Michael Roháč – odhodlanost a ochota – to je náš orchestr

Spojení lázní a hudby ve většině lidí evokuje líbivé melodie, valčíkový rytmus a lehce stravitelné porce pro ucho lázeňského návštěvníka. V Mariánských Lázních se ale v posledních letech nabídka hudebních pokrmů znatelně rozšířila a zkvalitnila zásluhou šéfdirigenta a zároveň ředitele Západočeského symfonického orchestru Michaela Roháče. Mladý dirigent pochází z kanadského Toronta, kde vystudoval dirigování na University of Toronto pod vedením profesora Raffiho Armeniana, a od roku 2004 stojí v čele ZSO, nejstaršího symfonického orchestru v českých zemích, založeného roku 1821. Nyní se Michael Roháč rozhodl svoje působení u orchestru ukončit (na jeho post v říjnu nastoupí Martin Peschík, dosavadní šéfdirigent Jihočeského divadla v Českých Budějovicích) a vydat se vstříc novým dirigentským příležitostem.

Nemáte pocit, že je ZSO mezi ostatními regionálními orchestry trochu upozaděn, ačkoli se jedná o nejstarší orchestr v českých zemích? Převzal jsem orchestr v období, kdy se na radnici mluvilo dokonce o jeho zrušení. V roce 2001 jsme se z příspěvkové organizace stali obecně prospěšnou společností, což nám ale finančně příliš nepomohlo. Například v roce 2004 jsme obdrželi roční dotaci od města 6,5 milionu korun, což je necelá třetina toho, co dostávají orchestry podobné velikosti. Navíc tehdy nebyly plně rozběhnuté podpůrné programy od ministerstva kultury a spoluúčast Karlovarského kraje byla nulová. Avšak netrápily nás pouze finanční problémy. Když jsem v roce 2004 nastoupil do funkce, orchestr se skládal asi ze čtyřiceti členů, přičemž počet hudebníků v jednotlivých nástrojových skupinách byl naprosto disproporční – měli jsme například příliš mnoho klarinetů a naopak nedostatek smyčců. Můj hlavní úkol tedy spočíval ve vytvoření fungující personální formy orchestru a zároveň úsporného provozu, což pochopitelně znamenalo propouštění hráčů. Shodl jsem se jak s uměleckou radou, tak s odbory na tom, že chceme propustit minimální možný počet lidí, a to se nám i povedlo. Zredukovali jsme orchestr o tři úvazky a v této formě fungujeme dodnes. Další kámen úrazu spočíval v umělecké profilaci tělesa. Veřejnost nás vnímala jako kolonádní orchestr, možná můžeme říci i turistickou atrakci, a ne jako neoddělitelný kulturní aspekt města, neuvědomovala si jeho důležitost. Proto první novinkou, kterou jsem v Mariánských Lázních zavedl, byly abonentní koncerty, které se zanedlouho staly velmi oblíbenými. Dnes máme přibližně 160 abonentů, což se někomu může zdát jako směšně malá částka, ale vezmeme-li v úvahu počet obyvatel města, jde o více než jedno procento. Abonentní koncerty dávají naší sezoně řád a zvedá se díky nim umělecká úroveň orchestru.

Proč jste se rozhodl odejít od orchestru? Dlouho jsem si tento krok rozmýšlel, zvažuji jej už od března 2010 a půl roku jsem o tom absolutně s nikým nemluvil. Ani se svými blízkými. Nechal jsem si to důkladně projít hlavou, protože jsem v první řadě nechtěl svým odchodem ublížit orchestru. Tím nechci v žádném případě naznačit, že jsem nenahraditelný. Spíš jsem měl dojem, že můj odchod by vyvolal vlnu obav z toho, že orchestr krachuje a že opouštím potápějící se loď. Tím pádem by zastupitelstvo stáhlo dotace a orchestr by měl do budoucna velké existenční problémy. Na druhou stranu jsem se bál, že by si někdo mohl moje oznámení o odchodu vyložit jako vydírání, a proto jsem vše oznámil až v momentě, kdy skončila jednání o rozpočtu na rok 2011 a kdy jsem věděl, že je orchestr zajištěn. A abych odpověděl na vaši otázku – k odchodu mne donutily osobní důvody. Chci se věnovat hlavně dirigování a má funkce ředitele mi zabírala příliš mnoho času, který jsem nemohl věnovat pěstování kontaktů a hostování u různých orchestrů, ať už českých, nebo zahraničních, aniž bych ublížil našemu orchestru. Proto jsem potřeboval udělat čistý řez, abych mohl z Mariánských Lázní odejít s čistým svědomím.

