pondělí, 3. červen 2002

Martinů je mým osudem

Napsal(a) 

Martinů je mým osudem Martinů je mým osudem
Když jsem v roce 1992 udělal minianketu a ptal se lidí, který český houslista je nejznámější a nejlepší, padala především dvě jména - Václav Hudeček a Josef Suk. Když jsem podobnou sondu provedl v roce 2002, nejčastějšími osobnostmi byli Pavel Šporcl a Jaroslav Svěcený.

Martinů je mým osudem Martinů je mým osudem
Po celou tuto dobu je v pozadí muž, který není jenom nejvyšším houslistou přinejmenším v tomto státě, ale který získal po Josefu Sukovi jako jediný skutečně prestižní světová gramofonová ocenění - BOHUSLAV MATOUŠEK (nar. 1949 v Havlíčkově Brodě). Přesto se o něm rozhodně nedá říci, že by byl mediální hvězdou české klasické hudby. Pro naši zemi je příznačné, a jako by se to periodicky opakovalo, že jestliže někdo uspěje v cizině, není tím vůbec zaručen úspěch doma. Vášní Bohuslava Matouška je vytváření kompletů. Spolupodílel se na souborné nahrávce smyčcových kvartetů Martinů a jako první na světě nahrál celé houslové dílo Dvořáka, což u nás ví málokdo (a hodlá ho v budoucnu natočit znovu) a komorní skladby pro housle a klavír Bohuslava Martinů. Sám říká, že dílo poličského rodáka je mu od dětských let životním osudem. Právě za houslový komorní komplet dostal s klavíristou Petrem Adamcem v lednu 2001 na hudebním veletrhu v Cannes světovou cenu MIDEM Classic, což se ještě žádnému českému houslistovi nepodařilo. Navíc se stal tento projekt, který vydal Supraphon, v hodnocení internetového časopisu Classics Today v USA komorní deskou roku a u nás obdržel cenu Classic 2000. Tato ocenění konečně upozornila na velikost a hloubku jeho interpretačního umění a kritika v zahraničí i u nás oceňuje, jak bytostně souzní s hudební poetikou Martinů. Nemělo by se však zapomínat na to, že výborně hraje například i Janáčka, Mozarta, Beethovena, Haydna nebo Stravinského; vzorová je jeho interpretace Dvořáka. Jestliže u těchto autorů má řadu tvrdých konkurentů, u Martinů je na pomyslné první příčce zatím v podstatě hegemonem.

Jeho cesta na tento post však byla plná úskalí a zákrutů. Po suverénním vítězství v soutěži Pražského jara v roce 1972 a předtím v soutěži T. Vargy ve švýcarském Sionu zasvěcení odborníci a laici očekávali, že samozřejmě přijde velká mezinárodní kariéra virtuóza. Jenže tomu tak nebylo. Od Pragokoncertu, absolutního agentážového hegemona bolševického Československa, přicházelo koncertních nabídek poskrovnu a dnes je již zbytečné zkoumat, jestli byl důvodem špatný kádrový profil, malá Matouškova angažovanost nebo intriky. V roce 1977 přijal houslista místo koncertního mistra a sólisty v Yomiuri Nippon Symphony Orchestra v Tokiu. Po třech letech se dobrovolně vrátil do vlasti s nadějí, že se situace zásadně změní. Nezměnilo se nic, a tak zajistil svou existenci postem primária Doležalova, od roku 1985 Stamicova kvarteta. Je paradoxem, že se náš nejosobitější houslista vydal na nejistou sólovou dráhu v roce 1995 ve věku, kdy jiní již v klidu sklízejí plody dlouholeté virtuózní kariéry. Nakonec se ukázalo, že syntéza komorních a sólových zkušeností přinesla na přelomu 20. a 21. století svoje ovoce. Po komorním Martinů se rozhodl Matoušek pro realizaci koncertantního projektu, který samozřejmě bude hlavně finančně mnohem náročnější. Postupně vzniknou nahrávky všech Martinů kompozic pro housle (nebo violu) a orchestr. Jestliže angažmá České filharmonie bylo předem jasné, o dirigentovi se diskutovalo. Nakonec se díky Aleši Březinovi, řediteli Institutu Bohuslava Martinů, stal uměleckým garantem projektu Angličan Christopher Hogwood, skutečně světově uznávaný dirigent a znalec jak barokní hudby, tak hudby 20. století. První díl série se světovou premiérou první verze Suity concertante a s 1. houslovým koncertem Supraphon právě vydal a soudě podle několikerého poslechu, jsem přesvědčen o tom, že tato nahrávka má šanci ucházet se o vavříny v jakékoliv gramofonové soutěži. Krátce před zahájením Pražského jara, na kterém měl Bohuslav Matoušek svůj recitál, jsem s ním hovořil o jeho životních křižovatkách.

