pondělí, 24. květen 2004

Martina Janková přinesla velikonoční naději

Napsal(a) 

Martina Janková přinesla velikonoční naději Martina Janková přinesla velikonoční naději
Za deset let svého působení ve Švýcarsku si vydobyla sopranistka MARTINA JANKOVÁ v celé Evropě vysoký kredit a patří v hudební oblasti k tomu nejlepšímu, co dala naše země světu. Svědčí o tom nejen její aktuální písňový recitál, jenž vyšel na značce Philips Classics, ale hlavně spolupráce s dirigenty jako jsou John Eliot Gardiner, Nikolaus Harnoncourt nebo Marc Minkowski. Ve dnech 1. a 2. dubna se účastnila v pražském Rudolfinu společně s Českou filharmonií, Českým filharmonickým sborem, dirigentem Vladimirem Sinajským a barytonistou Detlefem Rothem provedení Brahmsova Německého requiem. Následující rozhovor kvůli závazkům paní Jankové předjímal koncerty.

Sopránový part v Německém requiem není sice příliš rozsáhlý, ale patří ke stěžejním okamžikům tohoto díla. Jak jej vnímáte? Nebudu jej zpívat poprvé. Toto Brahmsovo dílo jsem už dělala před dvěma lety v curyšské Tonhalle. Pro mě je to sice asi jen pět minut hudby, ale je to velmi těžké zpívání, protože musím držet "krokovou" linii, ale když nebudu příliš nervózní a podaří se mi to udržet na dechu, tak to bude pro mě koupel v krásných tónech duše. Jedná se vlastně o jednu větu ze závěru Janova evangelia 16,22. Je to před Getsemanskou scénou, kdy se Ježíš loučí se svými učedníky a snaží se jim vysvětlit, co nastane - ukřižování a znovuvzkříšení. Jelikož jsem věřící a zabývám se Biblí, tak si umím představit rozpoložení učedníků, kteří s ním strávili řadu let, snažili se pochopit jeho životní poslání a ještě neporozuměli jeho výroku, že "Já jsem ta cesta, život, pravda." On se jim snaží bolest, která je čeká, zmírnit. Hledá tedy obrazy k přiblížení toho, co nastane. Řekne jim to hlavní, že on musí odejít, aby pro ně připravil místo u Otce (Wie Lieblich sind Deine wohnungen ...) a pošle za sebe Ducha svatého, který je bude provázet. Říká, že je teď čeká doba smutku a zoufalství, ale potrvá jen krátkou dobu. Avšak radost (Und Eure Freude wird niemand von Euch nehmen ), která nás všechny čeká, bude mnohem větší a nikdo si ji nedovede představit. To je ono Brahmsovo Ihr habt nun Traurigkeit, aber.. . Úvodní linie mého vstupu vyjadřuje zoufalství, o kterém jsem hovořila, ale potom se celý charakter změní v naději - Ich will euch wiedersehen ... Brahms geniálně podtrhuje myšlenku, že radost, která nás očekává při setkání s naším Bohem, překoná všechny útrapy lidské existence. Dlouho jsem se divila, proč Brahms Kristova slova lásky a něhy určil sopránu. V těch slovech je však už jen nadosobní něha, milosrdenství, až svého druhu mateřkost. Snad chtěl Brahms sopránem vyjádřit něhu "otcovského mateřství", lásku Boha. Tento úsek skladby je snad nejláskyplnější, jaký v hudbě znám. Stejně silně mě pak oslovuje už jenom jedna část z Mendelssohnova Eliáše, kdy Eliáš ve své třetí árii zpívá, že všechno pomine, ale láska Boží zůstává.

Brahms byl tedy duchovně hluboce založeným člověkem? Když jenom vezmu scénu, kterou zpívám já a porovnám Brahmsovu verzi s textem v Bibli (přičemž jsem vycházela z protestantského Lutherova překladu), tak vyjádřil textem i hudbou přesně biblickou láskyplnou Boží oběť. Navíc si myslím, že pro Brahmse, tak jako pro nás, bylo toto novozákonní poselství živé, doba učedníků totiž vlastně neskončila. Takže velikonoční výzva "neztrácejte naději a víru", jež je obsažena i v Brahmsově Německém requiem, je zvláště v tomto čase velmi aktuální. Brahmsovi se toto Boží milosrdenství a láskyplnost podařilo geniálně vyjádřit. Proto si myslím, že Brahms nemohl nebýt duchovním člověkem, měl vlastní kontakt s Bohem a pochopil poselství, které hudebně zpracoval.

