pátek, 6. červenec 2012

Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 4) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let

Napsal(a) 

Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 4) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 4) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let

V minulém díle jsme začali nahlížet do nejstarších vzpomínek Milana Slavického (1947–2009). Byly ve velké většině spojené s Jindřichovým Hradcem, kde žili jeho prarodiče z maminčiny strany, ale i s Prahou, kde žil od svého narození s rodiči Klementem a Vlastou Slavickými.

Pamatuju se také z našeho pražského bytu na rádio, vlastně zpočátku spíš na jeho existenci, protože tatínek, který byl po propuštění z rozhlasu hodně doma, kvůli svému Meunieurovi špatně snášel reprodukovaný zvuk, a tak bylo zapnuté minimálně. Občas jsme poslouchali zprávy, a že mezi nimi byly takové, které rodiče sledovali se zaujetím – smrt Stalina a Gottwalda, „volba“ Zápotockého, pak Novotného a podobné události. A úvahy, co to bude asi znamenat. A občasné žerty – po ohlášení „Zprávy ze světa“ tatínek už napovídal: „Albánie“. A zřídka se mýlil, to byl jeden z pupků světa, do kterého nám tehdy bylo patřit a odkud se nám sdělovalo, jak to vidí soudruzi Enver Hodža a Mehmet Šehu, eventuálně poté, co o tom soudí soudruh Cedenbal z Ulan-Bátaru či Kim Ir-sen v Pchjongjangu. A ovšem soudruzi v Kremlu.

Zato se určitě přesně pamatuju na otcovo komponování – vybavuju si slunečný den, kdy jsem si doma hrál na červeném koberci, na který padaly pruhy slunečních paprsků prosklenými dveřmi z obývacího pokoje, a z toho pokoje, kde tatínek pracoval, ke mně doléhaly zvuky klavíru a zpěv melodické linie. Byla to bohatě harmonická a plně znějící hudba (bohatá harmonická invence byla vždy podstatnou složkou otcovy hudební fantazie), která mne fascinovala. Otec pracoval tak, že opakovaně přehrával a předzpěvoval kratší úryvky, které postupně dobrušoval a zapisoval, takže jsem je slyšel mnohokrát za sebou. Když jsem pak na koncertě slyšel novou tatínkovu skladbu (Rapsodické variace, Ej, srdénko moje, hobojovou Svitu a řadu dalších), zjistil jsem ke svému překvapení, že tyto známé útržky plynou najednou bez přerušování a že jsou propojené do jednotného proudu a logického tvaru. Tento vznik propojené struktury ze známých fragmentů byl pro mne velkým objevem – asi to byl základ mého skladatelského strukturálního cítění a zájmu o vztahy, které z dílčích prvků vytvoří skutečnou vnitřně propojenou kompozici. Rozhodně to byly pro mne silné zážitky.

A také si vybavuji návštěvu s tatínkem ve vinohradské budově rozhlasu (to muselo tedy být do konce roku 1950) a na veliký reproduktor stojící u zdi. Ten byl o hodně větší než já a byl potažen žlutou drsnou látkou, která při hlubokých tónech velkoplošně vibrovala, což mne zaujalo ze všeho nejvíc.

A svou první návštěvu v Rudolfinu – byla to zřejmě zkouška České filharmonie s Karlem Ančerlem na provedení Moravských tanečních fantazií v lednu 1953. Seděli jsme s tatínkem v první řadě v židlích s proutěným výpletem a poprvé jsem tehdy slyšel živě zvuk orchestru. Obzvlášť mne fascinoval ohromný tamtam a což teprve jeho dlouho doznívající zvuk! Hudebníci si zapisovali do not dirigentovy připomínky, jeden z hráčů v primech dokonce tak vehementně, že se mu smekla krátká tužka a ulítla obloukem do sálu. Vzpomněl jsem si občas na toto někdejší nasazení o pár desetiletí později, kdy jsem ve stejném sále občas vídal při zkouškách (a dokonce i při koncertech a nahráváních) některé pány uvolněně zavěšené v opěradle židle a z odstupu blahosklonně přihlížející dění; tehdy se mi onen dětský zážitek někdejšího muzikantského zaujetí vybavoval jako tiché memento.