Ve vašem fotoarchivu mě zaujala momentka s houslemi z raného dětství. Jaké byly vaše začátky? Ta fotka vznikla krátce poté, co jsem začal hrát na housle. Už tehdy jsem snil o dráze houslisty. Hodně jsem obdivoval Davida Oistracha, což byl jediný legendární houslista ze zahraničí, který u nás hostoval a jehož nahrávky byly dobře dostupné. Klukovskými vzory byli Paganini, Kocian, Kubelík, Ondříček a také Slavík, jehož životní příběh, pokud si vzpomínám, mě fascinoval.

Životní štěstí jste měl na učitele a rádce? To určitě. Už od 13 let jsem dojížděl do Prahy k profesoru Pekelskému. Způsobili to tehdy profesoři Sádlo a Rauch. Když jednou zavítali do Havlíčkova Brodu na koncert a přišli k nám na návštěvu [matka B. Matouška byla žačkou prof. Raucha na Pražské konzervatoři - pozn. LS], tak jsem jim zahrál a Miloš Sádlo tehdy prohlásil, že mám přeskočit konzervatoř a jít přímo na akademii k Pekelskému. A tak jsem nakonec po maturitě na gymnáziu studoval AMU v třídě profesora Pekelského a po jeho penzionování u Václava Snítila.

Jaroslav Pekelský byl proslulý učitel... Nesmírně si vážím toho, co mi dal nejen muzikantsky, ale i lidsky. Byl to báječný člověk, který nebyl nikdy ve stresu, byl výborný psycholog, vždycky milý a chápající. Říkal, že na mladém stromečku se může udělat hodně dobrého, ale také se může mnoho zkazit. Naštěstí Pekelský mi nesmírně pomohl.

Dalším šťastným okamžikem asi bylo setkání s Nathanem Milsteinem, Arthurem Grumiauxem a Wolfgangem Schneiderhanem? To byla asi nejdůležitější životní křižovatka v mojí kariéře. Jako elév pražské akademie jsem byl poslán na mistrovský kurz do Curychu a poté jsem tam jezdil řadu let. Poprvé jsem pracoval s Grumiauxem a potom sedm let s Milsteinem. Byly to zkušenosti k nezaplacení. Výborné bylo i roční stipendium v Luzernu u Schneiderhana. Ti tři byli velmi rozdílní. Grumiaux byl introvert, trochu mrzout, ale měl dobré srdce; Schneiderhan byl otcovský, srdečný, bral mě skoro jako syna a dělal jsem s ním hlavně Mozarta a Beethovena; Milstein byl velký světový umělec s dobrým srdcem a nadhledem, i v pokročilém věku noblesní pán s velkým temperamentem. S ním jsem pracoval například na sólovém Bachovi. Smysl těchto setkávání byl pro mě hlavně v tom, že jsem poznával něco jiného než byla česká škola. Ta například preferovala velmi expresivní hru, skoro stále stejné vibráto. Ovšem lidé jako Milstein neříkali, jak to mám hrát, vzali housle a zahráli. Vedli mě k tomu, abych si vytvořil vlastní názor a nebyl kopií. Takže jsem se učil hlavně odposlechem. Tato léta měla na mě tak silný vliv, že i když mi je přes padesát, tak si občas na několik dní do Curychu na kurzy, které teď vede Vladimir Spivakov, zajedu a stále se učím. Když člověk sám hraje a přemýšlí o tom, tak je to jiné, než když slyším ty samé věci od někoho jiného a jsem účasten jako pozorovatel dialogu mezi žákem a učitelem. Je to pro mě velká inspirace. Člověk se nemá stydět zachovat si po celý život schopnost učit se. Navíc je to pro mě přínosné i pedagogicky, protože bych rád začal sám učit.

