pondělí, 25. květen 2015

S Marií João Pires

Napsal(a) 

Učit se hudbě znamená učit se o životě

Maria João Pires, foto Harald Hoffmann/DG Maria João Piresfoto: Harald Hoffmann/DG

„Těžko hledám klavíristu s lépe zvládnutým stylem hry Chopinových skladeb. Maria João Pires uchopuje jeho hudbu s filigránskou zručností, ale její tón je zároveň přemýšlivý, vážný, jakoby zatěžkaný a plný emocionální hloubky.“

I mezi všemi výjimečnými klavíristy má Maria João Pires jedinečnou pozici, a aby kritici popsali její hru, sahají k superlativům: jen stěží někdo dokáže rozkrýt hloubku Chopina a kouzlo Mozarta lépe než ona. Sama by však raději zůstala mimo jeviště: „Hrát na jevišti nebylo a není mým snem…, musím to pouze přijmout.“

Když Maria João Pires hrála v roce 2012 ve Philadelphii a v Carnegie Hall, dostala otázku, proč vystupuje tak málo v USA. „Nikdy jsem k Americe neměla blízký vztah a k tomu se přidala celá ta frustrující léta Bushovy politiky… Kývla jsem až na pozvání Charlese Dutoita, se kterým jsem dříve hrála na mnoha místech v Evropě. Práce s ním byla pro mě příjemnou změnou.“

Portugalská klavíristka narozená v Lisa­bonu bývala geniálním dítětem. Již v sedmi letech vystoupila s Mozartovým klavírním koncertem. Základem jejího hráčského výrazu je především pokora. Interpret se podle ní nemůže stavět nad skladatele, jehož záměr by měl mít vždy navrch: „Jediný správný přístup je ten, když se umělec snaží přenést skladatelův záměr a nevyjadřovat sebe sama hudbou. Je to tenká linie a docela složitá na porozumění.“

Klavír studovala u Campose Coelha, Karl Engela, dějiny hudby u Francine Bendit. V roce 1986 měla debut v Queen Elizabeth Hall, o rok později se účastnila s Claudiem Abbadem turné Gustav Mahler Youth Orchestra, v roce 1987 podepsala první kontrakt se společností Deutsche Grammophon (první nahrávka obsahovala Schubertovu sonátu, 6 Moments musicaux a Scherza č. 1 a 2 a Mozartovy Sonáty K. 310, K. 333 a K. 545). V roce 1990 už debutovala, opět pod vedením Claudia Abbada, jenž byl jejím věrným přítelem, na festivalu v Salcburku. Následoval slavný komplet Mozartových klavírních sonát a nahrávka Mozartových sonát pro klavír a housle s Augustinem Dumayem, Mozartovy koncerty s Abbadem natočila v roce 1993. Intenzivně se celý život věnuje nejen Mozartovi, ale i Schumannovi, Beethovenovi, Schubertovi, Chopinovi, Bachovi (za nahrávku suit obdržela v roce 1996 Grand Prix du Disque).

Nesnáší hudební soutěže, považuje je přímo za velké neštěstí: „Když se účastníte hudební soutěže, chcete vyhrát? Ale co chcete vyhrát?“ Soutěže jsou podle ní jedním z aspektů komercionalizace hudby. „Mluví se o odumírání tzv. západní klasické hudby. Já bych to nenazvala hned odumíráním, ale je pravda, že během uplynulých 20–30 let se situace zhoršila. Když nejdeš s dobou, nesleduješ trendy, nechceš podlehnout obchodu, vůbec si tě nikdo nevšimne.“ Sama se rozhodla vrátit k evropským tradicím a ve Waterloo blízko Bruselu, kde žije, rozběhla projekt na znovuoživení klasiky. Jak říká, je založen na přímém předávání vědomostí a metodách sdílení hudby. Projekt nazvala Partitura, protože toto slovo má v sobě zakódovanou myšlenku hotového díla i ono sdílení mezi umělcem a posluchačem. „Je to taková mezigenerační mise… Moje metoda je inspirována všemi systémy, které přinášejí filozofii sdílení do našich životů. Učit se do hloubky, ne povrchně. Když jsem na jevišti, cítím potřebu sdílet hudbu s publikem, potkat se při ní spolu a naslouchat jí. Proto mi také nevyhovuje způsob, jak se běžně koncerty pořádají, kdy je umělec úplně separován od publika. Možná proto nemám ráda jeviště…“

Jedním z dirigentů, s kterými si rozumí, což není snadné, je Iván Fischer. Budou-li nám hvězdy příznivě nakloněny, uslyšíme Dámu klavíru 29. 5. v rámci Pražského jara v Obecním domě v jejím milovaném Mozartovi. Původně měl vzniknout 1. dubna ve Francii exkluzivní rozhovor. Bohužel z toho na poslední chvíli sešlo, takže jsme pro vás připravili kompilaci, která se pokusí tuto podivuhodnou ženu přiblížit.

Maria João Pires, foto Felix Broede/DG Maria João Piresfoto: Felix Broede/DG

Když se ohlédnete zpět za svou kariérou – jak se liší Maria João Pires od té například z roku 1965? To je těžké říct – je toho stále hodně, kdy se stále cítím stejně jako před 50 lety. (smích) Ale přece... Zůstala jsem idealistkou, stále se mi chce něco budovat, něco měnit a za důležité věci bojovat. Jsem muzikant, po celý život jsem stále něco hrála a zkoušela hudbě porozumět, poznat ji, jak bych co měla udělat. Tím člověk vyzrává a lépe rozumí, stává se tolerantnějším. Je to krásné, být starší.

To by asi neřekl každý, ale vy opravdu věříte, že s přibývajícím věkem se umělci otevírají nové perspektivy? Jako žena, jako umělkyně, jako člověk v běžných životních situacích si užívám svůj věk. Člověk jinak uvažuje, něco ztratí, ale myslím, že víc dostane. Náš celý život má své kouzlo: když je člověk mladý, má hodně síly; se stářím je člověk možná méně akční, ale zato má víc zkušeností a moudrosti.

Je ve vašem životě nějaká konstanta, ke které se vždy vracíte? Četba! Čtu všechno, filosofii, romány... to mě doprovází stále. Je jen těžké s sebou knihy stále vozit, já jsem si ještě nezvykla na digitální čtení – z toho jsem vždycky trochu unavená. Čtení pro mě znamená dotek papíru a brýle... Vždy si spočítám dny nebo týdny, kdy jsem na cestách, a podle toho si přesně rozpočítám i počet knih.

Nová je nejenom digitální četba, ale i poslech se změnil. Pociťujete, že ono všudypřítomné „music to go“ proměňuje i vnímání hudby v koncertním sále? Neřekla bych. Co se změnilo, je to, jak lidé s hudbou žijí. Problém není ani to, že se hudbou stále obklopují, ale že už nenaslouchají tichu. To je jedno z aktuálních onemocnění lidstva.

Přála byste si, aby lidé lépe poslouchali? No určitě! Tolik by tím získali! Měli by se vědomě snažit vzájemně si naslouchat. Dnes se to už nepraktikuje – jeden dominuje teď, ten druhý bude dominovat za chvíli. Už žádný rozhovor. Žijeme v jakési globální diktatuře, kterou všichni akceptují, jako by tohle byla demokracie. Docela hrozné... Mluví se stále o minulých diktaturách, ale o naší současné se mlčí. A to je škoda. Dělám, co mohu, abych se tomu vyhnula, ale v určitých situacích se musím stejně podvolit.

Ale to se stává i v hudebním životě. Existuje video, na kterém hrajete Mozartův koncert. Orchestr nasadí a vám se na tváři objeví zděšení, ale přesto bezchybně hrajete to, na co jste nebyla připravena. Ano, slyšela jsem o tom videu! Jen nechápu, jakou pozoruhodnost v tom lidé vidí! To je přeci normální, to se stává! Přirozeně není běžné, že se připravím na jiný koncert – tehdy došlo k nedorozumění s čísly koncertů podle Köchelova seznamu, vždyť Mozart má tolik klavírních koncertů (smích). A komicky se v té situaci zachoval i dirigent Riccardo Chailly, ještě když hrál orchestr předehru, tak se ke mně obrátil a řekl: „Tohle přeci taky umíš!“ a smál se. No typický dirigent, ten hrát nemusí!

