sobota, 25. květen 2002

Mě si s nikým nespletete

Napsal(a) 

Mě si s nikým nespletete Mě si s nikým nespletete

Luciano Pavarotti má náladu oddávat se vzpomínkám. V dubnu loňského roku jsme si připomněli čtyřicet let od jeho debutu - 29. duben 1961 byl svědkem ještě nezralého, ale již brzy nato závažného ztvárnění Rodolfa v Teatro Municipale v Reggio Emilia - a právě přesně v tento den slavil výročí koncertem konaným ve svém rodišti nedaleko Modeny. Jeho návštěva do stejného divadla v Reggiu se konala začátkem minulého listopadu a nyní se pěvec vrátil do Royal Opera House - kde poprvé vystupoval v roli Rodolfa v roce 1963 - na představení Toscy, která se možná obrátí v jeho rozloučení s operou Covent Garden. Odmítá být omezován diářem, který mu linkuje budoucnost. Kdyby měl nutkání přidat něco do svého plánu akcí, manažeři by se hned chopili příležitosti a učinili potřebné přesuny - a tak jeho diář nesahá dál než k několikerému vystoupení v roli Cavaradossiho v Met v letošním roce. "Beru věci ze dne na den. Když se cítím dobře, když jsou posluchači spokojeni, když se mé vystoupení líbí divadlu - vracím se. Určitě se jim koncerty budou líbit tak jako tak. Po představeních Toscy se rozhodnu, co udělám se světem opery. Každý tenor končí svou kariéru tím, že pořádá tři roky na rozloučenou koncerty a recitály po celém světě, takže předpokládám, že učiním totéž."

Zatímco se svět stále ptá, kde se bude konat jeho sbohem opernímu světu, Pavarotti rád hovoří ne jako jedna z typických světových hvězd, ale se skromným humorem a skromností. Měl jsem to štěstí, že jsem ho zastihl v Modeně, kde relaxoval v domě svého přítele noc po výročním koncertě v Reggiu Emilia. Ačkoliv kvůli rozvodu už nežije v Modeně, vždycky je pro něj pravým domovem, i když nyní má na cestách útočiště v New Yorku a Pesaru. V Modeně žijí jeho rodiče, stejně jako jeho dcery, na okraji města má jezdecké centrum (Pavarotti je blázen do koňů a pořádá každoroční soutěž v exhibičních skocích). Nejšťastnější je se svými starými přáteli - jeden z nich vlastní restauraci bezprostředně vedle stájí. Když jsem přijel, dohrál právě karty s přáteli, mezi nimiž byl i jeho devětaosmdesátiletý otec. Široce medializovaná daňová kauza, v níž byl zproštěn viny, je uzavřena, a tak nastal čas na povídání před další cestou do Spojených států. "Adrenalin z koncertu z minulé noci mě spaloval až do šesti hodin do rána," říká. "Poté si dám nějakou polévku a jdu spát." To není to, co měl jeho přítel restauratér na mysli, a tenoristova dietetička se už smířila s jen malým pokrokem. Ale vzhledem k tomu, že tvoří pár s Pavarottiho peruánským asistentem, je šťastná, že může být součástí cestující domácnosti; snad budou inspirováni svým mistrem a jeho přítelkyní Nicolettou Mantovani. Pilná mladá dáma, která má doktorát z Boloňské univerzity, věnuje část své odborné energie k sesbírání Pavarottiho archivu, který má být vybudován také v Modeně.

Mě si s nikým nespletete Mě si s nikým nespletete
Úvodní otázka šestašedesátiletému Pavarottimu se musí týkat neuvěřitelné svěžesti jeho hlasu a způsobu, jakým zachoval jeho kvalitu - stejnou barvu a živost jako kdysi - během všech těch let až dodnes. Co ho zkrátka činí stále snad nejlépe rozpoznatelným hlasem na světě? "To, že jsem nudný," pochichtává se. "Vlastně můj hlas byl včera večer velmi svěží. Trocha kataru, ale byl v dobré kondici a koncert byl myslím velmi dobrý. Ano, trošku se změnil - kvůli mému věku je trochu zatěžkanější. Ale ne tak moc. Můj otec má stále hlas, který měl ve dvaceti. Nikdy jsem se svým hlasem nezacházel špatně. Zpíval jsem koncerty, při nichž jsem na tom nebyl nejlépe a hlas možná zněl potom násilně, ale nikdy nebyl znásilňován zpíváním příliš zatěžkaných rolí." Přese všechna obvinění z výprodeje světu popu Pavarotti nikdy nekompromitoval své vokální umění a svůj zářivě zaostřený tón. "Hlas je mojí součástí a jeho zvuk je ťslunečný Ť - to říkají lidé. Je to jedinečný hlas, ano, ale každý hlas je jedinečný. Myslím, že nejdůležitější věcí pro hlas je mít osobitost. Když zapnete rádio a slyšíte zpívat tenor, můžete říci, zda-li jsem to já, a nebo ne. To je velmi velmi důležité. Nemám jen rozpoznatelný hlas, ale i rozpoznatelnou postavu. Když mě jednou spatříte, už si mě nespletete s nikým jiným."

