Martin Ballý, osobnost non plus ultra

Martin Ballý je klavírista a pedagog. Než mu operace ruky znemožnila aktivně vystupovat, byl vyhledávaným interpretem a členem komorního souboru Ars trio. Supraphon právě vydává trojalbum jeho archivních nahrávek, jak sólových, tak pořízených s tímto souborem.

Martin Ballý je neotřelou, ba občas výstřední osobností, s nekonformními názory a laskavým přístupem ke svým žákům. Špičkoví čeští pianisté Jan Bartoš a Miroslav Sekera často zmiňují, jak jejich umělecké zrání ovlivnil právě Martin Ballý. A nesmíme zapomenout ani na klavíristy Pavla Voráčka, Kryštofa Pobořila či dirigenty Jiřího Rožně a Marka Šedivého. Také oni u Martina Ballýho studovali. Ballý zanechal hlubokou stopu i na poli interpretačního umění. Nejen jako sólista, ale i jako člen Ars tria, které hrálo ve složení Dana Vlachová (housle), Jan Páleníček (violoncello) a Martin Ballý (klavír). Nedávno objevené nahrávky nedávno vyšly na trojalbu Supraphonu, které zachycuje jak výkony Ars tria, tak uměleckou výpověď Martina Ballýho jako sólisty. Nahrávky byly pořízeny mezi lety 1980 a 1992.

Pracovna Martina Ballýho na Gymnáziu a Hudební škole hlavního města Prahy zaujme hned po vkročení. Středu místnosti dominují dva Steinwaye, na stěnách nenajdete volné místo – visí tu obrazy Jana Baucha, Františka Grosse, Vladimíra Boudníka, grafiky Oldřicha Kulhánka, Vladimíra Suchánka, fotografie oblíbených umělců. Ta malá galerie odráží osobnost člověka, který ji vytvořil. Složitou, pokornou, zajímavou… Původně jsem s panem profesorem chtěla mluvit hlavně o novém CD, ale během více než dvou hodin jsme stačili probrat témat mnohem víc. Záznam jeho názorů a vzpomínek se ovšem natolik vzpírá klasickému rozhovoru, že jsme volili koláž jeho slov, která lépe vystihuje jeho osobnost.

„Ty nahrávky nejsou špatné“

Jak vznikl nápad na vydání trojalba s téměř tříapůlhodinovou stopáží, které kromě nahrávek Ars tria obsahuje i sólové výkony Martina Ballýho? „Přišel za mnou klavírista Jan Bartoš, můj bývalý žák, a nabídl mi, že budeme poslouchat nahrávky, které tak porůznu našel v archivech. Nebyl jsem z toho nápadu nadšený, protože jsem si za ta léta vytvořil názor, že jsem toho zase tak moc a v takové kvalitě neuhrál. Ale jak tak posloucháme, dostavil se menší šok. Ono to nebylo špatné. Najednou na mě padl smutek. A víte proč? Uvědomil jsem si, že to vzrušení z živého vystoupení na pódiu mi poslední léta chybělo.“

Poslední koncert Ars tria se uskutečnil v roce 1992 v Bruselu, Martin Ballý vzpomíná na krásný a přátelský rozchod. I po operaci ruky občas hrál s violistou Petrem Vernerem, měl však podmínku, že nevystoupí v Praze, aby ho neslyšeli žáci, kteří ho znali jako „docela slušného“ klavíristu. „Když jsem onemocněl s rukou, musel jsem přestat hrát, ale pámbu mi poslal báječné žáky. V učení jsem se vyřádil.“

Trojalbum zachycuje vedle komorní hry i vynikající sólové výkony klavíristy: Janáčkovu sonátu 1. X. 1905 „Z ulice“, Martinů Ritornely, Páleníčkovy Variace na chorálové téma ze 17. století pro violoncello a klavír a Osm preludií, op. 30, z roku 1956 Miloslava Kabeláče. Nastudování této skladby je pro Martina Ballýho nezapomenutelné: „Kabeláče považuji za našeho největšího skladatele 20. století, hned po Bohuslavu Martinů. Žil ovšem v totální izolaci, odstavený komunistickým režimem, opuštěný a zneuznaný, přesto ve světě slavný…  Mé profesorce Erně Grünfeldové to bylo fuk, řekla, nastuduješ jeho Preludia a pojedeme mu to zahrát. To byla pro mě velká lekce. Byl jsem mladý a jako všichni mladí umělci jsem si myslel, že mu z toho udělám ještě lepší hudbu. Tu jeho hudební eruptivnost jsem chtěl mnohem víc povýšit, a najednou slyším, jak mě suše napomíná: ,Prosím vás, držte se toho textu. Není třeba nic přidávat.‘ To byla velká lekce.“

Osobní vzpomínku má Martin Ballý i na provedení Martinů Ritornelů: „Jeden z mých posledních recitálů byl v Poličce. Vylezl jsem na věž, rozhlédl jsem se, ukápla mi slza, zašel jsem na hřbitov, kde mi ukápla další slza, no a večer jsem toho Martinů úplně pokazil. To nemá být! Nikdy nemá člověk hrát v dojetí. Jak říkají herci – dojaté má být publikum, ne herec.“


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII VII/2023.

Sdílet článek: