sobota, 8. září 2012

Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 5) Z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let

Napsal(a) 

Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 5) Z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 5) Z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let

Dětství Milana Slavického (1947–2009), jemuž se budeme – v poměrně širokých dobových souvislostech – věnovat i v květnovém pokračování našeho seriálu, to je doba 50. roků 20. století. Místo? Totalitní Československo. A školní škamna...

Klima, které se mi vybavuje při této vzpomínce, nebylo moc příjemné a bylo do značné míry formováno dvěma, třemi agresivními jedinci, kteří ostatní dost terorizovali, a to v souladu s klimatem doby hlavně ty, kteří se dobře učili – genius temporis vůbec tkvěl ve stlačování přečnívajících a eliminaci osobitosti („Slávický, tak ty si myslíš, že se budeš líšit, ale to je ómyl, ty se nébudeš líšit,“ pronesla ke mně jednou jedna starší a málo snesitelná kantorka). Vyšší kulturní úroveň rodiny nebo vlastní kumštýřské sklony, to bylo něco, co se v padesátých letech rozhodně nepodporovalo, co bylo pokládáno za buržoazní, a tedy za jaksi podezřelé, a co bylo spíš vystaveno posměchu (...).

A k tomu se mi vybavuje i ona schizofrenie, kterou tak dobře znalo několik generací dětí a několik generací jejich rodičů, kteří ji museli předávat dál: výchova k dvojímu světu, jednomu „pro školu“ s minimální nutnou úlitbou krutým dobovým božstvům, a druhou „pro doma“ s kontinuitou hodnot a tradic. Dnešní děti a mladí lidé už mají jiné problémy a o tomto naštěstí už nic nevědí a našinci z toho mají skutečnou radost; byla to hrozná brzda psychiky, ta neustálá sebekontrola na veřejnosti, aby se člověk nepodřekl (ohledně kostela, poslechu zahraničního rozhlasu a spousty dalších, často fízlovsky založenými kantory i z dětí ve škole páčených informací). A tato brzda se projevovala postupně ve všem možném, co vyžadovalo spontánnost, energii a samostatné konstruktivní myšlení – je to jeden ze zásadních důvodů, proč takto zabrzděný totalitní svět plodí tolik šedých, nevýrazných a ustrašených osobností a proč zkrátka nemůže svobodnému světu konkurovat.

Když se nad celou tou dobou dnes zamyslím, dítětem v padesátých letech bych tedy už znova být rozhodně nechtěl.

Zvláštní kapitolu věnoval Milan Slavický ve svých Pamětech Kadani, se kterou byl spojen osud jeho maminky a jeho strýce P. Štikara. Kadaň si s sebou nesla krušný úděl Sudet a poválečného československého pohraničí...

Od mých předškolních let jsme trávili část léta a Vánoce a Velikonoce v Kadani. Jak k tomu vlastně došlo? V letech 1950–1960 zde totiž jako děkan katolického chrámu Povýšení Sv. Kříže působil P. Jan Nepomuk (občanským jménem František) Štikar, dlouholetý přítel mého dědečka Kamila Voborského a poté dobrý přítel celé naší rodiny; ačkoliv nebyl naším příbuzným, říkali jsme mu prostě „strýček“.

On sám ke Kadani přišel skutečně jako slepý k houslím. Pocházel z početné rodiny z chudé horské vesnice na Vysočině (narodil se v roce 1891 v Újezdě u Žďáru nad Sázavou) a v jedenácti letech byl vyslán s kufříčkem do světa – do gymnázia v Plzni, kde byl v péči svého strýce – františkána. Poté, už sám jako františkán, studoval teologii, nějakou dobu byl v klášteře v Turnově, těžiště jeho působení však bylo v Praze, kde byl v letech 1929–1950 (tedy jednadvacet let, mezi svými 38 a 59 lety) farářem u Panny Marie Sněžné na Jungmannově náměstí. Byla to velmi významná funkce – chrám byl nejen v centru města, ale za první republiky, také do značné míry jeho přičiněním, byl i střediskem kulturního a společenského života. Tamní františkáni zpovídali v řadě jazyků, chodili tam diplomati, kumštýři, P. Štikar se angažoval i v organizování duchovní hudby, a to na nejvyšší úrovni – byl redaktorem časopisu Cyril a předsedou Obecné jednoty cyrilské (...).