Když se probírám 70. léty, tak bych vás nazval "záskokářem". Proč jste byl odsunut po triumfu na soutěži Pražského jara na vedlejší kolej? Snad pro malou angažovanost jsem tehdy koncertních příležitostí skutečně moc neměl. Občas koncerty v Československu a ve spřátelených zemích. Často to byly záskoky za indisponované umělce. Šlo to od deseti k nule a v roce 1976 jsem dokonce muset prodat svoje druhé housle, abych vůbec přežil. Tak jsem se naštval a přijal nabídku z Japonska.

Přeskočím dlouhou kapitolu kvartetního primária, která by vydala na samostatný rozhovor. Prozatímním vrcholem vašeho sólistického comebacku byla světová cena na MIDEM. Vznik ani vydání prý nebylo bez komplikací? V podstatě jsem ten projekt mohl uskutečnit díky podpoře Nadace Bohuslava Martinů a za použití mých vlastních nemalých finančních prostředků. Supraphon pak ode mě odkoupil hotovou nahrávku a uhradil mi tím část mých nákladů. Nepředpokládal jsem, že nahrávka s komorními kompozicemi bude mít takový úžasný úspěch, i když recenze v zahraničí i doma byly výborné. Vítězství v Cannes je chápáno v hudebním světě jako svého druhu olympiáda. Sliboval jsem si tedy doma přece jen jinou odezvu.

Martinů je mým osudem Martinů je mým osudem
Po kompletu komorního Martinů teď vyšel první díl koncertantní série. Jaká je geneze tohoto projektu? Myšlenku na nahrávku všeho, co Martinů napsal pro koncertantní housle a orchestr jsem v sobě nosil už dlouho, ale pro realizaci jsem se rozhodl jednak pod dojmem oné světové ceny, jednak že jsem měl přislíbenu finanční pomoc ze zahraničí, která by pokryla část nákladů. Naivně jsem si také myslel, že nebude problém sehnat české sponzory na tak významný projekt. S hudebními partnery nebyl problém - kolegové a přátelé z České filharmonie tím byli nadšeni, podařilo se získat dirigenta Hogwooda a našli jsme i společný termín pro natáčení v Rudolfinu. Problém byl dlouho s vydavatelem, protože Supraphon vzhledem k finanční náročnosti dlouho váhal. Já samozřejmě podmiňuji vydání prvního titulu perspektivou dalších třech dílů kompletu, přičemž celkové náklady se pohybují kolem šesti milionů korun. První díl je finančně díky Nadaci Bohuslava Martinů, mých vlastních prostředků a peněz sponzorů pokryt a věřím, že obdobně tomu tak bude i u dalších dílů.

U nás je zažitý předsudek, že české klasiky včetně Martinů umějí dirigovat nejlépe Češi + Sir Charles Mackerras. Proč jste tedy zvolil Christopha Hogwooda? Rozhodl jsem se hlavně na základě doporučení ředitele Institutu Bohuslava Martinů Aleše Březiny, který Hogwooda osobně zná a přesvědčil jej o zásadním významu našeho projektu. Samozřejmě honorář takové osobnosti má vliv na rozpočet, ale dnes není možné sehnat světovou hvězdu za v Čechách obvyklou odměnu, i když i on nám vyšel vstříc. Muziku báječně pochopil, mě se s ním dobře spolupracovalo a i Česká filharmonie s ním byla spokojena. Největším problémem je domluvit termíny, protože Hogwood je neuvěřitelně vytížený. Nahrávání dalšího dílu by tedy mělo proběhnout až během dubna a června 2004. V souvislosti s tím si zahraju v témže roce Martinů Druhý houslový koncert s Českou filharmonií s Hogwoodem na Pražském jaru.