Hudební klima rodiny mne obklopovalo od nejranějšího dětství a teprve mnohem později jsem docenil, co to vlastně pro mne znamenalo a jaký náskok člověku, který tíhnul tímto směrem, vlastně poskytovalo. Začalo už to samotným vinohradským bytem, ve kterém jsem vyrostl. Moji rodiče v něm bydleli od podzimu 1945, kdy se do něj přestěhovali z garsonky z ulice U Riegrových sadů (dnes Chopinovy). V době všeobecné poválečné bytové nouze k němu přišli unikátním způsobem – na pohřbu prof. Vladimíra Helferta se setkali s dr. Leošem Firkušným (bratrem pianisty Rudolfa Firkušného) a jeho ženou, zpěvačkou Růženou Hořákovou, kteří se tou dobou připravovali na přestěhování do služebního bytu na vinohradské „Fošovce“ (tou dobou už Stalinově, dnes Vinohradské třídě); muzikolog dr. Firkušný jej získal jako čerstvý ministerský úředník. A během řeči nabídli mým rodičům svůj dosavadní byt na rohu vinohradského Náměstí krále Jiřího. Ti, tou dobou ještě bezdětní, samozřejmě nabídku s nadšením přijali, byla to v době poválečné bytové nouze skutečná trefa, a na své dobrodince pak vždy vděčně vzpomínali. (Po Únoru pak Firkušných stačili emigrovat do Argentiny, kde se Růžena Hořáková výborně uplatnila jako sólistka opery Teatro Colón v Buenos Aires, zato dr. Firkušný tam už v létě 1950 zemřel na tuberkulózu; bylo mu necelých 45 let.)

Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 4) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 4) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let
Byt to byl sice jen dvoupokojový, což pak pro rodinu s doma pracujícím komponujícím otcem nebylo bez problémů, ovšem pro dva lidi v tehdejší bytové nouzi, kdy se dělily velké byty a kdy bydlelo často i několik rodin pohromadě (jaká živná půda pro fízlování a všeobecný dohled nad občanem!), to byla skutečná výhra. Byl nadto v moderním domě z třicátých let, ve čtvrtém patře (...), byt byl rohový, obrácený na jižní a západní stranu a jeho obývací pokoj měl zkosený roh, prosklené tři strany a byl obehnaný po celé délce balkonem s krásným výhledem na Náměstí krále Jiřího z Poděbrad s Plečnikovým kostelem Nejsvětějšího Srdce Páně, na vodárenskou věž a na střechy vinohradských činžáků. Jeho oba pokoje byly propojené velkými skleněnými dveřmi a byt byl tedy mimořádně světlý a slunný. Na jeho stěnách visely desítky starých hudebních nástrojů – část jindřichohradecké sbírky dědečka Voborského – a fotografie z tatínkova kumštýřského života (skladatelská třída Josefa Suka, jeho přítel Ladislav Vycpálek s Arthurem Honeggerem a další), k nimž postupně přibývala řada interpretů jeho skladeb, věnců a stuh. Byl to moderní pendant poděbradského uměleckého salonu; jejich „klanová spřízněnost“ mi byla od dětství zřejmá.

Tato prosluněnost a doléhající hudba byly nejsilnějšími zážitky z mých dětských let, které se mi dnes jeví tak, jak o to jistě rodiče usilovali – jako tichá, radostná idylka, tedy jako pravý opak toho, čím tato doba na počátku padesátých let skutečně byla pro ně samé. Ale i do mého dětského života, jakkoli se tomu jistě naši snažili zabránit, začala doléhat politická situace a brzy (viděno očima mládeže počátku třetího tisíciletí asi hodně, snad až příliš brzy) jsem si začal uvědomovat stav věcí obecných. Ten zájem mne ostatně už pak nikdy neopustil a někdy v půlce života jsem měl chvílemi i dojem, že se vlastně zajímám víc o historii a politiku, než o hudbu samu, ovšem po listopadovém převratu se mi to všechno krásně propojilo a náramně hodilo, když jsem začal učit na univerzitě a měl českým a poté i americkým studentům vysvětlit vývojové linie dvacátého století a roli hudby (i konkrétně české hudby) v nich.

