho zázemí do detailu, a proto možná považují jeho příběh a meteorický vzestup za pohádkový. Jako vždy je skutečnost poněkud jiná. Karadaglić je bezesporu talentovaný umělec, ale za jeho nedávno dobytým postavením je nejen štěstí, ale i více než 20 let tvrdé práce. Jako osmiletý chtěl hrát na klavír, k jeho koupi však jeho rodiče neměli dost peněz. Náhodou však objevil doma starou, zaprášenou kytaru, které chybělo několik strun. Měl i pěkný hlas a chtěl se, jako mnohé děti v jeho věku, stát rockovou hvězdou. Brzy poté mu však otec přinesl desku ze 70. let, na které hrál řadu známých skladeb, včetně Albénizovy Asturias, Andrés Segovia. Od té doby snil Miloš jen o tom, že jednoho dne bude moci i on zahrát Asturias.

Naštěstí byl velmi muzikální a měl nejen podporu rodiny, ale brzy i černohorské veřejnosti. Již jako teenager koncertoval po celé zemi a vystupoval v tamější televizi. Na druhé straně však neměla země žádnou tradici hry na koncertní kytaru. V tehdejší době si byli navíc všichni vědomi hrůz balkánských válek, a i když Černá Hora nebyla zatažena do přímého konfliktu, její obyvatelé žili tehdy v poměrné izolaci. I to přispělo k tomu, že si musel Karadaglić svou cestu hledat do značné míry sám – prvních pět let neměl možnost učit se u specialisty a studium mimo Černou Horu nepřicházelo v úvahu. V třinácti letech však již hrál veřejně v Paříži a v patnácti se zúčastnil mistrovského kurzu kytaristy Davida Russella v Itálii. V té době nebyl ještě zcela rozhodnut pro profesionální dráhu. Po poradě s Russellem, který rychle odhadl chlapcův potenciál, však zvolil studium na londýnské Royal Academy of Music.

Motivace a odvaha mladému Karadaglićovi zřejmě nikdy nescházely. V 17 letech však nemohl na přijímací zkoušky do Londýna jet sám, a o tom, že na Academy poslal amatérsky natočený pásek, se nezmínil ani rodičům. Když odpověď nepřicházela, nervózní mladík se odhodlal na akademii zatelefonovat. K svému nesmírnému překvapení a radosti zjistil, že mu škola nabídla stipendium.

Londýnské začátky však nebyly lehké. V jeho technice byla řada problémů a pod vedením Michaela Lewina, který je dodnes jeho mentorem, se musel vrátit k Sorovým etudám, jež hrával už jako osmiletý. Také celkový přístup k hudbě byl v Londýně jiný, než na jaký byl zvyklý: „kytara byla jedna věc, v jiném šuplíku byla raná hudba, jinde opera – všechno bylo přesně zařazeno“ (Gramophone, červen 2012), zatímco doma byla hudba prostě hudba, ať už hrál kdekoliv a pro kohokoliv.

To je přístup, který propaguje i dnes, a proto také hraje rád jak v tradičních koncertních sálech, tak v netradičních prostorech, jako jsou například newyorský Le Poisson Rouge nebo kluby Deutsche Grammophon v Amsterodamu, Berlíně, Londýně nebo jihokorejském Soulu (tzv. Yellow Lounges). „Pro mladého muzikanta je velice důležité přinést hudbu lidem, ne čekat, až přijdou do koncertního sálu,“ prohlásil v říjnu 2012 časopisu Vogue.

Letos má na programu jak další koncerty v Evropě, USA a Japonsku, tak koncerty s orchestry v Británii a Asii; recitály uspořádá v městech od Bostonu po Berkeley, Prahu (Pražské jaro), Taipei, Turín a Verbier. K rozhovoru pro HARMONII se nám jej podařilo zastihnout mezi Paříží a Londýnem.

 

V posledních letech se objevila řada talentovaných umělců z bývalé Jugoslávie – například prvotřídní zpěváci z Chorvatska, uznávaný makedonský klavírista Simon Trpčeski, teď vy, výjimečný koncertní kytarista z Černé Hory. Dobří umělci se samozřejmě rodí bez ohledu na polohu země jejich původu! Myslíte, že to, co talent potřebuje, aby se správně rozvíjel, je jen správné prostředí a správná výuka? V jakékoliv profesi hraje nejdůležitější roli vůle uspět. Jistěže, prostředí a výuka jsou důležité, avšak někdy mohou „dokonalé“ instituce na nejvyšší úrovni mít opačný účinek a svým způsobem zastrašit. Je důležité si uvědomit, že talent je vrozený a každý nadaný umělec má také svůj vlastní vrozený mechanismus, jak se s tímto darem vyrovnat. Ve správné fázi vývoje je navíc naprosto nezbytné mít dobré rádce a v této fázi musí také člověk být tam, kde je hodně pracovních příležitostí. Nicméně všechno ostatní záleží na každém jedinci. Klíčem k úspěchu jsou pozitivní postoj a vytrvalost.

 

Miloš Karadaglić - Klíčem k úspěchu jsou pozitivní myšlení a vytrvalost, foto Margaret Malandruccolo/DG, Olaf Heine/DG Miloš Karadaglić - Klíčem k úspěchu jsou pozitivní myšlení a vytrvalostfoto: Margaret Malandruccolo/DG, Olaf Heine/DG

Do Londýna jste přišel v sedmnácti letech. Jaký dojem na vás udělal tamější hudební život? Příchod do Londýna změnil můj život úplně ve všem. Černá Hora je velice krásná, ale také velice malá země. Když jsem přijel do Londýna, najednou jsem se ocitl ve městě, které je víceméně středem světa. Zpočátku to byl pro mne docela šok, ale pak jsem si uvědomil, jaké jsem měl vlastně štěstí! Hudební život v Londýně je neuvěřitelný, a to mě inspirovalo pracovat tak tvrdě, jak jsem jen mohl, abych se jednoho dne mohl dostat mezi interpretační elitu.