Michael Roháč - odhodlanost a ochota – to je náš orchestr, foto archiv ZSOZkuste se povznést nad roli ředitele a šéfdirigenta a podívat se na orchestr pokud možno nezaujatým pohledem, zvnějšku. Jakou úroveň má orchestr? Já se nerad chlubím, ale pochlubím se aspoň tímto. Orchestr je nyní schopen velmi rychle a efektivně nastudovat jakýkoli program…

Prováděli jste dokonce Brucknera či Brahmse. To jsou náročné skladby. Brucknera hrajeme každý rok jako jeden velký projekt tak trochu pro radost nás všech. Ale nejde tu ani tolik o náročnost prováděných děl, tím bych asi kvality orchestru neměřil. Spíše bych zdůraznil jinou záležitost. My si z ekonomických důvodů nemůžeme dovolit to, co orchestr potřebuje, a sice zkoušet. Jsme v nájemném vztahu s divadlem, kde zkoušíme, a za každou zkoušku platíme určitou částku, která v ročním součtu činí něco kolem 600 000 Kč. Paradoxní je, že divadlo patří městu, které nám dává peníze a my je přes nájem vracíme. Navíc dotyčná organizace je s.r.o. a musí příjmy z našich nájmů danit. Je to pro mne velice smutný fakt, který jsem za dobu svého působení nedokázal vyřešit. Světlou výjimkou byly dvě sezony, na které se nám podařilo nastolit velmi smysluplnou reciproční smlouvu, která vyhovovala oběma stranám. Nelíbila se ale bohužel auditorům divadla a museli jsme přejít opět na tento model, tudíž když příliš zkoušíme, rostou nám náklady, což si nemůžeme dovolit. To, že naši hudebníci mají mzdy 11 000 Kč hrubého, neznamená, že hrají méně, než hráči jiných regionálních orchestrů. My odehrajeme kolem 100 koncertů za rok.

Jak je tedy vůbec možné, že v orchestru jsou ještě nějací hráči? To je právě to, na čem je náš orchestr postaven. Odhodlanost a ochota. Hráči v podstatě sponzorují činnost tělesa tím, že si vydělávají jinde. Nikdy nezkoušíme odpoledne a tím pádem mají všichni možnost pracovat v základních uměleckých školách, nebo například hrát v hotelích, kterých je v Mariánských Lázních mnoho. A je to od nich obrovská oběť. Všichni šli na konzervatoř nebo na akademii s tím, že budou hrát v orchestru, a ne proto, aby ještě po zkoušce učili malé děti. Nicméně myslím, že to všichni dělají z lásky k orchestru a z lásky k profesi, kterou si vybrali.

Kvůli omezení režimu zkoušek jsme si za ta léta vybudovali určitý repertoár, který jsme schopni zahrát třeba i bez generální zkoušky. Například programy, které hrajeme na kolonádě, většinou téměř nezkoušíme. Navíc jsou všichni muzikanti ohromně zodpovědní a věnují mnoho času osobní přípravě.

Vaším zřizovatelem je město. Jaký je vztah města k orchestru? Za sedm let mého působení se znatelně posunul k lepšímu. Když jsem k orchestru nastoupil, říkalo se mezi lidmi, že se orchestr bude rušit, protože dotování orchestru je pro město příliš náročné a věřím, že mnoho zastupitelů by si dokázalo představit jiné účely, kterým by finance posloužily namísto orchestru. Zatímco v současné době není podle mého názoru ani jeden zastupitel pro zrušení orchestru. Myslím, že je to díky naší snaze maximálně se zviditelnit nejenom jako turistická atrakce, ale jako orchestr, který je přínosný v první řadě pro domácí publikum a který hraje v kulturním životě města důležitou roli. Nyní se vede spíše debata o formě, ve které bychom měli fungovat. Já se snažím předkládat všelijaké finanční a provozní rozbory, ale bohužel hodnota dotací stagnuje na částce 7,5 milionu korun a my už při vší dobré vůli nemáme kde šetřit. Uskromnili jsme na minimum provoz nejen zkušební, ale také provoz v kanceláři. V průměrném regionálním orchestru pracuje na administrativních záležitostech minimálně šest lidí, přičemž v našem orchestru pracují tři lidi v kanceláři na dva a půl úvazku včetně dirigenta. Orchestr je sice již považován za důležitou instituci města, ale zastupitelstvo podle mě nepochopilo svou politickou úlohu. Politika není o tom, že když je nedostatek financí, všem se sníží rozpočet o deset procent a takzvaně se „jede dál“. Politika je o určování priorit a dobrý politik v případě nouze nebude snižovat dotace těm institucím, které jsou „vlajkovou lodí“ města a naopak sníží rozpočet institucím, které nemají pro město velký význam. V Mariánských Lázních to tak bohužel nefunguje. Zastupitelstvo raději všem odebere stejně a doufá, že to bude veřejnost vnímat jako spravedlivý tah.

