neděle, 21. říjen 2012

Milan Slavický: Zpráva zevnitř - (6) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let

Napsal(a) 

Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 6) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 6) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let

V minulém pokračování jsme otevřeli kapitolu, kterou Milan Slavický ve svých Pamětech věnoval Kadani. S ní byl spojen osud strýčka P. Jana Štikara, ale také rodiny Slavických. Maminka Vlasta vypomáhala na kadaňské faře v situaci, kdy tatínek Klement neměl – po vyhození z rozhlasu – práci.

Budova fary tehdy už silně chátrala, začaly jí postupně padat stropní omítky nahozené na rákosovém roštu, a tak byl nakonec strýček ke konci padesátých let přestěhován (i s agendou farního úřadu ovšem, matrikami, knihovnou, mešními předměty z okolních farností atd.) do malého bytu v protější Žatecké ulici. Tam soudruzi originálně pojednali vytápění – chystali se byt při kolaudaci předat s kamny přistavenými do rohu místnosti a s rourou opřenou o omítku. Díra do komína tam už jaksi chyběla, a teprve, když tento pokus nevyšel, velkoryse ji tam později dodělali. Patrně předpokládali, že teplo, sálající z přízemní pekárny pod bytem, je „pro faráře až dost dobrý“.

K faře patřil i krásný a inteligentní německý ovčák Kuťa, a později i jeho syn Karo. Ke Kuťovi měl strýček obzvláštní vztah. „My dva jsme tady dva poslední františkáni, viď?“ říkal mu.

(...)

Na Kuťovi a Kárišovi jsme ostatně jako děti s bratrancem Vláďou se zájmem studovali zvířecí nonverbální komunikaci – oba psi totiž dostávali v poledne do svých hrnců stejnou šlichtu, ale jeden z nich měl rád to husté a druhý to řídké z ní. Jak si to pověděli, Bůh suď, každopádně ale měli akt poledního žrádla rozdělen na dva poločasy – v prvním každý z nich vyjedl ze svého hrnce to svoje, pak se na sebe podívali, hrnce si vyměnili a každý pokračoval ve své oblíbené hustotě.

Kuťa byl, v psích mezích, i pozoruhodně muzikální tvor – když se mu pravidelně tleskalo, začal tančit dokolečka přesně v rytmu a držel si přitom oháňku elegantně v zubech. Každé poledne pak čekal (smysl psů pro čas a orientaci je úžasný) na sirénu z protější kaolínky, která se nesla přes celé údolí, a vyl přesně s ní i vzestupnou a sestupnou fází zvuku; jeho specialitou bylo přesné doladění drženého tónu, které se mu vždy podařilo s obdivuhodnou čistotou.

Oba psi se ztratili o jedněch Velikonocích a už je nikdo neviděl, kdoví, jak skončili.

(...)

Tak jako v Praze ani v Kadani ovšem nebylo všechno jenom idyla, jaká se jevila očím malého dítěte. Život z Prahy odsunutého, internovaného a do pohraničí přikázaného kněze, nadto známého pražského intelektuála, měl do ní v padesátých letech hodně daleko. Jeho kontakty s dřívějšími pražskými přáteli postupně slábly – v roce 1951 ho k jeho šedesátinám ještě přijel do kadaňského exilu navštívit početný sbor jeho pražské Cyrilské jednoty od Panny Marie Sněžné, tato celá instituce byla ale o dva roky později zakázána, její členové měli ve svých povoláních vzhledem ke své životní orientaci vesměs značné existenční problémy a atmosféra vzrůstajícího strachu také jistě udělala své.

Soudruzi v Kadani

Do „radovánek“ nového působiště patřily i občasné drobné půtky s nadřízeným, jímž byl ve funkci okresního církevního tajemníka zpočátku jistý soudruh Babinec, bývalý horník z Ostravy, vybavený příslušným školením, stranickými příručkami a správným třídním vědomím, který byl nadřízeným duchovních všech církví na okrese. Jeho rozhled a osvícenost vypadaly podle jeho erudice. S jeho nástupci to bylo podobné, vzpomínám si, že na nezbytnou opravu kostelní věže, kam zatékalo, uvolnili finanční částku, která stačila na pronájem a postavení lešení, ale už ne na opravu samu. Pak bylo možno rozhlašovat, že nový režim velkoryse podporuje vysokými částkami opravu církevních památek, ovšem církev svou neschopností neumožňuje tuto podporu využít. Scéna jako z Michálkova Zapomenutého světla. Strýček se ale zkontaktoval se známým stavbyvedoucím z pražských časů a podařilo se jim situaci vyřešit.

