středa, 27. červen 2012

Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 3) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga, který by se v roce 2012 dožil 65 let

Napsal(a) 

Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 3) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga, který by se v roce 2012 dožil 65 let Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 3) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga, který by se v roce 2012 dožil 65 let

Potřetí vybíráme ze vzpomínek Milana Slavického (1947–2009). A dokončujeme portréty obou jeho rodičů, kteří zažívali po odchodu z Československého rozhlasu koncem 40. roků (otec vyhozen, maminka na mateřské dovolené) nelehkou dobu.

[Otec] Řadu měsíců nezaměstnaný, poté předvolán na Svaz čs. skladatelů, kde mu komise vedená dr. Vomáčkou, kde byli dále vojenský kapelník Uhlíř (ten se vůči němu choval přátelsky) a jistá razantní dáma (otec si vzpomněl, že to byla choreografka Mlíkovská), nabídla tvůrčí stipendium, ale s podmínkou, že napíše kantátu na Ostravu. To otec odmítl a opět několik měsíců živořil; měl nadto zdravotní potíže, odnesl si z rozhlasu Meunieurovu chorobu spojenou se závratěmi a nervovými indispozicemi. K tomu malé dítě a žena, která rovněž po odchodu z rozhlasu na mateřskou nemohla nikde sehnat ani vyloženě podřadné zaměstnání (...).

V této nejhorší době se ukazovala cenná lidská přátelství – na jiném místě se zmiňují o kolegovi z rozhlasu režisérovi Gabrielu Vágnerovi, který otce a mne pozval na jaře 1951 na pár týdnů na svou krkonošskou chalupu, kde si na radu lékařů (úspěšně) kurýroval tuberkulózu. Přítel z přerovského mládí, cellista František Halma, našim zase nabídl po nejhorší dobu svůj plat – byli s manželkou bezdětní a oba zaměstnaní. Podobně velkoryse se zachoval i dlouholetý spolupracovník z rozhlasu a přítel rodičů dr. Václav Smetáček, tou dobou už šéf FOK, i on nabídl rodičům v této situaci výraznou finanční pomoc. A dále – v oné době odcházel z České filharmonie do důchodu hráč klávesových nástrojů pan Kocian a nabídl ono místo po sobě otci, aby mu pomohl překlenout nejhorší časy. To záleželo ovšem i na doporučení šéfdirigenta, jímž byl před nedávnem (50) ustanoven otcův dlouholetý přítel a rozhlasový kolega Karel Ančerl. Ten byl ovšem zároveň i straník a v rámci stranické personální politiky do Filharmonie jmenovaný, a tak si netroufl lámat kopí za člověka sice blízkého, ale stranickou nepřízní tak veřejně poznamenaného; počátek padesátých let nebyl skutečně žádný med (ostatně ve Filharmonii dlouho ani pro Ančerla; který při procházení uličkou mezi orchestrem směrem ke stupínku ještě léta slyšel syčivé antisemitské nadávky). Ančerl ovšem otci tuto situaci během několika let bohatě vynahradil ještě účinnějším způsobem – perfektním provedením jeho obou symfonických děl z první poloviny padesátých roků: Moravských tanečních fantazií a Rapsodických variací; jejich supraphonské studiové snímky patří k cenným dokumentům Ančerlovy filharmonické éry a oba se dočkaly i digitální reedice.

