středa, 15. květen 2013

Milan Slavický - Zpráva zevnitř - 13) Z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga, který by se v roce 2012 dožil 65 let

Napsal(a) 

Milan Slavický - Zpráva zevnitř Milan Slavický - Zpráva zevnitř

V posledním pokračování seriálu k nám bude Milan Slavický promlouvat především jako pedagog. Ale kóda jeho pamětí je svědectvím o jeho nejpodstatnějším hodnotovém a duchovním kotvení. Začínáme ovšem bohužel kapitolou, kterou ve svých vzpomínkách pouze nadepsal...

Komponování:

IV g) Učení (FF + skl.)

Za studií na JAMU jsem chodil jak na kurs hud. režie (byl jednoroční a moc jsme se tam nenaučili, byla to spíš jen základní informace), tak i na hudební pedagogiku, z níž jsem udělal i pedagogickou státnici (říkal jsem si „jeden neví, co kdy bude potřebovat“). Když jsem se na podzim 73 po zamítnutí aspirantury na JAMU („opakovat žádost po delší době, během které zvýrazním svou občanskopolitickou kvalifikovanost“ – dali mi dokonce na papíře, že mne odmítli z politických důvodů! Po převratu bych na tom základě mohl na JAMU žádat rehabilitaci, ale nebylo proč, viz dále – vývoj událostí mne vlastně rehabilitoval ještě líp!) sháněl po zaměstnání (měli jsme již Tomáše a Martina na cestě), krom hud. odd. NM [Národního muzea] a výhledu na SU [Supraphon] jsem mohl nastoupit na rok předtím založenou teplickou konzervatoř – udělal jsem tam konkurz, ale do tehdy ekologicky i jinak děsných Teplic (šéfové bolševici atd.) se mi zrovna nechtělo. Osud rozhodl jinak, těch 17 let jsem prožil jinak (a v rámci tehdejších hrozných poměrů vlastně optimálně – režírováním na nejvyšší úrovni v zadrátované ČSSR existující, psaním, komponováním, rozhlas. pořady aj.).

Už v polovině 80. let, kdy se z FF UK chystal do penze Vladimír Sommer, mne neoficiálně kontaktoval Petr Eben, zda bych se nechtěl ucházet o toto místo. Tehdy jsem mu „přís. taj. dův.“ přátelsky odpověděl, že jejich volba mne sice naplňuje skutečnou radostí a nesmírně bych si tohoto vážil (komu se stane, aby ho vyzývali k nástupu na místo jeho vlastních učitelů!), ale že při tehdejší situaci na FF obecně a katedře zvláště s děsivou Růženou Mužíkovou jako šéfovou a s jejím tuhým bolševickým režimem o toto místo zájem nemám – byl jsem už dobře zavedený jako režisér na volné noze, jezdil i občas do světa a s tím vším by v atmosféře malé české závisti a přísné kontroly každého šustnutí (Mužíková byla i celofakultní předsedkyní KSČ a její asistentka či aspirantka Alena Jakubcová celofakultní předsedkyní SSM [pozn. aut.: A. Jakubcová byla podle dostupných informací předsedkyní jedné ze základních organizací SSM na FF UK.]) vznikaly hrozné problémy, kterých jsem věru neměl zapotřebí. Tehdy tam nastoupil Eda Douša, který byl straník, jako ostatně celá katedra včetně knihovnice Vlasty Benetkové a včetně aspirantů, jediné dvě výjimky byly Petr Eben a Jaromír Černý, který se pak na jaře 1990 po vypuzení R. Mužíkové, J. Beka a L. Kubíka (...) stal vedoucím katedry. I to bylo tak dobře, protože hned po převratu byl Petr Eben vyzván, aby na přání studentů přešel na AMU učit skladbu, a tím se uvolnilo jeho místo, které mi svým zaměřením rozhodně lépe vyhovovalo než někdejší místo Sommerovo. Ten (a po něm tedy E. Douša) totiž učil harmonii, kontrapunkt, instrumentaci (Eda i po J. Gabrielové klavíry a partitury), zatímco já od podzimu 1990 po P. Ebenovi formy, intonaci, dva kurzy analýzy skladeb (I-nižší, II-vyšší) a Analýzu hudby 20. století.