Strýčkův den začínal brzo – denně už v šest hodin ráno sloužil mši svatou pro sestry klarisky a alžbětinky, které pracovaly v kadaňské plicní léčebně a začínaly tak svůj den. Maminka s ním jednou jeho pravidelnou ranní cestu absolvovala a vzpomínala, že si připadala jako ve společnosti zakladatele řádu sv. Františka z Assisi – po celé trase se sbíhala zvířata, která už čekala, aby byla podarována svým pravidelným pamlskem.

Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 6) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 6) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let
Do každodenního života ovšem bohužel patřilo i pravidelné fízlování („ten člověk“ sedával při bohoslužbách vzadu v kostele a pro něj strýček vždy dodával u vět, které děsily svou odvážností, pramen svých biblických citací) a patřily tam i občasné estébácké provokace – tak jednou se na faře hlásil člověk, který tvrdil, že byl právě propuštěn z vězení, kde seděl pro politický delikt, a nyní potřebuje naléhavě finanční pomoc. Vypadal podezřele a nebylo mu vyhověno. Jindy velmi brzo ráno usilovně zvonil na faru člověk předstírající pláč – byl to ovšem dobře živený muž středních let a měl baloňák, klobouk, žluté kožené boty a aktovku, ve kterých maminka, která tou dobou právě byla v Kadani a byla sama doma, při pohledu z postranního okna spolehlivě poznala součásti vnitrácké služební výbavy, a tak mu zkrátka neotevřela. Příliš důmyslní tedy soudruzi v konspirativnosti nebyli, asi spoléhali na účinek šoku a ten zřejmě dobře fungoval. Během dne však maminka tohoto muže potkala ve městě a optala se ho, co tak ráno na děkanství naléhavě potřeboval, ten ale vše zapřel a rychle odešel.

Další událostí, o které se na rozdíl od této dozvědělo mnoho lidí a která se vryla leckomu do paměti, byla drastická příhoda s jedním ze sousedů fary, který byl na „rodnou stranou“ organizovaném masopustním maškarním průvodu oblečen v kněžském ornátu, představoval zhýralý klérus a kýval křížkem na provázcích – bylo to nedlouho po „čihošťském zázraku“! Průvod šel kolem náměstí a míjel kostel, ve kterém strýček právě sloužil večerní mši svatou. Tento soused, v civilu železničář, si zahrál sólo, seskočil z alegorického vozu, vtančil do předsíně kostela, kde se pitvořil, zesměšňoval obřady, okázale žehnal lid dovnitř i ven a nakonec symbolicky vystrčil zadek k oltáři. U soudruhů sklidil za své číslo velký úspěch a leckdo z přihlížejících si jeho výstup pamatoval. A byl šokován, když po čase tento muž při práci na nádraží uklouzl ze schůdků pod vlak, který mu ujel tu pravou ruku, kterou předtím žehnal řehtajícím se soudruhům. Po úraze soused ze svého stranického nadšení (a častého alkoholického opojení) vystřízlivěl a po dalším čase si dokonce se strýčkem o této věci popovídal – uvedl si tyto dvě věci do souvislosti a litoval svého někdejšího jednání. Leckoho ze svědků tato událost přiměla k zamyšlení.

Lidé v Kadani...

..., kteří se vynořují z mé dětské paměti, byli velmi pestrou směsicí – národnostně vzato pár desítek Němců ze smíšených manželství (některým z nich dělala čeština ještě počátkem padesátých let slyšitelné potíže; donedávna ji totiž téměř nepotřebovali), repatrianti z ciziny (volyňští Češi apod.), Maďaři z jižního a Romové z východního Slovenska, většina lidí však byli čeští přistěhovalci z vnitrozemí a mezi nimi krom zlatokopů všeho druhu (vesměs dobře sloužících novému režimu) i řada slušných lidí někdejší střední třídy, jako byli úředníci předúnorového režimu (např. policejní ředitel JUDr. Karel Havlíček, který se po Únoru protloukal v řadě různých, nakonec těžkých manuálních profesí a jehož kresby jsou dnes vystaveny v síni kadaňské radnice), učitelé, živnostníci nebo zemědělci vylákaní do pohraničí předúnorovou vyhlídkou na převzetí opuštěných živností a statků.

Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 6) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 6) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let
Drastickým případem takovéhoto poválečného osudu byl bývalý vídeňský podnikatel pan Materna, který koncem války ovdověl a po válce podlehl lákání hlasu domova. Toto vábení bylo krom toho podepřeno i racionální úvahou a podobně se (aspoň s rozložením úspor) rozhodlo tehdy víc vídeňských Čechů: zatímco v centru Vídně se jim v letech 1945–1947 pořád promenovali před nosem ruští vojáci, do Prahy se vrátil z Londýna prezident Beneš, vládl s koaliční vládou a Rusové do pár měsíců odjeli – nebylo tedy logické investovat aspoň část majetku tam, kde vypadala situace stabilněji? Že v Československu skončí poválečný vývoj nejhorší možnou variantou a v únoru 1948 zvítězí v Praze komunisté, zatímco v Rakousku tou nejlepší, kdy díky gestu nově nastoupivšího Chruščova a díky následujícímu Staatsvertragu Rusové z Rakouska v půli padesátých let vycouvají a vznikne tam čtyřmocensky garantovaný neutrální stát, to byla tehdy asi stejně pravděpodobná úvaha, jako že to dopadne právě naopak, a tak milý pan Materna, který zaměstnával asi 50 lidí, prodal svou vídeňskou továrničku a i s obuvnickými stroji vyrazil do českého pohraničí, aby ho pomohl znovu podnikatelsky oživit. Než mohl své záměry uskutečnit, přišel Únor, znárodnění, uzavření hranic (vrátil se ještě ke všemu neštěstí k čs. občanství), později měnová reforma, zkrátka počátkem padesátých let už pan Materna seděl na verpánku v ševcovské zástěře v tmavém kvelbu v ulici mezi kadaňským náměstím a městskou bránou (takzvanou Svatou, ten pojem ovšem tehdy pochopitelně nebyl používán) a příštipkařil – podrážel boty. A to měl ještě povolenou výjimku jako jeden z několika soukromých živnostníků ve městě, vše ostatní už bylo státní či družstevní; nakonec zbyl jako živnostník poslední, penzi žádnou nedostal a tak příštipkařil až do smrti! Naštěstí měl dost práce a jakž takž se uživil – po válce byla vcelku nouze (lístkový systém skončil až s měnovou reformou v roce 1953 a ani po něm nevypukl žádný prudký blahobyt), a tak se lidé své boty snažili udržovat co nejdéle ve formě. A naštěstí pro něj ho také přes všechny rány osudu neopustil humor; ovšem kdykoli s nadhledem objektivně zhodnotil svou situaci, zavřel kvelb a odebral se do nedaleké restaurace U zeleného stromu (tehdy, před vyhořením, ještě nízké, tuším jednopatrové budovy), aby se tam úspěšně snažil o zapomnění – důsledky této snahy jeho klienti nazývali „ševcovská obrna“ a věděli, že pro boty bude třeba zajít v nějaké příhodnější chvíli. Mamince, ve které hned poznal „pražského inteligenta“, říkával: „Milostivá paní, podívejte se na ty ručičky, ty nikdy neševcovaly, dyť já jsem byl vykořisťovatéél“ (to byla dobová komunistická nadávka pro podnikatele), „na to jsem měl ševce. Já když si vzpomenu, jakej jsem byl vůl, tak se musím jít okamžitě vožrat. To mi ta láska k vlasti přišla teda draho!“

Jak si tak vybavuji, z kruhů bývalých živnostníků pocházela také řada pravidelných návštěvníků kostela, kteří vytrvali i v dobách nejhoršího útlaku, i lidí, kteří udržovali se strýčkem osobní přátelské styky – cukráři manželé Svobodovi, krejčí Schusterovi, taxikář pan Sengetovský, který ho v neděli vozil na bohoslužby po okolních vesnicích, a především Dvořákovi, kteří vedli jeden z místních obchodů s potravinami a jejichž dcera Mařenka hrávala při mši na varhany a přátelila se s maminkou i strýčkem, a to i přes několikeré vyhrožování estébáků (obesílali ji kvůli tomu několikrát až do tehdy krajských Karlových Varů, kde ji chtěli zlomit k donášení na strýčka). Tato vzácná duše bohužel brzy zemřela na rakovinu a musela odejít od dvou malých dětí. Z jejího bratra Josefa, vyučeného automechanika, se postupně přes místní ochotnické Kladivadlo, jeho ústecké zprofesionálnění a nakonec pražský Semafor stal známý divadelní a televizní herec a bavič, jehož cesty se pak ovšem ubíraly už dost odlišnými směry, nejen umělecky.

Z dalších rodin, které pravidelně chodily na bohoslužby a jejichž synové ministrovali, si vybavuji Joskovy, Latinákovy a Bukovských; ministrantů bylo každou neděli tak kolem šesti, rozhodně víc než v dnešních časech!

Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 6) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 6) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let
Strýčkova smrt a kadaňský epilog

Kostelů a kaplí měl ovšem strýček na Kadaňsku na starosti hojnost – a stále jich přibývalo, byly to vesměs cenné gotické a barokní stavby včetně farních budov. Snažil se je udržovat jak mohl a jak přídělové poválečné hospodářství a státní „péče“ dovolovaly; snažil se také ve všech pravidelně, i když v několikatýdenních intervalech, sloužit mši svatou. Nakonec, jak okolní kolegové postupně umírali, měl na starosti farností už šest a přebírání sedmé, v nedalekých Úhošťanech, ho stálo na jaře 1960 život – po otevření vylomených dveří našel kostel vykradený a odporně zneuctěný a tento hrozný zážitek jej tak rozrušil, že jej postihla mozková mrtvice, které za několik dní podlehl; bylo mu teprve 68 let.

Kadaňská kapitola jeho života se ukázala při rozloučení s ním, které se konalo v děkanském chrámu, kde deset let působil a odkud průvod následoval pohřební auto s rakví k bráně na hranici historického městského centra. Dochovala se z něj řada fotografií, které umožňují onu událost zrekonstruovat – průvod za křížem neseným jedním z ministrantů tvořila skupina asi 20 dětí, za nimi šla dechová hudba, pak dvojstup asi 15 řádových sester z plicní léčebny, skupina ministrantů, 11 katolických kněží z Prahy i z okolních okresů, všichni 3 kadaňští kolegové – duchovní nekatolických církví (ocenili tak jeho ekumenické cítění) a za autem pak odhadem ze záběrů průvod něco přes 200 lidí, kteří se s P. Štikarem přišli rozloučit; mohla tu být tak téměř desetina tehdejších kadaňských obyvatel a to byla na místní poměry a na rok 1960, tedy dobu, kdy komunistický režim trval již 12 let, jistě pozoruhodná událost.

Pražský pohřeb na vinohradském hřbitově probíhal podobně, po desetileté nepřítomnosti se s ním přišla rozloučit řada jeho někdejších přátel z cyrilského sboru i kněžského působení.

Bylo pro mne velkou radostí, když se zhruba 45 let po smrti otce Štikara a po ukončení maminčina kadaňského působení přihlásila jedna z maminčiných bývalých žaček, které s ní udržovaly kontakt až do smrti, paní Marie Hánová-Pavlíková, a zprostředkovala kontakt na mladého kadaňského historika PhDr. Petra Hlaváčka, PhD., který se kromě své medievalistické profese zabývá i studiem poválečného období v dějinách pohraničí. Jeho napojení na osvícené vedení kadaňské radnice vyústilo do rozhodnutí vedení města o pojmenování místní Základní umělecké školy jménem mého tatínka; je těžké si představit lepší ocenění statečné práce mých rodičů na poválečném pohraničním úhoru, než právě toto.

V souvislosti s touto událostí jsem se po řadě desetiletí do Kadaně opět podíval, a nestačil jsem se divit – město rozkvetlé, zničené historické centrum opravené, s výbornými penziónky a restauracemi, klášter obnovený (dokonce s nově vybudovaným vinohradem) a upravený na uměleckou školu pojmenovanou tatínkovým jménem, a to vše zařídila generace lidí, kteří v době maminčina odchodu z Kadaně vesměs ještě nebyli na světě... Setkal jsem se tam i s některými maminčinými někdejšími žáky a žákyněmi, některé jsem neviděl celých 45 let, ale poznali jsme se a byla to řada milých a příjemných setkání.

Zlá pohádka se skvělým koncem – tak by se dala nazvat skoro desetiletá kadaňská epizoda a její popřevratové vyústění; epizoda, která měla v životě naší rodiny zvláštní význam. Na jednu stranu přinesla řadu potíží a problémů, ale zároveň nám v nejhorších časech celé země i v nejhorší době tatínkovy perzekuce přinesla dotyk s ostrovem čistoty a duchovní úrovně, který podstatně ovlivnil, u každého svým způsobem, naše životy. A který byl dalšími generacemi po letech doceněn.

Byl to kus očistce, ale také kus dobré a záslužné práce pro druhé. Bylo to jako se vším – v každé životní obtíži či bolesti je zároveň skryta příležitost k vlastnímu vnitřnímu růstu. Jen ale té nabídce porozumět!

Petr Kadlec

Hudební publicista, popularizátor a organizátor zejména v oblasti symfonické hudby. Vede edukační programy v České filharmonii.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.