pondělí, 3. březen 2008

Maria Malibran - Životní pouť bohem políbené pěvkyně

Napsal(a) 

Maria Malibran Maria Malibran

Primadony – nesmrtelné téma neodmyslitelně spjaté s dějinami operního divadla téměř od jeho počátků. Výjimečné ženy – interpretky, poselkyně skladatelových a libretistových myšlenek, stály v minulosti na špičce společenského žebříčku. Byly všeobecně obdivovány a mezi jejich ctitele patřily hlavy pomazané, muži vyvolení i ti, jejichž životní osud zapadl kdesi v nenávratnu. Příběhy plné vášně, lásky, i nenávisti odehrávající se na jevišti nebyly mnohdy nepodobné těm skutečným životním příběhům uměleckých osobností, které dokázaly v divácích vyvolat vlny nadšení a bezmezného obdivu. Jednou z těch, které v první polovině devatenáctého století svým mimořádným hlasem oslňovaly davy obdivovatelů, byla mezzosopranistka Maria Malibran.

Láska k opeře a divadlu předurčená rodinným prostředím

Niť jejího životního osudu se začala odvíjet 24. března 1808 v Paříži. Narodila se do slavné španělské hudební rodiny. Její otec Manuel García (1775 – 1832, vlastním jménem Manuel Vicente del Populo Rodriguez) byl uznávaným pěvcem, skladatelem, dirigentem a později pedagogem. Původem Sevillan, který do Paříže přišel v roce Mariina narození ověnčen fenomenálními uměleckými úspěchy v Madridu a Cádizu, ale také poznamenaný trpkou zkušeností z vězení, kam se nakrátko dostal poté, co jedno divadlo pod jeho vedením téměř zkrachovalo. Mariina matka María Joaquina Sitches (1780 – 1864, vlastním jménem Joaquina Briones) byla také zpěvačkou a svého budoucího manžela potkala v Madridu, kde od roku 1802 zpívala druhooborové role. Manuel García byl tehdy ženatý se sopranistkou Manuelou de Morales, své city k mladé kolegyni ale nedokázal skrývat, stala se jeho milenkou a v roce 1807 se pro ni rozhodl natrvalo. Porodila mu tři děti, procestovala s ním celý svět a byla mu oporou až do jeho smrti. Maria byla jejich druhým dítětem.

Manuel García se postupně vypracoval na jednoho z nejvýznamnějších operních pěvců devatenáctého století, jehož proslulost zpečetilo osobní přátelství se samotným Gioacchinem Rossinim, který skládal role přímo pro něj, pro jeho kultivovaný lyrický tenor tmavého zabarvení. García se stal zejména jeho prvním hrabětem Almavivou v Lazebníku sevillském premiérovaném v roce 1816 v římském Teatro di Torre Argentina. Přestože v Itálii zaznamenal řadu úspěchů a vydobyl si uznání, stesk po milované Francii byl tak silný, že se bezprostředně po premiéře Lazebníka rozhodl i s rodinou přesídlit zpět. Stal se na osm let hvězdou pařížského Théâtre-Italien, kde exceloval především v dílech Gioacchina Rossiniho a Wolfganga Amadea Mozarta. A také založil uznávanou akademii zpěvu.

Od té doby se datuje pěvecké školení jeho dcery, kterého se ujal sám. Malá Maria se s rodiči odmalička pohybovala v divadelním prostředí, a jakkoli po rodičích zdědila hudební nadání, zpočátku neprokazovala nějaké mimořádné pěvecké vlohy. Její otec však věřil, že z ní vychová velkou umělkyni, byl si jist, že pokud dceři poskytne to nejlepší vzdělání, bude z ní hvězda první velikosti. Takto uvažoval o všech svých dětech a pro splnění svého snu mít z nich něco mimořádného, výjimečného, vynaložil velké úsilí. Nejen v případě Marii, ale také u druhých dvou dětí byl úspěšný: ze syna Manuela Garcíi mladšího se stal nejlepší pěvecký pedagog své doby, jemuž vděčí za své umění například proslulý „švédský slavík“ – sopranistka Jenny Lind, z nejmladší Pauline (známé pod jménem Pauline Viardot) pak jedna z nejoblíbenějších a nejuznávanějších operních zpěvaček celého devatenáctého století.