Michael Roháč - odhodlanost a ochota – to je náš orchestr, foto archiv ZSOProč děláte kolonádní koncerty zdarma? Kolonádní koncerty se konají na otevřeném prostoru, proto nevybíráme vstupné. Přivedli jste mě ale k dalšímu problému, který jsem při nástupu do funkce musel řešit. Orchestr hrál za sezonu přibližně devět koncertů na kolonádě, což je velmi nízké číslo pro orchestr, který by mohl přes léto považovat kolonádní koncerty za hlavní činnost. Uvědomil jsem si, že pokud budeme viděni na kolonádě, což mnoho zastupitelů považuje za naši nejdůležitější činnost, bude se nám mnohem lépe žádat o vyšší dotace i s tím argumentem, že jelikož hrajeme na kolonádě, nemůžeme jezdit do zahraničí za finančně výhodnějšími projekty.

Kolik kolonádních koncertů hrajete nyní? Přibližně čtyřicet koncertů za sezonu. Důležité je, že kolonáda jako pozemek patří Mariánským Lázním stejně jako koncertní sál, který si také pronajímáme. Mariánské Lázně jsou naším hlavním sponzorem. Dotace od města se sníží, zvýší, a přesto fungujeme dál, ale pokud by se nějak měla změnit spolupráce s lázněmi, končíme ze dne na den. Měl jsem velkou radost, když mi ředitel lázní řekl, že podporu orchestru vnímá jako svou morální povinnost.

Jaký máte názor na to, že by se Karlovarský symfonický orchestr a Západočeský symfonický orchestr měly sloučit v jeden? Myšlenka sloučení orchestrů byla aktuální v roce 2004, kdy tehdejší ředitel Karlovarského symfonického orchestru takové řešení navrhoval. Plán se samozřejmě velice líbil zastupitelstvu, které v něm vidělo úsporu financí. Já jsem proti tomuto kroku bojoval a snažil jsem se dokázat, že orchestr je v Mariánských Lázních potřeba celoročně. Podle mě je hlavní problém v určení hranic tohoto slučovacího procesu. Kam až tato myšlenka povede? K tomu, že Česká filharmonie bude objíždět všechna města v České republice? Kultura, která vznikne na místě svého působení, má vyšší morální, ale i ekonomickou hodnotu, než objíždějící těleso, které je nějak centrálně dotované. Zkrátka tam, kde se rodí kultura, žijí kulturní lidé a kultura kvete. Nelíbí se mi myšlenka slučování institucí, která je teď v módě. Mluvilo se také o sloučení Plzeňské filharmonie s operou, teď je samozřejmě žhavé téma sloučení ND a SOP… Myslím, že s každým takovýmto krokem zemře něco, co už nikdy nebudeme mít, a je to veliká škoda.

Říkal jste, že se chcete věnovat dirigentské práci. Zůstanete v České republice? Určitě bych chtěl působit v Praze, a co se týče zahraničí, mám nějaké plány v Kolíně nad Rýnem. V rodné Kanadě diriguji přibližně jednou za dva roky orchestr, ve kterém jsem v době svých studií pracoval jako asistent dirigenta, archivář i koordinátor. Tam mi ale stačí hostování, vracet nastálo se do Kanady nechci.

Jak vidíte budoucnost orchestru? Já bych si hlavně moc přál, abych předal budoucímu šéfdirigentovi zdravé a funkční těleso, které bude mít dobrou výchozí pozici k dalšímu uměleckému růstu a vývoji.

Sdílet článek: