středa, 30. květen 2012

Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 2) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga, který by se v roce 2012 dožil 65 let

Napsal(a) 

Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 2) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 2) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let

Ze vzpomínek Milana Slavického vybíráme podruhé. Ne všechny jejich kapitoly stihl před svou smrtí v srpnu 2009 dokončit. Někde tak máme hotové, jindy rozpracované texty (v podobě koncentrovaně psaných poznámek), v některých případech bohužel jenom několikařádkový nástin kapitoly...

Po historii rodin Slavických a Voborských v minulém díle bude Milan Slavický tentokrát portrétovat svoje rodiče: Klementa Slavického (1910 – 1999) a Vlastu Slavickou, roz. Voborskou (1911 – 2004). Nejprve v souhrnném textu psaném původně pro Kadaňské noviny.

Můj tatínek, hudební skladatel Klement Slavický, absolvent pražské konzervatoře a její mistrovské školy (skladbu studoval u K. B. Jiráka a poté u Josefa Suka, jehož byl jedním z posledních žáků, dirigování u P. Dědečka a V. Talicha), byl zaměstnán v letech 1936–1951 v pražském rozhlase; zpočátku jako hudební režisér a lektor, příležitostně dirigoval i rozhlasový orchestr, později se stal vedoucím lektorem hudebního vysílání, dnešní terminologií řečeno šéfdramaturgem, v jehož kompetenci bylo posuzování zadaných skladeb a jejich zařazování do vysílání. Přežil v rozhlase nelehké protektorátní roky, během nichž se zapojil jako demobilizovaný záložní důstojník prošlý mobilizací podzimu 1938 do činnosti rozhlasové odbojové skupiny dalších záložních důstojníků (vesměs vysílacích techniků), která shromažďovala zbraně pro ozbrojené vystoupení; prokázal tedy i velkou osobní statečnost – skupinu tehdy počátkem 40. let gestapo odhalilo a její členy pozavíralo, došlo přitom bezprostředně až k tomu jejímu členovi, který od otce zbraně přebíral, ten ale naštěstí nepromluvil, a tak se zatýkání těsně u otce zastavilo.

Nepřežil už ale v rozhlase nástup poúnorového režimu, protože jeho místo se zřejmě stalo nomenklaturním, tj. v rámci systému implantovaného ze Sovětského svazu a trvajícího až do konce režimu v závěru 80. let vyhrazeným pouze pro člena komunistické strany. Tím nebyl a přes několikeré „námluvy“ a přes zařazení do pětitýdenního internátního politického školení se jím odmítal stát. Byl tedy i přes své evidentní odborné kvality z rozhlasu propuštěn – mimochodem právě tím kolegou, který mu zachránil život svou statečností při výsleších, ale který se vrátil z koncentráku jako přesvědčený komunista a tou dobou byl již personálním ředitelem rozhlasu; svého bývalého spolubojovníka vyhodil bez mrknutí oka jako reakční živel brzdící uplatnění stranické politiky. Skoro románový příběh.

