pátek, 27. květen 2011

Martinů Voices prolamují ledy - rozhovor se sbormistrem Lukášem Vasilkem

Napsal(a) 

Martinů Voices prolamují ledy - rozhovor se sbormistrem Lukášem Vasilkem Martinů Voices prolamují ledy - rozhovor se sbormistrem Lukášem Vasilkem

Motto: Miroslav Košler po březnovém koncertě v Trojském zámku, na němž se Martinů Voices poprvé samostatně představili pražskému publiku jako nový vokální ansámbl, řekl sbormistrovi souboru Lukáši Vasilkovi, že by se měl omluvit: nejen že jsou u nás první svého druhu, ale rovnou patří i k těm nejlepším.

Pane Vasilku, vám asi nestačí, že jste sbormistrem největšího českého profesionálního pěveckého tělesa – Pražského filharmonického sboru. Sotva jste skončil své desetileté působení v čele Foerstrova komorního pěveckého sdružení, založil jste nový soubor – Martinů Voices: co vás to napadlo? Vyplynulo to přirozeně. Těžiště mé práce v PFS spočívá v přípravě velkých kantát, oratorií, v poslední době také oper – pro jiného dirigenta. Na sborový part musím být připraven de facto úplně stejně, jako kdybych tu věc sám dirigoval – pouze se to řízení pak nekoná. Takže i když máme s PFS v každé sezoně také pár samostatných koncertů, které řídím, vlastně si tady moc nezadiriguju.

Zhrzenost? V žádném případě! Ale je pravda, že někdy třeba dirigent nepřijde do PFS v takové formě, jak by se slušelo, se sborem známe skladbu výrazně lépe než on a výsledek je tedy ve finále mnohem horší, než mohl být. Pak mám trochu pocit marnosti té práce a dalo by se snad mluvit i o zhrzenosti. Tak to bohužel je, ale moc často se to zase nestává. Rozhodně to ale nebyl důvod, proč jsem založil Martinů Voices. S malým sborem dosáhnete na jiný repertoár než s velkým. I ve filharmonickém sboru samozřejmě můžeme dělat – a děláme – občas koncerty v menším obsazení, třicet až čtyřicet lidí, ale to je pořád ještě relativně velký sbor hlavně proto, že veliké jsou ty hlasy, takže řekněme čtyřicet členů PFS je jako stočlenný amatérský sbor. Mluvím o objemu zvuku, nikoliv o úrovni! I v samostatném a cappellovém žánru je proto repertoár velkého sboru trochu jiný a já jsem chtěl dělat vedle toho i věci, na které se dá dosáhnout právě s tím malinkým ansámblem, s nímž je potřeba i jinak pracovat, jinak zkoušet, a k tomu bych se v PFS s největší pravděpodobností nikdy nedostal. Takže spíš než o zhrzenosti bych mluvil o potřebě kompenzace.

V čem se liší práce s velkým a malým sborem? Především bych o Martinů Voices nemluvil jako o sboru – je to dvanáctičlenný vokální ansámbl. Sbor je – obecně vzato – těleso s x lidmi v každém hlase. V Martinů Voices – jehož repertoár budujeme hlavně na hudbě 19. a 20. století – se často stává, že jeden hlas rovná se jeden zpěvák. Pro mne jsou to dva různé sbormistrovské obory. A ty rozdíly jsou například v pojetí frázování. Ve velkém sboru můžete udělat velkou romantickou frázi, která trvá třeba – přeženu to – minutu, a vypadá to, že se nikdo ani nenadechl, protože zpěváci se samozřejmě střídají. Toho v komorním obsazení nikdy nedosáhnete. I věci, které se repertoárově překrývají – třeba Madrigaly Bohuslava Martinů – se musí nafrázovat úplně jinak, střídavý dech je v nich téměř nepoužitelný. Určitý rozdíl je i v přípravě. Jsem zvyklý připravovat se strašně moc. Na všechno: na zkoušku s PFS stejně jako s Martinů Voices. Partituru mám sice začmáranou úplně stejně, ale je pravda, že v komořině se některé věci musí více akcentovat – třeba hudební artikulace musí být mnohem sjednocenější a pregnantnější. Ne že by to ve velkém sboru být nemělo, ale tam to většinou partitura ani nevyžaduje. S Martinů Voices jsme si to vyzkoušeli například na Ravelových Trois chansons – tam je každý takt tak nabitý hudbou, nejen obsahem, ale hodně například zrovna

Martinů Voices prolamují ledy - rozhovor se sbormistrem Lukášem Vasilkem, foto archiv Martinů Voices prolamují ledy - rozhovor se sbormistrem Lukášem Vasilkemfoto: archiv
artikulačními požadavky – staccato, tenuto, akcent, akcent s tečkou, oblouček – že jenom to všechno obsáhnout není zrovna snadné. Takže v detailech tohoto typu musím někdy v Martinů Voices zacházet do mnohem větších podrobností. Ale kdybych měl obdobnou partituru zkoušet v PFS, dělal bych to taky – způsob vychází pouze z typu repertoáru.

