Martin Kasík: Každá svoboda musí být propojena s odpovědností

Svatováclavský hudební festival uvede na konci příštího týdne (20. 9.) recitál frenštátského rodáka, klavíristy Martina Kasíka. Jeho duchovně laděný recitál má své těžiště v závěrečné skladbě – Brahmsových šesti klavírních kusech, které jsou podle něj „lidsky hlubokou kontemplací“. Brahmsovo dílo uvozují jeho velké vzory v podobě Bachových a Beethovenových skladeb.

Smyslem Svatováclavského hudebního festivalu je obohacovat kulturně-společenské dění v Moravskoslezském kraji tím, že přiváží špičkové interprety i do těch nejmenších obcí. Navíc v původně silně komunistickém regionu vybudoval největší festival duchovní hudby a tzv. staré hudby v ČR. Není to samozřejmě ale pouze SHF, který se zasazuje o stále vzrůstající kulturní úroveň regionu. Mohl byste zhodnotit z jedné strany jako rodák z Frenštátu pod Radhoštěm a navíc absolvent Janáčkovy konzervatoře v Ostravě, z druhé strany jako celosvětově uznávaný pianista a pedagog, v čem se podle vás zásadně změnilo a dále mění kulturní ovzduší kraje? Měl jsem už od svých studií v Ostravě dojem, že je zde hlad po kultuře, navíc s příchodem nové porevoluční generace začaly vznikat a realizovat se zcela nové myšlenky – SHF je zářným příkladem. Je to vždy iniciativa jednoho nebo pár lidí, kteří svým nadšením a mnohdy i sebeobětováním dají vzniknout velkým věcem. Navíc Ostrava má výhodu v tom, že stojí mimo tradiční rivalitu Praha– Brno a může si vytvářet vlastní originální prostředí bez potřeby neustálého srovnávání. Není náhodou, že právě zde mnohdy vznikají nejpůvodnější a nejkvalitnější produkce.

Více jak deset let jste prezidentem Společnosti Fryderyka Chopina, uměleckým ředitelem a dramaturgem Chopinova festivalu a Mezinárodní klavírní soutěže Fryderyka Chopina v Mariánských Lázních. Před několika dny skončil 60. ročník vašeho festivalu – jak dlouho jako jeho dramaturg chystáte program, jakým způsobem vybíráte a na co se obvykle těšíte? Vybírám a plánuji rok až dva dopředu. „Chopinisté“ jsou taková malá-velká hudební rodina, takřka sekta, která funguje celosvětově – existují desítky chopinovských společností po celém světě, které o sobě vědí a spolupracují. Nejvíce se pochopitelně těším na koncerty klavírních mistrů – letos jsme přivítali mimo jiné dvě hvězdy klavírního nebe, vítěze Chopinovy soutěže ve Varšavě Dang Thai Sona a Kevina Kennera.

 , foto archiv MK

V Ostravě se představíte v sólovém recitálu s pozoruhodným programem Bach–Beethoven–Mendelssohn–Brahms. Mohl byste více přiblížit, jakým způsobem jste vybíral tento program? Chtěl jsem, aby měl recitál vzhledem k zaměření festivalu duchovní rozměr – proto výběr skladeb je spíš laděný komorně, s těžištěm v závěrečné skladbě – Brahmsových šesti klavírních kusech, které jsou lidsky hlubokou kontemplací. Brahms měl své velké vzory v Bachovi a Beethovenovi, kteří jsou zde zastoupeni slavnými skladbami – Francouzskou suitou E dur, resp. „Měsíční“ sonátou. Písně beze slov Felixe Mendelssohna-Bartholdyho jsou určitou odlehčenou vsuvkou, která ale současně tvoří předěl mezi goetheovským „Sturm und Drang“ Beethovenovy sonáty a Brahmsovou klasicko–romantickou syntézou.

Společně s moravskoslezskými rodáky klarinetistou Igorem Františákem a violoncellistou Petrem Prausem jste vydali oceňované CD Brahmsových klarinetových sonát a tria (nahráno živě v roce 2015; 2017 – Tip Harmonie a Tip Editora). Mohli jsme se již několikrát přesvědčit, že vás všechny spojuje láska k inteligentní komorní hře a radost z emocionální komunikace během ní. Dalo by se toto muzikantské souznění více popsat pro ty, kteří neměli šanci tuto energii poznat? Radost ze společného muzicírování je asi ta největší, kterou hudebník může zažít. Jsou to vzácné okamžiky souznění, které nastávají, jsou-li muzikanti „na jedné vlně“, nebo mají-li dobrou vůli tu „vlnu“ najít. Jsem rád, že se nám to s Igorem a Petrem podařilo a daří. Je to jako dobré manželství – ani jeden netouží po dominanci, ale jeden druhému naslouchá, ochotně vede, nebo se nechává vést, předvídá, co druhý udělá, a třeba ho i trochu provokuje, reaguje na momentální situaci, improvizuje…

Letošní ročník festivalu se nese v duchu oslav třiceti let svobody. Co pro vás znamená svoboda – ať už osobní, politická, nebo umělecká? Mám to štěstí, že jsem ještě zažil období „reálného socialismu“ a pak toho ohromného uvolnění po roce 1989. Mám tedy příležitost porovnat a ocenit mimořádnost naší doby. Přes všechny politické a jiné problémy jsem osudu vděčný, že žiju právě teď. Každá svoboda, tu uměleckou a osobní nevyjímaje, musí být samozřejmě propojena s odpovědností, bez níž se stává svévolí. A tak se jako interpret snažím sloužit dílu, které hraju.

Autorka je editorka SHF.

Sdílet článek: