sobota, 3. duben 2021

Mark Wigglesworth: Když hledáte dostatečně dlouho, to správné slovo vždycky nakonec najdete

Napsal(a) 

Mark Wigglesworth, foto Benjamin Ealovega Mark Wigglesworthfoto: Benjamin Ealovega

Má pověst zarputilého, pečlivého až pedantského dirigenta, ale klidný pozorovatel v něm záhy odhalí velkou oddanost své profesi. Rád o ní přemýšlí a inteligentně o ní píše. Mark Wigglesworth by měl být jednou z osobností Pražského jara. Pokud podmínky povolí, bude dirigovat Českou filharmonii v Prokofjevově Sedmé symfonii a ve Stravinského oratoriu Oedipus Rex.

Ve své knize The Silent Musician píšete: „Jedním z důležitých předpokladů úspěchu je schopnost riskovat selhání. Bezpečná hra může být vlastně v určitém ohledu nebezpečná. Je jednodušší plavat na tom hlubším konci bazénu.“ Vybavujete si důležité momenty ve svém životě, kdy jste riskoval selhání? Zpětně ano, ale tehdy jsem si to neuvědomoval. Když riskujete, většinou o tom v danou chvíli nevíte. A právě to je pravděpodobně jádrem úspěchu. Pokud jste si vědomá toho, že riskujete, svazuje vás strach, očekávání. Ale je důležité naučit se být otevřený té možnosti selhání. Což není tak úplně totéž jako vědomě chodit do rizika. Moje kariéra začala soutěží a jsem přesvědčený, že jsem si v ní počínal dobře, protože jsem byl hodně mladý a naivní.

A stalo se vám někdy, že jste riskoval selhání a opravdu jste selhal? Určitě. Myslím, že bych zpětně znovu nekývl na nabídky spolupráce s některými orchestry. Ne všechno se povedlo, ať už proto, že jsem tenkrát nebyl dost zkušený, nebo prostě ne na správném místě. Nedokázal jsem vést vztahy tak, aby fungovaly. Nebudu zmiňovat, které konkrétní orchestry to byly, ale když začínáte, je zkrátka těžké odmítnout některé nabídky. Postupně jsem se to naučil, ačkoliv teď už zase říkám skoro na všechno ano, protože ve svém věku už nemám co ztratit. (smích)

Jak se vůbec přihodilo, že jste začal psát o hudbě? Pro nás hudební novináře to není vždycky snadné popsat dobře zvuk, zároveň nebýt příliš popisný nebo subjektivní, vystihnout podstatu… Ale zdá se, že vám se o hudbě píše velice příjemně. Líbí se mi, že mám při psaní čas dostat se k jádru věci. Úplně chápu, že novináři se mnohdy u psaní o hudbě zapotí. Moje matka byla novinářka, takže vím, jaké to je, psát pod časovým tlakem. Ale já jsem měl na psaní své knížky spoustu času a užíval jsem si to řemeslné opracování každé věty až do tvaru, ve kterém jsem ji chtěl mít. Dirigování není jen o vaší vlastní vizi, je to vize všech zúčastněných, a tu se snažíte vtělit do něčeho jednotného. U psaní jsem jenom já sám. Jsem to pouze já, kdo vytváří výsledek. Což je zavazující a náročné. Ale když hledáte dostatečně dlouho, to správné slovo vždycky nakonec najdete.

, foto Sim Canetty-Clarke foto: Sim Canetty-Clarke

Je nějaká otázka, na kterou jste nenašel odpověď? Myslím, že jde o balanc mezi egem dirigenta, orchestru a skladatele. Jakýsi druh tří eg. A když říkám ego, nemyslím to ve špatném slova smyslu.

Něco jako nejsvětější trojice. Ano! (smích) Vždycky musí být v perfektní vyváženosti. Ale na rozdíl od nejsvětější trojice se poměr sil těchto tří eg mění s každým orchestrem, s každým skladatelem. A každým dnem.

Mám tu ještě jednu citaci z vaší knihy: „Posaďte vedle sebe do orchestru stovku hráčů z různých zemí a jejich národní charakter se vždycky projeví se všemi stereotypy dané země. Je to samozřejmě generalizace, ale většinou si nemůžu nevšimnout pracovní morálky Japonců, jemnosti a zdvořilosti Italů, vášně Maďarů, efektivity Američanů, týmovosti Holanďanů atd.“ Dirigoval jste někdy české hudebníky? Ne a nemůžu se dočkat! Potkal jsem některé české muzikanty a sólisty. Ale moc se těším na Českou filharmonii. A na bližší setkání se středoevropskou kulturou. Vaše hudba je opravdu… chce se mi říct vášnivá, ale to není správné slovo, zavání to Středomořím. Mám na mysli větší hloubku. Je to něco víc elementárního, upřímného, něco, co vychází z jádra. To cítím z české hudby a českých muzikantů.

Jednou jste řekl, že jste většinou víc nervózní během zkoušky než při koncertě. Jak to? Na zkoušce panuje spousta různých názorů na to, jak by měla probíhat, a dirigent je pod jejich tlakem. Je tu větší nebezpečí, že něco pokazí. A když říkám „něco“, nemám na mysli hudbu, ale způsob, kterým se snažíte spojit lidi dohromady, sjednotit je skrze hudbu. A zatímco ke koncertu mají všichni muzikanti velice podobný přístup – prostě jdou ukázat lidem to, co si připravili –, ke zkoušce má každý muzikant přístup jiný. A proto si zkoušení užívám ze všeho nejmíň, pořád mě trochu stresuje. Víte co, je tolik možností, jak vést zkoušku. Představte si, že máte konkrétní pasáž, která muzikantům nejde. A teď – jak ji zlepšit? Zlepší se sama? Mají špatný den a je rozumnější to teď nechat být? Nebo naopak potřebují nabít energií? Nezhorší se to naopak mou snahou a opakováním? A jakmile něco z toho zvolíte blbě, odnesou to vaše vztahy s muzikanty, jejich důvěra ve vás. Zatímco na koncertě nejsou naše vztahy to hlavní. Koncert je celý o hudbě.

Dobře, pojďme k letošnímu Pražskému jaru. Covidová situace u nás je všelijaká, ale zatím není nic zrušeno. Takže pokud přijedete – dokážete si představit, že byste dirigoval Stravinského oratorium Oedipus Rex v angličtině? Nebo dokonce v češtině? Ne. Tohle musí být v latině. Stravinskij si ji vybral proto, že chtěl vystavět univerzální příběh, a bylo mu jasné, že kdyby ho vyprávěl v jednom vybraném jazyce, tu univerzálnost by oslabil. Díky latině je poselství téhle skladby stejně blízko – nebo daleko, chcete-li – ke každému z nás. A co je zajímavé, Stravinskij tady záměrně nezhudebnil latinu správně, co se akcentů týče. Nebyla to ignorace, ale záměr. Chtěl, aby text sloužil hudbě.


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII IV/2021.

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se několik dobrodružných let učila, jak hudbu slyšet a jak o ní psát.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.