Jak tedy soubor repertoárově profilujete? Hned na začátku jsme si ujasnili, že nemíním jít za každou cenu jenom cestou české hudby a nikdy ničeho jiného.

To zní, jako kdybyste se obhajoval před nějakým neviditelným arbitrem, který vás kárá, že nestudujete především český repertoár. Upřímně řečeno, pro naše obsazení toho v české hudbě zas až tak moc není. Názvem – Martinů Voices – dáváme zlehka najevo, že například Bohuslav Martinů rozhodně ano, ale pak už se nehledá snadno. Skoro každý český skladatel má něco, co by třeba šlo v tom malém obsazení provést, ale, zase upřímně, ne vždy to stojí za to a ne vždy je to hudba, která by obstála i v zahraničí. Skvělé věci napsali Petr Eben nebo Jan Novák. Je to vynikající hudba, ale proč nezpívat také zahraniční skladatele, kteří píší skvostné věci? V tomto ohledu opravdu nejsem patriot. Třeba Schnittke, Penderecki, Pärt, Tormis, Tavener... Jen výjimečně se tady do toho někdo pustí – ono je to docela těžké. A nejsou tu noty. Náročné je i nějak se k tomu vůbec dostat, nikdo to tu nezná, nikdo to na školách neučí, protože to nikdy nikdo neslyšel. Ani já jsem se s tím repertoárem nikdy nesetkal. Objednávám si nahrávky, poslouchám je, to stojí čas a taky je to drahé. V Praze cédéčka, která potřebuji, nejsou k mání, sháním je přes internet podle toho, co by asi tak odhadem mohlo být dobré a stálo za poslech a studium. A samozřejmě zpívat soudobou hudbu je určitě dražší než zpívat hudbu starší – musíte platit práva. Jenže stojí to za to. Ta úzkoprsost našeho malého českého písečku je někdy ubíjející. Jako by to, že tu o něčem nevíme, bylo argumentem, že se to tady ani nebudeme učit, natož to třeba nahrávat! A to se týká obou sborů – snažím se sledovat, co dělají podobná tělesa v zahraničí. Pěkná byla za Jaroslava Brycha acappellová řada PFS v Rudolfinu, to byla chvílemi dost odvážná dramaturgie, byly tam věci, které jsem předtím ani neznal. Díky nové ředitelce PFS Evě Sedlákové se od příští sezony pokoušíme tuto řadu obnovit.

Martinů Voices fungují přes rok. Máte za sebou první samostatný koncert v Praze, předtím v jiných městech, loni s jinými soubory, v dubnu jste byli s Orchestrem Berg v Bilbau, čerstvě máte za sebou vystoupení na festivalu Concentus Moraviae... Kam jste si položil startovní laťku, když jste s Martinů Voices začínal? Asi hodně vysoko, ale to vyplynulo samo, přirozeně. Někdo oslovil mě, někoho jsem oslovil zase já... Ale hlavně jsme si hned na začátku řekli, že by nás to bavilo jen v případě, že bychom se pokusili o nejvyšší kvalitu. Že by tomu musela odpovídat mimo jiné i kvalita přípravy všech zúčastněných na každou zkoušku a koncert a že by v tom musel být i potenciál k profesnímu růstu každého z nás. Okruh lidí se vytvářel postupně. Tipovali jsme takové, kteří by byli ochotni do toho za těchto podmínek jít a také – to je hodně důležitá věc – dělat to zadarmo. Chtějte po profesionálním muzikantovi s několika školami, který zpívá ve špičkovém ansámblu – třeba ve filharmonickém sboru nebo ve sboru ND – aby někde zadarmo zkoušel tímto poměrně obtížným způsobem ty velmi obtížné skladby. A ještě k tomu se mnou, což asi není úplně snadné, protože jsem detailista, vyžaduji hodně – na prvním místě samozřejmě od sebe, ale i od ostatních. Takže tím laťka vylezla hodně vysoko. Všichni na začátku přistoupili na to, že za to v první fázi nemohou mít peníze. Ale jak jinak máte dnes na zelené louce rozjet sbor složený z profesionálů? Buď máte balík vlastních peněz, které do toho dáte, to nemám, nebo máte nějakého mecenáše, který do toho nasype několik milionů...

