středa, 26. červen 2013

Milan Slavický - Zpráva zevnitř: 9) Z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let

Napsal(a) 

Milan Slavický - Zpráva zevnitř Milan Slavický - Zpráva zevnitř

V zářijovém pokračování našeho seriálu se dostáváme k době kolem sametové revoluce a také k ožehavým událostem spojeným s šéfdirigentskou kauzou v České filharmonii (odchodem Jiřího Bělohlávka a nástupem Gerda Albrechta, tzn. roky 1992–1996). Milan Slavický o událostech píše v jedné z kapitol ve třetím oddíle svých nedokončených Pamětí (nadepsaném „Můj Lebenslauf“). Jde o text, který už neměl čas finálně editovat a uhlazovat... Ale vzpomínkám to na zajímavosti rozhodně neubírá. Právě naopak.

P řevrat, učení, ČF, UB, Ateliér

III q) Převrat 89/90, mluvčí OF, rozbourání SČSKU

Začátkem roku 89 Několik vět – podepsali jsme oba s otcem a I. Medek nás hlásil z Hlasu Ameriky (předtím [88] jsem podepsal již petici katolíků, jejímž autorem byl Augustin Navrátil, tehdy nás ovšem nikdo nehlásil, neboť nás bylo několik set tisíc). Bylo to zrovna v době, kdy jsem režíroval v Rudolfinu s Albrechtem [Dvořákova] Dimitrije, a bylo zajímavé pozorovat reakce lidí, které jsem léta znal (ČF a PFS – cca 200 lidí. Někteří na mne dělali povzbuzující gesta, jiní se s rozpaky dívali stranou – bud že by taky rádi, ale nesebrali odvahu, nebo že se mnou coby straníci nesouhlasili, ale už se styděli někoho umravňovat), režim už byl po Palachově týdnu zkrátka příliš „profláknutý“ a i jeho opory se vesměs hleděly příliš hlasitě neprojevovat. Výjimkami byli ovšem ti na špičce postavení, vesměs mé generace – šéfredaktoři J. Štilec ml. v rozhlase a Václav Peter v televizi, dr. Vít v akademickém muzikologickém ústavu, V. Riedlbauch jako šéf opery ND, kteří hájili stranu až do konce, zatímco lépe informovaný a bystřeji reagující L. Kubík ve Svazu už „hledal mosty“ (do roka je našel až do Ameriky!).

Ten [L. Kubík] vedl politiku na vysoké úrovni – jezdil (v druhé polovině 80. let!) každé léto s rodinou na Krym do vily Svazu sovětských skladatelů, kde se přátelil se stalinským matadorem Chrenikovem, s Rodionem Ščedrinem a aspiroval na ještě vyšší funkce. Byl zjevně napojen na gorbačovovskou skupinu ve straně a vnitru a cca na jaře 88 absolvoval ve „svaté zemi“ asi dvou- nebo tříměsíční školení spolu s asi 50 dalšími vybranými „reformními“, vesměs mladšími soudruhy, kteří měli po vytlačení jakešovců obsadit klíčové pozice ve vědě, umění a na vysokých školách. Ve stranických kruzích se jasně mluvilo o Adamcovi jako jejich příští politické špičce (vývoj koncem roku 89 to pak plně potvrdil – viz Mladý svět z konce roku 89, který měl být na špičce odvážných změn, ale vzhledem k měsíční výrobní lhůtě už byl těžce za prudkým vývojem událostí; ten popisoval, zjevně podle připraveného scénáře, Adamce jako nejsvětlejšího hrdinu událostí a Václava Malého jako hlavního padoucha – vliv církve bylo nutno eliminovat a soudruzi se ho báli – ten Otčenáš na Letné je k smrti vyděsil). S Kubíkem se podle tohoto proadamcovského a progorbačovovského scénáře podle pražského cvrkotu zjevně počítalo buď na post děkana FF UK (nebyl sice jejím absolventem a učil tam na hudební vědě u fakultní předsedkyně strany Mužíkové jen na třetinový úvazek, ale to přece nevadilo), nebo dokonce ministra kultury – to dokonce, byv kýmsi přímo dotázán (byl jsem u toho), už ani nevyvracel!

