pátek, 23. květen 2008

Metropolitní magistrát zařídil metropolitnímu orchestru redukční dietu

Napsal(a) 

Vlastně už nás tolik nepřekvapí, že za nejlepšími hudebními zážitky jezdíme do Vídně či do Berlína, do Drážďan nebo do Salcburku. A týká se to i české hudby, když například Boulez dělá v Theater an der Wien Janáčka, Bělohlávek s Berlínskými filharmoniky Mou vlast a Pražský filharmonický sbor se stejným orchestrem v Berlíně Dvořákovo Requiem. Máme u nás několik festivalů, které se snaží a pár šikovných manažerů, kteří jednou za čas přemluví bohatého sponzora a může přijet i operní hvězda. Uplynulý rok byl na tyto zážitky bohatý, ale spolu s tím přibývá také signálů, že situace na domácí půdě se spíše zhoršuje. A nejde jen o nepřítomnost předních světových umělců na našich pódiích, ale o dlouhodobou zanedbanost a nezájem. Poslední zpráva tohoto druhu je v tomto směru typická: Rozpočet Symfonického orchestru hl. m. prahy FOK byl pro příští rok zkrácen o šest milionů, protože se v pokladně hlavního města najednou nenašly peníze. Zpráva přichází v době, kdy v čele orchestru stojí jedna z našich nejvýraznějších uměleckých osobností a v zahraničí velmi uznávaný dirigent. Od ministerstva i od prezidenta loni dostal při příležitosti životního jubilea dvě vyznamenání, která mu právem náleží, a hned poté dostává od politiků zprávu, že podmínky na kvalitní uměleckou práci tu prostě nejsou a nebudou. Žádný městský ani státní rozpočet není bezedný, ale zároveň pražský chodec neustále žasne nad tím, na co všechno se peníze najdou. A za peníze, které by zajistily chod klíčových kulturních institucí na několik let se postaví dejme tomu kilometr dálnice s tunelem, dvěma nadjezdy a dvěma podjezdy vedoucími přímo do některého z obchodních center. Nakonec je více než zřejmé, že problém není v nedostatku peněz obecně, ale zkrátka v tom, že lidé na odpovědných místech absolutně netuší, k čemu potřebujeme nějakou kulturu. Rozumějí jenom takové, která okamžitě vydělává. Dlouho se zdálo, že v pomyslném žebříčku absurdních projektů za velké peníze vede Brno svou koncepcí přesunu hlavního nádraží z centra o kilometr dál. Jak to dopadne nevíme, ale hned se zrodil argument, proč nestavět v Brně nový koncertní sál, po kterém se právem volá mnoho desítek let. Pražská ódéeska kolegy straníky z Brna ovšem trumfla a vymyslela Olympiádu. Je krajně nepravděpodobné, že bychom ji od Mezinárodního olympijského výboru dostali. Už teď se ale mohou rozjet projekty za desítky či stovky milionů, na kterých někteří bohatnou a všichni ostatní mají smůlu. Ani v Praze nakonec nebude nový koncertní sál, jaký je ve všech významnějších evropských městech, ale nakonec ani možná dobré orchestry a dobré publikum. A pak už ani dobří lidé, kterým na kultuře všeho druhu záleží. Právě ti s sebou ale nakonec odnesou tu nezaměnitelnou atmosféru a duchovní klima, která činí kulturní centra zajímavými. Když byl Řím okupován barbary, mohly tam stát stejné památky, a přesto byl jaksi méně přitažlivý. Anebo z jiné strany: Člověk si v proslulé budově berlínské Philharmonie uvědomí nejenom rozdíl v konkrétním uměleckém výkonu, ale snad ještě víc v celkové atmosféře. Ta se ovšem pěstuje dlouhodobě a cíleně, zatímco u nás jsme zatím svědky jejího postupného rozkladu. Pokud to půjde dál tímto směrem, zbudou z české kulturnosti jenom mýty a pamětní desky podobné té, která na nově otevřeném supermarketu na Náměstí republiky kolemjdoucím Pražanům připomíná, že zde složil J. K. Tyl text písně Kde domov můj.

Jindřich Bálek

Od roku 2004 pracuje v Českém rozhlase, z toho deset let v Redakci kulturní publicistiky a od roku 2014 v Redakci vážné hudby. Zabývá se hudební dramaturgií, kritikou i publicistikou. Pochází z Teplic, kde vystudoval gymnázium; je absolventem Institutu základů vzdělanosti UK, a oboru filosofie na FF UK v Praze.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.