Moje maminka, Vlasta Slavická, vystudovala češtinu a francouzštinu na filosofické fakultě a od roku 1936 byla hlasatelkou Radiojournalu, jak se tehdy jmenovala jediná čs. rozhlasová instituce; byla v této funkci třetí ženou v historii a získala toto místo konkurzem z několika desítek uchazečů. Zpívala i v Českých madrigalistech a ve Sdružení pro duchovní hudbu, její otec (...) byl regenschorim a Dvořákovým žákem, tak jako otec mého otce a tedy můj druhý dědeček – ten byl pro změnu žákem Janáčkovým a regenschorim na Hostýně, poté v Tovačově a na závěr života v Přerově. Oba moji rodiče tedy pocházeli z velmi podobného kulturního zázemí a to je také počátkem války sblížilo. Maminku vyhodili ovšem z rozhlasu již Němci, a to za heydrichiády za tón (!), jakým četla urážlivý komentář útočící na londýnskou exilovou vládu. Udal ji mimochodem jistý český učitel, který ale po válce, když by se tato udavačská kauza mohla ventilovat, byl již tajemníkem soudruha Zápotockého na ÚRO a tedy pro budoucnost dobře politicky zajištěný. Onen pořad ale poslouchali nejen udavači, ale i slušní lidé a jedno takovéto „legionářské hnízdo“ ji hned kontaktovalo a „ulilo“ jako úřednici u potravinářské firmy Kulík, kde maminka prožila zbytek války. Hned pár dní po osvobození se slavně vrátila do rozhlasu, už i jako programová inspektorka, ale dlouho tam nepobyla – v roce 1947 jsem se narodil já (coby první a jediné dítě svých rodičů), maminka se mnou zůstala na mateřské dovolené a do poúnorového rozhlasu se už nechtěla vrátit. Když ale v roce 1950 vyhodili komunisté tatínka (a mimochodem ho vyhodili po právní stránce špatně, takže získal ještě první čtvrtrok roku 1951), ocitli se z původně prestižních a zajištěných postavení moji rodiče náhle oba bez příjmu, nadto oba, i když teprve čerství čtyřicátníci, ve velmi špatné zdravotní kondici – tatínek si z dlouholeté práce se zvukem a z nervového vypětí poslední doby odnesl z rozhlasu

Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 2) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 2) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let
Meuniérovu chorobu se závratěmi při psychické zátěži a s hypersenzitivitou na zvuk, maminka v téže době prodělala těžký zánět středního ucha a nato zánět mozkových blan, což v oné době před antibiotiky byla velmi těžká, téměř smrtelná choroba, ze které se dlouho zotavovala. Oba se ucházeli pochopitelně o různá zaměstnání – tatínek mj. o hráče klávesových nástrojů v orchestru, maminka dokonce o velmi podřadná zaměstnání typu šičky oděvů apod., ale nikde je nevzali, protože „kádrovým referentům“, mezitím již všude dosazeným do osobních oddělení podniků, stačil pohled do jejich pracovních knížek s poúnorovým propouštěcím razítkem z rozhlasu a bylo jim jasno.

(...)

Tatínek se v 60. letech dožil velkých uměleckých úspěchů, ale v normalizačním dvacetiletí musel zažívat další fázi perzekuce – jeho skladby nesměly zaznívat v médiích a na oficiálních fórech a satisfakcí mu tak byly zahraniční úspěchy (jako byla Zlatá medaile OSN za jeho 4. symfoniettu „Pax hominibus in universo orbi“ a četná zahraniční uvedení jeho skladeb), oddanost interpretů i ohlas jeho instruktivní tvorby u malých hudebníků. Po listopadu 1989 se dožil celé řady ocenění – byl zvolen starostou a poté čestným starostou Umělecké Besedy, dostal čestné občanství svého rodiště Tovačova a především jeho tvorba mohla znít opět bez překážek a ústrků. Zemřel v září 1999 a dožil se téměř 89 roků.

Maminka ho přežila skoro o 5 let a zemřela v květnu 2004 v 93 letech; byla téměř až do konce natolik fit, že pár týdnů před smrtí ještě s rozhlasovými redaktory dokončila seriál svých vzpomínek, který vydal na pět třičtvrtěhodinových pořadů! Na nelehký život, který moji rodiče měli, se oba dožili krásného věku a především v závěru svých let nejen osobní (včetně vnoučat a řady pravnoučat), ale i celoživotní profesionální a lidské satisfakce.

Tolik tedy souhrnný text. Přímo v Pamětech najdeme mnoho pasáží, které dokreslují tento celkový obraz o rodičích Milana Slavického. Začněme Klementem Slavickým, který se narodil v Tovačově, kde vyrůstal do svých 11 let.

