středa, 17. prosinec 2008

Mezi medicínou a múzami

Napsal(a) 

Pavel Klener s Gabrielou Beňačkovou Pavel Klener s Gabrielou Beňačkovou

Není divu, že po každodenní práci v jednom z nejvážnějších oborů medicíny, jakým je onkologie, hledá její představitel, prof. MUDr. Pavel Klener, DrSc. (1937), bývalý přednosta I. interní kliniky 1. lékařské fakulty UK, chvíle odpočinku. Nadevše se mu pro takové okamžiky stala přítelkyní hudba. Ne náhodou. Rád proto přijal pozvání k rozpravě na toto téma.

Jaké je podle vás poslání hudby v životě člověka? Myslím si, že obohacuje jeho obzor a že poskytuje i v řadě vážných životních situací jistý druh útěchy, kterou v ní člověk může najít.

Není hudba poněkud vzdálená vašim celoživotním pracovním oborům, kterými jsou onkologie a hematologie? Vůbec ne. V některých zemích se dokonce využívá jako doplňující léčebná metoda v podobě muzikoterapie, kdy se těžce nemocným pacientům cíleně pouští hudba, a je při tom sledován její pozitivní efekt na průběh léčebného procesu.

Proč jste vlastně svolil k rozpravě o hudbě pro HARMONII? Jistě proto, že mě hudba odmalička provází. Je podstatnou součástí mého života, je potěšením, zábavou, útěchou i odpočinkem. Je také mimo jiné kompenzací mé náročné a velmi neradostné práce v oblasti onkologie. Musím ji vyvažovat jinými prožitky, k nimž právě hudba nepochybně patří.

Patří podle vás poslech hudby spíš do oblasti emocí, nebo je prostředkem k filozofickému zamyšlení nad životem? Pro mě je možná víc v oblasti pocitů. Nepovažuji se za nějak vyhraněného znalce hudby, i když v mládí jsem hrál šest sedm let na klavír. Dokonce poměrně náročné skladby, například Bacha, Mozarta, Griega. Že bych se ale hudbou chtěl profesionálně zabývat, pro to jsem nebyl nadán výraznějším talentem, ani schopností improvizace, a to mě iritovalo. Jistě to ale nebylo marné úsilí, jen jsem se orientoval jinam. Na zpěv. Byl jsem po řadu let členem Kühnova dětského pěveckého sboru a velice mě to bavilo. I když byly zkoušky téměř denně, dokonce i o víkendech, nebyla to přece jen tak náročná řehole jako při klavírním cvičení. Bavilo mě i to, že Kühnův dětský sbor vystupoval často v operách, v Carmen, Jakobínu, Borisi Godunovovi, Pikové dámě, Malířském nápadu, Karlštejnu. Zpíval jsem taky v Křičkových Českých jesličkách, které byly bohužel záhy staženy z programu. Byla těch oper celá řada a já jsem tak už v dětství vystupoval na scéně Národního a Smetanova divadla. Účinkovali jsme také v Trnkových loutkových filmech a v jeho Princi Bajajovi jsem si dokonce zazpíval sólo. Jednou o Vánocích dávali po letech v televizi inscenaci Našich Furiantů, kde moje děti vystupovaly v dětských rolích. Hned na to vysílali Prince Bajaju, a tak jsem je přidržel u televize, aby si mě jednou poslechly.

V čase dospívání musela pro vás nastat chvíle odchodu z dětského sboru. Přesto jsem tam v době mutace ještě nějaký čas zůstal, nemohl jsem se rozloučit. To jsem ale už jenom obracel noty nebo tloukl činely. Později jsem přešel jako baryton do mužského komorního sboru Českého pěveckého sboru, jenže brzy jsem toho musel zanechat, protože jsem začal studovat medicínu a na hudbu nezbyl čas. To tehdy sbormistra Jana Kühna rozčílilo, že prý neumím pro hudbu přinášet oběti. Nedalo se ale nic dělat.