To vše trvalo až do oné dubnové noci v roce 1950, kdy v rámci „Akce K“ byly kláštery přepadeny a jejich kompletní osazenstvo odvezeno do internace. Strýček jako farář, což byla funkce civilní a nikoli řeholní, a již tehdy státní zaměstnanec, by do ní vlastně ani nemusel, ale následoval své spolubratry, a krom toho razantní muži se samopaly a vlčáky asi uprostřed noci takovéto administrativní finesy sotva řešili. V bývalém františkánském klášteře pak po celá desetiletí sídlila StB a ještě 17. listopadu 1989 odtud vyráželo komando tlouci lidi na pár desítek metrů vzdálený Perštýn. Dnes tam jsou opět františkáni a nemohu se vždy při průchodu zahradou zdržet dojatého pohledu na budovu a okna pod velkými nástěnnými hodinami, kde míval (podle maminčina vyprávění) strýček pracovnu a kde jsou dnes opět jeho nástupci.

Řeholníci byli oné noci naloženi na náklaďáky a odvezeni do internačních táborů; františkáni do Želivi, Oseku a na různá další místa, kde fyzicky pracovali (strýček v zahradnictví) a byli podrobení několikaměsíčnímu až několikaletému „brainwashingu“. Ten strýčkův probíhal v Oseku a zachovaly se z něj jeho zápisky s trefnými charakteristikami přednášejících, z čehož vyplývá, že jim jejich věznitelé a převychovatelé zápisníky nekontrolovali, určitě by se z nich neradovali. Přednášející byli různí církevní tajemníci, úředníci nového režimu, a jako zlatý hřeb sám nejvyšší církevní renegát P. Josef Plojhar, dlouholetý ministr zdravotnictví, kterého režim potřeboval pro dekoraci kvůli jeho kněžskému kolárku, na který ovšem celá ta léta už neměl právo, protože byl z církve exkomunikován. Na dobu internace strýček se spolubratry vzpomínali po letech s pobaveným úsměvem, i když z různých mimochodem zmíněných detailů tedy zrovna žádná idylka nevyzařovala a spíš z nich (především z těch želivských) vstávaly hrůzou vlasy na hlavě – tu vyrovnanost a pohodu měli zkrátka v sobě. V takovéto extrémní situaci se ostatně také projevují kladné stránky celibátu: věznění s rodinami znali zrůdnou komunistickou mstivost a trnuli hrůzou o osudy svých blízkých, zatímco lidé bez rodin mohli mít sílu zůstat nad věcí a podepírat druhé; vysvítá to i z celé řady po roce 1989 uveřejněných svědectví.

Když byl páter Štikar uznán za dostatečně „vyškoleného“, vezl ho příslušný krajský církevní tajemník v červnu 1950 tatraplánem z Oseku do Karlových Varů, kde mělo být jeho další působiště. Při průjezdu jedním z pustých pohraničních měst (bylo to pouhé čtyři roky po odsunu) se na něj náhle obrátil: „Tady je ostatně také volno, nechcete sem?“ B yla to Kadaň, a v otci Štikarovi v té zlomové chvíli zřejmě zvítězil františkán nad intelektuálem, protože v Karlových Varech by sice měl pro svou činnost jistě lepší zázemí a větší porozumění širšího a vzdělanějšího okruhu věřících, Kadaň byla ale po dlouhá staletí „františkánskou štací“ – čerstvě násilně vyklizený gotický klášter Čtrnácti sv. Pomocníků byl po staletí významnou součástí františkánského světa v českých zemích a měl po dlouhou dobu i noviciát pro českou provincii (...) – a tak na nabídku kývl, aby byl v nejistých časech poblíž tradičního řádového objektu.

(...)

