Marilyn je symbolem i obětí „amerického snu“

Americká sopranistka Laura Aikin se řadí k nejdynamičtějším zpěvačkám naší doby. Má rozsah přes tři oktávy a repertoár osmačtyřicetileté umělkyně zahrnuje skladby nejrůznějších stylů, od baroka po soudobou operu. Zpívala na předních evropských operních scénách – v německé Státní opeře v Berlíně, bavorské Statní opeře v Mnichově, drážďanské Semperoper, vídeňské Státní opeře, salcburském festivalu a bruselské scéně La Monnaie; ve Švýcarsku zpívala na operních scénách v Curychu a v Basileji, vystoupila také na barcelonské scéně Liceu, v amsterodamské De Nederlandse Opera, v Paříži jak v divadle Châtelet, tak v opeře v Bastille, dále v milánské La Scale, v Teatro San Carlo v Neapoli a na anglické scéně Glyndebourne. V USA účinkovala na operních scénách Chicago Lyric, Santa Fe, San Francisco a v newyorské Metropolitní opeře. Jako koncertní zpěvačka se představila na celé řadě evropských festivalů, jak se světoznámými filharmoniky (jmenujme alespoň berlínské, vídeňské, izraelské a londýnské), tak se specializovanými orchestry jako například Ensemble Intercontemporain, Les Arts Florissants, Mozarteum a Concentus Musicus.

Tento měsíc zpívá v amsterodamské opeře hlavní roli ve Waiting for Miss Monroe, první opeře o legendární americké herečce, kterou složil třiačtyřicetiletý Holanďan Robin de Raaf; skladatel má za sebou již objednávky pro Boston Symphony Orchestra a dlouhodobě spolupracuje se známým hudebním střediskem v Tanglewoodu.

Po studiích v USA a Německu jste působila několik let v Berlíně, řadu let však žijete poblíž Milána s manželem, který je Ital a s vašimi dvěma dětmi. Považujete se za světoobčanku? Mým domovem je teď Evropa, obzvlášť Itálie a Německo – miluji kulturní diverzitu Evropy. Žít ve Státech bych si už nedovedla představit, ale srdcem jsem samozřejmě stále Američanka! Jsem soutěživá, což je údajně velmi americký rys povahy; jsem také velmi otevřená a dovedu se s lidmi rychle spřátelit. Samozřejmě nesouhlasím vždy s tím, co se ve světě považuje za americkou politiku, anebo s tím, co se prezentuje jako něco „amerického“ v televizi. Škoda, že každý Američan nebo Američanka nemohou strávit delší dobu v zahraničí, aby pochopili dopad, který naše kultura ve světě má, a také zodpovědnost, kterou to s sebou přináší. Ale to by se asi mohlo říci o každé národnosti. Dnes – v době, kdy je svět stále menší – je nejdůležitější vyhnout se stereotypům a nebýt vůči druhým zaujatý.

Kdy lidé kolem vás poznali, že máte mimořádný hlas? V patnácti letech. Už předtím jsem věděla, že umím zpívat, ale nechávala jsem si to pro sebe; z mých sester totiž dvě dobře zpívaly. Jako školačka jsem hrávala na eufonium. Tomu se všichni smáli, ale já jsem zpívala do nástroje a cvičila si dechovou kontrolu už dlouho předtím, než jsem poprvé zazpívala tříčárkované C. Když jsem to C konečně pustila, na střední škole při předzpívání na roli v muzikálu, můj život se úplně změnil. Nejenže se zjistilo, že mám talent, měla jsem prostě schopnost, o které jsem ani já sama nevěděla, odkud pochází. Trvalo samozřejmě léta tuto schopnost vyvinout, vyškolit se a naučit se disciplíně, kterou život zpěvačky vyžaduje, ale já jsem studovala a tvrdě pracovala velice ráda – až mne museli krotit!

Poprvé jste prorazila v Berlíně. Co vás tam zaujalo nejvíc? Práce v souboru Deutsche Staatsoper byla pro mne ideálním přechodem ze studentského období do plně profesionální kariéry. Ráda jsem zkoušela nějakou roli během dne, pak zpívala něco jiného večer, a příští den třeba zkoušela zase jinou roli. Vždy jsem tehdy mívala dobrou náladu, vždy jsme se s kolegy dobře bavili – byli jsme taková velká rodina. První léta ve Státní opeře patří mezi nejšťastnější v mém životě a zůstanu navždy vděčná Danielu Barenboimovi a Georgi Quanderovi za to, že mi je umožnili!

Renomé jste si vytvořila v koloraturních rolích jako Královna noci, Olympia a Zerbinetta. Na mnoha předních operních scénách jste však zpívala také Lulu (Berlín, Curych, Paříž, milánská La Scala a další). Lulu je podle vašeho doznání vaše nejoblíbenější role, ale mezi ní a třeba Královnou noci je opravdu velký rozdíl! Je těžké dobře zpívat tyto velmi odlišné role? Za Lulu jsem velice vděčná. Byla to taková moje spasitelka. Kdybych měla zpívat jen méně dramatické koloraturní role, asi bych se pomátla, i když to byla zábava! Mám opravdu dramatický instinkt – zrovna tak ráda hraji jako zpívám. Role Lulu mi dala něco, do čeho jsem se mohla pořádně zakousnout, po všech těch letech, kdy jsem zpívala z emocionálního a intelektuálního hlediska většinou méně podstatné role.

V současné době jsou dramatické všechny role, které zpívám. Po pěvecké stránce jsou pro mne stejné – hlas mám jeden a zpívám jím veškerý svůj repertoár. Moje technika mi umožňuje interpretovat nejrůznější vokální literaturu a moje školení mě připravilo pro různé styly. Proto pro mne neexistují stinné stránky věci nebo překážky – jen nové postavy a nové výzvy. Tak jak můj hlas zraje, tak se mi naskýtají i další příležitosti a až když si novou roli projdu, rozhodnu se, zdali jsem pro ni připravena nebo ne.

Někteří umělci a kritici tvrdí, že tragické hrdinky 19. století, jako například Carmen, Violetta a Manon, skončí špatně především proto, že jsou ženy. Skladatelé nebo libretisté nikdy netrestají jejich mužské protějšky, zatímco tyto hrdinky jsou trestány vždy. Nemyslíte, že v Bergově koncepci Lulu tato tradice ještě doznívá? Lulu je pro mne jak žena z masa a krve, tak symbol toho, čeho se muži bojí: moci, kterou nad nimi žena může mít, pokud na ní začnou být závislí. Za to musí být žena samozřejmě potrestána, nejlépe vlastní, ale jimi zmanipulovanou rukou, i kdyby jen proto, aby si muž udržel pozici síly, kterou mu společnost umožnila. Pro libretisty a skladatele, což jsou většinou muži, je asi také méně zajímavé trestat muže než ženu. Pocházím ale z rodiny, kde nás bylo pět sester, takže jsem možná trochu zaujatá…

Zpívala jste i řadu jiných operních rolí 20. století. Jsou mezi nimi například Sestra Constance (Les Dialogues des Carmélites), Anne Truelove (Život prostopášníka), Modrý Anděl (Messiaen, Sv. František z Assissi), Manon (Henze, Boulevard Solitude) a Bad’iat v jeho opeře L’Upupa, dále postava Kontrolorky (Jonathan Dove, opera The Flight). Co vás na těchto rolích zajímá? K soudobé opeře mne přitahuje možnost tvůrčí svobody. Necítím takovou tíhu tradice jako v běžném repertoáru. Nepocházím z hudebně založené rodiny, prožívat a interpretovat hudbu je proto pro mne hluboce osobní záležitost, která mi vždy přináší nové objevy. V soudobé hudbě je navíc řada postav, které jsou načrtnuty zajímavěji, přímočařeji a zpěvák má otevřenou cestu k jedinečné interpretaci. Když jsem například zpívala Modrého Anděla v San Francisku, ztvárnila jsem tuto postavu po herecké i pěvecké stránce jako bezpohlavní stvoření z jiné planety, které žaslo nad naším světem. Můj tým mi dal v hudbě i na jevišti naprostou svobodu, protože i oni souhlasili s tímto pojetím a byli jím fascinováni. To bylo nádherné! Myslím, že taková volnost se zpěvákům neposkytuje často a asi bych si ji nemohla dovolit vůči skladbám z dřívějších epoch, kde posluchač – spoután asociacemi – vidí nebo slyší v duchu určitého představitele už předtím, než otevřu ústa nebo udělám na jevišti krok.

