pondělí, 27. duben 2020

Martin Daněk: Od Malajsie po Island

Napsal(a) 

Martin Daněk, foto Ivan Malý Martin Daněkfoto: Ivan Malý

Hobojista Martin Daněk již deset let žije v zahraničí. Na Česko však nezanevřel, koncertuje tady rád a do povědomí krajanů se ještě víc dostal po svém loňském triumfu na Pražském jaru. Zdaleka to ale není jen toto vítězství, kterým by byl mladý umělec zajímavý. Všestranný hráč, který již působil v mnoha zemích, dnes s nadhledem dovede komentovat svou dosavadní cestu, a také se objektivně zamyslet nad tím, co mu na české hudební scéně chybí.

Už dlouhou dobu působíš v zahraničí. Proč jsi vlastně odešel? Bylo toho víc. Do zahraničí jsem chtěl vždycky, viděl jsem to i v rodině. Táta hodně cestoval, děda emigroval do Vídně. Když jsem pak jezdil na kurzy nebo s mládežnickými orchestry, začal jsem vnímat, že bych rád měl i jiné impulzy, inspiraci. Pak jsem se rozhodoval kde a když jsem si uvědomil, že mnozí dobří hobojisté jsou z Berlína, zdálo se mi toto město jako dobrá volba. Také mě inspiroval Vilém Veverka, který tam studoval. On byl vlastně takový průkopník, nejen mezi hobojisty; nepotkal jsem zas tolik Čechů, kteří by v zahraničí studovali. Napoprvé mi to ale v Berlíně nevyšlo, dostal jsem se až na druhý pokus, když mě můj tamní profesor připravil. A i tak to bylo štěstí, hlásí se i osmdesát hobojistů na jedno místo. To pak ale člověka i žene, cítí tlak, konkurenci. V Česku nám to trochu chybí.

Můžeš trochu shrnout, kde všude jsi již působil? Působil jsem již opravdu na mnoha místech, od Islandu až po Malajsii a všude to funguje vlastně velmi podobně. Já mám rád, když, tak jako třeba ve Švýcarsku, kde žiji teď, má orchestr mezinárodní obsazení. To v Česku moc není a myslím, že právě pro umění a hudbu je to přínosné, dává to všemu tvořivou energii. Úroveň jde všude nahoru, kromě několika špičkových orchestrů je teď tělesa skutečně těžké srovnávat. V jednom orchestru může být dobrý hráč na jeden nástroj, v druhém na jiný. Obecně je asi důležité zázemí, podmínky, atmosféra. A především pracovní nasazení a profesionální přístup.

Mají orchestry v dnešní době globalizace ještě nějaké osobité rysy? Orchestry mají možnost si vybírat. Takže v konečném důsledku si vyberou někoho, kdo se k jejich stylu hodí. Proto konkurzy často trvají celé roky. I když jsou tedy všichni odjinud, je časté, že například studovali ve stejném místě, u stejného profesora a mají tak podobný tón. Hudební představa je v jednotlivých tělesech velmi přesná. Například v opeře v Curychu je skutečně jednotný názor na zvuk, artikulování nebo dynamiku, který každý musí respektovat a všichni noví hráči se tomu musí přizpůsobit. Je ale náročné, než se něco takového vytvoří a také je těžké to udržet. Jednou jeden slavný dirigent řekl, že trvá roky tuto jednotnou ideu naplnit, ale pouze týden na to ji zapomenout. Pro mě je vlastně obecně jednodušší hrát, když tam tato dohodnutá představa je. Není to pak chaos.

, foto Ivan Malý foto: Ivan Malý

V čem se česká hudební scéna liší od té zahraniční? Myslím, že v zahraničí se často jde více do hloubky a do detailu věci. V Česku mám pocit, že rádi sázíme na náš talent, který je jistě veliký, ale neměli bychom spoléhat jen na něj. Dělat hudbu po všech stránkách určitě umíme, ale je potřebné to posouvat. Ano, talentu je tady skutečně hodně, i když si to vezmeme třeba historicky, jenže to je možná právě ten problém. Například na soutěžích mám pocit, že je vidět národnosti, které jsou oproti nám napřed. Mají jakousi čerstvou sílu. My jsme svou tradicí trochu zpohodlněli.

Dotkněme se ještě Pražského jara. Soutěže ses zúčastnil dvakrát. Postřehnul jsi nějaké změny v jejím charakteru, průběhu…? Změnu jsem viděl sám za sebe. Když jsem přijel poprvé, nebyl jsem tak připraven jako vloni. A obecně jsem to vnímal hodně jinak. Změnila se také organizace, a ze všech soutěží, na nichž jsem byl, mi toto Pražské jaro opravdu připadalo výjimečné, i co se týče atmosféry. Ono je to vždy napětí, nikdo neví, co se stane, ale tady to bylo i díky porotcům opravdu příjemné. Porota je důležitá, sice totiž na pódiu hraji něco, co mám rád, ale hraji to v tu chvíli pro ně. Lehce se řekne „hrej a užívej si to“, na soutěžích to je jiné.

Jsou i u hoboje, tak jako u houslí nebo klavíru, „hity“? Jak je vlastně hoboj oproti jiným nástrojům vnímán? Publikum má svoje šlágry, které chce slyšet a je to tak správně. Jistě je toho u houslí a klavíru hodně, ale i hoboj má pár sonát, které se hrají pořád. Hledám tedy další věci, v poslední době jsem se věnoval i skladbám, které původně pro hoboj napsány nebyly. Zejména je to přirozené ve skladbách z období baroka, ty byly z hlediska obsazení psány univerzálněji. Hoboj se technicky vyvinul tak, že na něj dnes tyto skladby již lze zahrát. Obecně si myslím, že u hoboje posluchači velmi ocení, že má zvuk, jež k nim promlouvá. No a co se týče spoluhráčů, ti mají vůči hoboji velké strpení (úsměv).

Toto je pouze ukázka, kompletní rozhovor čtěte v Harmonii 4/20, kterou jsme pro Vás mimořádně zpřístupnili zdarma.

Lucia Maloveská

K hudbě, umění i psaní nejrůznějších textů inklinovala již od mala. Vystudovala gymnázium a posléze klavír na Konzervatoři Jána Levoslava Bellu v Banské Bystrici. Momentálně studuje hudební teorii na magisterském stupni studia pražské HAMU, své vzdělání rozšířila i v rámci studijního pobytu na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. Ve svém zkoumání se ze všeho nejvíc soustředí na tvorbu slovenských skladatelů a také na racionální kompoziční postupy. Jako hudební recenzentka spolupracuje a spolupracovala s hudebními portály a periodiky jak v Česku, tak i na Slovensku. Příležitostně se věnuje divadlu a literatuře, zkušenosti sbírá i jako organizátor a dramaturg různých hudebních událostí.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.