Ostatně situace se zvolna začala obracet v otcův prospěch: svazová komise ho po několika měsících pozvala znovu, tentokrát v ní chyběla ona její nejhorlivější členka a zbývající členové rozhodli o tvůrčím stipendiu bez určeného tématu. Tak vznikly Moravské taneční fantazie, v nichž se otec opět (jako ostatně už za války) vrátil ke světu moravského folklóru, v němž vyrostl (podobně v oné době reagoval např. Lutosławski či mladý Ligeti). Měly velký úspěch a pak se to už „rozjelo“. Ale otec tvrdí, že (...) měl v té době při komponování (a šlo mu to vzhledem k Meunieurovi těžko, mohl pracovat jen omezenou dobu apod.) pocit, že mu někdo sedí za krkem a říká mu: „Pozor, tohle už je moc ostré, opatrně, ne tak dizonantně“ – byla to doba, kdy se na „plenárkách“, velkých diskusích členstva SČS hlásily slabší povahy a ptaly se konkrétně, zda je povoleno užívat ty či ony akordy! A tehdejší svazoví bossové (skladatelé i muzikologové) ochotně odpovídali a „normovali“: septakordy se směly, nónové akordy už byly dekadentní! Pokud vím, záznamy z těchto diskusí (vše se pečlivě stenografovalo, později nahrávalo) na přelomu let 1989/90 soudruzi pečlivě zlikvidovali a zametli po sobě stopy. Ale viz seminárky mých studentů z FF!

Pokud tyto diskuse nevyšly v různých sbornících, jsou pryč; zbývá jen lidská paměť a tu levicově naladění mladší historici zpochybňují s tím, že takovéto pamětnicky dochované výroky „nelze doložit“. Bodejť by šlo, když jsou archívy vymetené.

(...)

Druhá perzekuce

Počátkem 70. let zakládání nového Svazu – Kučera v 90. letech doznal, že měli od strany (asi MV či ÚV KSČ) určen numerus clausus 120 nejvěrnějších, „zdravého jádra“. Otce tehdy volal Páleníček od Kalabisů, kde lámal Viktorka. Ten kličkoval, že půjde jen, když půjde i Klema, tak Josef volal otce, zda půjde. Ten mu na rovinu sdělil, že je to ztráta času z jeho strany, čímž začalo po tomto jednom telefonátu dlouholeté „velké mlčení“. Pál. vůbec zvláštní figura – energicky „rozjížděl“ obě kola, ale pak se jako stáhl, v 1990 se ovšem zuřivě snažil zabránit rozložení SČSKU.

Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 3) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga, který by se v roce 2012 dožil 65 let Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 3) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga, který by se v roce 2012 dožil 65 let
Polistopadovo

(starosta UB, cena Classic, TV pořady, Havlův telegram k (80x85?) narozeninám), ovšem uznání v duchu nové doby a postavení umělců v ní, tj. mírné. (Vojtěch mluvil k polovině 90. let o čestném doktorátu UK pro Kabyho [M. Kabeláč] in memoriam a pro K. S., ale pak vyšumělo.)

Sólové skladby pro violu a lesní roh byly posledními, které tatínek napsal. Zhruba kolem osmdesátky se mu zhoršil zrak natolik, že už nebyl schopen psát noty na menší, a později už ani na větší formát notového papíru, a ani obšírná lékařská vyšetření nepřinesla naději na zlepšení nebo alespoň zastavení tohoto vývoje. Posledních zhruba deset let už proto tatínek nemohl komponovat a pak už ani číst. Maminka, dlouholetá hlasatelka, ráda předčítala, v čemž jsme ji celá léta brzdili s tím, že „to si přece přečteme sami“ – teď se její záliba nesmírně hodila a poslední léta tatínkovi četla tak dvě hodinky denně noviny, korespondenci, knížky, zkrátka všechno, co bylo třeba.

Tatínek byl odjakživa spolkový typ, tíhl k přátelskému společenství kolegů a celoživotně je vyhledával; v období „volné nohy“, a to trvalo od jeho čtyřiceti roků, pro něj bylo důležitým (a v dobách perzekuce hlavním) kontaktem s profesionálním světem. Proto velkým potěšením posledních desetiletí života pro něj byla po nuceném zastavení činnosti Umělecké Besedy především skupina tzv. Pondělníků, do které jej přivedl Jan Hanuš někdy začátkem „normalizačních“ sedmdesátých let a na jejíž schůzky docházel až do poslední zimy svého života, tedy přes čtvrt století. Schůzky se postupně konaly na několika místech – zpočátku v Klubu architektů v Letenské ulici, pak v restauraci na Klárově, dlouhá léta v restauraci pankráckého Paláce kultury (lidově Pakulu, Lidojemu či Mobby Dicku) s krásným výhledem na Prahu a nakonec v divadelním klubu u Stavovského divadla. Tatínek na schůzky docházel velmi pečlivě („Jó Pondělníci, to je řehole,“ říkávala maminka) a podivoval se, když někteří kolegové nebrali pravidelnost těchto schůzek se stejnou důsledností.