Místní hanácký dialekt je na střední Moravě jedním z nejtypičtějších („Kdo je z Dobo, má hrobó hobo“) a vyhlášená byla i pohodlná povaha (...). Bohatý a úrodný kraj (...), o zpupnosti místních sedláků se vyprávěly zkazky – podle vyprávění naší „baboš“ [maminka Klementa S., babička M. S.] patřilo furiantské zapalování fajfek bankovkami po úspěšných žních k místnímu folklóru tak jako určitá tradiční selská vypočítavost, dobře dokumentovaná jejím oblíbeným vtipem: Bohatý sedlák spadne večer cestou z hospody do vody a proud ho nese na hlubinu. Tu se v něm z leknutí vzbudí zbožnost i ochota k výdajům a mysl obrácená ke sv. Floriánovi úpí: „Florijánko, Florijánko, dyž mně zachráníš, kópím ti do kostela svíco jako voj!“ A skutečně – proud se obrátí a nese našeho hrdinu zpátky ke břehu. Ten, jakmile ucítil pevnou půdu pod nohama, zalitoval neuváženého slibu a, už jen po pás ve vodě, utrousil směrem k nebesům: „A bačkora staryho ti kópim.“ Ale tu ho proud opět strhne zpátky a nese na hlubinu a k nebesům se vznáší věta: „Nonono, Florijánko, te nerozumiš špáso?“

To jsou ovšem negativní příběhy a okolnosti, k těm pozitivním patří systematická pracovitost a smysl pro rodinnou tradici, bez nichž by ani v bohatém kraji nebylo možné rodinné majetky vybudovat. A ztělesněním kladných stránek hanácké povahy byla naše „baboš“, nikdy ji nic nevyvedlo z jejího stoického klidu a byla vždy klidná, mírná a vyrovnaná.

Z Tovačova se rodina Slavických přestěhovala do většího a kulturně bohatšího Přerova. Klement hrál na klavír (mimo jiné i v biografu k němým filmům), housle a violu, také v kvartetu. Dva roky nerad studoval obchodní školu, měl se stát hodinářem a pomáhat nevlastnímu bratrovi Tondovi ve Zlíně. Díky přerovskému učiteli Josefu Slovákovi se ale dostal do Prahy na konzervatoř. V Přerově, kam se na prázdniny vracel, se přátelil mimo jiné s židovskou rodinou Kleinových – Lízou (1912 – 1999), pozdější klavírní pedagožkou, a Gideonem (1919 – 1945), mimořádně talentovaným skladatelem.

Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 2) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 2) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let
Koncem 20. let, kdy se otec z Prahy vracíval domů do Přerova na prázdniny, ho vždy vyhledal [Gideon] a 9letý s 18letým šli na procházku podél Bečvy a G. se otce kvalifikovaně vyptával na pražský profesionální hud. život. (...) Otcova vzpomínka na G., který hrál s vrstevníky fotbal, dal gól, ale když vtom uviděl mezi publikem otce, zavolal na něj: „Ale že ten Janáček ten konec Zápisníku vyštajgroval, co?“ Myslel na hudbu i během sportu.

Po konzervatorních studiích začal Klement Slavický pracovat v Radiojournalu, kde se později potkal se svou budoucí ženou.

Zpoč. Radiojournal, poté Čs. rozhlas; politicky jej ovládali agrárníci (...). Byl akciovou společností, přičemž 2/3 akcií měly státní pošty a 1/3 další akcionáři, spravoval jej jednatelský sbor. (...) Šéfem hud. vysílání od 29 O. Jeremiáš, od 30 K. B. Jirák (a Jeremiáš zůstal šéfem rozhlasového orchestru). Jirák nasadil vysokou laťku, chápal rozhlas jako vzdělávací instituci a orientoval ho výrazně i na soudobé umění (kde jsou ty časy). (...)