Již před létem 89 házeli různá lana a snažili se proniknout mezi našince – Janšová, že Pragokoncert chce rozšířit dramaturgii a dělat koncerty v kostelích a zda bych se „nepřimluvil u kléru“. S odpovědí Janšové jsem věru nepospíchal a listopad to pak vyřešil.

(...)

Milan Slavický - Zpráva zevnitř Milan Slavický - Zpráva zevnitř

III r) Učení (stručně, viz dál)

III s) Causa ČF/Albrecht

V Rudolfinu jsem v podstatě prožil léta 75–89; křesla tajemníka PJ a ředitele ČF kolem mne od konce 70. let a pak hlavně v 90. letech mnohokrát rotovala a byla mi opakovaně nabízena (ČF v rozmezí let 86–2000 osmkrát!). Do převratu nepřicházelo vzhledem k nomenklaturnímu systému v úvahu a to jsem také řekl na rovinu J. Pauerovi, když mi k mému velkému překvapení nabídl v roce 78 místo „gen. tajemníka“ (jak stranický titul!) PJ; PJ bylo tehdy pod křídly ČF, tedy hlavně Pauerovými, a dr. Pospíšil tehdy poprvé odcházel do penze (nahradil ho tehdy nakonec jen o něco mladší dr. Pávek, po jehož penzionování se vrátil znovu dr. Pospíšil! Kádrové rezervy byly úzké a soudruzi vesměs neuměli krom ruštiny jazyky).

S ČF jsem se nakonec zapletl až v první polovině 90. let – po abdikaci Jirky Bělohlávka (...) nastalo v ČF počátkem 1992 interregnum nejen šéfdirigentské (Albrecht měl nastoupit až 94/5), ale i dramaturgické, protože si Jirka dělal dramaturgii sám. V této situaci mne volal tehdejší ředitel ČF Jaroslav Tvrzský (varhaník a předtím dlouholetý prac. a pak ved. provozu ČF, obětavý člověk, který byl v DU, jak se dům tehdy jmenoval, k zastižení v kteroukoliv denní či noční hodinu) do elektroakustického studia GMEB [Groupe de Musique Expérimentale de Bourges] ve francouzském Bourges, zda bych jim nepomohl. Dost se to ve mně pralo – na jedné straně jsem byl s orchestrem po dlouholeté spolupráci režisérské (cca od 1975, čili cca 17 let a desítky nahrávek včetně třech oper atd.) i autorské (do té doby mi Neumann dělal Exupéryho a ZL [Země lidí], Bělohlávek připravoval na IX. 92 pro Berliner Festwochen Portu coeli) ve výborných vztazích – s půlkou orchestru jsem si tykal a s řadou lidí jsme se měli opravdu rádi. Nadto nebylo ještě tak dlouho po převratu a euforické přesvědčení pomoci novým poměrům ze všech sil na nohy (nadto „rodinnému stříbru“, jak se tehdejší terminologií říkalo, v jeho problémech) ve mně, a nejen ve mně, stále ještě rezonovalo. Ale zároveň mne varovala vznícená atmosféra v orchestru, rozpolceném na dva zhruba podobně početné tábory (jejich poměr postupně kolísal – stoupenci Albrechta, kteří si říkali „Áčkaři“, byli průběžně početnější a stoupenci Bělohlávka, poté už jen odpůrci Albrechta, „Béčkaři“, spíše razantnější, krom toho v orchestru bylo asi 10 % programově nezúčastněných) a měl jsem i obavu, jak bych časově sladil své závazky na FF, které jsem určitě nechtěl šidit, i četné další s tímto novým, a ne zrovna lehkým úkolem. Rozhodla audience u tehdejšího ministra kultury Milana Uhdeho, který mne obeslal (nevím, kdo mne tehdy doporučil a zda mu za to mám být vděčný!) a požádal, abych funkci dramaturga ČF vzal a pomohl tak toto interregnum do Albrechtova plného nástupu překonat. Coby slušně vychovaný chlapec (a naivní vlastenec či co), který tradičně moc neuměl říci ne, jsem mu nakonec tuto pomoc slíbil.