I v mládí byl Pavarotti urostlý chlapík - jeho dny v regionálním fotbalovém a volejbalovém týmu se dnes zdají být hodně vzdálenou vzpomínkou. Ale měl vždycky svůj hlas? "Vy si asi děláte legraci! Studoval jsem jak blázen. Ale moje matka měla skvělý sluch, nikdy nezpívala vysoko ani nízko, můj otec není tak dokonalý, ale má zas neuvěřitelný hlas. Bylo od něj velmi hezké, že mi ho předal. " Mimo tento životní vzor vyjmenovává Pavarotti dlouhou řadu velkých tenorů. "Caruso, Gigli, Pertile, Schipa, Tagliavini, Del Monaco, Di Stefano, Corelli, Bergonzi, Gedda, Björling - můžete jich jmenovat hodně. Myslím, že můj idol je Di Stefano. Měl zářivý hlas - velmi zářivý, ve výrazu se tak blíží pravdě jako každý hlas. Byl to nejneuvěřitelnější otevřený hlas, jaký lze slyšet. Muzikalita Di Stefana je stejně přirozená a krásná, jako je jeho hlas fenomenální. Asi od něj jsem se naučil jak dát hrdlu pružnost." Di Stefanovy kvality jako v podstatě lyrického tenoru - často mu bylo vytýkáno, že zpívat zatěžkané role je od něj nemoudré - toto spojení objasňují, i když Pavarottiho obdiv pro tohoto tenoristu v Itálii odjakživa vyvolává zachmuřené pohledy.

Poprvé slyšel Di Stefana v rádiu. "Tehdy jsme s mým otcem byli. ..," hlas se vytrácí, ale gesto ruky říká "na kordy". "Byli jsme fanatici do hlasů a s vášní jsme o nich diskutovali. Já jsem byl pro Gigliho, on pro Pertileho. Dva tak rozdílné hlasy! Ale když jsem poprvé slyšel Di Stefana, počkal jsem, než přijde můj otec a řekl: ťTati, to je tenor lepší než všechny, které jsem doposud slyšel.Ť On řekl: ťO čem to mluvíš? Ť jako bych byl blázen. Pak jsme slyšeli Di Stefana společně a otec dodal: ťAno, je velmi dobrý, zpívá příliš otevřeně. Nerad prohrává. Stále mluvíme o hlasech, ale teď už ne tak mnoho. Je přesvědčen, že jsem dobrý."

Pavarotti začal brzy s oficiálními hodinami. "První byla 31. ledna 1955, na svátek našeho patrona. Začal jsem tu noc v Modeně hodiny s tenoristou Arrigem Polou, který mě dva roky prováděl vokalizací. To bylo skvělé. Ale po dvou letech odjel do Manily [za dálně východní etapou své kariéry], takže jsem šel do Mantovy k Ettoru Campogallianimu na dalších pět nebo šest let." Pavarotti si cení Poly za správné posazení svého hlasu, a jistě to byl právě legendární Campogalliani, kdo zdokonalil jeho dechovou kontrolu. Pavarottiho pozoruhodná dikce je zdánlivě přirozená, ale i to se musel naučit. "No, pomáhá mi, že zpívám ve své mateřštině, kterou miluji. Ale strávil jsem celý rok pouze vokalizováním na samohlásky. A potom cvičeními se souhláskami."

