Metropolitní magistrát zařídil metropolitnímu orchestru redukční dietu

Vlastně už nás tolik nepřekvapí, že za nejlepšími hudebními zážitky jezdíme do Vídně či do Berlína, do Drážďan nebo do Salcburku. A týká se to i české hudby, když například Boulez dělá v Theater an der Wien Janáčka, Bělohlávek s Berlínskými filharmoniky Mou vlast a Pražský filharmonický sbor se stejným orchestrem v Berlíně Dvořákovo Requiem. Máme u nás několik festivalů, které se snaží a pár šikovných manažerů, kteří jednou za čas přemluví bohatého sponzora a může přijet i operní hvězda. Uplynulý rok byl na tyto zážitky bohatý, ale spolu s tím přibývá také signálů, že situace na domácí půdě se spíše zhoršuje. A nejde jen o nepřítomnost předních světových umělců na našich pódiích, ale o dlouhodobou zanedbanost a nezájem. Poslední zpráva tohoto druhu je v tomto směru typická: Rozpočet Symfonického orchestru hl. m. prahy FOK byl pro příští rok zkrácen o šest milionů, protože se v pokladně hlavního města najednou nenašly peníze. Zpráva přichází v době, kdy v čele orchestru stojí jedna z našich nejvýraznějších uměleckých osobností a v zahraničí velmi uznávaný dirigent. Od ministerstva i od prezidenta loni dostal při příležitosti životního jubilea dvě vyznamenání, která mu právem náleží, a hned poté dostává od politiků zprávu, že podmínky na kvalitní uměleckou práci tu prostě nejsou a nebudou. Žádný městský ani státní rozpočet není bezedný, ale zároveň pražský chodec neustále žasne nad tím, na co všechno se peníze najdou. A za peníze, které by zajistily chod klíčových kulturních institucí na několik let se postaví dejme tomu kilometr dálnice s tunelem, dvěma nadjezdy a dvěma podjezdy vedoucími přímo do některého z obchodních center. Nakonec je více než zřejmé, že problém není v nedostatku peněz obecně, ale zkrátka v tom, že lidé na odpovědných místech absolutně netuší, k čemu potřebujeme nějakou kulturu. Rozumějí jenom takové, která okamžitě vydělává. Dlouho se zdálo, že v pomyslném žebříčku absurdních projektů za velké peníze vede Brno svou koncepcí přesunu hlavního nádraží z centra o kilometr dál. Jak to dopadne nevíme, ale hned se zrodil argument, proč nestavět v Brně nový koncertní sál, po kterém se právem volá mnoho desítek let. Pražská ódéeska kolegy straníky z Brna ovšem trumfla a vymyslela Olympiádu. Je krajně nepravděpodobné, že bychom ji od Mezinárodního olympijského výboru dostali. Už teď se ale mohou rozjet projekty za desítky či stovky milionů, na kterých někteří bohatnou a všichni ostatní mají smůlu. Ani v Praze nakonec nebude nový koncertní sál, jaký je ve všech významnějších evropských městech, ale nakonec ani možná dobré orchestry a dobré publikum. A pak už ani dobří lidé, kterým na kultuře všeho druhu záleží. Právě ti s sebou ale nakonec odnesou tu nezaměnitelnou atmosféru a duchovní klima, která činí kulturní centra zajímavými. Když byl Řím okupován barbary, mohly tam stát stejné památky, a přesto byl jaksi méně přitažlivý. Anebo z jiné strany: Člověk si v proslulé budově berlínské Philharmonie uvědomí nejenom rozdíl v konkrétním uměleckém výkonu, ale snad ještě víc v celkové atmosféře. Ta se ovšem pěstuje dlouhodobě a cíleně, zatímco u nás jsme zatím svědky jejího postupného rozkladu. Pokud to půjde dál tímto směrem, zbudou z české kulturnosti jenom mýty a pamětní desky podobné té, která na nově otevřeném supermarketu na Náměstí republiky kolemjdoucím Pražanům připomíná, že zde složil J. K. Tyl text písně Kde domov můj.