Kytara je v našem povědomí nerozlučně spjatá se Španělskem a španělsky mluvícími zeměmi. O španělské kultuře jste určitě věděl dost už v mládí, vzhledem k povaze nástroje, ale jaký dojem na vás udělalo Španělsko, když jste je konečně navštívil? Při své první návštěvě Španělska jsem jel do Madridu, koupit svou úplně první koncertní kytaru. Vyrobil ji slavný nástrojař Paulino Bernabé, a když jsem na ni hrál poprvé, myslel jsem, že jsem ten nejšťastnější člověk na světě! Během návštěvy mne také vzali na představení flamenca, a to byl dodnes nejsilnější hudební zážitek mého života. Sním o tom, že jednoho dne se odeberu hluboko do andaluských hor a budu se tam tento styl učit u nějakého mistra.

Na vašem CD, Latino Gold, je třicet minut nových záznamů z jihoamerické hudby. Co bylo za rozhodnutím soustředit se znovu na tento repertoár? Vrátit se k Latinu bylo moje rozhodnutí, chtěl jsem v původní nahrávce udělat nějaké změny a nahrát i další věci. Tento repertoár se pro kytaru opravdu dobře hodí, jsou tam ty nejklasičtější, ale i ty nejpopulárnější skladby. Věřím, že na tomto CD si každý najde ten „svůj“ kus.

 

V současné době existují prvotřídní koncertní kytaristé nejen v Evropě a Latinské Americe, ale i v Austrálii a Číně. Ovlivnilo to nějak repertoár? Existují skutečně vynikající skladby pro kytaru z pera soudobých skladatelů? Ano, existuje nepřeberné množství nového a zajímavého repertoáru a ten čeká netrpělivě na své objevení. Nejdůležitějším odkazem, který mohou umělci zanechat, jsou skladby, které si objednali. Zatímco však existuje hodně moderních kusů pro kytaru od řady skladatelů, bude asi trvat nějaký čas a dá to dost práce, než třeba John Adams nebo Philip Glass budou chtít napsat například pro kytaru koncert.

Miloš Karadaglić - Klíčem k úspěchu jsou pozitivní myšlení a vytrvalost, foto Margaret Malandruccolo/DG, Olaf Heine/DG Miloš Karadaglić - Klíčem k úspěchu jsou pozitivní myšlení a vytrvalostfoto: Margaret Malandruccolo/DG, Olaf Heine/DG

 

Máte v plánu další disk pro Deutsche Grammophon. Čeho si ceníte u spolupráce s touto firmou nejvíc? Další projekt bude z dosavadních ten největší a jsem jím opravdu nadšený. DG je vlastně moje hudební rodina a spolupracovat s nimi je privilegium a inspirace. Lidé, s kterými pracuji, jsou víc než kolegové – jsou to moji přátelé a spojenci a toho si cením víc než čehokoliv jiného.

Řada kritiků ocenila vaši mimořádnou schopnost vytvořit intimní atmosféru i ve velkých sálech, jako například Royal Albert Hall. Jaké tajemství je za tímto kouzlem? Kdybych věděl, co to je za tajemství, jakékoliv kouzlo by asi hned zmizelo! Co ale vím dobře, je to, že miluji být na koncertním podiu. Je to opojný pocit, a velmi návykový. Dělá mne to ale úžasně šťastného.

Na celém světě jste publiku znám jen pod jménem Miloš. V Praze nebudou mít diváci žádné problémy s výslovností vašeho příjmení (mimochodem Miloš je v České republice poměrně populární jméno). Bude to vaše první návštěva Prahy? Ano, zatím jsem Praze nebyl a na návštěvu se nesmírně těším! Už od klukovských let mi vyprávěl otec, jaké je to kouzelné město. Teď je uvidím díky hudbě a tomuto skvělému festivalu. Přijede i moje rodina, což bude báječné. Každý den, když se probudím, si vždy uvědomím, jaké mám štěstí žít takovýmhle životem!

Co byste radil mladým, ctižádostivým koncertním kytaristům, nejen v České republice, ale i na celém světě? Nikdy neztrácejte ani den, usmívejte se a užívejte života. Pilně cvičte, buďte rádi, kým jste, a nikdy, nikdy se s nikým nesrovnávejte – buďte svými vlastními hrdiny.

Mirka Zemanová

Mirka Zemanová je autorka dvou knih o Janáčkovi, vydaných v Londýně (Janáček. A Composer’s Life, 2002 a Janáček's Uncollected Essays on Music, 1993). Její články vyšly v několika evropských zemích, včetně Rakouska, Německa, Holandska, Španělska, Švédska a Švýcarska; v Británii psala pro scény English National Opera, Welsh National Opera, Scottish Opera a Opera North, a pro různé hudební časopisy, včetně měsíčníků Opera a Opera Now. V severní Americe psala pro Playbill, a pro scény Lyric Opera Chicago, Houston Grand Opera, San Francisco Opera, Seattle Opera, Santa Fe Opera, Washington Opera a Canadian National Opera v Torontu; v Asii pro National Centre for Performing Arts v Pekingu a Saito Kinen Matsumoto Festival v Japonsku. Pravidelně přispívá do španělského časopisu Ópera Actual. Pro Harmonii píše od roku 2009.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.