středa, 5. únor 2020

Michael Sanderling: Vždycky jsem si říkal, že budu hudebníkem, a ne dirigentem

Napsal(a) 

Michael Sanderling, foto Marco Borggreve Michael Sanderlingfoto: Marco Borggreve

První týden v únoru 2020 přijíždí do Prahy dirigent Michael Sanderling. V příhodném čase, neboť rok 2020 patří Ludwigu van Beethovenovi. Bývalý šéfdirigent Drážďanské filharmonie zná jeho hudbu jako svoje boty. A zároveň se nebojí odvážných kombinací. Proto se se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK pustí vedle „Osudové“ i do postmoderní skladby Johna Adamse Absolute Jest, která pracuje s hudbou Beethovenových pozdních kvartetů. O důvod navíc pro Sanderlinga, neboť je srdcem violoncellista. Při rozhovoru došlo však i na Dmitrije Šostakoviče a legendárního dirigenta Kurta Sanderlinga.

Pocházíte z velmi hudební rodiny. Bylo vaší první myšlenkou stát se hudebníkem, nebo byly ještě jiné možnosti? Když vyrůstáte v rodině, kde hraje hudba hlavní úlohu, kde je hudba středobodem, máte jen dvě možnosti: rodinu následovat, nebo stát v opozici a být rebelem. No a já jsem si pro svůj život vybral první možnost. Byla to jasná volba od prvního momentu. Začal jsem se učit na violoncello a jemu následně věnoval dost času ve svém životě.

Stát se úspěšným profesionálním hudebníkem bylo v takové rodině jednodušší nebo naopak komplikovanější? Myslím, že vlastně obé. Bylo to jednodušší v tom, že jsem měl stále před svýma dětskýma očima smysluplnost života, který směřuje k jednomu jasnému cíli, k hudbě, což mi hodně pomáhalo. Na druhou stranu to bylo komplikovanější v tom, že všichni od syna Kurta Sanderlinga očekávali něco velkého.

V únoru přijíždíte do Prahy jako dirigent, kariéru violoncellisty jste již opustil. Přitom vašimi partnery v komorní hře byli třeba Julia Fischer, Veronika Eberle, Elisabeth Leonskaja nebo Martin Helmchen. Jaké bylo opouštění violoncella? Býval jsem na pódiu s violoncellem. Přestal jsem hrát v okamžiku, kdy jsem zjistil, že už nemám dost času na cvičení. Řekl jsem si, že je lepší toho nechat v okamžiku, kdy si ještě lidé řeknou, že je to škoda. Přestal jsem se objevovat na pódiu s cellem, ale jinak jsem tam každý týden a stále učím na cello. Takže mi to nechybí zas tak moc, neboť jsem stále v těsném kontaktu s hudbou. To mi to dost usnadnilo a vlastně mi teď neschází nic. Vždycky jsem si říkal, že budu hudebníkem hrajícím na nástroj, a ne dirigentem, ale býval jsem také členem jednoho komorního orchestru bez dirigenta. Vedla jej koncertní mistrová, jak to tak bývá. Jednou jsme byli na turné v USA na několik týdnů a ona byla těhotná. Během šňůry za mnou přišla a řekla: „Poslyš, když se vrátíme, máme abonentní koncert v Berlíně a já jsem tak unavená a nezvládnu to. Nevzal bys to za mne?“ Já, hlupák, řekl, že jasně, že jí pomůžu, a začal jsem studovat partitury: Beethoven, Mozart, Haydn a podobně. Až tehdy jsem zjistil, že jako cellista těžko mohu vést, vždyť vůbec nemám zdvihové noty. Tak jsem za ní zase šel: „Prosím Tě, to nepůjde, vracím to zpět. Bylo by to směšné.“ Vznikla z toho dlouhá hádka, až jsem řekl: „Dobrá, slíbil jsem, ale neslíbil jsem jak. Nepovedu orchestr z cellové židle, nechci si poničit jméno takovou hloupostí, budu dirigovat.“ Vůbec jsem nevěděl, co se stane. Nikdy jsem nedirigoval. A tak se stalo, že jsem poprvé v životě dirigoval; to bylo před dvaceti lety. A poté bylo dost zjevné nejen mně, ale také mým přátelům a orchestru, že mám něco v krvi. A začala má kariéra dirigenta, která se rozběhla velmi rychle. Už v roce 2006 jsem se stal hudebním ředitelem v Postupimi.

