pátek, 28. květen 2021

Matouš Zukal na prahu své pianistické dráhy

Napsal(a) 

Matouš Zukal na soutěži Pražského jara, foto Petra Hajská Matouš Zukal na soutěži Pražského jarafoto: Petra Hajská

V pátek 14. května 2021 zažil třiadvacetiletý Matouš Zukal hvězdný okamžik své začínající pianistické dráhy: získal druhou cenu na prestižní Mezinárodní klavírní soutěži Pražského jara a zároveň Cenu Nadace Gideona Kleina pro nejúspěšnějšího českého účastníka. Aniž by měl možnost se z náročného pětikolového soutěžního maratonu trochu „otřepat“, odjel v neděli časně ráno do Lichtenštejnska na týdenní interpretační kurzy k paní profesorce Milaně Chernyavské. K rozhovoru jsme se mohli sejít až po jeho návratu do Prahy.

Musím hned na začátku přiznat, že se jedná o rozhovor poněkud nestandardní. S Matoušem se totiž známe už bezmála čtrnáct let. Všechno začalo na jaře roku 2007: na dětské soutěži Karlovarská růžička oslovila Silvie Vajnerová, profesorka klavíru na pražské ZUŠ Taussigova, moji manželku, která učí hru na klavír na žižkovském Gymnáziu a hudební škole hlavního města Prahy (GMHS), zda by byla ochotná ujmout se jednoho jejího mimořádně talentovaného žáka. Manželka souhlasila, a tak se devítiletý Matouš ocitl v září 2007 v její třídě, aniž by tehdy oba tušili, že společně prožijí u klavíru víc než deset let: Matouš nastoupil k Jitce do 3. ročníku hudební školy a poté u ní studoval na hudebním gymnáziu, kde po osmi letech maturoval. Po celých těch deset let jsme doma samozřejmě Matoušovo hraní detailně probírali a vše dospělo nakonec tak daleko, že Matouše vnímáme skoro jako by „patřil do rodiny“. A samozřejmě sledujeme jeho pianistickou dráhu i poté, co odmaturoval na GMHS.

Nutno dodat, že Matouš byl žákem, jaký je snem každého klavírního pedagoga: inteligentní, muzikální, pracovitý, svědomitý, cílevědomý, a při tom všem neuvěřitelně skromný. Měl také už od dětského věku zvláštní kouzlo osobnosti. Dodnes si živě pamatuju, jak jsem ho viděl na podzim roku 2007 poprvé: hrál – se zjevným potěšením – na školním koncertě a působil u nástroje tak přirozeně a uvolněně, jako by hraní na klavír bylo tou nejběžnější a nejsnazší věcí na světě. Během oněch deseti let jsem si s Matoušem povídal mnohokrát, mluvili jsme pochopitelně o spoustě věcí, ale až teprve po soutěži Pražského jara si uvědomil, o jaké spoustě dalších věcí jsme spolu nikdy nehovořili.

Matouši, kdy tě vlastně napadlo, že by ses mohl věnovat klavíru profesionálně? Popravdě asi nedokážu najít jeden moment, kdy bych si řekl, tak a teď budu chtít studovat klavír a nic jiného. U mě to byl spíš postupný proces. Klavír byl pro mě vždycky na předním místě, ale ještě na gymnáziu jsem zvažoval, že bych po maturitě zkusil navíc nějaký jiný obor. Na žižkovském hudebním gymnáziu se totiž vyučují stejné předměty jako na ostatních „nehudebních“ gymnáziích, takže jsem měl možnosti opravdu hodně široké. Nakonec moje paní profesorka poprosila o radu pana profesora Ivo Kahánka, ke kterému jsem už předtím nějakou dobu jezdil na konzultace, a ten navrhl, abych si po gymnaziální maturitě udělal ještě 5. a 6. ročník konzervatoře – abych si vyzkoušel, jaké to je hrát „naplno“. Čím víc jsem hrál, tím víc mě to bavilo, a dnes už si nedokážu představit, že bych se věnoval něčemu jinému.

Pokud se dobře pamatuju, tak jsi hrál dlouho na flétnu – a přinejmenším stejně dobře jako na klavír. Na flétnu jsem vedle klavíru hrál spoustu let, na Základní umělecké škole v Taussigově ulici jsem původně dokonce začínal s flétničkou, až po půl roce jsem k ní přidal i klavír. Ačkoliv mě flétna moc bavila, klavír byl u mě vždycky na prvním místě. Flétnu jsem bral jako koníček, relaxaci. Naštěstí pro to měla moje paní učitelka Lucie Čistecká pochopení a hodiny s ní byly pro mě vždycky potěšením. Díky flétně jsem se také naučil vnímat komorní hudbu „z druhé strany“. Pomohlo mi to mimo jiné s klavírním frázováním. U klavíru nejsme ovlivnění dechem, ale přesto musí každá fráze mít přirozený vývoj, musí „dýchat“.