Marilyn je symbolem i obětí „amerického snu“Zažila jste na jevišti nějakou skutečně prekérní situaci? Úplně nepravděpodobnou! V roce 2003 jsme zkoušeli v pařížské opeře Bastille první dějství Lulu. Než šla opona nahoru před druhou scénou, kde jsem byla svůdně položena na červené pohovce ve tvaru rtů, všimla jsem si špatně umístěné rekvizity. Vstala jsem, abych ji dala správně. Trošku divně jsem přitom zakroutila kotníkem, uslyšela zapraskání a věděla hned, že je to vážné. Musela jsem během několika minut dát mé náhradnici Marisol Montalvo svůj kostým a mne uplakanou odvezla sanitka – dirigent se dozvěděl detaily až později. Na rentgenu se zjistilo, že praskla kotníková kůstka a další den mne operovali. Ale v den premiéry mi v 11 ráno telefonovali do nemocnice z divadla, že Marisol onemocněla a nemůže zpívat. Byla ale schopná hrát a jestli prý bych mohla já zpívat ze strany jeviště? Nastal chaos, ale 45 minut před premiérou byly všechny propustky z nemocnice podepsané; manžel už čekal s taxíkem, kde byly moje berle a chodítko. Až do druhé scény jsem nevěřila, že představení dozpívám, ale nakonec bylo jedno z nejlepších v mém životě. Při děkovačce stály na jevišti dvě Lulu a doslova jsme se držely jedna druhé, abychom neupadly!

Na jevišti potřebuje zpěvák téměř vždy fyzickou vytrvalost. Například jako Modrý Anděl jste zpívala zavěšená na drátech. Udržujete si nějak kondici? Po čtyřicítce jsem poznala, že musím být víc aktivní, abych neztratila kondici. Předtím jsem byla přirozeně štíhlá a v dobré formě. Jsem ale trošku hyperaktivní, což pomáhá spalovat hodně kalorií. Ale dávám si velký pozor na stravu, chodím cvičit a běhám kdykoliv jen mohu. Zhubnu ovšem při každé práci na jevišti, protože zkouším řadu hodin a hodně se pohybuji. Největší fyzickou výzvou však pro mne bylo mít ve 40 letech druhé dítě. Když se narodil můj syn, bylo mi 33, a rozdílu v kondici jsem si téměř nevšimla. Když se však narodila moje dcerka Virginia, bylo to něco úplně jiného a trvalo mi hodnou chvíli, než jsem se vrátila do normálu!

V červnu zpíváte v amsterodamské opeře hlavní roli ve Waiting for Miss Monroe. Co si myslíte jako Američanka o Marilyn? Považuji ji jak za symbol, tak oběť „amerického snu“. Marilyn vzešla z ničeho, byla sirotek, nikdo se o ni nestaral a nikdo v ní nevěřil. Nebyla ani dostatečně vzdělaná, a proto byla později tak posedlá touhou po vzdělání, chodila na kursy herectví a stýkala se s tehdejšími slavnými hereckými poradci. Myslím, že Marilyn je perfektní operní hrdinka. Je obětí společnosti, hladoví po lásce a podlehne svým vlastním ambicím a stresu, zaviněného snahou o překonání a přežití okolností, ke kterým ona sama přispěla jen částečně.

Jak jste se na roli připravovala? Nechtěla jsem se nechat zaplavit řadou informací, spíš jsem si nechala otevřenou cestu k libretu. Až jsem libreto strávila, začala jsem o Marilyn víc číst, ať už to bylo to, co tehdy komentoval tisk, nebo její vlastní výroky o sobě, a také jsem se dívala na některé její filmy. Patrně nejobjevnější byl pro mne její výkon ve filmu Misfits . Plakala jsem, když jsem jej viděla – nemohla jsem celou noc spát. Její bolest je naprosto viditelná! Ráda bych řekla, že to byly její herecké schopnosti, které jí pomohly ke ztvárnění role, ale myslím, že to byla její vlastní bolest, ze které pro tuto roli čerpala… Být Marilyn bude snadnější, než pokoušet se nějak zachytit její charakter. To, co ji dělalo jedinečnou, byla její vitalita a nezachytitelnost. Něco takového nemůže být ztvárněno pózou. Možná, že to bude možné prožít.