Mě si s nikým nespletete Mě si s nikým nespletete
Brzy poté se Pavarotti učil od svých kolegů. Kdo pomohl nejvíce? "Slovo ťpomohlŤ bych vyhradil pouze pro jednu osobu. Byl to Alessandro Ziliani, impresario, který se zúčastnil mého představení v Reggio Emilia. Jako tenorista byl velmi uchvácen mým hlasem. Přišel do mé šatny a řekl: ťPokud chcete zpívat, pojďte ke mně a já z vás udělám zpěváka.Ť Vždycky mě dostal na místa, kde mě slyšeli důležití lidé. To vedlo ke kontaktu se Serafinem, nejprve v Palermu při Rigolettovi. A později - dá se říci - s Karajanem. Ale nejdůležitější ze všeho byl kontakt s Rickym Bonyngem, který ze mě udělal partnera Joan Sutherland. Od ní se může učit každý. Měla nejneuvěřitelnější způsob hlasové opory, kterému jsem se přiučil. Ani ne tak z rozhovoru s ní, pouze pozorováním způsobu, jak ona vytvářela zvuk na bránici, jak dýchala, jak se připravovala duševně." A právě se Sutherland na scéně a Bonyngem u pultu Pavarotti udělal svůj severoamerický debut v Lucii di Lammermoor v Miami roku 1965 a zpíval oněch devět slavných vysokých C v Dceři pluku v Covent Garden v létě roku 1966, čímž se stal prvním Toniem, který zazpíval onu árii z prvního dějství bez transpozice, aniž by se uchýlil k falzetu. A déle než deset let tvořili Sutherland a on jedno z nejoslavovanějších (a nejlépe placených) uměleckých partnerství v operní historii.

Nyní se kruh Pavarottiho života uzavírá. Čtyřicet let poté, co začal se všemi těmi Bohémami - právě jako Pucciniho básník debutoval nejen v Covent Garden roku 1963, ale též v La Scale (1965), San Franciscu (1967), v Met (1968) a v pařížské Opeře (1974) - se nyní ve velmi zralém věku "zklidňuje" v řadě představení Toscy . Má pro Pucciniho zvláštní cit, anebo je tento skladatel na zpívání snadnější (ptám se stydlivě) než Verdi? "Tenor může debutovat v Tosce, ale nikdy v Aidě. Pokud má velmi vysoký hlas - ano, v Rigolettovi, ano, v Traviatě. Když jsem začínal, nechával jsem si Toscu na pozdější léta - byla to jedna z mých posledních nových oper - díky Di Stefanovi. Jednou, když jsem ho potkal, povídali jsme si a on se zeptal, kam jedu teď, a já odpověděl, do Bruselu na Toscu. ťÁ,Ť řekl, ťta zruinovala můj hlas. Vnukla mi pocit, že bych mohl být dramatický tenor.Ť Tak jsem zavolal do divadla a zrušil ji. Dělal jsem Toscu až o deset let později." Možná právě proto je Pavarotti dnes stále v dobré hlasové kondici, díky Di Stefanovi.

"Ale ano, techniky pro Verdiho a Pucciniho se liší. Verdiovská technika je bližší mozartovské, technice ottocenta. Puccini je volnější než Verdi, i když bych Verdiho nenazval omezujícím. Puccini je volnější ve výrazu, v pohybu, zpěvák je svobodnější a může vložit do rolí více ze sebe sama. Z Toscy, Cavaradossiho, Scarpii opravdu můžete něco udělat - a jak! Puccini byl zaměřen na osobnost a tu můžete vyjádřit pokaždé jinak, podle vašeho momentálního pocitu. Ve Verdim je všechno vypsané, takže se toho musíte řídit. Věřte mi, 90 procent Verdiho je jako Mozart - to je způsob, jak ho zpívat. Verdi je tvořen z 90 procent bel cantem, Puccini jen z 80 procent. Vždycky říkám mladým zpěvákům, že Traviata, Rigoletto a Nápoj lásky jsou lékem pro hlas."

Jednou z rolí, do které se pustil v San Franciscu v roce 1977, ale zřídka se k ní vracel - i přes svůj úspěch s Nessun dorma na mistrovství světa ve fotbale - je Calaf. O co by přišel, kdyby se teď k němu vrátil? "Calaf není nezbytně nutný. Napíná hlas - i když velká jeho část je také bel canto." Stejně tak Pavarotti nejeví žádné známky návratu k roli, kterou přidal na svůj repertoár ve věku šedesáti let v Met, k Andreovi Chénierovi. "Pozdě!" A co šuškandy o něčem neitalském, jako Lohengrinovi? "Proč ne? Ale v italštině. Deutsch je pro mě jako arabština, čínština. Víme, že Wagner obdivoval bel canto . [Pavarotti si beze slov pozpěvuje Wagnera.] Wagner byl zde v Bologni. Domníval se, že Lohengrin v italštině zní dobře." Takže existuje taková možnost? "Ano, pokud možnost znamená snad!" Pověra zakazuje Pavarottimu mluvit o Síle osudu , a přestože od plánů na zdolání role Dona Alvara na prknech Met před několika sezónami upustil, údajně stále na tuto roli myslí.