Od mých čtyř let jezdila maminka do Kadaně, kde byla v mizérii začátku padesátých let vedena přítelem mého dědečka P. Janem Nep. Štikarem na půl úvazku jako administrativní síla a pomocnice na faře, čímž naše rodina získala alespoň nějaký trvalý příjem, a později tam začala učit na hudební škole. Zpočátku byla asi jen čtyři dny ze čtrnácti doma a tak jsem trávil hodně času s tatínkem, který naopak byl tou dobou po mnoha letech náhle vyvržen z hektického rozhlasového života do domácí izolace. Později mi došlo, jak těžce ji nesl a jak akt svého vyhazovu pociťoval jako těžkou a hlubokou křivdu, která se mu v mysli až do pozdních dnů stále znovu vracela. Ani se mu nedivím, nechal v rozhlase patnáct z nejlepších let svého života, velký kus zdraví a musel náhle s potupou odejít ne snad pro špatnou práci, ale proto, že odmítl výt s novými vlky. Vždycky jsem si ho za to vážil a jeho osud mi byl v mnohém důležitým poučením pro mé vlastní reakce v dospělém věku (kdy jsme už ovšem měli onen režim „přečtený“ a věděli lépe, jak na něj reagovat, a když už nešlo doslova o život jako v padesátých letech).

Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 4) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 4) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let
A také si dobře vzpomínám, jak před vchodem do našeho domu, který pokládali za „buržoasní“ (bydlela v něm řada umělců, lékařů, právníků, zkrátka „podezřelých živlů“), stáli řadu hodin denně s rukama za zády dva milicionáři (asi tehdy jediní zástupci dělnické třídy z obyvatel domu – domovník Sviták a asfaltér Patočka) a sledovali, kdo jde do domu a ke komu. Zajišťovali tak stranou nařízenou „bdělost a ostražitost“, byli viditelnými oporami čerstvě zvítězivšího režimu a čišelo z nich sebevědomí nových vládců. Většina „pracující inteligence“ se kolem nich přihrbeně protahovala do domu a z domu – měla děti, které chtěla dostat na školy, a měla místa v oboru, která si chtěla udržet, a tak uhýbala a uctivě zdravila ty, kteří teď spolurozhodovali o jejich osudech a psali na ně významně posuzované kádrové posudky. A ti si nově získaný pocit moci skutečně užívali. „A zahrajem si na pány“ z Braniborů se mi později přidávalo k této dětské vzpomínce, tito lidé se jimi ovšem skutečně cítili být a dávali to patřičně najevo. Vím, jak to otce hnětlo a deprimovalo.

I fízlovský charakter režimu jsem měl tu čest poznat ještě v předškolním věku. S tatínkem, který měl tehdy poměrně dost času, jsme chodili po obědě na procházku do Riegrových sadů a on mi při jedné takové procházce, dnešní terminologií řečeno, poskytl první školení v otázce lidských práv a jejich dodržování a nedodržování. Myslím, že při tom padlo i Stalinovo jméno (bylo to v zimě, asi právě kolem jeho smrti). Netušili jsme, že se za námi plíží babka-fízl, která nás pečlivě poslouchá a která se poté, co otec zašel na rohu Ondříčkovy a Slavíkovy ulice do krámu a já zůstal stát venku, ke mně přitočila a na ulici ze mne páčila tatínkovo jméno a adresu. Mně bylo necelých šest, ještě jsem nechodil do školy, byl jsem veden k úctě ke starším lidem, ale zároveň jsem už z rodinné atmosféry tušil, že kdybych jí odpověděl, uvedl bych tatínka do pěkného maléru, a tak jsem se z bezmoci nad tou konfliktní situací rozplakal. To upozornilo na situaci další lidi na ulici, kteří pochopili, oč jde, a bábu zahnali, takže se nic nedozvěděla a dál už za námi asi nešla. Ale byla to zkušenost. Pro nás pro oba.

Tatínkova náhlá nezaměstnanost ale nám oběma přinesla i jeden příjemný zážitek – když se totiž po jeho propuštění dozvěděl na jaře 1951 jeho vrstevník (* 1908) a někdejší kolega z pražského rozhlasu, hudební redaktor a režisér Gabriel Vágner, jak s ním komunisté zatočili, pozval ho, aby si spravil nervy u něj na chalupě v Krkonoších. Vágner, řečený Gába, byl svérázný muž zajímavého osudu – po válce onemocněl tuberkulózou a lékaři mu doporučili opustit Prahu a doléčit se v horách. Gába to skutečně udělal; koupil si chalupu na Krausovkách nedaleko Špindlerova Mlýna (...), což nedlouho po odsunu Němců (vlastně tehdy „němců“, jak se muselo psát s malým n) asi nebyl velký problém, a na několik let se tam odstěhoval. Vzal horalský život se vším všudy: koupil si k chalupě i nějaké zvířectvo (kozu či krávu), psa a povoz s oslicí jménem Siskou, se kterou dovážel z nedalekého Špindlu náklady do několika rekreačních objektů kolem Krausovek (tehdy už začala kolektivizovaná dovolená s „pracovním kolektivem ROH“, viz Dovolená s Andělem). Tím si přivydělával ke svému invalidnímu důchodu a žil si tam vcelku spokojeně – uvážíme-li, co se mezitím dělo „v nížině“, byl to rozhodně velmi elegantní způsob prožití oněch hrozných časů. Tuberkulózu si ostatně skutečně doléčil a po několika letech se z hor opět vrátil do rozhlasu, kde pokračoval v režisérské profesi; v 62 letech šel do penze a dožil se téměř osmdesátky.

Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 4) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 4) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let
Tatínek, tou dobou deprimován předcházejícími událostmi a v bídném nervovém stavu, nabídky rád využil a tak jsme spolu na Krausovkách pobyli asi šest neděl rozvíjejícího se jara (bylo to v květnu až červnu). Vzpomínám si z nich hlavně na oslici, na houpačku s ohromným rozkmitem, zavěšenou na řetězech na vysoké hrušce a kývající se vysoko nad strmý svah údolí, na procházky jarní horskou přírodou a na celkovou pohodu, kterou i malé dítě (byly mi právě čtyři roky) šestým smyslem vycítí. Rozhodně nám oběma tato epizoda velmi prospěla a byla důkazem, že dobrý člověk a kolegiální solidarita žijí i ve zlých časech.

Škola

Do školy jsem šel v září 1953. Neměl jsem to daleko, jen po jedné straně Jiřího náměstí, na jehož rohu jsme bydleli. Vzpomínám si na první den a na třídu s černou dvojitou posuvnou tabulí, na které byly barevnými křídami nakresleny břízky (zjevně ruského designu) a nápis „Vítáme vás“. Teprve dodatečně mi napadla otázka, komu vlastně byl onen nápis určen, když se předpokládá, že prvňáci v září ještě neumí číst? Tehdy mne to ještě nenapadlo, protože jsem číst už uměl (a louskal Knihu džunglí a podobný repertoár), a tak jsem to vzal jako fakt.