Několik popřevratových let jsem učil také kurs Hudební režie na katedře zvukové tvorby FAMU, a to pro nejvyšší ročníky. To trvalo až do rozdělení studia na bakalářský a magisterský stupeň; poté mohli zájemci o nahrávání vážné hudby po bakalářství na FAMU přejít na nově otevřený magisterský stupeň zvukové režie na HAMU a ostatní se vesměs nasměrovali do praxe, kurzu už tedy nebylo zapotřebí.

O něco později (1994) bylo na HAMU obsazováno místo učitele skladby opět po Petru Ebenovi, kterému jsem šel v patách a který šel v 65 letech do penze. Někteří kolegové, kteří už na HAMU učili, mi naznačili, že by uvítali, kdybych se zúčastnil konkurzu, což jsem po kratším přemítání (práce jsem měl skutečně dost a zúčastnit se neznamená vyhrát!) nakonec udělal – který skladatel by odolal takovému pokušení? Konkurzu se nakonec zúčastnilo cca 7 lidí (mj. Jiří Kollert, myslím i Zdeněk Pololáník, na další si už nevzpomínám). Konal se před externí porotou (byli v ní jen lidé mimo školu, což je velmi správné, vzpomínám si z ní na Zdeňka Šestáka a Ilju Hurníka), měl formu pohovoru včetně prezentace skladby mého výběru (hrál jsem Portu coeli); vyhrál jsem jej před Ivanou Loudovou. Dohodli jsme se nakonec s Ivanou tak, že si toto místo rozdělíme napůl, přičemž já jsem zůstal „hauptberuflich“ na hudební vědě a ona si nechala půlku na katedře teorie HAMU, kde už 2 roky předtím působila. (Od roku 1997 jsem pak byl docentem, což uznáno i na FF a od 2001 profesorem.)

Tak jsem se během čtyř popřevratových let, aniž bych o to vlastně jakkoli usiloval (iniciativa vyšla vždy od jednotlivých škol) postupně dostal na tři nejprestižnější učitelská místa v oborech, ve kterých jsem do té doby působil (ani v té režii v tu chvíli nebylo nic jiného, obor na HAMU byl založen až v půlce 90. let), ale zpětně viděno, cesta k tomu stavu měla svou logiku: můj předchozí profesionální život (který mi celá léta připadal chvílemi až příliš extenzívně rozložený; byla to ovšem zároveň zbraň proti bolševikově perzekuci – šíře zakořeněný člověk byl hůř „podříznutelný“, vždycky se někde částí kořenů mohl chytit...) byl vlastně výbornou přípravou na tuto životní fázi, se kterou jsem upřímně řečeno vůbec nepočítal a která přišla díky pádu komunismu (jinak ani náhodou).

Navázal jsem tak (pro mne dost nečekaně) na kantorskou tradici našeho rodu z matčiny strany a po počátečních „zahřívacích kolech“ jsem zjistil, že si se studenty dobře rozumím a že učení, i když jsem se v popřevratovém nadšení do něj dal spíše z morálních důvodů jako do „služby vlasti“ na nejpotřebnějším místě hudebního světa, mne vlastně docela baví. A bavilo mne postupně stále víc.