Vždycky jsi na mě působil dojmem, že se lehce učíš. Jak cvičíš a jak studuješ nové věci? Asi nemám jediný postup, který bych dodržoval pokaždé, když studuju nové skladby. Vždycky záleží na okolnostech: kolik času mám na přípravu, jak moc je skladba obtížná, jestli jsem se s tím druhem hudby už někdy setkal nebo je pro mě „novinkou“. Ze začátku mi dost dlouho trvá, než si vytvořím prstoklad, který mi opravdu sedí. Ten se ale v průběhu studia mnohdy mění. Když se ke skladbě po nějaké době vrátím, často mě napadají možnosti, které jsem předtím neviděl, a nácvik jsem si tím vlastně komplikoval. Za hodně důležité považuju to, že si novou skladbu při nácviku nahrávám. Sice – asi jako většina hudebníků – zrovna nemiluju, když se musím poslouchat, ale je to nejúčinnější prostředek, jak zefektivnit práci. Cvičím pravidelně každý den, obvykle se snažím hrát alespoň čtyři hodiny denně. Ideální je rozdělení na dopoledne a odpoledne, ale musím přiznat, že ne pokaždé mi to další povinnosti umožní.

S Ivo Kahánkem, foto Petra Hajská S Ivo Kahánkemfoto: Petra Hajská

To, že se v tobě skrývá mnohem víc než jen „dobrý“ klavírista, jsem si poprvé uvědomil, když jsem tě slyšel hrát Novákovu Píseň vánoční noci. Vždycky jsem tuhle skladbu vnímal tak, jako že ji Novák napsal trochu „do počtu“. Jenomže ty jsi ji hrál tak krásně, že ji od té doby řadím ke klenotům české klavírní tvorby. Novák se dneska moc nehraje. Jak ses k němu dostal? V kvartě jsem se připravoval do Kamenice nad Lipou na Mezinárodní klavírní soutěž V. Nováka. Tam bylo povinné hrát alespoň jednu Novákovu skladbu. Tenkrát jsme se s paní profesorkou rozhodli pro Barkarolu intimní, čtvrté číslo z opusu 10. Abych se seznámil více s Novákovým dílem, přinesla mi paní profesorka třídiskový komplet s Rauchovými nahrávkami nejvýznamnějších Novákových klavírních skladeb. Pamatuju si, že mě tam naprosto okouzlila Sonata eroica, Pan – a Píseň vánoční noci. Po prvním poslechu jsem v ní přesně viděl zasněženou noční krajinu, zdobení stromečku, děti, jak si rozbalují dárky, a spoustu dalších věcí, které s Vánocemi souvisí. Už tenkrát jsem byl rozhodnutý, že se ji jednou naučím. Naštěstí to netrvalo dlouho a paní profesorku se mi povedlo přesvědčit. Píseň vánoční noci jsem pak hrál na dalším ročníku Novákovy soutěže.

Máš určitě taky nějaký další vlastní oblíbený repertoár. Můj oblíbený repertoár se měnil v různých etapách. Když jsem byl mladší, často jsem „objevil“ skladbu, která mně byla do té doby neznámá, a nemohl jsem se jí nasytit. Dnes samozřejmě pořád a s chutí objevuju nové věci, nicméně mám pár autorů, ke kterým se rád vracím. Z těch mně vůbec nejbližších je to Claude Debussy. Už když jsem na hudebním gymnáziu začínal u paní profesorky studovat jeho Preludia, věděl jsem, že je budu hrát často. Dodnes se mi jeho hudba neomrzela, pokaždé si ji užívám jako interpret i jako posluchač.

Vždycky jsem měl pocit, že tě hodně zajímá hudba 20. století, nebo přesněji soudobá hudba vůbec. To je pravda. Hrál jsem skladby řady autorů 20. století, zejména českých. Překvapilo mě, kolik skvělých děl v naší moderní literatuře je, a přitom se zas tak často neobjevují na pódiích. Například na Soutěž Nadace Bohuslava Martinů jsem připravoval Sonátu Luboše Sluky, která mi byla do té doby naprosto neznámá. Přitom to je velmi silná hudba. Je opravdu škoda, že se neuvádí častěji... Se skutečně soudobou nebo nejsoudobější hudbou zatím teprve sbírám zkušenosti, ale rád bych se jí věnoval pravidelně. Moc se mi líbí pestrost, která v dnešní hudbě je. Člověk si v ní může najít to, co ho osloví, a vyzkouší si spoustu nových věcí, které do té doby neznal – včetně různých netradičních technik.