Nová instituce, mladí lidé, neznámá zdravotní rizika, ale po letech studiové práce se na této první generaci pracující dlouhodobě s reprodukovaným zvukem objevily zásadní zdravotní potíže. Důvody především: 1) poslouchali v režii v „jedničce“ celá léta z jednoho reproduktoru [mono!] ze strany na jedno ucho, tj. asymetricky, což při dlouhodobé práci vedlo k narušení pocitu stability, 2) poslech velmi silný (tehdy neznámé účinky dlouhodobého působení silného reprodukovaného zvuku na organismus) a 3) to celé velmi dlouho; měli na tehdejší dobu velmi dobré platy, ale rozhlas je vytěžoval až 12–14 hodin denně (kromě celodenního přímého vysílání do tuzemska a později denního nahrávání se v nočních hodinách živě vysílalo na krátkých vlnách do zámoří apod.) – to všechno vedlo u řady lidí po cca 15leté práci k problémům – otec (a později z poválečných režisérů např. František Kovaříček) Meunieurova choroba (do smrti se vyhýbal silnějšímu reprodukovanému zvuku), Václav Trojan silný útlum vyšších i hlubokých frekvencí (točil jsem s ním v Plzni svity z jeho filmových hudeb – to mu bylo teprve cca 70 – a jeho úsudek o vzájemném dynamickém poměru nástrojových skupin už byl velmi zkreslený – věděl ale o tom, bral to s humorem [„slepnu, hluchnu, už mi zbyla jen špetka toho čuchu“] a dal na nás; jinak byl čupr).

(...)

Odboj – po Mnichově, už na podzim 38, učil (z Kabeláčovy iniciativy) Kabeláče na Brdech střílet z revolveru, což otci coby důstojníku v záloze, čerstvě se navrátivšímu z podzimní mobilizace, šlo, ale nevoják Kaby (nebyl odveden pro, jak otec vzpomínal, „tělesnou slabost“) vždy při výstřelu zavřel oči. Ale svědectví o tom, že hochům bylo jasno, kam vývoj míří. (...)

Protože se odmítl rozvést se ženou Bertou, na kterou platily rasové zákony, musel [Kabeláč] opustit rozhlas a měl nastoupit do pracovního tábora zřízeného na Benešovsku pro árijské partnery ze smíšených árijsko-židovských manželství. Přítel našich, František Rathouzský, budiž jméno tohoto statečného člověka zachováno, ale jako úředník příslušného úřadu během administrativní kontroly připravovaného transportu využil chvilkové nepozornosti dozírajícího německého důstojníka, stopil Kabeláčovu kartu a zničil ji. Ten tím okamžikem přestal administrativně existovat, ale musel zmizet z Prahy. Velmi mu pomohli známí lékaři, jeden z nich jej dlouho držel v náchodské nemocnici, nakonec ho operoval na slepé střevo (to je vždycky po ruce, Talich si ho nechal vyoperovat za války, aby nemusel s Filharmonií na zájezd do Berlína, ale nakonec později stejně musel a fotka s Goebbelsem mu u Nejedlého a jeho nohsledů silně přitížila. Ono se to z exilu dobře rozhoduje, kdo co měl a co neměl. A kolik takových fotek mají naši dirigenti s Husákem a domácími a sovětskými papaláši? A kdo koho za co po Listopadu perzekvoval?).

Ale zpátky ke Kabeláčovi: ten, „administrativně zmizelý“, takto postupně „doklouzal“ do konce války. Berta pak prokázala odvahu skoro šílenou – na legitimaci své árijské služebné (také kus odvahy i z její strany) se svou fotkou odjela do rodného kraje (mezitím připojeného k Říši), kde díky znalosti místního německého dialektu „splynula s davem“ a dokonce pracovala jako služebná v rodině esesáckého důstojníka a občasně navštěvovala manžela ve zmíněné nemocnici (skoro románový příběh!). Kolik osobní statečnosti museli lidé v té děsné době vynaložit! A jak často se právě tito neokázale stateční stali za pár let obětí nové perzekuce, vedené tak často týmiž lidmi, kteří posluhovali už válečnému okupačnímu režimu.

Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 2) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 2) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let
(...)