Německé requiem jistě patří k vaším nejbližším dílům? Jelikož jsem i v těch nejtěžších životních situacích zažila Boží lásku, tak velmi oceňuji skladby, které ji popisují. Brahms k nim rozhodně patří. Jsem šťastná, že mohu skrze hudbu zpívat o svých zkušenostech s Bohem, co jsem ve svém nitru zažila a předávat tuto zkušenost dál. Víte, v tomto případě jsou veškerá slova malá. Jedině hudba, tím jak není vázaná na slovo, může vstoupit do hloubi duše a předat nonverbální zkušenosti. Nikoliv hudební byznys, vlastní ego, ale poselství musí být na prvním místě.

Už jste někdy spolupracovala s Vasilijem Sinajským? Ne, vůbec ho neznám a jsem velice napjatá. Přála bych si, kdyby tu moji část dirigoval nepříliš hlučně a nepříliš pomalu. Je tak intimní, že ji cítím až písňově. Přirovnala bych to k matce, která ve svém láskyplném objetí dává svému dítěti pocit absolutního bezpečí. U romantických kusů mívají lidé skony k patosu a ten může zničit i nejkrásnější poselství.

Je to pravda, že vás Česká filharmonie pozvala k provedení Mahlerovy Čtvrté symfonie? V podstatě ano. John Eliot Gardiner mě pozval na svoje mahlerovské turné v říjnu tohoto roku s Českou filharmonií. Nejdřív navštívíme několik německých měst a 6. a 7. října zavítáme do Prahy. To je na rozdíl od Brahmse takové roztomilé biblické poselství, pohled dítěte, jak si představuje ráj.

Opouštíte stálé angažmá v curyšské opeře. Jaké tam teď bude vaše postavení? Léta v Curychu byla obdobím vlastního hledání a otevírání dveří, kam jsem chtěla vejít. Byl to boj s mojí tamější agenturou, boj o akceptaci agentury v divadle, o respektování mé divadelní práce v agentuře. Poslední dva roky tyto pozitivní boje kulminovaly. Nebylo to sice předem tak plánováno, ale podařil se mi husarský kousek. Moje smlouva skončí letos v červenci. Výpověď jsem však podala už před dvěma lety, protože mě to moc svazovalo a omezovalo v práci mimo operu. Musela jsem řadu krásných nabídek od skvělých dirigentů odmítnout. Navíc v Curychu jsem stále byla v jakémsi "čekacím" postavení. Pro můj vývoj důležité role stále nepřicházely. Naštěstí ředitel tohoto divadla Alexandr Pereira pochopil, že potřebuji k uměleckému životu a vývoji kromě opery i koncerty a písně. Mluvila jsem o tom například s kolegyní Vesselinou Kasarovou, a ta mě jednoznačně podpořila. Všechny hvězdy pěstují už kvůli hlasově hygienickým důvodům bohatou koncertní činnost. Na koncertě se totiž vyjeví všechny operní zlozvyky a člověk má možnost korekce, je to masáž. Nejlepším hlasovým cvičením, vokalízou, jsou právě různá Bachova, Mozartova a Haydnova oratoria a mše. Vyšperkované detaily pak mohu zpátky vrátit do opery. Pereira si vše rozmyslel a svou nabídkou kontraktu do roku 2007 mě překvapil. Budu dělat dvacet představení ročně a konečně budu zpívat role, které mě zajímají - Zuzanku, Aničku ve Falstaffovi, Zerlinu v nové produkci Dona Giovanniho a mimo Curych Marcellinu v Leonoře s Minkowským v příštím roce v Paříži, Celii s Harnoncourtem na Vídeňském festivalu a Lišku v Ženevě. Všechno to jsou role, na kterých mohu růst, dál se učit a mohu přijmout mnohem více koncertních nabídek. Musela jsem sice učinit několik kompromisů, které se pár let dotknou hlavně festivalu v Salcburku, neboť právě Don Giovanni zasahuje do mozartovských projektů 2006, ale jinak jsem spokojená. Je to prostě všechno otázka priorit. Teď se vše vykrystalizovalo - směr mé další cesty, projekty, časové možnosti a koneckonců i možnosti zpívat pro českou veřejnost více nežli v minulosti.

