Tématem letošních, v pořadí už třináctých Letních slavností staré hudby v Praze je proměna – „Metamorphosis“. Proměna ovidiovská i proměna jako chrakteristický rys dějin západní kultury, jednotící a zároveň vymezující etnicky ostré hranice, které pociťujeme i v dnešním, globalizovaném světě. Jiné jsou hudba, literatura, architektura a výtvarné umění ve střední Evropě v kulturně vzájemně odlišných zemích rakouského impéria, jiné v historických státech severního Německa nebo Francie a opět jiné na Iberském poloostrově a odtud ovládaných zemích Jižní Ameriky. V roce 2012 je námět proměny nanejvýš aktuální ještě z jiného důvodu. Jde sice jen o pouhou shodu okolností – stojí však za připomenutí, že na podzim uplyne přesně třicet let od založení Společnosti pro starou hudbu, která stála u počátků nejprve pozvolné, zejména v posledních deseti letech však už bouřlivé proměny české a slovenské scény „early music“ z pro domácí hudební establishment naprosto okrajové, přehlížené a z hlediska domácích hudebních tradic nepřijatelné záležitosti v jeden z nejpozoruhodnějších, vysoce kvalitních kulturních produktů, který se úspěšně prezentuje na současném českém i světovém hudebním trhu. Příznivost současné situace dokládá i program letošních Letních slavností staré hudby. Od 19. července do 6. srpna nenabízí tento festival pouhou nezávaznou letní přehlídku „hudby starých mistrů“, určenou primárně pro turisty. Na jeho pořadu jsou akce zaměřené na skutečné znalce, kterých – jak strmě vzrůstající zájem o festival ukazuje – je u nás mnohem víc, než si pořadatelé běžných hudebních podniků vůbec dokážou představit. 
To, že Letní slavnosti staré hudby v dřívějších letech dokázaly vyprodat Státní operu a Smetanovu síň i posluchačsky velmi náročným programem (Molière s dobovou hudbou ve francouzštině, Jan Dismas Zelenka) dokazuje, že se organizátorům tohoto festivalu podařilo dosáhnout přesně toho cíle, který si kdysi stanovili – jejich neobvyklá, novátorská dramaturgie je přitažlivá pro daleko širší okruh publika, než by se mohlo na první pohled zdát. Třináctý ročník festivalu v tomto směru není výjimkou – zážitky, které přinese, jsou vesměs raritní.
Zahajovací koncert 19. 7. bude ve znamení jednoho z nejcharakterističtějších žánrů renesance a raného baroka, batally – zvukomalebného předvedení bitevní scény, v tomto případě rekonstrukce bitvy u Pavie, která se mezi Francií a Španělskem odehrála roku 1525; severoitalská provincie Lombardie se díky ní dostala do sféry vlivu španělské kultury. Namísto jízdního vojska tentokrát do Španělského sálu Pražského hradu nastoupí iberský soubor Forma Antiqua , v sestavě cink, zobcové flétny, barokní housle a violoncello, barokní kytara, teorba, cembalo, varhany a bicí. Programová „ensalada“ bude sestavena z hudby španělské (Antonio Martín y Coll, Francisco Correa de Arauxo, Antonio de Cabezón, Pablo Bruna, Sebastián Aguilera de Heredia), italské (Andrea Falconieri, Adriano Banchieri, Giorgio Mainiero, Antonio Valente, Dario Castello) a německé – závěr koncertu bude patřit Battaglii Samuela Scheidta. Španělské národní barvy bude Forma Antiqua hájit znova 21. 7. v Míčovně Pražského hradu. Tři její členové – Pablo Zapico , Daniel Zapico a umělecký šéf souboru Forma Antiqua Aarón Zapico (barokní kytara, teorba, cembalo) přispějí do festivalového programu titulem Fandango a evropským a jihoamerickým tanečním repertoárem renesance a raného baroka (José Blasco de Nebra, Giovanni Girolamo Kapsberger, Ludovico Roncalli, Johann Caspar Ferdinad Fischer, Diego Ortíz, Domenico Scarlatti); kromě fandanga se celým večerem bude jako červená nit vinout i jedna z nejoblíbenějších a nejčastěji znova zpracovávaných dobových melodií, La Folia.
Baladická forma fado (osud), která je podnes pevnou součástí portugalského městského folkloru, a její barokní kořeny (stejně jako u nás i ve Španělsku a Portugalsku docházelo ke kulturnímu zpoždění, které se promítlo nejen do tvorby „vysoké“, nýbrž i do tvorby lidové a zlidovělé) budou 30. 7. na pořadu koncertu, situovaného do Trojského zámku. 
V podání souboru Os Músicos do Tejo (soprán, cembalo, portugalská kytara – nástroj, importovaný do Portugalska dámami, které sem z Británie doprovázely anglické zakladatele sklepů, v nichž dodnes zraje portské víno) tu zazní vokální a instrumentální skladby především portugalských, u nás vesměs neznámých autorů přelomu 18. a 19. století, již i v naší hudební historii patří k obdobím, o nichž zdaleka nevíme všechno (António da Silva Leite, Vittorino José Coelho, Manuel José Vidigal, Francisco Xavier Baptista, Raphael Coelho Machado, Carlos de Seixas, Antonio José de Rego, José Acuňa, Ludwig van Beethoven, José Francisco Leal, Marcos Antonio Portugal, José Joaquim Lodi, José Mauricio).