V roce 1950, kdy tam byl strýček přivezen, bylo město v kritickém stavu; žilo v něm jen kolem tří tisíc lidí, z toho jen pár desítek původních německých obyvatel (většinou ze smíšených manželství). Nově osídlené byly především dobře zachované vilky a rodinné domky kolem historického jádra města, zato uvnitř cenného gotického, zčásti dochovanými hradbami obehnaného města bylo mnoho domů neobydlených a ty postupně chátraly. Ještě horší to bylo s prázdnými vesnicemi v okolí, a to nejen směrem k nově vytvořenému obřímu doupovskému vojenskému prostoru. Vyklizené městečko Doupov samotné se ostatně od Čepičkových časů stalo terčem cvičných dělostřeleckých a leteckých náletů a postupně prakticky úplně zmizelo z povrchu Země (na leteckém snímku už jeho někdejší existenci napovídá jen křížení asfaltových silniček), dnes už se tomuto vojenskému prostoru ostatně říká podle nejvyšší hory Hradiště.

(...)

V doupovskému prostoru jsem „cvičil“ ještě s univerzitní vojenskou katedrou koncem 60. let a z většiny někdejších domů už tam zbývaly jen svislé zdi; zato v utváření krajiny tam byla stále ještě patrná někdejší přítomnost člověka – terasy, aleje, ovocné zahrady prozrazovaly ještě nedávnou kultivaci.

(...)

Otec byl v mladších letech zaujatým turistou (koncem 30. let byl i členem Klubu českých turistů) a přijde mi, že v něm tehdy ožil i kus předválečného skauta a záložního důstojníka – procházení nových končin ho vysloveně bavilo a já jsem s ním rád chodil. Kraj sám, tehdy ještě bez děsivých vlivů gigantické povrchové těžby hnědého uhlí, měl svou malebnost, především v utváření krajiny – kolem hluboce zaříznuté Ohře sopečné homole a středověké hrady (Leskov nebo opodál Hasištejn, někdejší sídlo renesančního humanisty Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic), na dohled od Kadaně nad Ohří výrazná dlouhá stolová hora Úhošť s někdejším keltským hradištěm, pod níž jsme se v tehdy čisté řece koupali a plavili psy; bylo to sice něco podstatně jiného než šťavnaté, lesnaté a rybničnaté Jindřichohradecko, kam jsme jezdili na letní prázdniny od mého raného dětství, ale kraj měl svůj osobitý půvab, který mi díky pěším výletům do okolí zůstal výrazně v paměti. Letmá návštěva po několika desetiletích (koncem 80. let) pak byla skutečně skličujícím zážitkem – mnoho vesnic z někdejší strýčkovy farnosti zcela zmizelo a na jejich místě zely obří díry hnědouhelných lomů, město samo mělo sice několikanásobek obyvatel, ale rozrostlo se o rozsáhlá paneláková sídliště a jeho historické jádro bylo snad v ještě horším stavu než v padesátých letech. Pohled z krušnohorského hřbetu (třeba od Měděnce) dolů do údolí Ohře pak byl skoro apokalyptickou vizí zničené země, jejímiž dominantami byly stametrové komíny elektráren, chrlící nefiltrovaná sirnatá oblaka.

Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 5) Z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 5) Z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let
V prvních polistopadových měsících jsme se dozvěděli i pravou příčinu takovéhoto unikátně brutálního zacházení s touto krajinou – ve strategických plánech kremelských vojevůdců byla totiž celá oblast západních Čech odepsána jako potenciální dějiště nevyhnutelného jaderného konfliktu mezi NATO a Varšavskou smlouvou, a pokyn proto zněl: z tohoto budoucího válčiště vytěžit všechny suroviny; pod tímto zorným úhlem k tomu ovšem nebylo třeba zvláštní ohleduplnosti. Dokonce i samotné karlovarské prameny, světový balneologický unikát, byly opakovaně ohroženy plány na těžbu kaolínu a uhlí v bezprostřední blízkosti města a karlovarští lázeňští lékaři, kteří měli tu čest léčit řadu nejvyšších sovětských papalášů a jejich žen (Karlovy Vary byly u Rusů vždycky v kurzu!), opakovaně „lobovali“ u svých všemocných pacientů za odvrácení těchto plánů. K nejhoršímu nakonec nedošlo, ale problémy vznikaly – legendární Vřídlo stříkalo za mých dětských let v častějších intervalech a mocnějším proudem než v pozdější „socialistické verzi“, a není to efektem „vzpomínkového optimismu“, následkem kterého se dítěti jeví vše větší, vyšší a krásnější než dospělému, jeho plné fungování ve 30. letech je třeba zřetelně vidět ve Fričově filmu s Vlastou Burianem Tři vejce do skla.