Pondělnický okruh se postupně obměňoval úmrtím nejstarších a přizváním dalších, na začátku tatínkovy „docházky“ jej tvořili kromě Jana Hanuše především Václav Holzknecht, Karel Šrom, Jarmil Burghauser, Zdeněk Šesták, Štěpán Lucký, postupně přibyli Eduard Herzog, J. F. Fischer, Ilja Hurník, O. F. Korte, dr. Jiří Berkovec, Luboš Sluka a občasně i další, po převratu pak především v cizině žijící vrstevníci – vřele vítaným hostem byl v posledních letech života Rafael Kubelík, zpočátku se z Vídně občas objevivší Ivan Medek, Dušan Pandula, „američtí“ František Smetana a dr. Jan Matějček a řada dalších hostí. Byla to, jak jména napovídají, celkem „široká koalice“, co je sbližovalo, byl za husákovského režimu negativně především nesouhlas s oficiálním děním, pozitivně pak u skladatelů vcelku obdobná stylová východiska. S postupem času (za čtvrtstoletí se svět i v normalizační ztuhlosti v mnohém promění) mezi nimi sílil elementární kamarádský vztah a obdobný generační pohled na svět – společnost sedmdesátníků a osmdesátníků se i přes osobní rozdíly a občasné rozmíšky stává postupně jakýmsi ostrovem odcházejícího světa a společně prožitá minulost je může v něčem rozdělovat, ale ve stále více věcech je spojuje.

Na pondělních schůzkách se probíraly otázky hudební i nehudební, „za bolševika“ i s pravidelným referátem o stavu světové politiky, protože mezi Pondělníky byla řada jazykově vzdělaných lidí se širokými zájmy a s dostatkem času na poslech zahraničního rozhlasu, po převratu zase nebyla nouze o aktuální problémy rychle se vyvíjející situace na hudební scéně (i včetně bolestných problémů i ve vlastních řadách, jako byly lustrace a problém míry spolupráce s minulým režimem). V době perzekuce, kdy byl tatínek zbaven většiny sociálních kontaktů, a pak znovu v posledních letech života pro něj zkrátka Pondělníci byli hlavním zdrojem kolegiálních informací i přátelské opory; ještě v posledních dnech života, když už nemohl mluvit, ale dobře vnímal dění kolem sebe, se při zprávě, že jej pozdravují kamarádi Pondělníci a zvláště při jménu Jana Hanuše jeho tvář doslova rozzářila – naposledy.

Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 3) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga, který by se v roce 2012 dožil 65 let Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 3) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga, který by se v roce 2012 dožil 65 let
V oněch posledních letech tatínek hodně poslouchal rozhlas (zpočátku i politické pořady, později téměř výhradně Vltavu), zájem o hudbu byl tím, co mu i ve vysokém věku vydrželo nejdéle. Zajímavé je, že zdravotní potíže, kterými trpěl celý život (nespavost, přecitlivělost na silný reprodukovaný zvuk a srdeční obtíže, to vše zřejmě nervového původu), se v posledních letech a měsících postupně zlepšovaly, jeho srdce, na které si celý život stěžoval a na němž krom infarktu prodělaného zhruba dvacet let před smrtí nikdo z lékařů nic závadného nenašel, nakonec podivuhodně dlouho vydrželo postupné chřadnutí organismu.

