čtvrtek, 18. březen 2004

Média zabíjejí soudobou hudbu

Napsal(a) 

Média zabíjejí soudobou hudbu Média zabíjejí soudobou hudbu
Skladatel MAREK KOPELENT (*1932) byl v 60. letech důsledným a velmi kreativním protagonistou a propagátorem Nové hudby. Od té doby je jeho tvorba mezinárodně uznávána. Po sovětské okupaci v srpnu 1968 a následné normalizaci byl vyřazen z hudebního dění Československé socialistické republiky. Místo na výsluní zájmu působil 15 let na LŠU v Radotíně u Prahy, což bylo pro desítky žáků požehnání. Od roku 1991 je profesorem kompozice na AMU v Praze. Mezi jeho stěžejní díla patří Legenda De Passione St. Adalberti martyris (1981), Poselství dobra k oslavě 100. výročí narození Dona Bosca (1988) a Requiem smíření (1995) - společné dílo 15 skladatelů několika kontinentů.

Před rokem 1989 jste nepatřil mezi skladatele, kteří se koupali v přízni komunistické oligarchie. Po převratu se sice leccos změnilo, ale na frak zase dostávala a dostává soudobá vážná hudba, jež se stala doslova Popelkou. Před několika měsíci jste převzal poprvé udělovanou Cenu ministerstva kultury "za dlouhodobé zásluhy v oblasti hudby s přihlédnutím k celoživotní tvorbě a podnětnému přínosu v oblasti avantgardy". Jak to vnímáte? Stručně řečeno: byl jsem překvapen, přijal jsem to s radostí i s rozpaky. Překvapení je v tom, že jsem byl vnímán od 60. let, vlastně skoro dodnes, jako člověk, který nepíše hudbu pro široké publikum včetně řady muzikantů. Mám pocit, že když někdo vidí moje jméno, tak jde raději od toho, protože si řekne, že je to těžké a nedá se to poslouchat. Rozpaky souvisí s tím, že se česká soudobá hudba potácí téměř nad existenční propastí. Říkám to s plnou odpovědností a není to jen záležitost státní politiky, ale především médií, která zatlačila tuto hudbu do kouta. Vychází to jednak z premisy, že soudbou hudbu nikdo nechce a nikdo ji nebude poslouchat, jednak se dává stále větší prostor komerční hudbě, jednak vznikají pokusy pomoci hudbě nějakým křížením, a že tím pádem budou lidé vážnou hudbu spíše poslouchat. Někteří tvrdí, že tato izolace je všude, ale to platí jen částečně. Podívejte se jen na sousední Německo nebo Rakousko, kde rozhodně není situace tak katastrofická jako u nás a kde je například o skvěle připravené a zabezpečené festivaly soudobé hudby poměrně velký zájem.

Myslíte, že přijde jednou čas, kdy se kriticky a do hloubky zhodnotí vývoj české hudby 2. poloviny 20. století, hlavně období bolševické diktatury, činy konkrétních lidí, a to ve společensko politických souvislostech? Hudba je jednou z mála oblastí "lidské nadstavby", kde nebyla ani vůle k nějaké sebereflexi. Na počátku roku 1990 tu byla snaha jednak na ministerské úrovni, jednak na úrovni AHUV (Asociace hudebních umělců a vědců, pozn. red.) vytvořit komisi pro zhodnocení mimo jiné i vlivu komunistické ideologie na hudbu. To bohužel ztroskotalo a nevedlo k ničemu. Zatím k tomu není nikde vůle, a tak nová generace nebude informovaná o tom, co se tady dělo, a bude dál přistupovat například ke jménům typu Flosmana jako k jakémukoliv jinému skladateli. Jestli se v tom někdy něco změní, nevím. Mně možná ještě víc vadí, že se nikdo nezabývá 60. léty a moderní muzikou té doby. Občas mě dokonce napadne, jestli bych neměl něco sepsat (ne zrovna memoáry), protože nás pamětníků rychle ubývá.

Sám říkáte, že má hudba problémy s komunikací s majoritou, která navštěvuje koncerty klasické hudby, a že je problém dostat například na programy orchestrů soudobou hudbu. Potřebuje skladatel posluchačskou odezvu, kontakt, nebo je hlavní realizování svých vizí a konceptů bez ohledu na recepci? To je jedna z možných formulací primární otázky "Pro koho tvoříme?". Příčina je hlubší, než se zdá. Všechno zkomplikovalo prošustrování určitého potenciálu už v minulém režimu na poli hudební výchovy a dnes je situace paradoxně ještě horší. Kde potom chcete brát publikum pro vážnou hudbu, notabene pro soudobou. To je kardinální problém a řešení nikdo nenabízí. Na vážnou hudbu chodila hlavně tak zvaná střední vrstva - učitelé, doktoři, vědci, úředníci a podobně. Kdysi, deset let po Sukově smrti, se nikdo neošíval nad jeho hudbou, programy byly plné velmi zasvěcených rozhovorů; dnes je situalce doslova tristní. Vedle hudebního vzdělávání dnes navíc drtí hudbu vliv médií, oblbování lidí komercí. Dokonce mám pocit, že vážnou hudbu přestali potřebovat jako součást života lidé ze střední vrstvy. U nás byla střední vrstva minulým režimem dost poškozena, možná i to je důvod, proč je na tom soudobá hudba na Západě lépe. Jistě v tom hraje svou roli i dávka snobismu a tradice. Na druhou stranu i v malých obcích jsou sály při koncertech vážné hudby plné. Není tedy Praha pokřivená, zkažená tím hrozným hudebním byznysem, který tu vládne...?