Dramaturgem ČF jsem byl tedy od března 92 do května 93, kdy jsem si coby krátkodobě zastupující ředitel okamžitě nechal ukončit dramaturgickou smlouvu a tím doufal, že jsem za sebou spálil mosty a kausa je pro mne uzavřená. Chyba lávky – to nejhorší mne teprve čekalo.

Porušil jsem tímto sice své dávné předsevzetí držet se od dramaturgie dál, ale měl jsem v sobě tehdy ještě dost popřevratového elánu a řekl si, že jsou nové demokratické poměry a v nich je na takovouto výzvu třeba reagovat kladně. Dramaturgická práce byla sama o sobě velmi zajímavá a nelituji, že jsem ji těch asi 14 měsíců dělal – byl to pro mne nový pohled na známý svět, protože do té doby jsem s dramaturgy ČF dr. Šeflem a poté dr. Ant. Peškem spolupracoval asi 17 let na studiové realizaci záměrů orchestru i gramofonové firmy – dramaturgie SU a ČF byly zejména v 80. letech velmi úzce provázány, především důsledkem vyjednávacího „forčekingu“ filharmonického zmocněnce pro nahrávání pozounisty Ludvíka Bortla. Toto propojení prospívalo jak kvalitě nahrávek, které vznikaly zároveň se zkouškami na koncert, tak i kvalitě koncertů, které díky tomu měly vlastně víc zkouškového času; prospívalo ale i nervům zúčastněných stran (nahrávací práce s předchozí zkouškovou přípravou tak byla rychlejší a příjemnější) a ostatně i peněženkám filharmoniků (neopustili sice při dvojitých frekvencích od rána do večera dům, ale jejich průměrný měsíční příjem, mimochodem velmi nízký na tehdejší poměry, se tím zněkolikanásobil). Jedinou stinnou stránkou této unie byl fakt, že někdy mohlo zkušené ucho na koncertě rozeznat části brilantně vypracované (neboť již natočené) od částí podezřele lehce nahozených (které se měly točit až po koncertě a byly tedy nazkoušeny jen podstatně méně).

Milan Slavický - Zpráva zevnitř Milan Slavický - Zpráva zevnitř

sez. 93/4 moje – zač. Husa atd.

Lášek a děsná personální politika (...)

Logika věci mne dotáhla k obraně vyhazovaných dobrých zam. – vyhození Láška –, já 6 neděl od půle V. do konce VI. (tj. do vyhlášení probíhajícího konkurzu) ředitelem (rovnou jsem vyvěsil, že [jen] na tuto dobu, ale málokdo mi věřil, jen velitel ochranky hned). Všemocný Matzner s Bortlem přesvědčovali Medka, aby prozatímním ředitelem po Láškovi udělal býv. řed. ČHF „survivora“ Vlad. Ševčíka, který se vždy chlubil, že přežil ve funkci Novotného, Dubčeka i Husáka, a který se při své pružnosti natolik úspěšně adaptoval na popřevratové poměry (s úžasem jsem ho v roce 1990 pozoroval, jak na schůzi fondového výboru hovoří o „naší něžné revoluci“), že se 93, tři roky po převratu, málem stal ředitelem ČF. Zabránil mu v tom ale lustrační zákon, jemuž nevyhověl (byl za mlada jako horlivý mladý kádr milicionářem), a tak [mě] přes mou tuhou obranu přesvědčili Medek s Bortlem, abych na těch 6–7 týdnů do vyhlášení konkurzu to ředitelování vzal.