To dobově nejceněnější z tohoto kraje ovšem bylo těženo s obzvláštní intenzitou a za hrůzných okolností – uran. Vyprávělo se tehdy (a polistopadové informace to opět potvrdily), že koncem čtyřicátých let, kdy na světě bylo známo jen několik nalezišť této rudy a kdy její cena závratně rostla s rozvojem jaderných zbraní a tedy s jejím novým strategickým významem, nám Spojené státy nabízely za jáchymovské naleziště (další tuzemská nebyla tehdy ještě prozkoumána) částku zvící několika našich ročních národních důchodů. Tou dobou jsme už byli ovšem pevně zabudováni v sovětské zóně, předtím jsme museli odmítnout Marshallův plán a nic takového tedy nepřicházelo v úvahu. (...)

Uran tedy nemířil do USA, ale do SSSR...

Ale takto zbýval jen pohled na dlouhé vlaky složené z desítek typických hranatých vagonů, jejichž dvojité stěny byly naplněny vodou ke zmírnění radioaktivního záření a které duněly podkrušnohorskou železniční tratí směrem k východu. Pokud vím, měly přednost i před rychlíky, což se tehdy mezi lidmi chápalo jako důsledek jejich strategické priority, ale nebylo to jen tím – jak se po převratu ze svědectví ukázalo, protiradioaktivní ochrana oněch vagonů nebyla zase tak dokonalá, a tak rychlý průjezd vlaků měl ochránit lidi na projížděných nádražích od dávky ozáření. Jak to bylo s posádkami oněch vlaků a jejich ochranou, to už nevím, ale transport uranu směr východ byl prioritou, jíž muselo ustoupit mnohé. Ostatně muklové, kteří uranovou rudu dobývali, po letech vzpomínali, že jáchymovské i později příbramské lágry mívaly trvalé stavy, a tedy stále plynulý přísun nových vězňů, a že tedy justice pracovala na objednávku a dodávala za propuštěné či amnestované vězně příslušný počet nově odsouzených, aby děsivá mašinérie fungovala a strategická těžba pokračovala plynulým tempem; od toho tu ostatně byli příslušní zmocněnci KGB, kteří měli za úkol tuto plynulost zajistit. A zjevně pracovali úspěšně.

Výprodej republiky,“ p oznamenal jednou kdosi polohlasem v autobuse, když jsme čekali nedaleko Kadaně s vypnutým motorem před staženými závorami na přejezd takovéhoto vlaku. A vlastně ani to nebyla pravda: celou těžbu i transport jsme zařídili nejen otrockou prací tisíců kvalitních lidí, ale i na své náklady a rudu dodali gratis; jako „dar za osvobození“. Zpracovanou na jaderné hlavice jsme si ji pak i s raketami v 70. letech směli od Sovětského svazu koupit zpátky, zatímco americké rakety rozmístěné v rámci NATO v západní Evropě byly stále majetkem Američanů, kteří si je pak zase odvezli. To jen tak pro osvěžení paměti.