Charakter učení na oněch třech školách byl ovšem velmi rozdílný. Zatímco kurs hudební režie na FAMU byl vlastně zobecněním praxe předchozích let v oboru, na pět předmětů, které jsem učil na hudební vědě, jsem se musel důkladně připravit. Ohromně mi v tom pomohlo skoro dvacet let v nahrávacích studiích a znalost stovek skladeb, které jsem měl v uchu – najednou jsem zjistil, že řadu z nich můžu jakoby vytáhnout ze šuplíčku a znalost jejich struktury se mi najednou nesmírně hodí, právě tak jako rychlá orientace v partituře a plošné strukturální cítění. Na práci se studenty mne velmi bavila hlavně mnohost materiálu a novost situací – v kurzech analýzy se za ta léta stalo jen několikrát, že někdo analyzoval tutéž skladbu jako jeho předchůdce kdysi před lety, takže přede mnou defilovaly hudební dějiny ve stále proměnlivé podobě. Největší potěšení jsem měl z kurzu hudby 20. století, který především v prvních popřevratových letech býval (ač to byla volná přednáška) dobře navštíven a kde jsem mohl studentům, dobře informovaným ve starších historických epochách, sondami do struktury několika desítek vybraných děl přiblížit problémy vývoje hudby dvacátého století a podat jim obraz o jejích vývojových vztazích a návaznostech. Při chronickém nedostatku nahrávek a především partitur poválečné hudby v našich knihovnách jsem tuto činnost chápal především jako informační servis, a jak se tak i dlouhá léta po převratu situace v tomto smyslu nezlepšovala (ba naopak materiálové manko se prodlužovalo), si kurs tuto funkci uchoval vlastně celou dobu mého působení na FF, během které jsem ho postupně rozšířil do podoby pětiletého cyklu procházejícího návazně celým stoletím.

Postupem času jsem vedl a oponoval řadu diplomových prací z oblasti (převážně české) hudby 20. století a v tom jsem viděl hlavní plod svého pobytu na hudební vědě, obzvláště za situace, kdy exkomunističtí kolegové studentům zpravidla rozmlouvali volbu témat z poválečného období (a zejména z českého prostředí; dobře totiž věděli, že by studenti při své práci mohli narazit i na řadu materiálů, které by jim byly nepříjemné nebo je dokonce kompromitovaly). Těšil jsem se totiž po léta na to, až se na toto období podívají kritickým a nepředpojatým pohledem mladí lidé zformovaní již v prostředí svobody, ale tušící ještě z vlastní dětské i z rodinné zkušenosti, co znamenal totalitní režim.

Co se výuky skladby týče, s tou jsem se zapotil nejvíc. Vstoupil jsem do této oblasti totiž v období dobíhajícího rozpadu vývojového modelu (viz moje habilitační přednáška „Skladatel v období proměny paradigmatu“).

Milan Slavický - Zpráva zevnitř Milan Slavický - Zpráva zevnitř

Moji žáci na HAMU + soukromě:

– Michal Janošík (94–96, podědil jsem ho po Petru Ebenovi. Studoval též hud. režii – se S. Smejkalovou byli prvními studenty tohoto oboru –, ale neabsolvoval ani jedno a přerušil studium, pak se vrátil o řadu let později a dostudoval bakaláře, ale už u Filase.)

– Daniel Lentz (USA, stáž 94–95)

– Dominic Dousa (USA, dř. Harvard, stáž 95–6, pak v USA pokračoval v akademické kariéře)

– Goran Načevski (Makedonie, 95–2000, zároveň zpěv u R. Tučka, můj první absolvent, poté první doktorand, a to hud. teorie, 01–04)

– Eric Young (USA, soukr. 96–97)

– Petra Gavlasová (96–2001, abs. 02, zároveň 98–02 hud. režie)

– Miroslav Srnka (HV na FF, skl. zpoč. soukr., pak 98–03)

– Jan Rybář (soukr. od 98, pak 99–05)

– Patricia Goodson (soukr. 99–2000)

– Luboš Mrkvička (soukr. od 99, HAMU 2000–05, doktorandem u mne a M. Kopelenta, ten mu konzultantem skladebné části, 2005– )

– Uršula Váchová/Rachel Fortin (soukr. od 00, HAMU bak. 2002–05 )