Co je podle vašeho názoru největší hrozba pro operu? Nevím, jestli bych to nazvala hrozbou, ale mohlo by se jí to stát – je to opera na velkém plátně. Chápu sice, že je důležité seznamovat s operou novou diváckou obec, ale nejsem si jistá, jestli to opera v kinech opravdu dělá. Skutečné umění opery je v tom, že je to stoprocentní akustická, divadelní zkušenost. Jeviště je obrovské a jak oko kolem něj cestuje, všímá si různých věcí, které se tam dějí. Kamera tento proces odstraňuje, u kamery se kameraman, potažmo režisér, rozhoduje jen pro to, co považuje za důležité. Sluch se chová v divadle podobně jako oko: divák poslouchá to, co se děje v různých vrstvách, soustřeďuje se na určité části jeviště. Rozdíly v dynamice a jemné rozdíly v témbrech hlasu a také emocionální odstíny – při technickém procesu nahrávky dojde, podle mého názoru, nutně k určité ztrátě všech těchto nuancí. Navíc v kině nebo doma je divák mnohem méně vystaven nějaké výzvě než v divadle – tam musí být skutečně pozorný a tím je zkušenost daleko intenzivnější. Tato část kouzla je do jisté míry ztracena, když se na operu díváme na DVD nebo v kině. Myslím, že jako historický doklad, nebo možnost prožít znovu představení, které jsme viděli živě, jsou DVD nebo velké plátno skvělé. Ale ani jedno ani druhé nemůže nahradit skutečné představení.

Máte dvě děti, čtrnáctiletého syna a sedmiletou dceru. Jak spojujete roli matky s operní kariérou a nutností cestovat po celém světě? Je to otázka organizace, flexibility, dobré komunikace a respektu každého z nás k ostatním členům rodiny. Každodenní požadavky jsou u nás stejné jako v kterékoliv jiné rodině. Mohu být mimo domov řadu měsíců a moje děti stále cítí, že jsem jim blízko – po mém návratu domů nikdy nenastane nějaký obrovský přechod k něčemu jinému. Máme určitý systém a ten funguje. Prostě pak například vařím já, ne babysitter, a do školy přijedu vyzvednout děti já. Musím dodat, že svoje děti pro jejich neobyčejnou zodpovědnost a pozornost dost obdivuji. Cítí se dobře v každém prostředí, samozřejmě obzvlášť v divadlech. Jednoduše se usadí u mě v šatně a začnou si dělat úkoly. Až skončí, podívají se na zkoušku. Když se nudí, jdou do parku! Abych byla upřímná, v době, kdy mám angažmá, je pro nás život samozřejmě velmi drahý – spočtěte si letenky pro děti téměř každý týden, všechny babysitterky a navíc nutnost bydlet v prostornějších bytech. Ale přirozeně to stojí za to!

Několikrát jste zpívala na salcburském festivalu – jako Královna noci (1999), Bad’iat (2003), Blondchen (2004) a Konstanze (2006). Letos budete zpívat roli Marie v Zimmermannově opere Die Soldaten. Po hudební, vokální stránce je tato role často obtížná, ale to lze při tvrdé práci zvládnout. Emocionálně je role pravděpodobně těžší. Je to žena, která letí hlava nehlava do zkázy. Doufá v něco lepšího a zároveň je bezmocná. Je naivní i vypočítavá. Začíná jako mladá, ale velice rychle stárne. Bolest, kterou zakouší z vlastní viny a také tu, kterou jí způsobují jiní, vyjádřil skladatel tak, že to opravdu téměř bolí. Samozřejmě tou největší výzvou je ukázat tolik té bolesti, kolik je jen možné, aniž bych tím ublížila svému hlasu. Ale na to jsem zvyklá. Přežila jsem 16 let s Lulu! (smích)

Zatím jsme ještě neměli možnost slyšet vás v Praze, třeba na Pražském jaru. Zpívala jste přece i na koncertním pódiu, na řadě festivalů a s vynikajícími orchestry nebo klavíristy. V Praze bych zpívala velice ráda! Budu-li mít zajímavou nabídku, ráda přijedu!

Sdílet článek: