Jeden z nejvšestrannějších českých hudebníků – tak je Michal Nejtek respektován v nonartificiálních hudebních kruzích jako člen různých jazzových, rockových a hudebně-experimentálních uskupení, v nichž funguje jako hráč na klávesy a skladatel, jehož doménou je přitom vážná hudba. Ve vážnohudebních kruzích je to zase nepřehlédnutelný autor, spjatý se všemi aktivními uměleckými ohnisky, v nichž to „kvasí“ (Agon, Berg, Divadlo Archa), s přesahy do nonartificiálních žánrů. Existenciální zakotvení na obou hudebních březích současně je zdrojem Michalovy „bezbariérové“ hudebně-zvukové představivosti, z níž se klube skladatelův osobitý styl a je atraktivní i pro tvůrce z jiných uměleckých oborů, zejména divadelníky. V září uvádí ND Brno v Redutě premiéru Nejtkovy nové opery Pravidla slušného chování v moderní společnosti – dobrá příležitost k setkání se skladatelem.
Operního žánru se leckdo bojí, leckdo ho dokonce považuje za veteš, najdou se i takoví, kteří operu nesnáší, a i leckterý z návštěvníků tvých jazzových či experimentálních koncertů by do operního domu takříkajíc „ani nepáchl“. Tys ovšem po tomto žánru sáhl už jako po absolventské skladbě. Co tě láká na opeře? Dementia praecox nebyla v pravém slova smyslu opera. Byla to opera tak, jak jsme si tenkrát mysleli, že opera má vypadat. Práce s Jirkou Heřmanem a s Marko Ivanovičem byla úžasná a díky nim teď dělám i svou druhou operu v Brně.
Druhou? Vlakovou operu – s Plastic People a Agonem – nepočítáš? To mělo s operou hodně málo společného. Spíš to byla performance, pravda, s několika jakože operními áriemi, které zpíval Jirka Hájek, ale opera jako taková to přímo nebyla.
Takže co tě láká na opeře? Může se nám to líbit, nebo nemusí, ale je to pořád nejvěrohodnější spojení různých médií a principů, které, když se vydaří, může mít velkou působivost. A ano, v nánosech věků a způsobech provozování je spousta odpuzujících věcí, ale to se nedá nic dělat. Koho toto zastaví a nejde přes ten prvotní dojem dál, tak asi nemá touhu se k tomu víc přiblížit, protože kromě tohoto je tam spousta věcí krásných a zajímavých a povzbuzujících, takže když přišla nabídka od Jirky Heřmana z Brna, rád jsem ji přijal.
Tvá nová opera má název Pravidla slušného chování v moderní společnosti. Ironie? Téma jsme vybírali s Jiřím Adámkem, který to režíruje. Napsal i libreto, já jsem mu ho samozřejmě předělával… Je to přepsaná hra od francouzského dramatika Jeana-Luca Lagarce (1957–1995) a on zase přepsal kánon „du savoir-vivre dans la société moderne“ z konce 19. století, jehož autorkou byla baronka Staffeová, a je to v zásadě francouzská verze Gutha-Jarkovského – neboli návod, jak se má člověk chovat v průběhu životních rituálů od narození po smrt.
Čím je toto téma nebo tento materiál pro tebe jako operního skladatele atraktivní? Tím, že to není dramatická forma, není to příběh, ale zároveň je to oblouk – životní – takže univerzální forma, ale naplněná nedramatickými pravidly. Postavy jenom vypráví, co by se mělo dělat, a nemá to žádný dramatický náboj, základní dramatotvornou funkcí tu tedy může mít právě hudba. To mě na tom lákalo nejvíc.
Je ta inscenace zábava nebo intelektuální slast? Intelektuální slast – nevím. Zábava by to snad i být mohla, někdy to tak působí, protože když si to člověk přečte nebo poslechne, tak na první poslech je to opravdu sranda – jsou to rigidní pravidla, která v dnešní době nemají vůbec žádnou platnost, třeba že se rok musí držet „velký“ smutek a půl roku po úmrtí manžela musíte nosit určité barvy a nesmíte hrát na piano, potom už zase můžete, ale jenom smutné písně, to může působit srandovně, ale v celém tom oblouku to podle mě až tak srandovně nezní, protože je to skutečně nějaký obraz toho, jak se kdysi žilo nebo dodneška se tak někde může žít, a přitom život s tím nemá nic společného a pod těmi pravidly probublává naopak něco úplně jiného, co se jimi spoutat nedá. Zároveň jsou ta pravidla podstatná pro to, aby se společnost v nějaké základní míře udržela pohromadě. Takže jsou tam jisté krásné protiklady, které nás s Jirkou Adámkem přitahují. Veselé to asi moc není.
