úterý, 12. červenec 2022

Michaela Koudelková: O interpretaci „mezi řádky“

Napsal(a) 

Michaela Koudelková, foto Julian Veverica Michaela Koudelkováfoto: Julian Veverica

Michaela Koudelková vystudovala hru na zobcovou flétnu na Akademii Muzycznej w Krakowie ve třídě Petera Holtslaga a Erika Bosgraafa. V současné době pokračuje v postgraduálním studiu na Hochschule für Musik und Theater in Hamburg ve třídě Petera Holtslaga.

V srpnu roku 2019 se Michaela představila na sólových recitálech v rámci Fringe Oude Muziek Festival Utrecht. V dubnu roku 2019 se stala laureátkou mezinárodní soutěže Tel Aviv Recorder Competition v Izraeli, kde byla oceněna první cenou, a v červnu roku 2018 se představila ve finále Kaleidoscope Vocal and Instrumental Competition v Santa Monice (USA), kde byla vybrána mezi 6 finalistů z celkem 2000 účastníků 88 zemí světa. V teple domácího prostředí, skryti před vydatným sněžením, jsme si popovídali nejen o soutěžích a jejím studiu, ale i o budoucnosti historicky poučené interpretace.

Před více než třemi lety jsme spolu vedli rozhovor o tvém studiu, výuce na Janáčkově akademii múzických umění i o účasti na soutěži Kaleidoscope Instrumental and Vocal Competition v americkém městě Santa Monica. Co všechno se za tu dobu v tvém životě změnilo? Abychom nebyli zklamaní, že toho vlastně mnoho není! (smích) Od té doby jsem byla – co se týče přehlídek a soutěží – v Izraeli, to bylo, nepletu-li se, v dubnu rok na to. Přiznám se, že jak probíhá ten pandemický stav, tak se mi čas trochu slívá... Jednalo se o Tel Aviv Recorder Festival a v rámci tohoto festivalu probíhala soutěž vyhrazená pro hráče na zobcovou flétnu. Bylo tam poměrně hodně kategorií rozdělených také dle věku na sólisty a soubory. V Tel Avivu jsem potkala nejen spoustu nových tváří, ale třeba i hudebníky, které jsem znala z jiných soutěží nebo přehlídek.

Potkáváš takto některé interprety pravidelně? Teď už je to častější. Třeba se mi stalo, že jsem někoho potkala na soutěžní přehlídce v anglickém Yorku a potom, o několik let později, jsem je jela navštívit do Rájce-Jestřebí, kde měli zrovna koncert. Je to takové úsměvné, že hudebníka z Ruska, který studoval ve Švýcarsku, a kterého potkáš ve Velké Británii, si nakonec zajdeš poslechnout do malého městečka na Moravě. (smích) To jsou takové hezké náhody. Snažím se tomu ale jít i naproti – když vím, že je někdo poblíž a existuje možnost, abychom se potkali, dáme si vědět. Jak jsi třeba zmiňoval Kaleidoscope, tak tam jsem se seznámila s jednou z finalistek, která hrála na dombru (asijský strunný drnkací nástroj). Žijí s manželem ve Filadelfii v USA. A z ničeho nic mi dala vědět, že pojedou na čtrnáct dní do Prahy. Tak jsme se potkali. Je moc příjemné vidět, že lidé sice žijí v různých koutech světa, ale přesto spolu zůstávají v kontaktu.

Když už jsme u těch soutěží, jak je vlastně vnímáš? Co si o soutěžích a jejich potřebnosti (i ekonomické) osobně myslíš? Může hudebník dnes vůbec existovat bez pravidelné účasti? Myslím si, že ano a že to není ve skutečnosti nedílná součást života hudebníka. Osobně znám spoustu skvělých a známých interpretů, kteří v životě nebyli na jakékoliv soutěži. A to, že nemají soutěže v CV, o nich nic nevypovídá. Myslím si, že soutěže jsou něco, co by nemělo fungovat jako „já to musím vyhrát, jinak se svět zboří“, ale spíše jako zdroj inspirace, motivace a poznávání dalších hudebníků a jejich interpretace. Velmi se mi líbily přehlídky v Americe, Izraeli i v Yorku, kde na mě díky pečlivé organizaci tyto soutěže nepůsobily vůbec jako soutěže. Soutěžící se navzájem podporovali a vzájemně si tvořili publikum. A přesně s těmito lidmi se nadále potkávám, nebo jsme spolu alespoň v kontaktu.