Co byste řekl k prvnímu dílu plánovaného kompletu? Je zde druhá verze Suity concertante , což je vlastně houslový koncert, který Martinů věnoval americkému houslistovi Samuelu Dushkinovi. Ten ji údajně provedl pouze jednou s klavírním doprovodem v Americe, ale nikdy ji nehrál s orchestrem. Dlouho se nevědělo, že existuje ještě jedna verze. Druhá verze prý vznikla proto, že Dushkin nebyl spokojen s původní skladbou, a tak ji Martinů s ním přepracoval. Ta pak vyšla tiskem u Schotta. Rukopis první verze objevil známý martinůovský badatel Harry Halbreich a od druhé verze se dost liší. Bohužel jedna věta pětivětého celku je doposud nezvěstná. Torzo první verze Suity concertante jsem ve světové premiéře provedl na Pražském jaru 2001. Mimochodem měla by na čtvrté desce uzavírat celý komplet. Světovou premiéru druhé verze s orchestrem jsem zahrál na koncertě Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně před třemi lety.

Dá se srovnat Suite concertante s koncerty? Především je to typicky martinůvská hudba. Ve finále jsou třeba názvuky z 1. houslového koncertu a jako celek je to velmi osobité dílo. V některých technických částech je brilantnější nežli koncerty. Podle mě je to vůbec nejtěžší skladba Martinů pro housle. Naštěstí se zabývám Martinů už hodně let a pochopil jsem jeho způsob hudebního i nástrojového myšlení, takže s tím nemám celkem problémy.

Existuje naděje, že se ztracená pátá věta první verze ještě najde? Zatím je znám houslový part. Z něj se však partitura nedá rekonstruovat. Snad poslední nadějí je archiv v garáži vdovy po Samuelu Dushkinovi.

Tento stát trpí zvláštní anomálií: Až příliš často je oslavována nikoliv výjimečná umělecká potence a svébytnost, ale originalita image. Co si o tom myslíte? Před časem řekl v jednom televizním pořadu vynikající český dirigent Libor Pešek krásnou a výstižnou věc, že v tomto státě je podporována průměrnost. A právě o tom to je. Převážná čast lidí nerozumí muzice do hloubky - jsou konzumenty bez kritického myšlení, a tak je pro média a hudební byznys snazší přesvědčit je, že toto je špičkové a světové. Neuvědomí si, že je to průměrné a že za hranicemi by to neuspělo. Další zdejší slabinou je mizivá podpora opravdu dobrého umění. To se týká jak státu, tak sponzorů. Skutečně osvícených mecenášů je u nás málo.

V HARMONII právě končí seriál o strunách. Na jaké struny hrajete? Dlouhé roky používám na horních strunách (A a E) skvělý výrobek českého houslaře-strunaře Leopolda Slawinského značky Lanostra. K tomu jsem zkoušel na spodních strunách vše možné, Thomastik, Pirastro, Corelli; až nyní jsem i tam skončil u nového výrobku pokračovatele rodinné tradice Jana Slawinského, strun s uhlíkovým vláknem. Zatímco vrchní struny, přestože jsou kovové, mají díky vyjímečné výrobní technologii krásný měkký zvuk a k tomu neskutečnou výdrž, spodní struny předčí nyní podle mě také konkurenční světové výrobky po všech stránkách. Další příklad toho, co všechno dovedou šikovné české ruce udělat, jen se o tom bohužel moc neví.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.