Jak na vás hudba působí: citově nebo inspirativně, vede vás k přemýšlení, nebo vás odvádí od starostí? Pouštím si ji někdy rád při nějakých mechanických úkonech, kdy se na ni mohu koncentrovat, ale při práci, která si žádá přemýšlení, ji nevnímám. To by mě rozptylovala. Nemá smysl poslouchat ji nesoustředěně, jak se to ovšem mnohdy v podobě zvukové hudební kulisy děje.

Měli bychom připomenout, že k vašim oborům interního lékařství, onkologie a hematologie přibyly v minulých letech i úkoly ministra zdravotnictví a sociálních věcí, a poté postupně poslance ČNR za Občanské fórum, pak za ODA, a ještě i proděkana 1. LF UK, prorektora UK pro vědu a současně editora nakladatelství Karolinum. Nikdy mě ani nenapadlo uvažovat o roli ministra a pak to přišlo v prosinci 1989 velmi náhle a překvapivě. Hodně jsem se bránil, ale nakonec byly moje protiargumenty zamítnuty a já se stal na 265 dní, až do voleb v červnu 1990, ministrem.

V roce 2003 jste byl spolu s Ivanem Wilhelmem a Helenou Illnerovou navržen za kandidáta na úřad prezidenta republiky. Zbyl vám při všem tom vytížení čas na hudbu? Vlastně jsem si měl tu prezidentskou kandidaturu, během mé krátké pracovní cesty do Francie, přes víkend rozmyslet. Na pražské letiště mi tehdy trochu předčasně volali z Mladé fronty dnes, co zamýšlím jako jeden ze tří prezidentských kandidátů po svém zvolení dělat? Po příletu do Paříže jsem pak nestačil zvedat mobil s dotazy tisku na mou kandidaturu. Po čtyřech dnech se mne při návratu hned na letišti novináři znovu ptali, kam jako prezident pojedu na svou první zahraniční návštěvu. Byl jsem ale už v tu chvíli rozhodnut, a dal jsem jim definitivní odpověď, že se o tuto funkci nebudu ucházet. Bylo mi jasné, že pro ni nemám politickou ani ekonomickou erudici a že by ten úkol byl pro mne ryze formální. Nechtěl jsem být tím, kdo si tak často v naší společnosti troufá na cokoliv, aniž k tomu má kvalifikaci a předpoklady. Po zkušenosti z předchozích veřejných funkcí, jimiž jsem prošel, jsem usoudil, že touhle cestou nechci jít, protože by to byl konec s medicínou. Bylo mi v té době samozřejmě jasné, že už i tak mi nezbývá čas na nic dalšího, ani na mou milovanou hudbu, a tou cestou jsem se nehodlal ubírat.

Se Zuzanou Růžičkovou a Viktorem Kalabisem, foto Pavel Horník Se Zuzanou Růžičkovou a Viktorem Kalabisemfoto: Pavel Horník

Přesto jste možná právě při řadě vašich funkcí měl možnost dostat se k hudbě, třeba při společenských pozváních a na oficiálních večerech. To ani nebylo třeba. Měl jsem i v té době dál své abonentní předplatné, zejména na Českou filharmonii, a nezanedbával jsem současně koncerty jiných orchestrů, i mnohé komorní večery. Přiznám se ale, že při návalu práce jsem na některých koncertech i při hlubokém soustředění musel vynakládat veškerou energii, abych se soustředil a možná i vyčerpáním neusnul.

Patříte ke generaci, která má o vážnou hudbu přirozený zájem. Co ale říkáte zaměření mnoha mladých lidí na lehké žánry? Chápete jejich hudební orientaci? Nejsem nepřítelem moderní hudby, klasický jazz a dixieland se mi docela líbí, jen dávám přednost hudbě klasické. Chápu, že celá atmosféra společnosti se mění a zájmu o moderní hudbu rozumím. Co ale nemohu pochopit, jsou produkce typu techno, s přívalem decibelů a se čtyřiadvacetihodinovým vystavováním sluchového ústrojí riziku poškození. Je pro mě nepochopitelné a doslova nesrozumitelné, co v tom hledají a co nacházejí.