Přiznám se, že to byla celkem fuška tě odchytnout při záplavě práce, kterou máš.  Postihla tě pandemie? Ještě než vypukla pandemie, jsem byla přijata na Hochschule für Musik und Theater v Hamburku. Jedná se o typ postgraduálního studia, který se v Německu nazývá Konzertexamen a je to v podstatě taková mistrovská sólová třída. Přihlásila jsem se k profesoru Peteru Holtslagovi, u kterého jsem již pár let studovala v Polsku. Jeho osobnost je natolik inspirativní, že jsem se rozhodla ve studiu u něj ještě chvíli pokračovat. Pak ale vypukla pandemie, a tak jsme museli studium odkládat. Teď se konečně podařilo vše zrealizovat, i když je to stále trochu komplikované.

Na co se zaměřuješ ve své disertační práci na Janáčkově akademii múzických umění v Brně? Moje téma je Neobvyklé flétny v 18. století a jejich použití v repertoáru a chci poukázat na to, že neexistovaly pouze altové flétny in F, ale že se používaly i flétny laděné například in G, in A, in B, samozřejmě in C, in D, také in Es a tak dále. V pramenech nacházím například i flétny pod označením La Flûte Pastorelle, Fiauti d’Echo a podobně. Součástí práce je přiblížení dobového repertoáru a objasnění toho, na kterou flétnu jej interpretovat a proč zrovna na ni. Také tam radím současným flétnistům, kteří nemají tyto dobové nástroje, jak s tímto repertoárem pracovat, pokud jej chtějí hrát tak, aby to bylo smysluplné. Někdy zkrátka není na místě držet se za každou cenu konkrétní tóniny, ale naopak je důležitější vědět, v jakých hmatech daná skladba funguje lépe. Pak si ji dle potřeby mohou transponovat.

A v čem jsou primární rozdíly? V barvě? Ano. Hlavně jde o rozdílnou rezonanci nástrojů. Když vezmu kupříkladu sopránovou flétnu, která je in C, tak nejpřirozeněji bude pochopitelně znít tónina C dur. No, a když máme třeba anglické koncerty v D dur, které jsou psané pro sixth flute, což je sopránová flétna in D, tak je z hlediska hmatů, a hlavně rezonance, smysluplnější hrát tyto koncerty právě v C dur na sopránovou flétnu in C.

To mi připomíná – vím, že mnohdy i v rámci jednoho koncertu používáš velké množství rozličných fléten. Uvedla jsi například některé skladby, které zkoumáš ve své disertační práci, i zpět do života? Ano, už jsem několik těchto skladeb hrála, jedná se například o Telemannovu Suitu Es dur nebo suity Charlese Dieuparta. Je to nedílná součást mého repertoáru a je zajímavé zkoumat – když už mám takovou spoustu fléten (smích) – při vytváření nějaké transkripce, jak obrovské množství možností vlastně mám. To znamená, že vycházím z původní tóniny a hledám tu novou, která bude vycházet ideálně jak hmatově, tak barevně, jak bych si představovala. Ale moc mě to baví, protože to nacházení té… nechci říct „správné“ barvy, ale zkrátka té, kterou si interpret představuje, je, myslím, zcela zásadní.


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII VI/2022.

Lukáš Pavlica

Absolvoval magisterský obor Hudební věda na Masarykově univerzitě, v současné době studuje pod vedením doc. PhDr. Jany Perutkové, Ph.D., doktorský studijní program. Aktivně se věnuje publicistické a kritické činnosti, kromě externího dopisovatele pro časopis Harmonie zastává místo redaktora portálu Brno – město hudby. Spolupráci navázal rovněž s hudební revue Opus musicum nebo magazínem vysokých škol Universitas. Kromě publicistické činnosti a výzkumu se okrajově věnuje také hudebnímu aranžérství a spolu s dalšími skladateli a hudebníky instrumentoval a natočil CD Hudebníček cílící na rozvíjení melodického a rytmického cítění u dětí do čtyř let.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.