V oné škole na Jiřího náměstí jsem pobyl osm let a nemám na ni vzpomínky ani nijak úžasné, ani mimořádně špatné. Učitelský sbor padesátých let byl, především „na druhém stupni“, tj. v 6.–9. třídě, dost pestrou společností. Byli tam staří učitelé a především učitelky, kteří učili už za první republiky a za protektorátu a kteří teď buď pluli s proudem, anebo (a to častěji) byli ztuhlí hrůzou a hleděli proplout zlými časy, jak se dalo, a nepřenášet tu hrůzu na děti, a i takoví, kteří se navzdory hrozné době snažili udržet dětem vlídné a solidní ovzduší, jakýsi dozvuk předválečného klimatu. Taková byla naštěstí i paní učitelka Pechová, velmi milá a přátelská paní už v předpenzijním věku a z akademicky vzdělané rodiny, kterou jsme měli od druhé do čtvrté třídy a se kterou se mí rodiče skutečně spřátelili. Neměli jsme tam naštěstí dobové speciality, jako byli zasloužilí soudruzi a soudružky z továren, kteří byli dělnickou třídou vysláni posílit kádrový profil učitelského sboru (a fízlovat v něm) a kteří byli pro legraci už i menším dětem – tak jedna legendární soudružka, pověřená třídně uvědomělým podáním dějepisu, hovořívala ke gaudiu třídy při líčení blahodárné ruské revoluce o „kulatcích“, kteří vykořisťovali ubohé mužiky a byli po zásluze potrestáni.

Mužů nebylo na prvním stupni mnoho, ale byli i tam (vesměs starší pánové); bylo jich zato poměrně dost na stupni druhém, hlavně matikáři, fyzikáři, tělocvikáři a učitelé biologie a chemie. Jejich původ byl různý, bylo mezi nimi i pár kariéristů a zjevných fízlů aspirujících na ředitelské posty, ale bylo tam tehdy i dost z armády vyhozených důstojníků, kterým byla z jejich vojenské kvalifikace uznána aprobace pro matematiku, fyziku a tělocvik pro druhý stupeň, ti s hudebními sklony učili i hudební výchovu. Byla to pestrá paleta s pozoruhodnými typy od slušných lidí po panoptikální figury; vzpomínám si z nich na dva plenérové typy, jejichž hlasový projev, slušně řečeno, silně překračoval rozměry školní třídy. Řvali zkrátka jako tuři a jejich přítomnost byla už z rohu chodby nepřeslechnutelná. Jeden z nich učil i dějepis, což se projevovalo tak, že probral bleskem české dějiny od lidu popelnicových polí po upálení Mistra Jana Husa a někdy v květnu stejným fofrem dojel od Lipan po naše časy. Zbývající část roku pak prodlel obšírně u „husitského revolučního hnutí“ a především jeho bitev – barevnými křídami nám euforicky kreslil schémata bitevních akcí a patetickým hlasem provolával své oblíbené fráze o „osutých vozech“ a obranných a útočných formacích. Ale aspoň jeho to zjevně bavilo, což je také v takové situaci kus životního umění.

Na konci osmé třídy vyvstala potřeba přemístit jednu třídu z Jiřího náměstí do Raisovy školy na konci Čechových sadů; dali nám (kupodivu překvapivě demokraticky) hlasovat a k nemilému překvapení kantorů se skoro celá naše třída přihlásila k přechodu. Tam byl zpočátku naším třídním jiný dřívější důstojník, bývalý štábní plukovník Říha, jemný a kultivovaný pán a milovník vážné hudby s velkou sbírkou standardních desek. To jsme zjistili, když jsme byli se spolužákem a kamarádem Jirkou Figerem vysláni, abychom ho doma navštívili. Pár týdnů po začátku roku totiž dostal infarkt, ze kterého se tehdy zotavoval. Vlídně nás přijal a hezky si s námi popovídal, věděl, že jsme synkové z kumštýřských rodin (Jirka byl synem akademického malíře a grafika) a snažil se nám zahrát i některou ze svých četných desek, ale pro poruchu na gramofonu se mu to nepovedlo. Už jsme ho nikdy neviděli, do školy se nevrátil a ještě během onoho roku podlehl dalšímu infarktu. Později mne napadlo, jak se asi tento citlivý a slušný člověk musel cítit v Čepičkově armádě a za jakých okolností ho asi vyhazovali.

Na přechodu jsme rozhodně vydělali, na „Raisovce“ bylo příjemnější klíma, mladší kantoři s kulturními zájmy a dostali jsme pak také slušné posudky k dalšímu studiu (a to nebyla tehdy docela samozřejmost).

Petr Kadlec

Hudební publicista, popularizátor a organizátor zejména v oblasti symfonické hudby. Vede edukační programy v České filharmonii.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.