Co ti dalo studium na hudebním gymnáziu? Není ti líto, že by ses býval na konzervatoři mohl věnovat jen klavíru a neztrácel čas s jinými předměty? Na hudební gymnázium budu vždycky vzpomínat jen v tom nejlepším. Poznal jsem tam hromadu skvělých lidí, zažil hodně legrace a odnesl jsem si spoustu zážitků a znalostí, ze kterých čerpám dodnes. Zpočátku mi to přišlo časově náročné, nebyl jsem zvyklý mít školu někdy až do šesti hodin večer, ale časem jsem si na všechno zvyknul. Dnes jsem opravdu rád, že jsem měl možnost studovat i další předměty, které na konzervatořích chybí. Sice si pamatuju, že jsem si kolikrát v některých předmětech říkal, proč se mám učit něco, co nebudu nikdy v životě potřebovat, ale dnes mám na to jiný názor. I když už jsem určitě leccos zapomněl, je dobré mít alespoň základní povědomí o ostatních oborech. Z nehudebních předmětů mě nejvíc bavila matematika, líbilo se mi, jak je přehledná a systematická. Dokonce jsem z ní maturoval, což na hudebním gymnáziu nebývá tak moc obvyklé.

Matouš na soutěži Karlovarská růžička, 2010, foto archiv umělce Matouš na soutěži Karlovarská růžička, 2010foto: archiv umělce

Ivo Kahánek, u kterého studuješ, je pianista světového formátu. Jaký je coby pedagog? U Ivo Kahánka jsem studoval dva roky na Pražské konzervatoři. V roce 2019, po absolutoriu konzervatoře, jsem pak přešel do jeho třídy na HAMU. Ale na konzultace jsem k němu jezdil už dřív, jako student hudebního gymnázia. Moc se mi líbí, jak hraje, a ohromně si vážím toho, že u něj můžu studovat. Nejenže mi ukázal další rozměry hudby a naučil mě slyšet věci, které mi do té doby zůstávaly skryté, ale hlavně je to pro mě velmi blízký člověk. Můžu se mu s čímkoliv svěřit a vím, že mě podrží a podpoří. Hodiny s ním jsou inspirativní, vždycky se na ně těším. Dokáže mě pokaždé nadchnout pro další práci. V neposlední řadě měl obrovský vliv na to, že jsem se na konzervatoři rozhodl zůstat u klavíru napořád, za to jsem mu vděčný.

Určitě jsi za dobu svých dosavadních studií absolvoval nějaké zajímavé mistrovské kurzy. Moc si vážím možnosti účastnit se klavírních kurzů na Piano Academy v norském Bergenu, kde vyučují vedle významného českého klavírního pedagoga Jiřího Hlinky vynikající norští pianisté. Cením si také setkání s Leifem Ovem Andsnesem, jeho hodiny byly to pro mě velkým zážitkem. Zúčastnil jsem se Hlinkových kurzů třikrát a pokaždé jsem odtamtud odjížděl velmi inspirovaný a motivovaný do další práce. Organizace těch kurzů byla skvělá, všichni jsme měli vlastní klavír, měli jsme možnost cvičit ve kteroukoliv denní i noční hodinu, pokaždé jsem tam udělal velké množství práce. K dalším setkáním, na která rád vzpomínám, určitě patří master class Francesca Piemontesiho, který organizovala Česká filharmonie a kde jsem měl možnost vystoupit. Odnesl jsem si z něj spoustu nových podnětů o práci se zvukem a s pedálem, mohl jsem si vyzkoušet, jaké to je hrát ve velkém sále (master class se konal ve Dvořákově síni) a na co si v něm dát pozor. Moc rád jsem se také vracel na Mezinárodní letní kurzy Pražské konzervatoře, kde učí mimo jiné Avedis Kouyoumdjian. S ním jsem pravidelně spolupracoval od svých čtrnácti let a určitě měl důležitý vliv na můj pohled na hudbu klasicismu.