Lišily se v tom směru vaše děti, dnes už dospělé - Veronika (1972) a Pavel (1975)? Obě děti se učily hrát na hudební nástroje, syn na kytaru a dcera na klavír, k němuž si později přibrala i zpěv. Také se obě objevily, jako já před lety, na divadle. V Jiráskově Lucerně s hudbou Václava Trojana si ve Smetanově divadle Veronika zazpívala dokonce sólo a oba si také na divadle zahráli malé činoherní roličky. Veronika absolvovala hudební školu a po studiu pedagogické fakulty je dnes profesorkou hudební výchovy na Keplerově gymnáziu v Praze. Pavel je (jak jinak!) lékař. Dnes v mých šlépějích dělá experimentální hematologii. Samozřejmě ani během let neztratili k muzice opravdový vztah.

Vypadá to, že hudba byla ve vaší rodině zakódována v genech. I moji bratři se věnovali hudbě, Jiří - geolog (1925) hrál na housle, Vladislav - lékař (1927) na klavír. Nebyli profesionální výkonní umělci, ale doma se u nás docela samozřejmě s hudbou počítalo a koncertovalo se. Moje klavírní umění si netroufám posuzovat, ale pocit pravého nadání jsem v sobě nenacházel. Říkal jsem si, že tak vydřenému klavírnímu umění by se naučila i dobře vycvičená opička.

Myslíte si, že dnes ve vašich zájmech hudba vítězí mezi ostatními uměleckými obory? Řekl bych, že určitě. Výtvarné umění je spíše doménou mé ženy. Společně chodíme na řadu výstav a vernisáží a nacházíme v tom zalíbení. Pro mě je ale hudba dominantní.

Pro jakou hudbu se kdy rozhodujete? Pro komorní, symfonickou, vokální, operní? Opery moc nemiluju, ačkoliv jsem na ně jako student na bidýlko do Národního divadla často chodil, ale pak mě nějak přestala přitahovat. Zůstala mi orchestrální a komorní hudba. Mým nejoblíbenějším skladatelem je Antonín Dvořák. Mám doma téměř kompletní diskotéku jeho symfonií, oratorií a komorních skladeb. Jen s výjimkou Svatebních košil. Ani nevím, zda byly na CD vůbec vydané. Svatá Ludmila, Requiem a zejména Stabat mater jsou moje nejoblíbenější díla. A vedle nich i oratoria Verdiho a Händela.

Dostanete se doma častěji k poslechu stejné skladby, téhož CD? Je na to málo času, jen někdy večer nebo o víkendech najdu chvíle pro poslech, ovšem méně nežli bych chtěl.

Jaký je váš zájem o starou hudbu anebo o díla soudobá? I tam se někdy zaposlouchám, třebaže dávám o něco víc přednost hudbě klasické. Mám ale také rád Janáčka nebo Rachmaninova a i leccos z historicky nejstarší hudby. I tu si někdy rád pustím, zatímco mnohem méně hudbu soudobou. Řekl bych, že jí dost nerozumím, nebo že jsem se jí ještě asi dost nepřiblížil.

Jsou mezi vašimi přáteli či dobrými známými hudebníci? Mám mezi nimi mnoho přátel a známých. Patří k nim Ivan Moravec, Václav Hudeček, Václav Snítil, Zuzana Růžičková, Libor Pešek, Josef Suk, Vadim Petrov a další, přičemž s mnoha z nich se znám dlouhá léta a s jinými se zase potkávám na koncertech. Byl jsem několik let členem správní rady České filharmonie a odtud také pramení některé moje vztahy s nimi. V současné době jsem členem správní rady festivalu Pražský podzim a tak moje muzikantské kontakty pokračují.