Po zdravotní stránce se až na onen oční handicap, který jej vyřadil z profesionálního života, tatínek držel obdivuhodně dobře, až do jara 1998 chodil na koncerty, léto onoho roku strávili s maminkou ještě, tak jako každoročně, na chatě v Lukách, na podzim jsme uskutečnili cestu na Moravu (do Tovačova, Bystřice a na Hostýn), od podzimu onoho roku se ale začal jeho stav postupně zhoršovat a slábnoucí funkci jater a štítné žlázy už nebylo možno zastavit. Česká televize s ním natočila ještě v květnu 1999, tedy tři a půl měsíce před smrtí, vstupy do pořadu režiséra Jaroslava Hovorky Hudba v rodině Slavických, a i když o rok dřív by totéž zformuloval ještě mnohem koncentrovaněji, stále v nich ještě byl schopen říci mnoho podstatného o sobě, o době a o hudbě své i druhých.

Posledním potěšením, a také posledním osvěžujícím výletem mimo domov, pro něj byl koncem května 1999 křest prvního pravnuka Jana ve strahovské basilice, vzpomínal na tento obřad dlouho a s láskou.

Na jaře 1999 se chystali s maminkou ještě na léto na chatu, jeho stav se ale koncem června výrazně zhoršil a během léta pomalu mířil k neodvratnému konci. Maminka jej pečlivě ošetřovala, zpočátku doma, pak v nemocnici, kam střídavě s Evou docházely. Na závěr jeho dnů jsme si jej z nemocnice vzali domů, a tak mohl tatínek tiše odejít doslova uprostřed rodiny, v sobotu 4. září k večeru, kdy celý den ještě kolem něj byl Tomáš s rodinou a kdy jsme jej mohli my nejbližší opatřit v posledních chvílích. Jeho dech postupně těžkl a byl stále obtížnější. Pak ztichl, a když jsem jej vzal za ruku, abych nahmatal puls, cítil jsem, jak jeho srdce tepe vysokou rychlostí – nebyly už to pulzy, ale jeho poslední chvění.

Zážitek z tatínkových posledních chvil byl něčím, co nás duchovně podivuhodně posílilo. Na jeho tváři nebyla ani stopa po fyzické či duševní bolesti, všechny boje byly dobojovány a konflikty uplynuly do hloubi času, vyzařoval z něj klid a mír, jaký bychom si v poslední chvíli po dobře prožitém životě všichni přáli.

Zapálili jsme svíčky, oblékli jej do jeho oblíbených šatů a s pohnutím pozorovali postupnou proměnu hmoty, z níž odejde duch, a která bez něj upadá do nicoty. Není snad větší ilustrace síly ducha, byť chřadnoucím tělem omezovaného, než tato chvíle.

Smuteční obřad proběhl v pátek 10. září v 11.30 hodin v chrámu Nejsvětějšího Srdce Páně na Náměstí Krále Jiřího z Poděbrad, v chrámu, na nějž se tatínek 54 roků díval od svého pracovního stolu, zvuk jehož zvonů jej těšil do posledních týdnů života a s jehož duchovním správcem p. MUDr. Slabým se rodiče přátelili od sedmdesátých let, kdy ještě působil v Mariánských Lázních, kam tehdy jezdili společně s Hanušovými na léčení.

Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 3) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga, který by se v roce 2012 dožil 65 let Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 3) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga, který by se v roce 2012 dožil 65 let
Obřad byl pro nás velkou útěchou, i přes polední hodinu všedního dne byl chrám plný lidí, kteří se s tatínkem přišli rozloučit. Po smuteční bohoslužbě promluvili starosta Umělecké Besedy Olbram Zoubek, zástupkyně rodného Tovačova (tatínek byl jeho čestným občanem) a na závěr věrný přítel Jan Hanuš, zazněla i tatínkova hudba – manželé Pavla a Josef Kšicovi provedli dvě písně z Cantus sacri a hluboce dojatá Michiyo Keiko zazpívala za Kšicova varhanního doprovodu Studenou rosenku z cyklu Ej, srdénko moje, který tak milovala.

Tak, a ten „starý Slavický“ jsem byl teď já.

