čtvrtek, 2. červenec 2009

Martina Janková - Rodinné štěstí je pro mě víc než kariéra

Napsal(a) 

Martina Janková - Rodinné štěstí je pro mě víc, než kariéra, foto Luděk Neužil/Supraphon Music Martina Janková - Rodinné štěstí je pro mě víc, než kariérafoto: Luděk Neužil/Supraphon Music

Před deseti lety zpívala poprvé v Praze, tehdy s Českou filharmonií, a znal ji jen málokdo. Letos poprvé vystoupila jako česká zahraniční pěvecká hvězda na Pražském jaru a málo známý byl tentokrát repertoár. Doslova senzačně provedla za klavírní spolupráce Gérarda Wysse písně Josepha Haydna. Pro její poměrně útlý volumen ideální repertoár. Žije s manželem a synem Ondřejem ve Švýcarsku, v Curyšské opeře má svoje dlouholeté zázemí, ale jinak hostuje v různých koutech Evropy. Do jejího kalendáře se naštěstí čím dál tím častěji dostává i její rodná země. Například na letošním Moravském podzimu bude mít písňový recitál s díly jubilantů Martinů a Mendelssohna, příští rok bude hostovat v rámci Pražského jara v Mozartově Idomeneovi ve Stavovském divadle a na Silvestra 2010 ji čeká důležitý úkol – Mahlerova Čtvrtá s Českou filharmonií. V dubnu ji Supraphon vydal cédečko s písněmi Josepha Haydna.

Aby došel český muzikant uznání v rodné zemi, musí si získat úctu v cizině. Koneckonců na Pražském jaru jste hostovala až letos. To už byl prožitek Ježíše. Kdybych parafrázovala jeho slova, tak řekl, že není nikdo prorokem ve vlastní zemi. Dvořák psal „nekamenujte proroky“. Věřte, že všude jinde, včetně Švýcarska, je to podobné. Co se týká Pražského jara, tak to považuji za správné. Měla jsem léta učednická, kdy jsem ještě neměla co říct. Myslím, že nastal čas, kdy se mi podařilo nashromáždit určitou sumu zkušeností, mám už dost velký repertoár, mohu se podělit s posluchači o obsah, za kterým si stojím, takže pozvání přišlo v pravý čas.

Proč jste natočila právě Haydnovy písně? Haydn je mojí velkou láskou! Objevovala jsem ho sice už jako studentka Basilejské akademie, ale skutečně jsem do jeho světa pronikla až v roce 1999 pod vedením Philippa Herewegheho, s kterým jsem dělala na jeho festivalu v Saintes Stvoření. To mě skutečně hodně ovlivnilo. Dalším milníkem bylo pro mě hostování v koncertní řadě Sira Rogera Norringtona v roce 2004 v salcburském Mozarteu. Měla jsem seznámit publikum s Haydnovými písněmi – od německých písní přes zpracování folkloru v podobě Skotských a velšských lidových písní, které byly v jeho době módním objevem, až po zralé Anglické kanzonety. To byla pro mě úplná bomba, která v mém srdci explodovala, a od té doby je bezmezně miluji.

Proč? Těžko to mohu nějak intelektuálně popsat. Když přemýšlím o písních, tak na prvním místě je pro mě text. Z tohoto hlediska ale nemohu Haydna vnímat. Ovšem z hudebního hlediska jsou to perly. Stačí pozorně vnímat jeho na svou dobu nesmírně odvážné harmonie, schopnost ve stručné formě nabídnout poznání obrovského světa, melodickou invenci. Jedna jeho píseň vydá za celou symfonii! Především to platí o anglických písních, které vznikly v konečně svobodné poslední etapě života. Jsem přesvědčena o tom, že na vnitřní kvalitě písní se projevily životní zkušenosti Haydna, často trpké a neradostné. V haydnovském roce jsem toužila natočit je a provést. Díky Pražskému jaru a Supraphonu se mi obé podařilo. Takže co více si přát?

