pátek, 13. listopad 2020

Martin Rudovský: Jsme jedinečná „továrna“ na hudbu

Napsal(a) 

Martin Rudovský, foto Jan Slavík Martin Rudovskýfoto: Jan Slavík

Martin Rudovský je dramaturgem Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK už sedmým rokem. Náš rozhovor, jehož podobu „dirigovala“ opatření spojená s koronavirem, začínáme otázkou předchozího zpovídaného – dramaturga opery pražského Národního divadla – Ondreje Hučína.

Operní a symfonický svět lze srovnávat jistě jen do určité míry. Nicméně – FOK má jako jedno z největších pražských orchestrálních těles možnost působit v prostředí poměrně velké umělecké konkurence. O tu obě pražské operní scény, Opera ND a Státní opera, v důsledku jejich fúze přišly. Když se tak před osmi devíti lety dělo, nikdo ze zodpovědných si tuto otázku nekladl. Přitom ty nejslavnější éry obou pražských oper jsou vždycky obdobími, kdy tu právě ona konkurence byla. Ptám se pro inspiraci: jak funguje umělecká konkurence mezi velkými pražskými orchestry? Je jedinečnost, specifičnost jednotlivých orchestrů (zejména ČF a FOK) daná už institucionálně jimi samotnými, jejich tradicí, veřejným očekáváním, nebo se vždy do jisté míry mění spolu s povahou, zaměřením a vizemi jejich vedení (ředitelů, šéfdirigentů, dramaturgů)? Jsem hluboce zapuštěn v FOK, takže ani nebudu předstírat objektivitu své odpovědi... Její limity jsou dané zejména citovým vztahem a jeho asymetričností. Tedy osobně vnímám konkurenci mezi pěti pražskými symfonickými orchestry jako velmi zdravou, dynamizující, inspirující, ze které těží pražský posluchač: skoro každý večer může jít na kvalitní symfonický koncert. V takovém prostředí se musí dramaturg co ohánět, aby přicházel s něčím novým, zajímavým, vždy kvalitním. Pozice FOK je definovaná zvenku – například sálem, rozpočtem, dramaturgií ostatních „hráčů v poli“, ale samozřejmě že máme i „vnitřní“ možnosti, přičemž se vždy v čase nejistoty díváme do naší zřizovací listiny, kde máme za úkol podporu mladých českých umělců a hudební vzdělávání pražského publika. A toho se držíme. Stejně jako naší původní zkratky FOK, která nás předurčuje k univerzálnosti, otevřenosti, objevování. Navíc máme k orchestru světadíl komorních a edukačních řad, tedy další mnohost příležitostí k roztáčení našeho objevitelského motoru. Troufám si říci, že v součtu všech zmíněných aktivit jsme jedinečná „továrna“ na hudbu. Ovšem musíme být v neustálé pohotovosti, neboť první den, kdy bychom si mysleli, že „máme své jisté“, by byl den poslední.


„Dramaturg má mít silnou vůli a tah na bránu,
zároveň však cit pro to, kdy ustoupit,
kdy více naslouchat ostatním.“


Jak moc – jako dramaturg – máte ve FOKu volné ruce, respektive kdo všechno se na skladbě koncertů podílí, případně kdo má poslední slovo? Správná otázka! Přicházím s nápady, oslovuji umělce, ale zároveň musím naslouchat svému okolí: dirigentům v případě orchestrálních koncertů, vedoucím ansámblů, umělecké radě, kolegům z managementu, posluchačům… ti všichni tvoří žádoucí korektiv, neboť nejhorší je dramaturg, s nadsázkou řečeno, utržený z řetězu, což znám z vlastní zkušenosti. To nikdy nedopadá úplně dobře. Čili i všechny projekty, uvedené v předchozí odpovědi, měly svého partnera v diskuzi. Řekněme, že jde tu více, tu méně o kolektivní dílo, kde mám důležité slovo, hlavně při zrodu. A také nesu díl odpovědnosti za výsledek.

Jaké vlastnosti by měl mít dramaturg – případně: co by měl umět v sobě potlačit? Opět mohu soudit jen podle toho, co zažívám v sobě: jsou to trochu vlastnosti z pohádky o Královně Koloběžce První, tedy oblečená – neoblečená, obutá – neobutá atd. Když to aplikuji na dramaturga: má mít silnou vůli a tah na bránu, zároveň však cit pro to, kdy ustoupit, kdy více naslouchat ostatním. Také si myslím, že by v sobě měl mít objevitelský neklid a zároveň pokornou trpělivost… bez protipólu pak: otevřené srdce a otevřenou hlavu k přijímání nových podnětů, až světů.

Ovlivnily nějak opatření stran koronaviru následující sezonu? Anebo i způsob myšlení dramaturgovo ve FOKu stran přístupu k podobám koncertů? To se ještě ukáže. Zatím se bohudíky zdá, že by se mohl „podzim“, a tedy i celá příští sezona, rozběhnout, jak má. (Rozhovor vznikl před tzv. nouzovým stavem a opětným omezením kultury – red.) Samozřejmě je mnoho zrušených koncertů, přičemž dva – jeden podvečer ve Viole a klavírní recitál Marie João Pires s Lilit Grigoryan – se přesunou už do sezony 2020/2021. Všichni ostatní „padlí“ doplní sezonu 2021/2022, která je tak nečekaně téměř hotová. A co se týká nových – „koronavirových forem“, spíše se ukazuje, že nejlepší, neboť nejintenzivnější, nejlidštější jsou ty formy staré; formy živých setkání. Prožil jsem to na vlastní kůži při streamovaných besedách FOK On. Začínali jsme v polovině dubna v rouškách a zcela bez diváků a končili bez roušek naproti rozjasněným tvářím nadšeného publika. Ten rozdíl je doslova nebetyčný! Čili ano, víme, jak lze posvátnou podobu koncertů zredukovat či jinak upravit, ale je potřeba stále myslet na značné limity přebujelého on-line světa.


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII XI/2020.

Veronika Lucassen

Hudební dramaturg pořadu Mozaika na Českém rozhlasu Vltava, moderátorka Nočního mikrofora na Českém rozhlasu Dvojka, lektorka edukačních programů v České filharmonii.

Související položky (podle značky)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.