Maria Malibran Maria Malibran

První kroky na operním jevišti i první velké osobní zklamání – Londýn a New York, 1825

Přestože byla Maria zbožňovaným dítětem, kterému se dostávalo mnoho privilegií, musela denně pilně studovat. Otec na ni byl velmi přísný a výuka se mnohdy neobešla bez výbuchů zuřivosti pedagoga i nešťastného pláče jeho žačky. Maria na toto „tyranství“ později vzpomínala s velkým respektem i obdivem vůči vynikajícímu učiteli, jemuž vděčila za vše, přestože za cenu značného psychického i fyzického vypětí. Denně vynaložené úsilí k osvojení pěvecké techniky přineslo za několik let svoje ovoce. V roce 1824 následovala rodinu do Anglie a již o rok později zahájila v Londýně jako Maria García svou vlastní profesionální pěveckou kariéru. Bylo jí pouhých sedmnáct let, když stála 11. června 1825 na jevišti Královského divadla a zpívala roli Rosiny v Rossiniho Lazebníku sevillském . Audice, která angažování předcházela, se uskutečnila na doporučení slavného kastráta Vellutiho. Maria při svém mládí ohromila obrovskou technickou připraveností a profesionalitou. Nikoho nenechala na pochybách, že se právě zrodila nová pěvecká hvězda. Její zář oslnila téhož roku také New York, kde úspěšně zpívala opět Rosinu, dokonce po boku svého otce, jenž zpíval Almavivu. Bylo to takřka rodinné představení, Mariina matka zpívala Bertu a Mariin starší bratr Manuel Figara. Po Rosině se Maria představila v roli charakterově protikladné – byla to Desdemona v Rossiniho Otellovi . Poté zpívala v Mozartově Donu Giovannim Zerlinu, v níž údajně oslnila osobitým šarmem. Stala se všeobecně obdivovaným miláčkem publika, které si vedle pěvecké virtuozity a dramatického projevu podmanila též křehkým dívčím zjevem a krásou bledého obličeje, z něhož zářily její tmavé oči jak dva vzácné drahokamy pod černými kadeřemi.

V New Yorku nedlouho poté poznala o pětadvacet let staršího francouzského bankéře Francois-Eugene Malibrana, za kterého se v roce 1826 provdala. Varování otce před uzavřením tak nerovného svazku se brzy naplnilo. Ukázalo se, že Malibran je spíše prospěchář, který vinou pochybných obchodů a finančních machinací zbankrotoval a dokonce se ocitl na čas ve vězení. Maria se cítila zklamaná a podvedená, od manželství ustoupila (formálně bylo rozvedeno až za dlouhých devět let!), ale manželovi odpustila – dokonce mu ze svých honorářů pomohla zaplatit dluhy. Trpká zkušenost ji na určitou dobu odvrátila od navázání dalšího partnerského vztahu. Smysl svého života nalezla v operním zpěvu a rozhodla se vrátit zpět do Evropy. Velmi dobře věděla, že pokud chce v operním světě opravdu něco znamenat, musí dobýt jeho dvě hlavní metropole – Londýn a Paříž. A tak ve svých

téměř dvaceti letech opouštěla americký kontinent, otcovu pedagogickou urputnost i nevydařené manželství, aby jako Maria Malibran prorazila v Evropě.

Poprvé v Paříži, 1828

V polovině ledna 1928 debutovala v pařížské opeře – účinkovala na benefičním večeru k poctě slavného basisty Filippa Galliho, složeném z průřezu Rossiniho Semiramis , Shakespearova Romea a Julie a Rossiniho Lazebníka sevillského . Ztvárnila náročnou titulní roli Semiramis a navíc musela na jevišti obstát vedle dvou vynikajících pěvkyň, Benedetty Pisaroni a Henriette Sontag. Malibran zaznamenala obrovský úspěch a její hvězda na pařížském operním nebi začala rychle stoupat a zářit. Od dubna začala působit v Théâtre-Italien a stala se z ní především díky kreacím v Semiramis , Otellovi , Lazebníku sevillském nebo Popelce uznávaná rossiniovská zpěvačka. Disponovala znělým hlasem, který obsáhl tři oktávy, zpívala role sopránové i altové. Kritika oceňovala její mimořádné výrazové schopnosti – na jevišti dokázala vytvořit role něžných naivních dívek i tragických osudových žen. Pro její kreace byla charakteristická velká míra exprese, které se nebála někdy záměrně podřídit i intonační přesnost některých tónů. Zpívala v pěti jazycích – španělsky, italsky, francouzsky, anglicky a německy, zajímala se o literaturu a kompozici, ráda malovala. Řada skladatelů psala díla přímo pro ni, některá z nich se hrají dodnes, ale nutno říci, že mnohá z nich také zapadla někde daleko v minulosti. Obdivovali ji Rossini, Donizetti, Bellini, Chopin, Liszt nebo Mendelssohn.

Maria Malibran Maria Malibran

Setkání s osudovou láskou a odchod z Paříže, 1832

Po úspěšných představeních v Paříži v roce 1828 se obrátila do Londýna a v několika dalších letech se pohybovala střídavě mezi těmito evropskými metropolemi. V roce 1830 triumfovala v Covent Garden v roli Romea v opeře Julie a Romeo od Nicoly Antonia Zingarelliho. Milostný příběh díla jako by předznamenal její osudové setkání s belgickým houslistou Charlesem de Bériot. Po úspěšném recitálu v Bruselu uskutečnila v srpnu pro kněžnu z Caraman-Chimay privátní koncert, na kterém vystupoval také tento mladý umělec. Setkali se již o rok dříve v Paříži, ale tentokrát se mezi nimi vytvořilo opravdu niterné pouto. Marii bylo dvacet dva let, Bériot byl o šest let starší. Po návratu do Paříže způsobil její nový vztah opravdový společenský skandál. Maria byla stále vdaná za Malibrana, což jí znemožňovalo vše oficiálně potvrdit. Situaci navíc zkomplikovalo její náhlé těhotenství, které ke všemu také neskončilo šťastně. Maria, která byla pro své obdivovatele ztělesněním romantického uměleckého ideálu, neunesla tlak společenských konvencí, odešla z Paříže a jako pěvkyně se tam již nikdy nevrátila.

Fenomenální úspěch v Itálii, 1832

Svůj zájem soustředila na Itálii a její hlavní hudební centra – Řím, Neapol, Boloňu, Milán, Benátky. A také na řadu dalších míst lokálního významu. Poprvé v kariéře zpívala role v dílech Vincenza Belliniho, které zřejmě nejlépe odpovídaly jejímu hlasu a výraznému jevištnímu temperamentu – byla jeho Náměsíčnou, Normou, Romeem a také první Elvirou v Puritánech . Italové ji přijali za vlastní a všude ji vítali s obrovským nadšením a poctami. V Miláně bojovala za uvedení necenzurované verze Donizettiho Marie Stuartovny a v její premiéře v roce 1835 ztvárnila titulní roli, v Boloni byla ztělesněním boje za nezávislost, v Benátkách zase iniciovala velký koncert na podporu jednoho upadajícího divadla, které tím zachránila a na její počest pak bylo pojmenováno Teatro Malibran. Byla primadonou a tomu odpovídaly také její astronomické honoráře pohybující se v řádu tisíců franků za představení. Jako jedna z nejlépe placených umělkyň si také mohla dovolit luxusní osobní život – s Bériotem (byli oddáni na jaře 1836) si zařídili dva zámečky, v Rosny u Paříže a v Bruselu, kde trávili volný čas mezi uměleckými turné. V Bruselu se také narodili jejich dva synové. Vše působilo velmi idylicky, Maria byla uznávanou světovou pěvkyní, obětavou manželkou a matkou, ženou, která milovala život. Na podzim roku 1836 koncertovala v Manchesteru, kam přicestovala z Paříže, aby se zúčastnila jedné hudební slavnosti. Na pódiu však náhle stála křehká žena, na které byla znát únava. Odzpívala oznámený repertoár, publikum s nadšením aplaudovalo a vyžádalo si ještě několik přídavků. Poté se vyčerpána vypotácela v bolestech ze sálu a upadla do bezvědomí. Zděšení hostitelé přivolali lékaře. Ten jí poté, co se probrala, pustil žilou, čímž její tělo ještě více oslabil. O devět dní později, 23. září 1836, zemřela. Několik měsíců předtím spadla při projížďce z koně a způsobila si vnitřní zranění. Nešťastnou událost ale zatajila, patrně z obavy, aby svého manžela neznepokojila – byla v počátečním stupni těhotenství. Pád se jí však stal osudným. Odešla pěvkyně, které v průběhu necelých deseti let umělecké kariéry ležel u nohu celý tehdejší operní svět. Byla jednou z prvních velkých primadon mezinárodního významu a proslulosti, přestože se dožila pouhých dvaceti osmi let.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.