O poměrech v táborech na mrazivém krušnohorském hřebenu, naplněných politickými vězni, kteří tuto těžbu prováděli, se nesly tehdejší „tichou poštou“ hrozné informace, ale skutečnost byla nakonec ještě horší; především po amnestii v květnu 1960 se dostaly z vězení (neříkám na svobodu, do té měl onen stav daleko) stovky lidí, kteří nemlčeli, a informace o nejhroznější součásti české verze stalinismu se postupně potvrzovaly a šířily (při nedávném sledování televizního seriálu Zdivočelá země jsem si řadu detailů znovu vybavil). Vždycky jsem pak žasl nad lidmi, kteří po pádu komunismu lomili rukama a hájili se: „Vždyť my jsme o tom vůbec nic nevěděli!“ Já jsem toho jako dítě tedy věděl až dost!

Devastace onoho kraje probíhala ale i po dalších rovinách a mezi ty patřila i postupná plánovitá likvidace drobných i větších upomínek na „tmářský“ (jak se tehdy říkalo) životní styl. Jeden opilý řidič traktoru se počátkem padesátých let v kadaňské hospodě přiznal, že dostává na OV KSČ slušnou částku za každý vyvrácený a zničený kříž či boží muka; krajinu bylo zkrátka nutno „vyčistit“, a to všestranně. U krajů nově dosídlených lidmi bez vztahu k místním dějinám to šlo jistě lépe, ale pokud vím, i na takovém tradičně českém Chodsku byli místní okresní tajemníci v tomto „čištění krajiny“ velmi úspěšní a veřejně se tím chlubili.

To bylo tedy Podkrušnohoří padesátých roků. Nevzpomíná se na to zrovna hezky.

Ale zpátky k otci Štikarovi a jeho osudům.

Ty mu přichystaly i na tomto odlehlém místě různá překvapení. Jedno se odehrálo hned v začátku jeho kadaňského působení, tedy počátkem padesátých let, kdy se dozvěděl, že v pustém bývalém františkánském klášteře, který byl důvodem jeho rozhodnutí zůstat na tomto tehdy nepříliš vábném místě, je internován českobudějovický biskup dr. Josef Hlouch. Komunistická moc ho po zásahu proti církvím v roce 1950 držela původně v jižních Čechách, tedy v jeho vlastní diecézi, ale protože biskup Hlouch byl velmi oblíbenou postavou díky svému vystupování i svým populárním knížkám (Minutěnka aj.) a jeho ctitelé se s ním snažili udržovat kontakt, byl po dvou letech převezen do vzdálenějších, méně osídlených a méně religiózních severozápadních Čech. Po několik měsíců roku 1951 tak žil osaměle v dlouhodobé izolaci v pustém kadaňském klášteře a poté, co se dozvěděl o strýčkově pobytu v Kadani, mu po důvěryhodném poslovi poslal latinský dopis s prosbou o duchovní posilu a o zpověď na dálku. Strýček chvíli váhal, policejní provokace byly různého druhu, ale nakonec žádosti vyhověl – bylo to přání biskupovo a krom toho asi předpokládal, že latinský dopis by estébáci nebyli schopni padělat a dále že by biskup spolubratra nevystavoval do zjevného nebezpečí. V určený čas se tedy objevil na daném místě na kraji parku v dohledu Hlouchova okna a chvíli spolu setrvali v myšlenkovém spojení. Biskupa Hloucha poté v září 1951 odvezli do Růžodolu u Liberce, kam přemístili i kardinála Berana, a situace se již neopakovala. Ostatně – biskup Hlouch byl poté v internaci na dalších místech ještě více než 10 let a až v 60. letech směl pobývat na svobodě. V roce 1968 se slavně vrátil do Českých Budějovic a do svého (formálně nikdy nepřerušeného) úřadu, stačil opravit několik kostelů a rozjet církevní život diecéze, ale ne nadlouho. Ani fyzicky ne – v roce 1972 se po dlouhodobém výslechu na StB zhroutil a krátce nato zemřel.

Celá příhoda je výmluvnou ilustrací situace církve v padesátých letech; kolik takových skrytých příhod a setkání se asi potajmu odehrálo?

Petr Kadlec

Hudební publicista, popularizátor a organizátor zejména v oblasti symfonické hudby. Vede edukační programy v České filharmonii.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.