– Lukáš Frýda (zpoč. konzultace, HAMU 2003–04)

– Jan Trojan (dtto, HAMU 2004– )

– Michal Rataj (učil jsem ho na FF, pak dělal skladbu u I. Kurze, u mne doktorandem 2003– )

– Tomáš Pálka (konz. Brno, HAMU skl. u Marka Kopelenta, u mne doktorandem 2005– )

Na NYU: zimní semestr 2005 5 studentů (CHAIT Daniel, LARSON Brittany, PESKURIC Dustin, TAYLOR Benjamin, WILSON Ross)

První studenty jsem uváděl do modálního komponování (pandán k dodekafonii a serialismu, které měli zároveň ve zvláštním předmětu), ty další už mírněji, protože dílem k tomuto typu myšlení tíhli (Rybář), dílem už byli rozjeti vlastním postseriálním směrem (Mrkvička).

V) Celkový vývoj

(postavení váž. h. ve společnosti od 1. rep., vývoj etických hodnot, obecně klimatu ve společnosti atd.

– masarykovská ČSR – samozřejmě, to byla i v naší rodině idea č. 1; až do převratu 89 to byl ten nejzářivější ideál, který se nad námi vznášel. Dnes, kdy se mu díváme tak trochu „z očí do očí“, bych řekl, že jeho étos přítomný stav zdaleka nedosahuje (vím od otce, že v mobilizaci 1938 za ni mladá a střední generace byla ochotná umřít!), ale každodenní politika nebyla zas o tolik úžasnější než dnešní stav.

Ale: už od mladých let mi tento ideál přezářil jiný – ideál propojené Evropy jako řetězu svobodných zemí dobrovolně integrovaných a kooperujících nejen hospodářsky, ale i politicky. Odjakživa jsem se cítil spíš Evropanem než Čechem a to se mi stále zesiluje. V tomto smyslu cítím, že je pro jeho fungování lepší princip menších homogenních útvarů bez vnitřních tenzí (nebo aspoň s menšími) než vícenárodnostní celky, kde těch napětí je zákonitě víc. A tento ideál několika desetiletí mého života můžeme teď uskutečňovat – já jsem z toho dodnes nadšený a snažím se pro něj pracovat, co to dá. „Best years of our life“, bez debaty. Nechápu ty, kteří vzdychají po starých časech. Ovšem, bylo příjemné napsat skladbu, poslat ji do Fondu a dostat za ni obolus. Ale kdo o tom rozhodoval, zase bolšáni všeho druhu. Kdyby naše vláda dávala skutečně aspoň to 1 % rozpočtu na kulturu, jak to má v EU být (teď jsme na 0,5 % i s památkovou péčí!), bylo by vše na svém místě. Ale i tak: radši si pípnout než zobat z plného žlabu a držet zobák.

A ve společném státě (do pár let i bez hranic a se stejnou měnou) jsme také, ale i se všemi od Portugalska po Estonce. No není to úžas?

– rodina, vnoučata: nevěřil bych, jak i mužského a jeho pohled na svět změní fakt, že má následovníky další generace – připomíná mi to štafetový běh, kdy člověk běží svůj úsek podle svých sil a pak předá kolík dál a dívá se do zad těch dalších, kteří podobně „makají“ ze všech sil a jde jim to místy moc dobře! A člověk už povolí, vyklusává a se zájmem pozoruje další vývoj událostí.

Tento pocit mám hned dvakrát, coby otec třicátníků a děd slušného klanu, i jako kantor dnes už řady úspěšných třicátníků, které vidí leckdy velmi úspěšně kolem sebe. Mám holt tendenci brát všecko z pozitivní strany, a tak se raduju, že ta energie, kterou jsme vložili do dětí a studentů (a mohli taky investovat do sebe, své kariéry a svých radostí!), měla smysl a nepřišla nadarmo. Co s tím už dál udělají, je na nich.

