úterý, 14. únor 2006

Miles Davis - (Ne)úplně kompletní Cellar Door

Napsal(a) 

Miles Davis Miles Davis

Znáte Davisovo album Live-Evil? Násobte je šesti, a pak možná získáte představu o živých performancích trumpetistovy elektrické kapely konce roku 1970. Pro někoho nesplnitelný sen, pro jiného děsivá představa, řeknete si. V každém případě nyní si lze dopřát tento zážitek i bez velké dávky imaginace. Vyšel dlouho očekávaný komplet The Cellar Door Sessions 1970.

Na Live-Evil (Columbia, 1971), jakési rozvinutí slavné Bitches Brew , vzpomíná Miles Davis ve své Autobiografii. "Pamatuju se, že na desce Live-Evil jsme na jedný skladbě obrátili moje jméno a místo Davis tam bylo Sivad. Další se zase místo Miles jmenovala Selim. Evil je obráceně Live a některý z nahrávek byly živě dělaný ve Washingtonu, D.C., v klubu Cellar Door. Na protikladech byla postavena koncepce celého alba: dobrý a zlý, světlý a tmavý, funkový a abstraktní, zrození a smrt. To jsem chtěl říct těmi dvěma obrazy na přední a zadní straně obalu. Jeden symbolizuje lásku a zrození, ten druhý zase zlo a pocit smrti."

Byl-li záměrem kontrast, Davisovi a producentovi Teo Macerovi se jej zjevně podařilo naplnit. Live-Evil je svého druhu hybrid. Obsahuje záznamy tří zcela odlišných leaderových seskupení z průběhu roku 1970, částečně studiové snímky, dílem právě výstřižky z koncertů ve washingtonském klubu Cellar Door (Sivad , Selim , What I Say , Inamorata ). Vše mnohokrát zeditované a poslepované. Výsledkem těchto postprodukčních prací byl mimo jiné dlouhodobě poněkud zkreslený pohled na Davisovu koncertní kapelu zmiňovaného období. Spolu s Live-Evil jsme se na výstupy v Cellar Door dívali klíčovou dírkou, někdy navíc s klapkami na očích. Jejich výseč obsažená na Live-Evil totiž příliš reprezentativní ukázkou nebyla. Masivem The Cellar Door Sessions 1970 Columbia dávnou "křivdu" napravuje - z trezoru vytahuje náplň čtyř nocí, které ve washingtonském klubu nahrála, a v podobě šesti kompaktů je dává na trh. Vše (téměř) kompletní, bez zásahu střihačských nůžek či zbytečných fade outů.

ROK PLNÝ ZMĚN

Davisova koncertní seskupení prošla roku 1970 velkými změnami. V zásadě se na pódiích nejprve radikalizoval repertoár studiové nahrávky Bitches Brew (vyšla v dubnu 1970), zvuk stále více směřoval k repetitivnějším rytmickým vzorcům a těmto intencím se muselo přizpůsobit i obsazení. Téměř nenahrávaný "Lost Quintet" (Davis, Shorter, Holland, Corea, DeJohnette - obsáhle HARMONIE 4/2005), který jako by částečně ještě zůstával ve starém jazzovém paradigmatu, se proměnil. Shortera nahradil na jaro mladičký Steve Grossman, v téže době doplnil (později nahradil) Coreu Keith Jarrett na varhany a Fender Rhodes. Koncem července 1970, zjevně nespokojen s Grossmanem, přivedl Davis do kapely nového saxofonistu Garyho Bartze. Symbolicky záhy po výstupu před půl milionem lidí na britském rockovém festivalu Isle of Wight (viz DVD A different kind of blue, 2004) opouští skupinu ti, jimž Davisovo rockovější vidění jazzu nesedí (Holland, Corea), a přicházejí jiní. Podstatně se mění hlavně rytmika. Po krátké epizodě Miroslava Vitouše se na basistickém postu ustálil Michael Henderson, bývalý rockový a soulový sideman. S takto ustálenou formací vyrazil Davis na podzimní americké turné, na jejímž konci bylo plných šest nocí ve washingtonském klubu Cellar Door.

TÝDEN V CELLAR DOOR

Angažmá v Cellar Door (14. - 19. prosince 1970) bylo vskutku efektivní zkouškou možností nové kapely: dennodenně se hrály tři zhruba hodinové sety, náplň posledních čtyř večerů pak nahrála a nyní vydává Columbia.

Především ve srovnání s jarními koncerty 1970 (dříve vydány byly březnové a dubnové záznamy z hal Fillmore) je na novém kompletu vidět, jakou cestu Davis urazil. Téměř všechna z šesti CD začínají skladbou Directions , otvírákem koncertů té doby a původně Zawinulovým originálem. Asi od poloviny toho roku prožila kompozice svou další transformaci: Hollandovy zběsilé, ale stále ještě swingující linky jsou tytam; nahradila je Hendersonova strnule se opakující funková figura, často setrvávající na jediném akordu v hypnotické pravidelnosti i desítky minut. Toto je však třeba vidět v kontextu leaderova nového směru. "Najal si mě, abych hrál, tak jak hraji. Měl jsem do kapely přinést něco nového. Myslel jsem si, že se u něho budu muset učit něco z těch starších věcí, ale vždycky mi říkal: ,Jestli budeš hrát ty staré sračky, tak ode mě letíš'," říká Michael Henderson. Ten byl prvním Davisovým basistou, který nehrál zároveň na kontrabas.