Jak to přijali interpreti? Jsou tam jen čtyři zpěváci (Marta Reichelová, Daniela Straková-Šedrlová, Jitka Klečanská a Josef Škarka) plus činoherec a komorní orchestr. V červnu byla generálka s klavírem – a zpěváci v Brně jsou fantastičtí, už na té generálce to zazpívali téměř zpaměti a skvěle.
Co ti práce na této opeře přinesla? Byla to pro mě práce dost netypická – na rozdíl od Dementie praecox, kde jsem si užíval, že každá scéna byla materiálově vykontrastovaná vůči té předchozí a byly tam i stylové střihy, jsem tady měl snahu udržet to co nejvíc v rámci „Nejtkova slohu“ pohromadě, což bylo za nějakých čtyřicet nebo padesát minut pro mě trochu nesnesitelné, ale myslím, že to mělo smysl. Je tam asi sedm nebo osm témat, která se v různých variacích a v různých kontextech vrací. A ačkoliv někdo tam může slyšet nějaké názvuky na non-artificiální hudbu, tak pro mě je to skutečně ve výsledku nejkompaktnější práce, jakou jsem kdy odvedl. Kdybych to měl popsat – není to avantgarda, není to atonální ani seriální hudba, je to spíš hudba tonální, někdy modální, sem tam možná názvuk na rané období Schönberga, pro mě to byla taková trochu procházka historií žánru, částečně se tam odráží konec 19. a začátek 20. století, kdy ta pravidla vznikla, ale na to, kolik je tam „odkazů“ na nejen operní historii, je tam zase paradoxně málo motivů nebo témat, s nimiž se pracuje, tak doufám, že to z tohoto hlediska pohromadě držet bude.
Ctíš operní žánr v jeho tradičním rámci, nebo jsi přístupný i jeho otevřenosti vůči novým médiím, video složce, elektronice, prostorovým konceptům…? Líbí se mi to, co je pro mě původní jazyk a dotažený svět, který funguje. Svět toho díla. Na operní manýry jsem alergický jen lehce – i my jsme se s nimi museli popasovat – ale přijde mi nesmyslný názor, který zastávají někteří soudobí skladatelé: že píší operu, ale nenávidí operní zpěv. To nechápu. Oni tedy do toho jdou s tím, že se tomu snaží od začátku vyhnout? My jsme si řekli, že se nám bel canto líbí, pracujeme s tím, jak zpěváci zpívají, ale Jirka Adámek byl na ně zároveň jako pes, pokud jde o výslovnost a přesnost výrazu a emoce. Jde nám primárně o to, aby bylo úplně všemu rozumět, na což se ne vždycky klade důraz a ne vždycky je to samozřejmost. Je to melodická hudba, všichni čtyři zpěváci jsou si rovnocenní, jsou pořád na scéně, nejsou tam žádné árie, jen krátké vstupy, ariosa a podobně, od začátku do konce je to vlastně prokomponovaná ansámblová opera, takže na souzpěv docela komplikovaná záležitost, ale musí být slovu rozumět, protože slovo v té opeře hraje s hudbou stejně důležitou roli.
Nehrozí nebezpečí statičnosti? Je tam kinetický prvek, fotbalovou terminologií „libero“, což je ten činoherec (Petr Vančura ze skupiny Jiřího Adámka Boca Loca Lab), který tam prochází a nabourává situace, vytvořené zpěváky, komplikuje jim to v tom, že se třeba najednou objeví jako úplně jiná postava, nebo to komentuje, připojuje se k nim a tak dále. A zároveň tam také hraje podstatnou roli projekce, která není samoúčelná, má tam významotvornou roli.
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 9/2017 (koupit)