Martinů Voices prolamují ledy - rozhovor se sbormistrem Lukášem Vasilkem, foto archiv MV Martinů Voices prolamují ledy - rozhovor se sbormistrem Lukášem Vasilkemfoto: archiv MV
...v tom případě ovšem musíte angažovat jeho dceru jako nejslabší článek svého ansámblu... no tak to se taky nestalo, a třetí možnost je zadarmo. Takže všichni zadarmo a teď s tou vysokou laťkou – že už na první zkoušku to všichni perfektně umí! Stanovili jsme si pravidlo, že všichni členové sboru dostávají noty s poměrně velkým předstihem, v optimálním případě třeba dvouměsíčním, pokud existuje nahrávka, tak i s nahrávkou, aby se v tom zorientovali lépe, a je to na nich. Nikdo nemáme čas ani chuť trávit čas na zkouškách věcmi, které lze zvládnout doma, a na téhle úrovni by to ani tak být nemělo. Všichni musí na první zkoušce ovládat to, co vyčtou ze svého partu a já díky tomu už od první zkoušky dělám detailní práci. Prostě zvednu ruce a zpíváme.

Máte ambici, aby sbor zpíval zpaměti? Určitě by to bylo dobré. Kdybychom omílali dokola pořád jeden program, i takto obtížný, tak myslím, že po čase by to šlo. Někteří členové to ostatně umí už teď. Ale kdyby provoz byl větší a měli bychom třeba každý měsíc jiný, podobně těžký program, tak si to nedovedu představit. A myslím, že by to v takovém případě spíš bylo na škodu.

Takové máte plány – každý měsíc jiný koncert? To byl příklad. Ale po pražském koncertě jsme s Orchestrem Berg jeli do Španělska s Brittenovou kantátou, poměrně neznámou, a začátkem června jsme měli koncert na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou s Allegriho Miserere, Brittenovým Hymnem ke sv. Cecílii, Čtyřmi písněmi o Marii od Bohuslava Martinů a spirituály z oratoria Michaela Tippetta A Child of Our Time, čili zase dost obtížný program.

Proč se jmenujete po Bohuslavu Martinů? Protože má výbornou hudbu a protože toho napsal hodně pro naše malé obsazení – a téměř všechno, co napsal pro smíšený sbor a cappella, je pro toto obsazení téměř ideální – nebo rozhodně ideálu hodně blízko. Mám Bohuslava Martinů rád, rád jeho hudbu dělám a dělám ji vlastně pořád – v obou sborech. A po kom jiném bychom se měli jmenovat? Po Dvořákovi? Janáčkovi?

Muselo to být po českém skladateli? Nemuselo, ale chtěli jsme se tím přece jenom nějak přihlásit k tomu, že jsme z Čech, a chtěli jsme, aby i z toho názvu bylo znát, že se věnujeme především novější hudbě tohoto období. A Voices – to vyplynulo samo, ne proto, že bychom nutně potřebovali něco anglického, ale za prvé to trochu navozuje atmosféru 30. let, což se k Martinů skvěle hodí, včetně těch jazzových přesahů, a navíc to má tu výhodu, že se to nemusí skloňovat ani překládat, zůstává to pořád ve stejném tvaru. A řekl bych, že se nám v tom duchu podařilo vybrat i logo, které, myslím, vypadá hodně prvorepublikově. Písmo mi připadá jako z čapkovského plakátu.

Jak dál? Pořád lépe a lépe, pracovat na sobě, on ani ten náš první samostatný velký koncert nebyl bez chybičky, co bychom si namlouvali. Laťku máme vysoko, je to skvělé, ale kdybychom si řekli, že to stačí, tak to pak nemusíme dělat vůbec.

Wanda Dobrovská

Vystudovala hudební vědu na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, svému oboru se věnovala na Akademii věd a také jako redaktorka hudební edice nakladatelství H&H (Nová nauka o harmonii od Aloise Háby). Specializuje se na soudobou hudbu, moderuje záznamy a přenosy koncertů, připravuje hudebně-publicistické pořady, píše články pro Harmonii nebo do Týdeníku Rozhlas. Připravuje a moderuje hudební bloky pro vysílání digitální stanice D-dur.

 

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.