Trochu jste mi utekl od původní otázky. Vraťme se tedy ke vztahu skladatel - posluchač, divák... Touto otázkou jsem se nikdy nezabýval. Mým vyznáním je především býti pradivým. To ale vylučuje přizpůsobování se, jež by šlo proti pocitu vnitřní pravdivosti. Buďto tvoříte tak, že to v konkrétní době souzní s tím, co někteří lidé očekávají. Nebo tvoříte hudbu, která je laciná, a souzní to s tím, co lidé chtějí. Nebo jste dobrej, tvoříte hudbu, která předchází čas, nesouzní to s lidmi a dojde to uznání později. Nebo nejste dobrej, a ani vás nikdo nechce. Takže zcela otevřeně říkám, že to není v perspektivě, abych se obával, že se to někomu nebude líbit. Na druhé straně ale musím říct, že většina mých skladeb měla u publika ohlas. Dokonce někdy byl až překvapivě velký. Vy jste slyšel Requiem smíření, na jehož podobě jsem se ve Stuttgartu v 90. letech s řadou skladatelů z různých zemí podílel. Více než 4 000 lidí na dvou koncertech v parném srpnu překvapivě mohutně aplaudovalo často velmi složitým kompozicím.

Co se týká komunikace s posluchačem, není škoda, že skladatelé neumějí "prodat" svou hudbu, náležitě ji prezentovat, propagovat? A neměla by to dělat třeba právě média? Měl bych být snad kvůli tomu více přístupný? Nevím, zdali budu přesně citovat, ale Holan napsal ve své Noci s Hamletem: Umění - vše pro jednoho, nic pro všechny. Je to šílená věta, která ve své době pobuřovala nejen soudruhy, ale proč by nutně měla soudobá hudba vyprodávat Rudolfinum? Musí to prostě dozrát podobně jako kdysi v případě Suka a jiných našich předků.

Jak se díváte na prezentaci soudobé hudby typu Kronos Quartet? Myslím si, že je to medvědí služba. Asi to leckterého odborníka pohorší, ale já v modrém kouři, světlometech, lesklých, barevně pestrých úborech a podobně nevidím pomoc vážné hudbě. To vše je postaveno na vizualizaci, na kterou je dnešní klipovitá generace zvyklá a kterou dnes lidé vyžadují. Nakonec to dojde do absurdna, že i kritika píše o nudných, všedních koncertech, když normálně oblečení interpreti (frakouni - jak prohlásil jeden známý český umělec) klidně sedí a hrají a publikum poslouchá nějakou komořinu. To však nijak nezmenšuje uměleckou kvalitu vámi zmíněného kvarteta.

Jak mocná je podpora hudby od státu, viděno prizmatem doby před listopadem 1989? V něčem to jistě bylo v jistém smyslu lepší, i když se mi to říká těžko. Do kultury sice šlo více peněz, protože stát byl jediným dirigentem, ale co a kdo se financoval, jací autoři se hráli, kdo a v jakém počtu chodil na koncerty soudobé hudby? Po zkušenostech z minulosti byla jedna z prvních věcí, kterou jsme po převratu chtěli, odluka umění od státu. Bohužel to došlo tak daleko, že třeba v roce 2002 nedostaly skladatelské spolky typu našeho Ateliéru 90, Umělecké besedy nebo Společnosti skladatelů od státu a od městských úřadů ani korunu a loňský rok dopadl podobně. Je to takový hudební pogrom. Proto jsem řekl, že dostat v takovémto klimatu, v takové situaci prestižní cenu je absurdní.

Když dává stát ruce pryč od soudobé hudby, můžeme čekat pomoc od sponzorů? Tak to je úplně špatné, totálně slepá cesta.

Jste duchovním otcem uznávaného festivalu soudobé hudby Třídení. Přivedl vás k tomu kulturní marasmus dnešní doby? Založili jsme to z jednoduchého důvodu, aby se náš spolek skladatelů mohl alespoň nějak prezentovat. Když se totiž v únoru 1990 skončilo se Svazem skladatelů, protože musel být pohřben, tak jsme hned založili spolek s myšlenkou, že nechceme mít s minulostí absolutně nic společného. Byl jsem tehdy rád, že se dali dohromady lidé jako Honza Klusák, Milan Slavický, Petr Pokorný, Jan Rybář, kteří si v minulém režimu moc nelebedili. Bohužel tím, že původní svaz byl prošpikován lidmi, s kterými jsme nechtěli mít nic společného, vznikla později řada různých seskupení a scéna je dnes tak roztříštěná, že například nemáme žádný velký festival. Všechny země kolem nás jej mají, jenom my ne! Druhým důvodem vzniku Třídení tedy bylo navazování kontaktů se zahraničím.

Řadu let učíte na Akademii múzických umění. Mluvíte se svými studenty o tom, co je čeká v životě? O tom s nimi nemluvím. Myslím si totiž, že když se někdo rozhodne studovat skladbu, tak je k tomu puzen, že je to jeho hluboké přesvědčení a že se pro tuto životní cestu rozhoduje s vědomím určitých rizik. Ostatně nemůžou si stěžovat. Svět se jim stále více otevírá a tato škola, jakkoliv mám k některým věcem kritický vztah, jim umožňuje čtyři komorní koncerty ročně a v případě šťastného získání grantu i koncert orchestrální. V tomto zimním semetru zastupuji kolegu Jarrella na vídeňské univerzitě a tam i třeba jen naději na provedení skladby orchestrem nemají. Nezávidím jim však, že žijeme v době bez vyhraněného stylu a také to, že mladý skladatel je jakoby na lodičce, jež se blíží k jezu. Buďto bude stažena do vábícího bahna komercionalizace nebo se bude držet své dráhy s existenčním rizikem.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.