Na soutěži Pražského jara jsi velmi zaujal ve Dvořákově proslulém Klavírním kvintetu A dur, op. 81. Ty ses komorní hře začal věnovat už hodně brzy, viď? Už od druhého ročníku gymnázia. Paní profesorka mi domluvila, že budu hrát v duu s houslistou Janem Michálkem u paní profesorky Martiny Hájkové. Později jsem hrál v klavírním triu u pana profesora Arnošta Střížka s houslistkou Terezií Charvátovou a violoncellistou Vojtěchem Škvařilem. Pamatuju si, že zpočátku jsem si neuměl představit, jak to bude probíhat, myslel jsem si, že budu „jen“ doprovázet spolužáky. Ale oba mí profesoři mi otevřeli dveře ke komorní hudbě tak, že jsem si ji rychle zamiloval a patří k mým nejoblíbenějším hudebním činnostem. Se svými spolužáky na hudebním gymnáziu jsem nastudoval několik klavírních trií, na mém absolventském koncertě jsme hráli náročné Klavírní trio g moll Bedřicha Smetany. Na hodinách komorní hry jsme také zažili spoustu legrace, moc rád na ně vzpomínám. Na konzervatoři jsem se pak věnoval hře v klavírním triu u pana profesora Milana Langera. U něho jsem měl možnost zahrát si už opravdu velké komořiny na vysoké úrovni. Na svůj absolventský koncert jsem tenkrát mohl zařadit Brahmsovo Klavírní trio č. 1 H dur, op. 8, které jsem hrál s houslistkou Klárou Leškovou a violoncellistou Filipem Halečkou.

Moc Jitku i mě potěšilo, že jsi byl vybrán jako stipendista do Akademie komorní hudby, o které víme, že jedinečným způsobem podporuje mladé české talenty v oboru komorní hry. Komorní hudba mě vždycky hodně bavila, cítím se v ní trochu jako ryba ve vodě, takže jsem měl velkou radost, když jsem se stal stipendistou AKH. Cením si, že jsem si mohl zahrát se špičkovými umělci, jakými jsou Tomáš Jamník nebo Jan Fišer. A poznal jsem spoustu dalších vynikajících hudebníků. Jsem v AKH už druhým rokem, za tu dobu jsem měl možnost vystoupit v několika zajímavých projektech. Zvlášť rád vzpomínám hned na ten první, hrál jsem tam s Freyou Irani, studentkou berlínské Universität der Künste, Janem Fišerem a Tomášem Jamníkem Mozartův Klavírní kvartet g moll. Tenkrát jsem se dozvěděl spoustu pro mě nových informací a celkově mě to hodně posunulo. S Akademií komorní hudby probíhalo vždycky všechno v krásné atmosféře. Doufám, že budu mít možnost si ještě v nějakých projektech zahrát.

Matouš na soutěži Karlovarská růžička, 2007, foto archiv umělce Matouš na soutěži Karlovarská růžička, 2007foto: archiv umělce

Během studií na hudební škole, na gymnáziu i na konzervatoři ses zúčastnil řady soutěží. Soutěžíš rád? V dětství jsem se účastnil soutěží často. Teď zpětně mi přijde zajímavé, jak se postupně měnil můj přístup k nim. Pamatuju si, že zpočátku jsem ani moc nerozuměl principu soutěžení. Prostě jsem přišel na pódium, zahrál jsem, jak jsem byl zvyklý, a když jsem dostal nějaké ocenění, měl jsem z něj radost, ať bylo jakékoliv. Později jsem samozřejmě všechno začal chápat víc a tím se změnil i můj přístup. Jsem od přírody celkem soutěživý, soutěže mě vždycky bavily. A soutěžní atmosféru měla ráda i moje paní profesorka. Byla to pro mě také příležitost zahrát si na jiný klavír, v jiném prostředí, to mám na nich ostatně rád dodnes. Člověk má možnost poznat sály a místa, kam by se za běžných okolností nemusel vůbec dostat. Časem jsem si uvědomoval, že soutěžní ocenění znamená také určitý závazek a nese s sebou také rivalitu zúčastněných – hráčů i jejich pedagogů. Jsou to pro mě samozřejmě vždycky i velké nervy, ale myslím, že to stojí za to.

Zúčastnil ses nějaké významné soutěže před Pražským jarem? V listopadu roku 2019 jsem se zúčastnil soutěže Nadace Bohuslava Martinů, kde jsem získal první cenu a cenu pro nejlepšího účastníka. Byla to pro mě možnost více poznat klavírní dílo Bohuslava Martinů. Jeho Preludia, která byla předepsaná jako povinná skladba, byla v té době pro mě novinkou, ale jsem moc rád, že byl tenhle cyklus vybrán. Jsou to takové vtipné glosy různých stylů a nálad, tahle stránka Martinů mi připadala nová a zábavná.