Může být pro vás hudba důvodem k radosti a potěšení, a dokonce se při ní někdy zasmějete? Určitě. Nemám rád dechovku a zpívánky typu Eva a Vašek. To když zazní, rozhlas a televizi vypínám. Jsou ale skladby, které mě opravdu rozradují. Pak jsou ovšem jiné, při nichž mi v nejlepším slova smyslu nabíhá husí kůže. Napomáhá tomu i vynikající interpretace. Netroufám si říct, že ji bezezbytku rozpoznám, ale určitě mě vyruší špatná intonace a falešná hra, nebo když souhra orchestru není taková, jaká by měla být. Je velká škoda, že dnes Česká filharmonie nemá stálého dirigenta, který by ji "cvičil", jak tomu bylo za Ančerla, Neumanna a ještě před tím krátce za Kubelíka. Ten orchestr skutečně potřebuje, aby se s ním dirigent sžil a pracoval s ním, ne aby přijel na víkend, něco oddirigoval a zase odjel. Byl jsem svého času překvapen, jaké mohou v orchestru vládnout vnitřní animozity, které jeho kvalitám nijak neprospívají. Je jasné, že Česká filharmonie by mohla mít všechny předpoklady pro to, aby z ní byl orchestr světového jména, ale mnoho pro to nedělá. Je škoda, že tomu tak není.

S Mstislavem Rostropovičem S Mstislavem Rostropovičem

Nepochybně sledujete i jiné orchestry? Jistěže. Znám FOK a v rámci festivalů sleduju i zahraniční orchestry. Na nich je poznat, kde je pravidelný denní "dril" zkoušek a dobrá vnitřní soudružnost tělesa. Nejsem odborník, ale často ten stav zaznamenám. Přitom máme u nás spoustu vynikajících instrumentalistů. Projevuje se to zejména v komorní hudbě, zvlášť v kvartetech, jejichž převážná většina je na velmi dobré úrovni.

Kdy nejvíc, kromě na koncertech a v klidu domova, hudbu posloucháte? Mám v autě trvale zapnutou stanici Classic FM, i když mě dost mrzí, že často vysílá jen jednotlivé věty skladeb, a rozhodně nikdy nezařazuje celá oratoria, která mám tak rád. Navíc mě zlobí, že se ve večerních hodinách neohlašují názvy skladeb a jejich autoři, zatímco výběr děl přeskakuje mezi žánry a styly. Rozhlasová stanice Vltava, zaměřená také na vážnou hudbu, to nedělá. Ta skladby pečlivě ohlašuje a nevytrhuje je z celku díla.

Co byste řekl obecněji o muzice: dává vám její poslech harmonii, vyrovnání, přináší vám nové kvality do života, příliv energie a odreagování? Všechno, co bych o ní řekl, jste vyslovila. Je to podobné jako u lidové písně. Vznikala v nějakém okamžiku radosti nebo jindy žalu, a stejné je to i u velkých forem hudby, které životní rozpoložení odrážejí. Nezmínil jsem se vlastně o tom, jak mám rád lidové písně, a jak lituju, že je dnes děti vůbec neznají. Poslouchají všelijaké odrhovačky známých zpěváků pop music, ale krásnou lidovou píseň si nezazpívají. Vlastně už ani zpívat neumějí. My jsme doma s dětmi zpívali, písně české, moravské, zejména pak při cestách autem, vlastně pořád. Dnes se dětem v rodinách prakticky nezpívá a hudební výchova ve škole je hodně zanedbávaná.

Stává se vám někdy, že máte najednou všeho dost a že si v tu chvíli chcete nezbytně poslechnout nějakou krásnou hudbu? Mohou nastat takové situace, kdy toužím po tom, poslechnout si něco pěkného. Ke klavíru už teď nesednu. Léta jsem nehrál, necvičil, a tak si raději pustím nějaké cédéčko, při němž najdu uklidnění a oddech. Anebo se vypravím na večerní koncert. Potěší mě i to, když se hudba spojí s dalšími uměními, třeba s výtvarným, jak se to například stává na Salonech Zentivy, kam bývám zván. Tak nějak by mohlo být nabízeno umění, ve více svých podobách a ve šťastné kombinaci, v níž právě hudba může dominovat.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.