Vaše deska je vizitkou Haydnova vývoje? Ano. Sleduji vývoj od prvotin až po dozrání ve svébytnou osobnost anglického období, kdy ze sebe shodil veškerou nucenou podřízenost, závislost a mohl se svobodně vyjádřit v největší šíři svého haydnovského já.

Podle mě došel Haydn v tomto žánru dále nežli Mozart. Stoprocentně s vámi souhlasím. Možná kromě několika písní jsem u Mozarta nenašla rovnocenný ekvivalent. Bez Haydna by Beethoven a raní romantici nedošli v písňovém žánru tak daleko. Haydn byl úrodnou půdou, ze které vzešlo tolik dobrého...! Už kvůli tomu mně bylo líto, že se Haydnovy písně uvádějí zřídkakdy a jsou málo známé.

Vaše interpretace je plná citu, zdá se mi vnitřně upřímná. Měla na to vliv i vaše životní křesťanská podstata? Určitě. Setkáváme se s Haydnem na stejném základě. Oba jsme věřící lidé. Protože znám jeho oratoria – Stvoření, Harmonie Messe, Roční doby – tak vím, že měl velmi silný vztah k Bohu, pozitivní naději, světlo.

Martina Janková - Rodinné štěstí je pro mě víc, než kariéra, foto Luděk Neužil/Supraphon Music Martina Janková - Rodinné štěstí je pro mě víc, než kariérafoto: Luděk Neužil/Supraphon Music

Jaký máte vztah k ostatní Haydnově hudbě? Haydn je pro mě komplexní tvůrce. Obdivuji jeho sonáty, symfonie, smyčcové kvartety a samozřejmě opery. Nedávno jsem dělala Odměněnou věrnost – La fedelta premiata, připravuji se na podzimní koncertní provedení L‘infedelta delusa ve vídeňském Musikvereinu s Nikolausem Harnoncourtem. Na to se moc těším! Haydnův svět objevuji dobrých patnáct let a pořád mám pocit, že jsem na počátku a že toho ještě musím hodně poznat.

Vypadá to, jako byste měla Haydna radši nežli Mozarta. Myslím, že ano. Je to pro jeho zvláštní intimitu a vnitřní sílu. Mozart nám zanechal úžasnou muziku, byl to geniální extrovert. Velmi blízcí jsou mi však tiší introverti, jejichž svět musí člověk objevovat.

Nemáte pocit, že stojí poněkud ve stínu Mozarta a Beethovena? Nepochybně je to neprávem. Hodně důležitých lidí dělá hodně pro to, aby lidé Haydna lépe poznali – Thomas Quasthoff, Bernarda Fink, Franz Welser-Möst a další. Věřím, že menší ohodnocení na trhu s hudbou nebude existovat věčně.

Na co se nejvíce (hudebně) těšíte v druhé polovině roku? Opět musím zmínit Nikolause Harnoncourta. Dostala jsem pozvání k provedení Händelova oratoria Jephta na jeho festivalu v Grazu. Každé setkání s tímto pánem je pro mě darem, pokaždé je to zázrak.

Řadu let jste byla drasticky smluvně vázána k curyšské opeře. Nyní jste na volné noze? Přes dvakrát podanou výpověď jsme se přece jen našli, takže nyní dělám v Curychu za rok 25 představení, předtím jich bylo kolem sta. Je to pro mě ideální, protože mám přece jen určitou jistotu a zároveň dost času na jiné projekty. Termínové problémy zůstaly, ale relativně jich ubylo. I když – v Curychu mám smlouvu do roku 2012, ale domluvená data představení se mohou ještě třikrát změnit během jednoho roku. Máme totiž klidně i osmnáct premiér ročně. Takže si umíte představit možný zmatek v plánování.

Kolik jste kvůli tomu ztratila zajímavých nabídek? No, bylo toho skutečně hodně. Jen příklad: minulostí je ztráta minimálně pěti desek u Deutsche Grammophon s Gardinerem, nově jsem přišla o produkci Mozartovy La finta giardiniera s rolí Sandriny za řízení Reného Jacobse pro Harmonia Mundi. Je to daň, kterou platím za svoje rozhodnutí. Navíc rodinné štěstí je pro mě víc nežli kariéra.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.