sobota, 17. prosinec 2011

Metropolitní orchestr už není jen klidnou silou

Napsal(a) 

Metropolitní orchestr už není jen klidnou silou, foto archiv FOK Metropolitní orchestr už není jen klidnou siloufoto: archiv FOK

Od roku 2006 je ředitelem Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK a přidruženého Koncertního jednatelství Ilja Šmíd. Jeho nesporným úspěchem je udržení Jiřího Kouta na postu šéfdirigenta, vynalézavá, dynamická dramaturgie, ekonomická stabilizace instituce, zahájení produkce nahrávek, lepší komunikace s hudební veřejností včetně kontaktnější propagační prezentace a vytvoření schopného administrativního aparátu. FOK v dnešním stavu už není jen klidnou silou s úctyhodnou tradicí, spolehlivou konstantou českého hudebního života, ale také dynamickým tělesem s nejzajímavější dramaturgií mezi našimi symfonickými orchestry. Pětileté období a začátek nové sezony bylo dobrou záminkou pro setkání s ředitelem.

Co se vám za těch pět let podařilo, v co věříte, že se může podařit? To není zrovna snadná otázka na úvod. Přišel jsem do FOK z Pražské komorní filharmonie, která má statut obecně prospěšné organizace, předtím jsem podnikal v gramofonové oblasti, zcela jiný svět. Změna to tedy byla veliká. Ocitl jsem se v příspěvkové organizaci, která má jiná pravidla a dlouhou tradici. Měl jsem určité představy a plány a zjistil jsem, že něco změnit lze a něco ne. Samozřejmě nelze změnit základní ekonomická pravidla. Částečně mohu ovlivňovat dramaturgii, umělecké směřování, nejvíc mohu působit na atmosféru práce a vyzařování orchestru k veřejnosti, které bylo při mém příchodu příliš konzervativní a nevýrazné. Jistě se nám toho podařilo dost, ale ne vše, co jsem si představoval. A někdy to bylo i tím, že moje výchozí představa nebyla správná.

Buďte konkrétnější. FOK má zakódovánu konzervativní dramaturgii, což je vlastně dobře, určité pracovní návyky a pravidla, i když jsou třeba z hlediska pružného managementu nevýhodná. Tak jako nemůžete ihned otočit zaoceánský parník, i některé věci musí mít svůj čas. FOK se navíc pohybuje ve specifickém prostředí. Je to sice metropolitní orchestr, ale veřejnost jej neustále srovnává s Českou filharmonií. Čím by se měl lišit? Dramaturgií? Ale nemůžete z něj přece udělat těleso s mediálně sledovanými koncerty „hvězd“ a za každou cenu atraktivní dramaturgií se známými prskavkami. Jsem rád, že FOK opět uvádí více soudobé hudby než dříve. Pozitivní posun je vidět i ve vyšším podílu české současné hudby a hudby 20. století.

Jsem rád, že došlo ke zlepšení v platové oblasti. Když jsem se před pěti lety začal zabývat rozpočtem, tak jsem zjistil, že orchestr je výrazně podfinancován. Podařilo se přesvědčit našeho zřizovatele, že je třeba s tím něco dělat, a situace se nakonec trochu vylepšila. Platy hráčů se tedy pomalu blíží situaci v České filharmonii.

Hodně se mluví o sponzoringu, fundraisingu, mecenáštví. Co si o tom myslíte? Moje dosavadní zkušenosti mě vedou k názoru, že sehnat generálního sponzora pro náš orchestr je teď nesmírně složité. Sponzoring takového tělesa, jako je FOK, je pro drtivou většinu potenciálních partnerů nezajímavý. Dospěl jsem k názoru, že generální sponzoring pro příspěvkovou organizaci, jež není na absolutní špičce zájmu jako Národní divadlo a Česká filharmonie, téměř není možný. I když si myslíme něco jiného, tak obecně nejsme vnímáni jako výhodný „nosič“ něčí reklamy. Proto rozvíjíme jiný koncept. Jsme členy několika obchodních komor, kde získáváme osobní kontakty na zahraniční obchodní společnosti a také ambasády, jimž nabízíme vstupenky na konkrétní koncerty. Tím jednak naplňujeme Smetanovu síň, jednak můžeme jednat o podpoře hostování zahraničních umělců. Druhou linií je silnější prosazování image FOKu jako pražského orchestru, dělat více pro Pražany a být magnetem pro pražské firmy.

Na svou vizi, že by Obecní dům spravoval FOK, jste nejspíše rezignoval? Víte, to byla chiméra. Myšlenku, že by byl FOK zřizovatelem Obecního domu jsem opustil. Bývalému i stávajícímu primátorovi jsem však předložil deklaraci o spolupráci Obecního domu s FOK, kterou bych rád, aby schválilo zastupitelstvo. Přičemž rád konstatuji, že vztahy mezi námi jsou dobré. Jde nám ale o to, aby bylo písemně potvrzeno, že Obecní dům je sídlem FOK. Je paradoxní, že tomu dosud tak není. V tuto chvíli se to sice zdá absurdní, ale mohlo by se stát, že by jednou někdo přišel a řekl by: „Koncerty ano, ale kanceláře a prostory, kde působíte, potřebujeme pro něco jiného.“ Samozřejmě že máme trochu obavu, aby se zde neetablovaly jiné orchestry, ale na druhou stranu konkurence je zdravá a musíme každým koncertem přesvědčovat, že sem orchestr patří.

Jste nejen zkušený manažer, ale muzikant, takže jistě můžete posoudit, jaký vývoj prodělal za těch pět let orchestr a jaký vliv na to měl Jiří Kout v roli šéfdirigenta? Naprosto zásadní. Pod jeho vedením se orchestr prokazatelně rok od roku zlepšuje. Příklad za všechny. Nedávno jsme se vrátili z turné po Německu. Všechny koncerty byly vyprodané. Poslední byl v berlínské Philharmonii. Po něm se mi majitel německé agentury svěřil, že to bylo nejlepší turné, které za dvacet let s FOK dělal, a že orchestr hraje senzačně. To, že jde FOK nahoru, je i zásluhou „pedagogické“ činnosti Jiřího Kouta. Přes jeho zdravotní problémy absolvuje řadu koncertů a turné, a stálá práce je na tělesu znát. Není tajemstvím, že se začínáme poohlížet, kdo jej jednou vystřídá, ale všichni doufáme, že to ještě dlouho nebude zapotřebí.

Metropolitní orchestr už není jen klidnou silou, foto archiv FOK Metropolitní orchestr už není jen klidnou siloufoto: archiv FOK
Česká hudební obec má určitě stejný názor. Nicméně jaká je vaše obecná představa o jeho nástupci? Osobně se domnívám, že to musí být společný názor orchestru a managementu, měl by to být dirigent český, musí být na vzestupu nebo na vrcholu kariéry a měl by přinést orchestru něco nového – energii, umělecký názor. Nebudu konkrétní, ale když se podíváte na českou scénu, tak mnoho takových lidí není. Ale zdůrazňuji, že rozhodnutí ukončit svou šéfovskou činnost v FOK bude jen a jen na Jiřím Koutovi. Zatím plánujeme další dvě sezony, takže se zcela jistě nechystá odejít okamžitě.

Proč jsou rezidenčními umělci nové sezony FOK zpěvačka Dagmar Pecková a skladatel Juraj Filas? Tento „institut“ je pro nás důležitý – rezidenční umělci přinášejí do sezony nové kvality a svým renomé přitahují k orchestru pozornost. Je to linie, která bude pokračovat. Protože chceme více podporovat soudobou hudbu, bude každý rok jedním z rezidenčních umělců skladatel. Nejen že budeme hrát jeho skladby, ale budeme je i objednávat. Juraje Filase jsme oslovili, protože je přední osobností naší skladatelské scény a věříme, že jeho hudba posluchače osloví.