V konkurzu (v jehož průběhu mi několik členů komise včetně zástupce ministerstva Nekolného nabídlo pokračování v ředitelování) byli neschopové či vyhození rudí (Karabec, pak ředitel odboru na MŠ!!!), ostatně kdo schopný z branže je volný k nástupu za šest neděl? Takovýto dobrý ředitel se má hledat tak k nástupu za rok! Skončilo to vítězstvím jednookého mezi slepými – L. Kantora, který musel opustit svůj post na Hradě (nebožka pí. Olga se netajila svým zásahem v této věci) a byl na konkurs dobře vybaven „insider“ informacemi svého někdejšího spolužáka z chemické průmyslovky L. Bortla plus politickou podporou dlouholetého kamaráda Michala Prokopa, který byl tou dobou nám. min. kult., a ved. odd. umění Bohumila „Peggy“ Nekolného. A jak se později ukázalo, i ved. polit. odd. hradní kanceláře (a pozdějšího kancléře) Ivana Medka, který se pak snažil Kantora udržet i za cenu pro mne neuvěřitelných intrik, na které jsem zíral v děsu.

V této době jsem měl co dělat i s poměrně rychle se střídajícími ministry kultury – po Milanu Lukešovi a Milanu Uhdem dostali kulturu po volbách v červnu 1992 lidovci a ministrem se stal psycholog a pedagog z FAMU Jindřich Kabát. S ním jsem jednal několikrát – ač to byl poměrně mladý člověk, většinou si stěžoval na špatné zdraví a kvůli němu pak také odstoupil; ministerská funkce mu, jako ostatně mně ta ředitelská, zdá se, příliš neseděla. Jednu jeho reakci si však pamatuji – když jsme za ním byli před létem 1993 po prvním zasedání správní rady a výběru nového ředitele ČF (tedy mého nástupce) a oznámili mu Kantorovo jméno, vyjelo z něj: „No to je průser!“ Zjevně věděl své.

Správní rada jako příprava na nový statut původně státních kulturních institucí jako veřejnoprávních spravovaných správními radami – volba Medka (byl jsem navržen na předsedu, ale vzdal jsem se v jeho prospěch).

Causa Vatikán [ČF dostala pozvání na slavnostní koncert do Vatikánu] – šla přes mne (...), před ČF už odmítl jeden z londýnských orchestrů (tuším London Symphony), logicky, protože vsunout týdenní program (včetně zkoušek a cestování) do hotové a vyprodané probíhající sezony několik týdnů před akcí není zkrátka možné. Nakonec tam (také logicky) jel katovický rozhlasový orchestr, který mohl bez komplikací ve vztahu k abonentům změnit nahrávací program a nadto podpořit JPII, polského rodáka (tady by byl i křik „kvůli kněžourům rušíte koncerty atd.“).

Albrechtovo dilema – A) buď zrušit 3 pražské koncerty a nahrávání pro japonský zájezd (a pak „arogantní Němec pohrdá pražským publikem ve prospěch Vatikánu“), nebo B) odříci (což se stalo, a pak „arogantní Němec poškozuje české národní zájmy“). Deset dní po rozhodnutí věci zírám na večerní TV zprávy (tehdy jsme na nich ještě každý večer viseli) a s děsem zjišťuji, že pan president usoudil, že GA poškodil české národní zájmy. Inspirace jasná – Medek, co o tom mohl Havel vědět?

Hrátky se statutem – odebrat pravomoci [šéfdirigentovi] (27. či 28. 6. 94 předloženo s tím, že musí být na místě schváleno, jinak nelze zaručit fungování instituce od 1. 7.!). Mladá právnička, ve snaze vyhovět (ohebná mladá generace právníků!), se vstřícně ujišťovala: „A až tu bude český šéfd irigent, tak to zase vrátíme, že jo?“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.