pondělí, 30. duben 2012

Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 1) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let

Napsal(a) 

Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 1) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 1) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let

„Masarykovská ČSR – samozřejmě, to byla i v naší rodině idea č. 1; až do převratu 89 to byl ten nejzářivější ideál, který se nad námi vznášel. Dnes, kdy se mu díváme tak trochu „z očí do očí“, bych řekl, že jeho étos přítomný stav zdaleka nedosahuje (vím od otce, že v mobilizaci 1938 za ni mladá a střední generace byla ochotná umřít!), ale každodenní politika nebyla zas o tolik úžasnější než dnešní stav.

Ale: už od mladých let mi tento ideál přezářil jiný – ideál propojené Evropy jako řetězu svobodných zemí dobrovolně integrovaných a kooperujících nejen hospodářsky, ale i politicky. Odjakživa jsem se cítil spíš Evropanem než Čechem a to se mi stále zesiluje. V tomto smyslu cítím, že je pro jeho fungování lepší princip menších homogenních útvarů bez vnitřních tenzí (nebo aspoň s menšími) než vícenárodnostní celky, kde těch napětí je zákonitě víc. A tento ideál několika desetiletí mého života můžeme teď uskutečňovat – já jsem z toho dodnes nadšený a snažím se pro něj pracovat, co to dá. „Best years of our life“, bez debaty. Nechápu ty, kteří vzdychají po starých časech. Ovšem, bylo příjemné napsat skladbu, poslat ji do Fondu a dostat za ni obolus. Ale kdo o tom rozhodoval, zase bolšáni všeho druhu. Kdyby naše vláda dávala skutečně aspoň to 1 % rozpočtu na kulturu, jak to má v EU být (teď jsme na 0,5 % i s památkovou péčí!!), bylo by vše na svém místě. Ale i tak: radši si pípnout než zobat z plného žlabu a držet zobák.

A ve společném státě (do pár let i bez hranic a se stejnou měnou) jsme také, ale i se všemi od Portugalska po Estonce. No není to úžas?“

Idealismus a víra, přemýšlení v širokých souvislostech, smysl pro evropanství – to jsou pilíře duchovního světa Milana Slavického (1947 – 2009), skladatele, muzikologa, pedagoga, hudebního režiséra, publicisty... Dvanáctkrát se letos vydáme proti proudu času prostřednictvím úryvků z jeho Pamětí, bohužel nedokončených. Rodové dějiny, kterými začneme, záhy vystřídá líčení doby, ve které Milan Slavický rostl a která dramaticky ovlivnila desetitisíce osudů ve 2. polovině 20. století. Dočteme se ale také o událostech českého hudebního života po roce 1989. Mnohdy půjde o choulostivá témata, která tak nějak zapadla a už dávno se o nich veřejně nemluví. Smysl uveřejnění Pamětí může být právě v tom, že podnítí reflexi – byť opožděnou – těchto věcí.

Hodnotový svět Milana Slavického je zároveň protipólem zneklidňujících jevů, které v české společnosti výrazněji sledujeme v posledních měsících: sílící provinční myšlení a nacionalismus, pocity, že v nestabilní době je tím pravým řešením pevná ruka, která zavede pořádek, a rostoucí averze vůči jinakosti a menšinám. I proto je důležité právě teď číst Paměti Milana Slavického.

Úvod a rodinné kořeny

Motto: „Nejvyšším smyslem naší práce by mělo být, aby přibývalo lásky na této zemi, a tím stále jasněji zjevovala se krása díla Božího.“ (Otokar Březina)

Jan Amos Komenský: heslo Philosophia z „Orbis pictus“

Philosophia est scientia rerum divinarum et humanarum, usu sanae rationis aequista, ad felicitatem augendam et confirmandam.

Mudrctví jest znalost věcí božských a lidských, nabytá užíváním zdravého rozumu, k rozmnožení a utvrzení blaženosti.

V rodové paměti mé rodiny se uchovaly události a děje do hloubi šesti generací. Život oněch šesti generací, z nichž v pěti se tak či onak někdo zabýval hudbou, pokrývá období od první poloviny 19. století po tuto chvíli, tedy skoro dvě století, během kterých se odehrály velké historické přelomy a zvraty. To, co mne vždy velmi zajímalo, byla otázka, jak se tyto děje promítly do konkrétních lidských životů, jak se lidé předešlých časů s těmito zvraty vyrovnali a jak zvládali údery (často nechtěných) nových situací. A že se měli s čím vyrovnávat – především ve druhé polovině oné doby vládla ve středoevropském prostoru, kde se jejich život odehrával, unikátní diskontinuita (obzvlášť viděno očima lidí ze zemí, ve kterých oněch 200 let proběhlo s vnitřním vývojem, ale nepřerušenou kontinuitou, třeba očima americkýma, britskýma, švédskýma nebo švýcarskýma).

Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 1) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 1) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let
Vždyť jen generace mých rodičů zažila pět států a osm politických režimů (Rakousko-Uhersko, první republiku, druhorepublikové Česko-Slovensko, Protektorát, poválečné Československo, pak komunistické čtyřicetiletí s epizodou Pražského jara v poločase, polistopadové Československo a dnešní Českou republiku), platila šesti různými měnami (a chystala se na sedmou) a třikrát začínala hospodařit od nuly (zamlada ve 30. letech, po válce a pak po měnové reformě v roce 1953).

Pod touto hroznou diskontinuitou, která zanechala v české společnosti jak „okousaný“ demografický strom života s různou početností jednotlivých ročníků, tak i kvalitativně velkou rozdílnost v typu a charakteru formování jednotlivých generačních vrstev, probíhá však i silná vnitřní kontinuita – sdílení a rozvíjení tradic a hodnot, štafeta, která jde generačně z ruky do ruky často navzdory dějinným přízním a nepřízním a která běží po dějinné ose svou vlastní cestou. O jedné takovéto kontinuitě jsou tyto vzpomínky.

Komu jsou určeny?

Určitě mé rodině. O zachycení svých vzpomínek se ke konci života pokoušeli už dědeček Voborský i můj otec. Oba naskicovali jen malou část, kterou jsem mohl nyní do jisté míry využít; jednomu v pokračování zabránila nemoc a smrt, druhému postupující oční choroba; část otcových vzpomínek jsem pak zachytil aspoň zvukově. Začal jsem proto pro jistotu zachycovat první pramínky k této práci už po své padesátce, člověk (ostatně: naštěstí!) neví, jaký čas je mu vyměřen a pár vzpomínek by asi měl zachytit každý, kdo prožil zajímavý život a má k jeho dějům co říci (a hlavně dokud si ještě vůbec něco pamatuje!), tím spíš, pokud může shrnout souvislou aktivitu několika generací na tomtéž profesním poli.

Ale jsou jistě určeny i lidem, kteří se zajímají o obecnou i hudební historii a kteří v nich snad budou moci najít informace jinde stěží dostupné.

Čím tedy tyto vzpomínky jsou a čím nejsou? Snažil jsem se ověřovat dostupná fakta, ale přesto jsou spíš svědectvím pamětníka než historickým pojednáním – řadu věcí, především v osobních věcech, lze ověřit jen těžko a v mnohém je zkrátka nutno spolehnout se na paměť a na objektivitu vzpomínajících. Příští historik řadu věcí jistě zpřesní a zaostří. Ale snad právě takovéto osobní vzpomínky, spíše pramen než pojednání, mohou být k užitku i někomu z těch, kteří se budou jednou dějinami české hudby dvacátého století zabývat z většího časového odstupu a bude je zajímat, jak tyto děje prožívali ti, kterým bylo se v nich pohybovat. Nemám jistě patent na pravdu ani na exkluzivitu – pokud vznikne více takovýchto osobních svědectví, jejich souhrn už by mohl složit dohromady obecnější, objektivnější pohled a zároveň i poskytnout řadu informací a osobních detailů, které příští historik v jiných pramenech nenajde. Proto jsem se také snažil, pokud jsem je ze zákoutí paměti vydoloval, nešetřit detaily, třeba i ke každodennímu životu; jsem přesvědčen, že nejen „velké“, ale i „malé dějiny“ mají svůj smysl.

Tyto texty jsou zkrátka „zprávou zevnitř“, v níž jsem se snažil vyvážit objektivitu i osobní pohled. O řadě lidí, především skladatelů, jsem se snažil říci leccos analytického k jejich tvorbě, ale myslím, že už leccos řekli dobře jiní a že by naopak bylo zajímavé říci o nich něco i jako o lidech a osobnostech, jak jsem je viděl a mohl se s nimi setkat.

Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 1) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 1) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let
Věcné generaci třetího tisíciletí, která (naštěstí!) už nezažila ani hlad a bídu válečných let (jako naši prarodiče a rodiče), ani politickou diskriminaci totalitních režimů (jako naši rodiče a my), bude možná styl těchto řádek připadat příliš rozvláčný nebo patetický, ale berte to zkrátka tak, jak jsme to viděli, prožili a procítili – „takoví jsme byli“. Snad to bude někdy někomu k užitku.

Rád bych poděkoval za podporu své práce mé ženě Evě a mé rodině, v jejímž středu se cítím šťastně a spokojeně, a také řadě mých bývalých studentů, kteří mne po léta povzbuzovali, abych své životní zážitky, zkušenosti a pohledy souhrnně sepsal. A ovšem přízni vyšších mocností, díky které jsem na tomto svém úkolu, jehož potřebnost jsem pociťoval stále zřetelněji, mohl pracovat a shrnout tak pohled na životní úsilí několika navazujících generací. Jsem za to vděčen.

Na několika desítkách stran se Milan Slavický věnuje rodinné historii. S důvěrou, že Paměti jednou vyjdou knižně, z nich pro náš seriál vybíráme jen několik pasáží. Z moravské a jihočeské rodové větve přibližme oba Slavického dědečky. Nejprve Klementa (1863 – 1941), který se v necelých dvaceti stal posluchačem varhanické školy v Brně, založené a řízené Leošem Janáčkem. Po studiích působil v rodné Bystřici pod Hostýnem, v roce 1906 získal místo ředitele kůru v Tovačově.

V Tovačově dědeček dělal prakticky všechno, co souviselo s hudbou, včetně ladění a oprav klavírů a smyčcových nástrojů a především soukromého vyučování mládeže, většinou hře na housle a na klavír; nejnadanější byly ovšem zřejmě jeho vlastní děti...

Činnost, které se dědeček v Tovačově ve větší míře věnoval, bylo nástrojařství – zachovaly se totiž z oné doby fotografie jeho dobře vybavené dílny, ve které vyráběl housle a violy. V této práci se zjevně stále zdokonaloval a v závěru života tvořila podstatnou část jeho odborné aktivity.

Co se dědečkovy tvorby týká, heslo v ČSHS uvádí „Hanácké tance, smuteční pochody, skladby klavírní a varhanní preludia“. Z nich se zachovaly pouze zmíněné pochody pro dechový orchestr (napsané zřejmě pro potřeby pohřebních obřadů a cesty smutečního průvodu z chrámu na hřbitov) a několik drobných liturgických vokálních skladeb. Obojí je funkční hudba, z níž je obtížné si udělat bližší představu o jeho tvůrčím typu a směřování, škoda například nedochovaných Hanáckých tanců, které by už volbou instrumentáře a mírou stylizace vypověděly o jeho hudebním světě jistě víc. Zmíněné heslo se zmiňuje i o jeho výborných improvizátorských schopnostech; toto hodnocení pochází zřejmě od mého otce, který je uveden jako jeden ze zdrojů informací a o hře svého otce se občas zmiňoval.

Z mnoha potomků dědečka Klementa zmiňme – kromě syna Klementa, otce Milana Slavického – ještě syna Antonína, který byl výraznou postavou rodiny. Jeho příběh je příběhem typickým pro 20. století.

Byl nadaný hudebník (...), ale orientoval se na obchod, vyučil se zlatníkem a hodinářem a po brněnských začátcích se usadil ve Zlíně. Tam zažil závratný meziválečný baťovský boom a v něm se mu podařilo velmi zbohatnout. Zlato, hodinky, šperky i klavíry a hudební nástroje, se kterými obchodoval, patřily v bohatnoucí zlínské společnosti k prestižním artiklům a Tonda byl zřejmě energický a podnikavý obchodník. Byl i soudním znalcem a jeho sítě byly zdá se rozestřeny do široka. Jak se jeho podnik rozrůstal, postupně k sobě do Zlína stáhl několik mladších nevlastních sourozenců a tak z naší rozvětvené rodiny žije dnes ve Zlíně její podstatná část. Tonda úspěšně přežil protektorát, ale už ne nástup komunistického režimu. Ten zlatníky zlikvidoval brzy po Únoru (bylo jim co zabavit!) a pak se na ně zaměřil, aby zjistil, zda nějaké zásoby zlata a šperků „nezatajili“, tj. zda si je neodmítli nechat ukrást. To byl i Tondův případ a poté, co mu estébáci přeryli zahradu a našli jímku s ukrytým zlatem, ho čekalo mnohaleté vězení. Po návratu prožil dlouhé krušné stáří, kdy léta živořil v hodinářské opravně u svého původního řemesla, zemřel v 78 letech.

Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 1) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let Milan Slavický: Zpráva zevnitř - 1) z nedokončených Pamětí skladatele, muzikologa a pedagoga,který by se v roce 2012 dožil 65 let
I Kamil Voborský (1883 – 1949), dědeček Milana Slavického z matčiny strany, byl hudebně nadaný. V šestnácti nastoupil na varhanní oddělení Pražské konzervatoře. Ve školním roce 1902 – 1903 dokonce studoval skladbu u Antonína Dvořáka. Po absolutoriu působil v Táboře, kde hrál na varhany a učil.

V průběhu několikaletého hledání odpovídajícího uplatnění vyhrál dědeček Kamil podle maminčina vyprávění například konkurz na místo ředitele kůru ve východočeském Rychnově nad Kněžnou, v rámci jeho povinností by ovšem bylo i řízení městské hudby, před kterou by o svátcích musel pochodovat ve slavnostní uniformě, a to bylo něco, co jeho antimilitaristická povaha nepřekonala. Nakonec zakotvil v Jindřichově Hradci a nastoupil od 1. května 1906 jako ředitel kůru a varhaník v tamním proboštském kostele Nanebevzetí Panny Marie (...).

Jindřichův Hradec se po celá staletí nacházel na českoněmecké jazykové hranici, která probíhala kolem města tak, že podstatná část okolních vesnic, především na jih a východ, měla většinu německého obyvatelstva, zatímco město samo a jeho severní a západní sousedství bylo převážně české; ona jazyková hranice byla poměrně ostrá a jednotlivé vesnice měly vyhraněný jazykový charakter. Jak vzpomínaly obě dcery dědečka Kamila, soužití obou národností probíhalo až do 30. let vcelku smírně – v neděli se na trhu i na mších obě národnostní skupiny vystřídaly, když Němci z vesnic přijeli do Hradce na ranní německou mši v 8 hodin, poté si nakoupili na trhu a po procházce městem se vrátili domů, zatímco česká městská společnost navštívila hlavní mši v 10 hodin a pak po jedenácté vyrazila na korzo, tou dobou již se vyprazdňující. Zajímavá hudební souvislost, na kterou jsem si pak při návštěvě bohoslužeb v německy mluvících zemích mnohokrát vzpomněl: pokud dědečka na této ranní německé mši již u varhan zastupovala jeho starší dcera Vlasta, tou dobou už gymnasistka, dostalo se jí od otce instrukce, že musí dbát na to, aby hrála přesně rytmicky, protože tak (na rozdíl od českých návštěvníků bohoslužeb) zpívá celá obec; skutečnost, která platí dodnes.

Kamil Voborský byl jindřichohradeckým regenschorim přes 40 roků...

Jeho úkoly ředitele kůru byly vcelku mnohostranné. Patřilo do nich řízení a organizace sboru a orchestru (...), měl na starosti výběr prováděné hudby, jako plodný autor chrámové hudby zkomponoval i velké množství repertoáru, který na svém kůru prováděl. Ve třicátých letech, kdy se masově rozšířilo a technicky zkvalitnilo rozhlasové vysílání, byly několikrát uskutečněny rozhlasové přenosy bohoslužeb z jindřichohradeckého proboštského kostela, přičemž zazněly dědečkovy skladby v jeho nastudování a řízení, což jeho činnost jako skladatele i ředitele kůru uvedlo v širší známost.

Dále byl konzervátorem Národního muzea v oboru hudebních nástrojů – sbíral a opravoval staré nástroje a postupně nashromáždil ohromnou sbírku: měl 16 párů lesních rohů z různých vývojových fází, různé další žesťové a dřevěné nástroje (i s fagoty a kontrafagotem), smyčce včetně kontrabasů (jeden z nich později prodal pražskému rozhlasu, kde na něj v SOČRu dodnes hrají, poznali jsme jej vždycky podle umělecky vyřezávané hlavice s hlavou satyra, které nějaká útlocitná duše vyřízla jazyk), měl i tympány a mnoho dalších nástrojů včetně lidových (dudy, niněry, housle s krátkým krkem, citeru, kytaru, malý balkánský brač a další nástroje).

Petr Kadlec

Hudební publicista, popularizátor a organizátor zejména v oblasti symfonické hudby. Vede edukační programy v České filharmonii.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.