Technicky tu Davis poprvé výrazněji využívá wah-wah pedál, elektronickou deformaci nástroje, již před rokem ještě neznal a poprvé ji zařadil do svého instrumentáře až 3. června 1970, kdy ve studiu nahrával skladbu Little High People . "Kvákadlo" působí velice efektně, nová hračka je příznačně nejvíce použita právě v jamech s Johnem McLaughlinem v poslední klubové dny (CD 5+6). Tato technologická změna logicky postihla i Davisův projev, proti dlouhým sólům s "Lost Quintetem" (například koncerty ve Fillmore East v březnu) ostře odsekává své jednodušší zvukové šmouhy, znatelný je ale i posun do vyšších rejstříků, jež dříve tolik nehrál, neboť je prý "neslyšel" . Keith Jarrett tu ve srovnání s dřívějším Chickem Coreou neexhibuje expresivitou projevu, a přestože někdy uniká i ke kytarovým polohám, jeho hra je veskrze melodičtější, funky, bez přílišných ambicí zatěžovat publikum pnutím a odklony k free. Typická pro roky 1970 - 1971 je jeho sólová, takřka zpěvná introdukce ke kusu Inamorata - na Live-Evil tento úvod chyběl, jeho kontinuální obměny jsou v kompletu věrně zachyceny hned ve čtyřech podobách. Někdejší lehce nepřehledný styl Steva Grossmana (viz například ve Fillmore West) tu nahradil Gary Bartz, na sopránku hraje méně, lyričtěji, avšak vždy se znatelným přehledem.

Lze říct, že v Cellar Door a ostatních koncertech konce roku 1970 Davis v jistém smyslu otupil hrany. Očividné a neutuchající tenze mezi free jazzem a rockem, neustálé, těkající hledání nových teritorií, tedy charakteristiky kapely, kterou trumpetista vedl ještě v březnu (+ Shorter, Holland, Corea, DeJohnette), ve washingtonském klubu zjevně ustupují něčemu jinému. I když je zde patrná neustálá změna i při opakování stejných témat (Directions v boxsetu najdeme celkem pětkrát, stejně tak What I Say ), zřetelný je odklon k rockovému chápání jazzu, konečné překročení mostu, na kterém ještě jarní "Lost Quintet" setrvával. Rytmika Jarrett/Henderson/Moreira je v tomto ohledu znatelně agresivnější, funky, a také hlasitější: "Každou noc jsme si - Jack a já - cpali vatu do uší, abychom tu hlasitost vydrželi," vzpomíná Keith Jarrett. Starý repertoár je takřka opuštěn, spíše než kouskům z desek Bitches Brew a In a Silent Way je dán prostor novějším skladbám (Honky Tonk , What I Say , Inamorata ), které kapelníkovi vydrží i na turné po celý následující rok 1971.

V názvu šestidiskové kolekce tentokrát chybí příznačné "complete", neboť z deseti nahraných setů Columbia vydala jen šest - i tak přes tři hodiny hudby. Nicméně i přesto je zachována celistvost washingtonských večerů, kreativita kapely, která, i když staví opakovaně na stejném tématu/harmonii, přece tak činí pokaždé úplně jinak. Ve srovnání s koncertními halami nabízí klub Cellar Door zřetelně komornější zvuk. I když nejde asi o nejlepší koncerty v tomto obsazení, cenný je příspěvek Johna McLaughlina (CD 5+6), který se skupinou běžně nevystupoval. Jeho vstup poněkud naruší zaběhlou soudržnost formace, hráčské úlohy jsou rozděleny jinak než obvykle - což také způsobilo, že právě tato kytarová čísla na Live-Evil o daném období neříkala plnou pravdu.

The Cellar Door Session 1970 je završením letošní přehršle Davisových reedic a úctyhodným doplněním řady dřívějších koncertních či "trezorových" boxsetů. I v rámci jazzového publika je okruh zájemců o podobný komplet úzce vymezen, také problematická finanční návratnost byla zřejmě důvodem k několikerému odkládání jeho uvedení. Potěšitelné je, že ve vydávání dané etapy bude Columbia zřejmě pokračovat. V souvislosti s trumpetistovým dvojnásobným výročím nadcházející rok (osmdesát let od narození, patnáct od smrti) se údajně chystá komplet On the Corner Session, prosakují i zmínky o vydání dvojkoncertu z festivalu Juan-Les-Pins 1969.

Miles Davis - The Cellar Door Sessions 1970

Miles Davis - trubka, Gary Bartz - soprán, tenor saxofon, Keith Jarrett - varhany, Fender Rhodes, Michael Henderson - baskytara, Jack DeJohnette - bicí, Airto Moreira - perkuse, John McLaughlin (CD 5+6) - el. kytara. 6 CD Columbia/Sony BMG C6K 93614. Vydáno: 2005. Nahráno: 16. - 19. 12. 1970.

Petr Vidomus

V Harmonii zakotvil na podzim 2004, kdy si jej na základě reportáže z francouzského jazzového festivalu vybrala jako svou náhradu Petra Konrádová (Petro, díky!). Stal se editorem jazzové rubriky časopisu, což znamená, že pro vás vybírá ta nejzásadnější témata, která hýbou světem tohoto žánru, dohlíží na kvalitu článků a v neposlední řadě sám píše. Do jeho textů se může promítat láska k sociologii, Francii a jazzrocku 70. let. Mimo to má rád dobré víno, cestování a fotografii. Můžete jej znát také coby hlas stanice ČRo Jazz.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.