Nezvykle laděné budou i další programy Letních slavností. Program Cansó de la crozada (Písně z dob křížových výprav), který z repertoáru francouzských trubadúrů sestavily Barbora Sojková a Hana Blažíková , které samy sebe doprovodí na gotickou harfu a psalterium, vnese 27. 7. do Anežského kláštera repertoár starší než samotné klášterní budovy – z jedenáctého století tvorbu Guilhema de Peitieu, ze dvanáctého století díla Jaufré Rudela, Marcabrunova, Girauda de Bornelh, Raimbauta d’Aurenga, Ponce d’Ortafa, Raimbauta de Vacairaz, Gaucelma Faidita, Raimona de Miraval a Beatriz de Día, ze třináctého století skladby Peirólovy a Guirauda Riquiera.
Pod titulem Tre fontane je na 2. 8. do velkého sálu Novoměstské radnice plánováno vystoupení rakouského souboru Ensemble Unicorn (flétny, fidula, bicí), v jehož rámci bude možné slyšet instrumentální úpravy středověkých a raně renesančních německých, francouzských a italských tanců a písní, převzatých z nejvýznamnějších rukopisných sbírek času vzniku Boccacciova Dekameronu (Conrad Paumann, Andreas de Florentia, Magister Piero, Francesco Landini, Hawart, Johannes Cicconia, Guiraut de Bornelh).
Svým soustředěným dramaturgickým důrazem na středověk a renesanci, které, pokud se hudby týče, u nás nemají výhodu zasazení do výrazně formovaného rámce dobové architektury a nepřerušené tradice existence chrámových sborů, charakteristických pro evropský sever (Německo, historické Nizozemí, Anglie) a zčásti i jih (Španělsko, Itálie, ne už tolik Francie) a s tím i systematického pěstování tvorby, která u nás velmi dlouho zůstávala ve stínu vrcholně barokního, klasicistního a romantického repertoáru, konají Letní slavnosti staré hudby pražské kulturní veřejnosti neocenitelnou službu. Tím ovšem není řečeno, že jejich ostatním letošním programům schází potřebná přitažlivost. Pro publikum bude velmi lákavý i „tradičněji“ orientovaný večer, který pod hlavičkou Rozum a cit (či spíše citovost druhé poloviny 18. století, které německý vrcholný hudební barok klestil cestu) přichystal z děl Johanna Sebastiana Bacha, Antonia Vivaldiho a Georga Philippa Telemanna na 25. 7. pro Rudolfovu galerii Pražského hradu jeden z nejúspěšnějších barokních instrumentálních ansámblů současné doby, Akademie für alte Musik Berlin (barokní housle, viola, violoncello a kontrabas, příčná flétna, fagot a cembalo).
Finis coronat opus: dva další festivalové večery se znovu vrátí k umělecké tvorbě, se kterou se v našich zemích nelze zcela běžně setkat. První z nich, situovaný na prkna divadla ABC, nabídne 1. 8. pod titulem Don Quixote hudebně-divadelní improvizaci na téma dobrodružství důmyslného rytíře Dona Quijota de la Mancha, kterou rozehraje francouzsko-česko-slovenská Compagnie Scapinove : čeští, slovenští a francouzští hudebníci (Stanislav Palúch , Marcel Comendant a Jana Semerádová ) a tři francouzští komediální herci – Bastien Ossart , Julien Cigana a Benjamin Egner ), za vydatné pomoci masek Teddyho Melise a kostýmů Chantal Rousseau . Jde o kombinaci pro Letní slavnosti staré hudby charakteristickou, osvědčenou a přesto pokaždé z gruntu novou. Slibuje hudbu, zpěv, tanec, stíny, loutky, masky, kostýmy, paruky a vatony podivuhodných rozměrů, i dobově stylizovaná gesta (jejichž elegance a náznakovost působí mnohdy přirozeněji než silácké výkony a vulgarismy, ve kterých si libuje současná vlna činoherního i operního režisérismu).
V samotném závěru festivalu pak jeho publikum nasedne 6. 8. ve Španělském sále na kouzelný koberec. Nevydá se však do Orientu, nýbrž do Velké Británie. Průvodcem po „nejkrásnějším ostrově, kde kralují radost a láska, jemuž není na světě rovno a kterému i Diana dá přednost před kyperskými háji“ mu budou vedle básníka Johna Drydena, operní, oratorní a instrumentální tvorby skladatelů Henryho Purcella a Georga Friedricha Händela a souboru Collegium Marianum dvě zpěvačky – polská händlovská a mozartovská specialistka Olga Pasiecznik a v oboru historicky poučené interpretace starší hudby neméně úspěšná česká sopranistka Hana Blažíková .
V roce 2012 vstupují Letní slavnosti staré hudby do věku teenagerů – v tomto případě obdivuhodně zralého a už v uplynulém dětském věku naznačujícího velmi slibnou dospělou dráhu. Do okamžiku jejího nastoupení do dospělosti uplyne od konce letošního festivalu ještě plných šest let. Lze si jen přát, aby byla stejně bohatá, stejně úspěšná a stejně plná příjemných objevů a překvapení, jako byly předchozí roky a jako nepochybně bude i rok letošní.