Jaké jsou nejstarší vzpomínky Milana Slavického?

Nejstarší vzpomínky, které se mi opakovaně vynořují z mlhoviny nejranějšího dětství, nejsou vesměs spojeny s Prahou, ale s Jindřichovým Hradcem, idylickým rodištěm mé maminky a městem, ve kterém jsem pak pravidelně trávil po celé dětství a mládí až do věku silně zralého aspoň část léta. Jsou to spíš jednotlivé obrazy, které pocházejí z mých předškolních roků, ale ty nejstarší (soudě podle různých vnějších okolností) jsou už tak z doby mezi mým druhým a třetím rokem, což je asi hodně brzo (že by to rané pamatování bylo postupně kompenzováno raným nepamatováním? Příroda bývá proklatě spravedlivá!).

Jdeme s babičkou a bratrancem Vláďou alejí mohutných lip ke hradeckému nádraží a projíždějící náklaďáky a autobusy víří oblaka jemného prachu z úzké silnice, sotva jim uhýbáme. (Ty lípy padly pár let po válce a po obou stranách té kostkové silnice vznikly řady obytných domů „dvouletkového“, předpanelákového stylu.)

Hrajeme si s Vláďou v přízemním hradeckém bytě schováni pod jídelním stolem a obklopeni hradbou ošlapaných dřevěných trnoží, ze kterých vystupovaly do kulata ohlazené tmavé suky. Dědeček nám ťuká holí do taktu a my pak pochodujeme kolem kuchyně. (Dědeček zemřel koncem roku 1949 a babičku coby majitelku domu komunisté promptně nato vystěhovali z „nadměrného bytu“ do podkroví vlastního domu.)

Vůně borových lesů a písčité cesty mezi nimi.

Sluncem vyhřáté balvany na břehu rybníka (takže to byl řečený Pěňák, správně se jmenuje Dřevo, v Horní Pěně u Hradce).

Jdeme s Vláďou sami přes celý Hradec na náměstí do lékárny babičce pro lék, držíme se za ruce a dodáváme si tak odvahy v té výpravě do širého světa – velký zážitek z náhlé a nečekané, vlastně vnucené a až trochu zarážející samostatnosti. A radost z úspěchu výpravy – trefili jsme a vyřídili to. (Bylo nám tak čtyři a tři roky, Vláďa, o rok starší, myslím spíš trefil, a já to asi spíš vyřídil, takže teamwork.)

Dvorek domu, pumpa s výbornou studenou pitnou vodou, která s malinovou šťávou patřila k vrcholným zážitkům léta.

Později pak kolo a každodenní výpady do krásné okolní krajiny s koupáním v rybnících a sbíráním borůvek a malin v lesích.

Kolem dvou let jsem prý uměl z maminčina předzpěvování desítky písní. Na to se samozřejmě nepamatuji, informace z této doby člověk ještě v paměti neudrží. Ale cosi v něm asi podpovrchově zůstane, ve mně ovšem z pozdějších časů spíš než celé nápěvy utkvěly spíš některé jejich typické melodické obraty, které jsem pak různě kombinoval mezi sebou. (Ty, a výrazné momenty skladby včetně harmonie, instrumentace a artikulace, ale spíš než detaily především její struktura a tektonický tvar mi dodnes utkví v paměti po prvním poslechu, také vlivem typu paměti vycvičené několika desetiletími režírování a poslechem stovek skladeb. Zato katastrofálně špatnou paměť mám u vokální hudby na slova a vždycky tiše žasnu, když v kostele při zpěvu písní zpívaných postopadesáté šmátrám uprostřed první sloky po zpěvníku, zatímco všichni ostatní okolo mne včetně mladšího dorostu zpívají ještě pátou sloku zpaměti! Selektivní paměť, zní výmluva pro takovouto formu natvrdlosti.)

Petr Kadlec

Hudební publicista, popularizátor a organizátor zejména v oblasti symfonické hudby. Vede edukační programy v České filharmonii.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.