S jakými ambicemi jsi šel do pražskojarní soutěže? Můj původní záměr byl jít na tuhle soutěž jako „na zkušenou“. Nikdy předtím jsem na tak velké mezinárodní soutěži nebyl. Netušil jsem, do čeho jdu, co všechno to bude obnášet. Byla to pro mě skvělá zkušenost, zažil jsem spoustu nových věcí. Nikdy jsem kupříkladu nehrál živý stream – musel jsem si zvykat na přítomnost kamer. V druhém kole jsem z toho byl trochu nervózní, ale nakonec jsem se rychle přizpůsobil. Od semifinále jsem kamery už tolik nevnímal. Měl jsem obrovskou radost, že jsem si mohl zahrát se skvělými profesionálními ansámbly – v semifinále se Zemlinského kvartetem a ve finále s orchestrem FOK a dirigentem Markem Šedivým. Měl jsem strach, jestli bude vůbec zvládnutelné zahrát Dvořákův kvintet i Beethovenův klavírní koncert na jednu zkoušku, obojí jsem hrál poprvé. Všichni mě ale tak podpořili, že jsem si nakonec obojí užil. Ke konci soutěže bylo hraní už dost vyčerpávající, neměl jsem zkušenost hrát tolik kol v jednom týdnu, ale naštěstí všechno dobře dopadlo.

Už víc než rok trvají anticovidová opatření. Určitě se tě taky dotkla… Chystal jsem se na soutěž Beethovenův Hradec, která měla být původně v červnu loňského roku, ale postupně se posouvala, až se nakonec přesunula na příští rok. Bylo mi to líto, připravoval jsem si repertoár nakonec zbytečně. Samozřejmě to neznamená, že by to byl ztracený čas. Všechny skladby můžu v budoucnosti použít, ale, jak už jsem zmiňoval, soutěže jsou pro mě motivací k intenzivnější práci a bylo pro mě celkem obtížné udržet si nějakou pracovní morálku – když člověk ani netuší, jestli to, co nastudoval, vůbec využije.

Přesto se ti vloni v září nakonec podařilo – vzdor neustále hrozícímu lockdownu – hrát před publikem prestižního festivalu Dvořákova Praha. Vystoupení na Dvořákově Praze pro mě byl silný zážitek po všech stránkách. Měl jsem možnost – a důvod – se hlouběji věnovat Dvořákovu klavírnímu dílu a díky tomu jsem objevil spoustu skladeb, které určitě zůstanou v mém repertoáru. Například Valčíky – ty mě opravdu bavily. Mile mě překvapilo, jak nápaditá hudba to je. Škoda, že se Dvořákovy klavírní skladby nehrají víc, určitě si to zaslouží. Navíc v „covidové“ době nebylo moc možností hrát před publikem, proto jsem měl velkou radost, že se dvořákovský festival nakonec uskutečnil. Bylo to krásné, opět zažít pocit hrát pro opravdové „živé“ posluchače.

I když trávíš velkou část dne cvičením na klavír, určitě máš v záloze ještě něco jiného, co tě baví a u čeho relaxuješ. V poslední době jsem bohužel neměl tolik času a ani možností realizovat své koníčky. Moc rád lyžuju, ale současná situace tomu vůbec nebyla nakloněná. Doufám, že si všechno vynahradím příští sezónu. Příjemně si odpočinu u zajímavé knížky, rád trávím čas se svými přáteli. S mými sestrami rádi navštěvujeme únikové hry – už jsme jich společně zvládli poměrně dost, tak se těším, že až bude možnost, zase spolu něco podnikneme.

Co tě čeká v nejbližší budoucnosti? Momentálně se spíše rozhoduju, co dál, nechávám si dveře otevřené. Na konci června máme naplánovaný s Akademií komorní hudby koncert v Grazu, na to se moc těším. Určitě bych rád dál nastudoval nový repertoár, přihlásil se na další soutěže a kurzy, abych měl motivaci k intenzivní práci, protože bohužel nejsem ten typ, který se dokáže učit skladby „do šuplíku“. Potřebuju mít nějaký cíl. Ale uvidíme, co přinese budoucnost.

A úplně poslední otázka: kdybys měl teď hned začít studovat novou skladbu, do které by ses nejraději pustil? Kdybych si mohl zcela svobodně vybrat, pustil bych se do Balady Edvarda Griega, v poslední době neposlouchám pomalu nic jiného. Rád bych si rozšířil obzory ve francouzské hudbě 20. století, tam mám mezery. A moc rád bych se naučil alespoň část z Dvaceti pohledů na Ježíška Oliviera Messiaena nebo Sonátu Henriho Duttileuxe.

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.