Dagmar Pecková naše představy rozhodně splňuje. Navíc její vazby s FOK jsou dlouhodobě nadstandardní a začátek její kariéry je spjat právě s tímto orchestrem. Nepominutelné je i její významné životní jubileum. Doufáme, že její koncerty v rámci sezony FOK budou patřit k nejsledovanějším.

Jak to vypadá se zájmem veřejnosti o koncerty FOK? Jednou ze základních věcí, která ovlivňuje vyznění sezony, je návštěvnost. Objevuje se tendence, která je patrná i v jiných tělesech – úbytek abonentů a naopak růst počtu lidí, kteří si kupují jednotlivé koncerty. Je to tak masivní nárůst, že to vyrovnává propad v abonmá. Co se týká celkového stavu, tak se u nás zastavil pokles návštěvnosti, začíná to opět pomalu růst. Přičítáme to větší otevřenosti vůči návštěvníkům – například možnost objednávat i platit vstupenky přes internet, od sezony 2012/2013 i přes mobilní telefon, nákup abonentek napříč cykly, rodinné vstupné na nedělní odpolední koncerty. Vůbec, marketingu věnujeme stále větší pozornost.

Novinkou je Sborový cyklus. To je pro Prahu docela odvážný počin. Jsem přesvědčen, že Praze chybí a sborovou hudbu je potřeba podporovat. Považuji to za naši povinnost vůči české hudební kultuře, aby zde byla platforma, která by ukázala obrovskou profesionální kvalitu, kterou tady máme.

Jaký je zájem o veřejné generální zkoušky a besedy před koncerty? Obrovský! Skoro si říkáme, jestli si tím neubíráme posluchače na večer. Samozřejmě je to dáno cenou vstupného. Velký zájem je i o besedy, Cukrárna Obecního domu je skoro vždy plná.

Jaké koncerty považujete v nové sezoně za dominantní? Určitě by si čtenáři HARMONIE neměli nechat ujít některé sólisty. Myslím tím například houslisty Serge Zimmermanna a Veroniku Eberle, cellistu Daniela Müller-Schotta. Z dirigentů vedle Jiřího Kouta I. Metzmachera (v mimořádném koncertu Mahlerova orchestru mladých), K. Yamadu, J. van Steena, Z. Mácala a výčet by byl ještě dlouhý. V komorních řadách budou jistě událostí recitály B. Giltburga či E. Leonské, pozvali jsme vynikající ansámbly King‘s Singers nebo Doulce mémoire. Co se týká skladeb, upozornil bych na – pro Prahu „odvážnou“ – dramaturgii, jakou třeba má prosincový koncert s Boulezem, Messiaenem a Honeggerem nebo lednový s Messiaenem a Bartókem, z našich skladatelů uvedeme Kalabise, Sommera, Filase, Fišera, Lišku či Lukáše, v komorních cyklech například Trojana, Máchu, Krejčího a další. Samozřejmě v nabídce jsou i dobře známé, populární kusy typu Čajkovského Patetické nebo Borodinových Poloveckých tanců.

Jak to vypadá s produkcí desek? Idea mít vlastní label funguje a ukázala se jako správná. Jistě je to důležitá součást naší propagace, ale hlavně nám jde o zachycení práce a výkonů orchestru pod vedením Jiřího Kouta. Nicméně nahráváme jen 50 % našich koncertů a jen zlomek z toho vydáváme, zbytek dáváme do našeho archivu. Snad to dá budoucím generacím obrázek o dnešní kvalitě.

Vaší srdeční záležitostí je „výchovný“ cyklus pro děti. O čem bude v této sezoně? Samozřejmě to vždy musí být téma, s kterým se dá hudebně pracovat. Zároveň se tam snažím přidávat humor i špetku teorie. Budou to koncerty inspirované čtyřmi živly – oheň, vzduch, voda a země. Je ovšem stále těžší a těžší vymýšlet nová témata, a tak začínám přemýšlet o tom, že předám štafetu někomu jinému. Mimochodem FOK je největším tuzemským pořadatelem koncertů pro školy a pro děti. A to je také náš vklad do budoucnosti.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.