Byl jste dlouho šéfdirigentem Drážďanské filharmonie. Jakou jste tam plnil misi? Mým úkolem bylo zachránit orchestr, udržet jeho úroveň, zůstat v kontaktu s publikem, zachovat jeho počet a vyvézt orchestr ještě více do světa, než jak bývalo zvykem. Jde o jeden z nejstarších orchestrů v Německu a také největších, má velmi dobrou pověst, zejména v provádění německého romantického repertoáru, v čemž jsme pokračovali. Doufám. Navíc jsem měl štěstí v tom, že orchestr toužil na svém repertoáru dál pracovat. Provedli jsme beethovenovský cyklus, ne na historické nástroje, ale historicky poučený, bez vibrata, s malými tympány, se starými trumpetami a tak dále, což bylo pro orchestr zcela nové a byl to pro ně velký posun, neboť byli zvyklí vkládat romantický zvuk i do klasicistní tvorby. Rozšířili jsme repertoár i směrem k současné hudbě. A konečně v roce 2017 jsme se vrátili do svého nového sálu, což byl skutečně veliký okamžik. Jako hudební ředitel takový ojedinělý okamžik jen tak nezažijete. Byl jsem tam nakonec téměř devět let. Společně jsme prožili kolem 350 koncertů, projeli myslím celkem 75 měst po celém světě a natočili všechny Beethovenovy a Šostakovičovy symfonie.yslím si zpětně, že to byl vcelku úspěšný čas. Ale rozhodl jsem se po těch letech odejít. Už jsme se s orchestrem znali příliš dobře: když jsem zastavil zkoušku, už věděli, co chci říct. Když přestali hrát, už jsem věděl, co se stalo. Když se orchestr chce rozvíjet, chce být rozvíjen, musí přijít další dirigent. Třeba bude říkat to samé, třeba bude žádat to samé, ale řekne to jinak, a to už je přínos.

Už jsme mluvili o historicky poučené praxi pro „normální“ symfonické orchestry. Jaký je váš přístup? Myslím, že není třeba hned užívat historické nástroje. Pro mne je důležitější pochopit, že tato starší hudba vychází z jiné řeči, z jiného jazyka. Je jinak artikulovaná, má jinou rétoriku. Když tuto hudbu srovnáte s hudbou Regerovou či Brahmsovou, která má v sobě více zvuku, musíme sáhnout po jiné artikulaci. Po jiné balanci, po jiném tvoření tónu, jako například menší vibrato. A to je myslím velmi důležité si uvědomit. Myslím si, že nemůžeme hrát tuto hudbu stejně, jako hrajeme hudbu romantickou nebo Debussyho.

Volám vám z Prahy, čili následující otázka je logická: jaký máte vztah k české hudbě?  Česká hudba je pro mne samozřejmě velmi, velmi důležitá. Miluji ji, stejně jako miluji všechnu slovanskou romantickou hudbu. Ale nejen tu. Nedávno jsem například (pro mne poprvé) provedl Martinů Druhý houslový koncert, což byl fantastický zážitek. Cítím skutečně hluboké spříznění s touto hudbou. Už jsem v Praze vystupoval, ale s Drážďanskou filharmonií, a tak se velmi těším na setkání s Pražskými symfoniky. Myslím, že mají osobitou barvu, vlastní hudební jazyk, což je pro mne velice zajímavé.

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII I/2020 (koupit).

Martin Rudovský

První hudební vzdělání získal na základní škole s rozšířenou výukou hudební výchovy v Umělecké ulici na Praze, kde byl po celou školní docházku žákem Pavla Jurkoviče. Ten jej klíčově umělecky ovlivnil na celý život. Byl členem pěveckého sboru Pueri gaudentes, od roku 2003 je členem Kühnova smíšeného sboru. V roce 2016 inicioval založení Společnosti Pavla Jurkoviče, která zpřítomňuje odkaz tohoto skladatele a pedagoga, je jejím předsedou. Věnuje se hudebnímu divadlu pro děti, literární zájmy uplatnil v básnické tvorbě. Je dramaturgem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.