Zpíváte často barokní hudbu. Co je pro vás hlavní při její interpretaci? Pro větší hlas by byl pravděpodobně co se týká techniky a stylu rozdíl zpívat baroko a vídeňský klasicismus. Pro typ mého hlasu, což je typ třeba Barbary Bonney, je jedno, jestli zpívám v opeře nebo na koncertě, baroko nebo klasicismus. Rozdíl vidím spíše v dirigentech. V poslední době jsem dělala s Christiem, Harnoncourtem, Herreweghem, Minkowským, Boltonem, všichni jsou to svého druhu barokní specialisté a všichni frázují jinak. Je třeba pochopit určitého dirigenta a také pochopit specifika určité hudby. Neexistuje jednotná barokní interpretace. Vždyť se přece úplně jinak frázuje ve francouzském baroku nebo u Bacha. Pro zpěváka je nesmírně důležité být otevřený různým hudebních názorům... Jenom jeden příklad. Herreweghe klade veliký důraz na to, aby se hlas příliš nechvěl. Odmítá normální operní dechovou oporu a zpěvák musí dosáhnout úplného tělesného klidu a dech plyne tak pomalu jako byste meditoval. Tak se také musí tvořit tóny. Naopak Harnoncourt chce, aby i v klidu, který u staré hudby nepopírá, každý tón žil, aby měl obrovský výraz, vnitřní chvění a čím více pohybu a života je v každém tónu, tím víc se mu to líbí. Onen klid je spíše v neuvěřitelném pianu, do kterého vás nutí. Třeba vám jeho požadavky připadají až nelidské, ale z výsledku vám jde až mráz po zádech. Vlastně je jedno, jak hudbu vyjádříte, jakou zvolíte frázi, to hlavní je upřímnost, aby vycházela interpretace z nitra, aby výsledkem bylo poselství.

Na konci června budete zpívat v rámci festivalu Concentus moraviae v Třebíči a na programu budou málo známí původem čeští tvůrci, většinou emigranti jako Kalivoda, Koželuh, Voříšek, Dusík, Rösler-Rosetti. Těší vás takováto výzva? Rozhodně to považuji za pozitivní výzvu k tomu, abych poznala něco nového. Musím přiznat, že jsem tuto hudbu neznala a jsem překvapena úrovní písní těchto skladatelů. Navíc jsou mi blízcí už tím, že většinou jako komponisté-emigranti se museli vyrovnat s cizím jazykem v cizí zemi. Protože už žiji ve Švýcarsku deset let, tak se umím vžít do situace, kdy člověk ztrácí domácí půdu pod nohama a musí se prosadit v cizině s cizím jazykem a v cizí kultuře. A přes všechny překážky komponovali velmi dobrou hudbu. Moc se na to těším. "Emigrantka bude interpretovat díla emigrantů," stejně "postižených" mistrů. Navíc budu spolupracovat s Barbarou Maria Willi, také "emigrantkou", s kterou totálně souzním. Na hudbě je krásné, že se takovéto věci stávají nicotnými, je jedno, že já jsem Češka, ona Němka. Podívejte se na operu, při které může zpívat na jevišti třeba Švéd, Američan, Švýcar, Ital, Francouz, Němec, nezáleží odkud kdo je, ale všechny spojuje hudba. Všichni jsme z jedné krve, Boží děti.

Concentus moraviae se v druhé části tohoto roku převtělí do mezinárodního projektu České sny. Bude váš program také jeho součástí? Ano. Plánujeme Švýcarsko a sondujeme Holandsko a další země.

Poměrně nedávno vám vyšel recitál s kytarou a s hudbou vídeňských klasiků na prestižní značce Philips Classics, sice zatím jen ve Švýcarsku, ale prý jsou v jednání další teritoria. Připravujete další nahrávací projekt? Na podzim nahraji pro stejnou značku opět písňové album, tentokrát ovšem s klavírem. Budou tam Dvořákovy Biblické a Milostné písně, Straussovy Mädchenblumen Lieder a Musorgského Dětská světnička. Je to vlastně výpověď mé duše, vývoj života - od dětství až po závěr, kdy se člověk připravuje na přechod do jiné dimenze života.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 700

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.