Naši se seznámili počátkem války v rádiu, vzali se pak v březnu 1943. Svatbu měli na Staroměstské radnici, a to za kuriózních okolností – vzhledem k postupující válce už totiž nebyl benzín pro auta, a tak je vezl pár bílých koní. V rozhlase sice tento krok nerozhlašovali, ale v Čechách se, jak známo, věru nic neutají, a tak stačili rozhlasoví kolegové na svatbu dorazit i s dudákem (byl jím Albert Pek) a veršovanou zdravicí. V ní na konci stálo „a děti ať skládaj symfonie, neb mluvěj do rozhlasu“. Přání se mým rodičům vyplnilo, ale protože po mně už žádná další dítka nenásledovala, musel jsem to všechno stihnout sám, takže to byla místy dost honička. Docela mně s tím zavařili.

Maminku mezitím při heydrichiádě (k 31. 10. 1941) z rozhlasu na hodinu vyhodili za tón, jakým pod zbraní (naproti ní seděl esesák s revolverem) četla urážlivý politický komentář o londýnské vládě (vyzdvihla jen poslední slova: „Meč spravedlnosti nechť dopadne na hlavy těch, kteří toho zasluhují!“). A pravili, že kdyby byla muž, byli by ji na místě zatkli a popravili.

(...)

Maminka se do rozhlasu vrátila hned v květnu 45, ale jen na 2 roky – do mého narození, kdy odešla na mateřskou dov. (...) Maminku (tehdy ještě bezdětnou) po válce přeživší Tomy Kleinerová, manželka za války popraveného rozhlasového spolupracovníka ing. Kleinera a blízká spolupracovnice válečné spoluvězeňkyně dr. Milady Horákové, lákala do národně socialistických žen, což maminka odmítla. Měla v nose, protože s národními socialisty komunisté po Únoru tvrdě zatočili, a to včetně jejich předních angažovaných žen (Horáková, Kleinerová, Fráňa Semínová aj.).

Na umělce tlak hned po Únoru (nebo dokonce už před ním?) – jakýsi manifest pokrokových umělců, který visel jako plakát s podpisy na každém rohu, souhlas (jen ústní bez podpisu!) z otce telefonicky vylákala Líza Kleinová („aby se kumštýři měli lepší“). Tehdy mu baboš vzkázala, „ešli je to pravda, že se dal k tým komunistom, aby jí nechodil na oči“.

(...)

V okamžiku Února 48 byl K. S. vedoucím lektorem hudebního vysílání pro celou republiku – a to se jistě hned stalo nomenklaturním místem, na kterém chtěli mít soudruzi svého člověka. Otec byl zařazen do asi dvouměsíčního politického školení v zámku v Bílých Poličanech (přezdívali mu Rudé Političany) spolu s Janem Wenigem, Františkem Kožíkem a řadou dalších vedoucích a nestranických rozhlasáků. V onom zámku byla tou dobou (1950) krom těchto krátkodobějších „brainwashingových“ kurzů také „Ústřední dělnická škola Československého rozhlasu“, která měla za 10 měsíců vychovat nové, straně věrné a oddané kádry, které by nahradily ty z dosavadních, kteří „se nezapojí“, jak se říkalo (...).

Otec odmítl opakované výzvy ke vstupu do KSČ (tím, kdo jej osobně jménem strany zval ke vstupu, byl básník Jan Branislav) a na podzim 1950 mu bylo sděleno jedním z „nových lidí“, vedoucím uměleckého programu a zástupcem programového ředitele, tehdy 28letým dr. Jaroslavem Jiránkem, že „musí uznat a pochopit, že pro něj v rozhlase místo není“. K 1. 1. 51 byl po 15leté úspěšné službě propuštěn a citovaná věta mu zněla v uších až do konce života.

Petr Kadlec

Hudební publicista, popularizátor a organizátor zejména v oblasti symfonické hudby. Vede edukační programy v České filharmonii.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.