– vztah mezi generacemi. Ten se opravdu dost změnil, tím, že mám co dělat se spoustou mladých lidí různého typu a původu, vidím, že už to není (ani v tom „profesorství“ ne) to patriarchální „odshora dolů“, ale spíš synergické doplňování a vzájemná výměna informací – a obě generační vrstvy si mají navzájem co říci a být si navzájem užitečné! Ale za předpokladu, že o to oboustranně stojí a jsou obě otevřené. Pak ta výměna může přinést spoustu cenného oběma stranám. Užívám si to, ovšem hlavně až s těmi doktorandy, od kterých už může člověk leccos načerpat zpátky!

– vztah mezi křesťanskými církvemi: nemůžu si pomoct, já jsem zkrátka duše ekumenická a to nejvyšší je pro mne verš o jednom pastýři a jednom ovčinci. Že jsme si tady těch ovčinců nasekali sto patnáct je náš problém, ale až se dostaneme k té bráně, obávám se, že každému z nás bude krom jiných položena i otázka: A co jsi Ty udělal pro to, aby byl ovčinec čistý a zase spojený? Šířil jsi poselství lásky nebo plival jed? Rád bych tam měl co říct. „Podle skutků jejich poznáte je!“, ne?

Jediná výhoda té většinově ateistické (asi 70 %) české společnosti je snad v tom, že jsme všichni křesťansky orientovaní lidé menšinou, kterou nevraživá většina pečlivě drží „v autu“, a tak ekumenické tendence mi u nás (aspoň „zezdola“) připadají podstatně živější než tam, kde jde víc o moc, majetek a majoritní vliv, což vždycky zákonitě brzdí rozlet dušiček. Debatoval jsem o tom s lidmi z řady zemí a mám stále silněji tento pocit.

Kóda:

Kdybych měl přidat pár slov na závěr a vyjádřit svůj životní pocit a postoj, který mne s různou intenzitou, ale stále provázel šťastnými, běžnými i obtížnými chvílemi mého života, nemohl bych to udělat lépe než barokní básník z konce 17. století:

„Útěcho duše mé, Ježíši můj,

dobro mé nejvyšší, při mně vždy stůj,

tebe jen samého sobě žádám,

v tvé jméno naději všechnu skládám.

Věřím a vyznávám, že jsi můj Pán,

Bůh, který za spásu světa byl dán,

ať slyším v duši své vždycky tvůj hlas,

víru mou posiluj po všechen čas.

Duši mou přemnohé hříchy tíží,

za které trpěl jsi na svém kříži,

přesto mám naději v Pána svého,

miluji Ježíše laskavého.

Co mám zde na světě, vše jest jeho,

je to jen milostí Pána mého,

jeho je duše má v hříšném těle,

nemám nic bez svého Spasitele.

Duši mu navrátím při skonání,

tělo své odevzdám v zmrtvýchvstání,

na jeho lásce mám dosti věčně,

za milost děkuji jemu vděčně.“

teyerův kancionál 1683)

Toť vše.

Je to málo? Je to banální? Příliš jednoduché? Čekali jste něco zásadnějšího? Něco specificky hudebního? Nebo konkrétně použitelnějšího pro každodenní život či lépe vystihujícího proměny prožitých časů?

Ba ne. O co vlastně v životě jde?

Pro mne o toto, o „jedno nezbytné“.

S Bohem. A užijte si své dny. Je to nesmírná hodnota, kterou člověk doceňuje tím víc, čím se přibližuje výhled na jejich konec.

Byl jsem tu rád a snažil se svůj čas naplno využít. A děkuji všem, kteří mne měli rádi a kteří mi v tom pomohli. Bylo jich hodně.

Snad se zase jednou sejdeme.

Tam nahoře.

A už navždy.

(říjen 2005)

Petr Kadlec

Hudební publicista, popularizátor a organizátor zejména v oblasti symfonické hudby. Vede edukační programy v České filharmonii.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.