Mě si s nikým nespletete Mě si s nikým nespletete
Ukončení kariéry rýsující se někdy v příštích několika letech vyvolává další vtíravou otázku ohledně velkého tenorového následovnictví, a tak jsem se Pavarottiho zeptal, kdo - jestliže vůbec někdo - obuje jeho boty a půjde dál v jeho šlépějích. "Říkáte, kdo bude čistit moje boty?" říká, z poloviny žertem, z poloviny vyhýbajíc se otázce. "Je mnoho dobrých tenorů, přinejmenším pět nebo šest," odhaduje, aniž by někoho jmenoval. Dělá někdo na něj zvláštní dojem? "To vám nemohu říct." Pavarotti je ostražitý kvůli roztržce, kterou způsobil v roce 1995, když v interview s Hughem Canningem pro Sunday Times kritizoval Roberta Alagnu. Riccardu Mutimu také spílal, že dovolil Alagnovi myslet na možnost zpívat Manrica v La Scale (tento projekt nebyl nikdy realizován) a Pavarottiho komentáře si našly svou cestu zpět na titulní strany italského tisku. Takže tentokrát je to případ "nessun commento". Když chce, umí Pavarotti vyvolat zdání naivní nestrannosti, takže zřejmě není sužován tím, co někteří vidí jako krizi vokálního vzdělání v Itálii. "Pro každého "správného" zpěváka existuje "správný" učitel. Záleží to na osobních sympatiích. Vyučovat zpěvu je jednou z nejobtížnějších profesí. Problém je možná v tom, že lidé nechtějí projít celým tímto studiem - to jsou ti, kteří říkají, že nejsou dobří učitelé. V první řadě musíte mít hlas, být neúnavný a být přísným kritikem sebe sama - pak budete mít úspěch."

Pavarotti nikdy nebyl posedlý dosahováním stále lepších výsledků jako Domingo, a zdá se být spokojený s vidinou méně hektického života. Nebude vyplňovat svůj čas režírováním oper, i když své inscenování Favoritky v La Fenice v roce 1988 nazývá "velkou zkušeností. Slyšel jsem operu v hlavě a vizualizoval si ji od začátku do konce. Ale to není moje povolání." Práce ve jménu dětských nadací - ať už to je Pavarotti Music Centre, které bylo otevřeno ve válkou zničeném Mostaru v roce 1997, nebo koncert z loňského léta s výnosem pro Afghánistán - neustále zaměstnává jeho mysl, a tak se zdá, že popová image koncertů "Pavarotti and Friends" zůstane na nějakou dobu zachována. Spektakulární akce pod otevřeným nebem, které se staly výrobní značkou velkého muže v posledních letech, nechávají snadno zapomenout na skutečnost, že se přibližuje publiku svými venkovními koncerty už asi třicet let a že svou televizní fotogeničnost objevil už záhy. Když mu bylo osmnáct, do jeho města přijela italská televize "udělat estrádu s jedním mužem a jeho skákajícím psem a mnou, jak zpívám Nessun dorma" a dokonce už v šedesátých letech jeho jméno zdomácnělo v Británii místo Di Stefana v "Sunday Night at the London Palladium".

Uvědomil si vůbec někdy, kam to všechno povede, a dělá si vůbec starosti z některých levných imitací, které byly rozpoutány třeba fenoménem Tří tenorů? Nejistě pokrčí rameny, ale nemůže zůstat dlouho netečný. "Bocelli neimituje nikoho, je sám sebou. Já na druhou stranu nikdy nevidím, co dělají ostatní zpěváci. Mám své vlastní cíle právě zde a s nimi si vystačím. S nikým si nekonkuruji, dokonce ani se zbylými "Dvěma tenory". Konkuruji sám sobě svou snahou odvést vždy co nejlepší výkon."

(z angličtiny přeložili Sandra Bergmannová

a Miroslav Srnka)

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.