Maria João Pires, Orchestra Mozart a Claudio Abbado, foto Marco Caselli Nirmal/DG Maria João Pires, Orchestra Mozart a Claudio Abbadofoto: Marco Caselli Nirmal/DG

Fascinace touto situací možná pochází z toho, že nikdo nemůže mít v hlavě hudební knihovnu, kterou kdykoliv může otevřít. Nevěřím tolik své hlavě jako na pa­měťové schopnosti těla. Když cvičíte jen mozek a prsty, je to příliš jednostranné a přesně v těchto situacích vás to činí zranitelným. Toto spojení je příliš jednoduché a v mozku zabírá mnoho místa. Paměť je nutno probudit naprosto celým tělem, protože jenom tak si vybaví všechna gesta a pohyby.

Ale vaše gestikulace a pohyby těla jsou za klavírem spíše střídmé. Je to vaše vědomé rozhodnutí, nebo vám je to vlastní? Určitě obojí. Můj způsob vystupování je takový, abych sama zůstala v pozadí hudby. Nemyslím si, že my interpreti jsme tak významní, jak se z nás dělá. Hudba by přes nás měla procházet a měla by být přenášena dál k posluchači. K tomu je potřeba naše plné soustředění a měli bychom „zůstat v našem těle“, schopni vnímat přítomný okamžik a vnitřní klid. Hudba se nesmí proměnit ve zbytečné představení přehnanou gestikulací. To nepatří k hudbě! Zbytečnými pohyby se ztrácí čas – hráč by měl spíš poslouchat a následovat zvuk. Tady jasně platí, že méně je více.

Když čte člověk váš životopis, má dojem, jako by si hudba našla vás, než naopak. I tady bych odpověděla, že obojí je správně. Milovala jsem hudbu už jako dítě a také jsem k ní byla vedena, bez ní nemohu žít. Každý člověk má nějaké své směřování, mnohdy se tomu říká nadání. Všichni lidé jsou vlastně stejní, jen ta různá nasměrování nás odlišují. No, a když jdeme svému nadání naproti, můžeme něčím smysluplným přispět i společnosti.

Vy tedy věříte, že hudba může mít nějaký vliv na společnost? No ovšem! Když vychází z hloubi srdce! Smyslem našeho života by pravděpodobně mělo být to, že jsme nějak užiteční pro lidi kolem nás a pro sebe. Být užitečným pro mě znamená, jít stále dál dopředu, a tím se člověk stává vyzrálejším. Se stářím by se lidé měli stávat vyzrálejšími, ale v současnosti spíše dochází k protikladu: jaksi hloupnou a duševní život odchází. Mnozí ztrácejí cíle. Naše existence přitom přímo závisí na vzájemné pomoci a podpoře. Hudba může velmi pomoci, ale jen v tom případě, když je člověk duševně aktivní.

Studovala jste budhismus, abyste kultivovala svoji osobnost, svoje ego. Ale právě Chopin potřebuje interpreta s EGEM. Je to přeci hudba pro virtuosa. Tak s tím já nesouhlasím. Chopin je především básník. Je to velmi niterná a hluboká hudba. Rozhodně se nejedná o pouhou jiskřivou show tónů. Ale na druhou stranu Chopin vynalezl tu hrůzu, kterou nazval recitál. Trpím tím celý život…

A co se vám na recitálu nelíbí? Protože jaksi děláte všechno sám. Nesdílet podium s nikým jiným je pro mě obtížné. Jste vy­členěn ze společenství v sále, stáváte se někým zvláštním a speciálním. A když se stanete zvláštním a speciálním, tak jste osamocený.

Maria João Pires, foto Harald Hoffmann/DG Maria João Piresfoto: Harald Hoffmann/DG
Ale vždyť jste musela strávit mnoho hodin v osamocení při studování nových skladeb. Na to já jsem nikdy neměla dost času; byla jsem příliš zaměstnána jinými záležitostmi. Velmi brzy jsem měla děti a musila jsem se o všechno starat sama. Nikdy jsem vlastně neměla dost času pro klavír – stále jsem tak trochu amatér. Moje klavírní kariéra nikdy nebyla smyslem mého bytí. Ani jsem po ní netoužila a ani není vlastně moc přirozená…

Ale vy jste přirozeně vybavena pro hru na klavír. To si vůbec nemyslím. Mám malé ruce a tedy mnoho technických problémů – ne tedy mnoho, ale nějaké přeci. Přirozeně že jsem našla společnou řeč mezi svým tělem a klavírem a s problémy jsem se naučila zacházet, ale některé přetrvávají. Stále nejsem ráda na jevišti a nerada „dávám“ koncerty.

A nahrávání? To miluji!

Jeden z vašich hlavních učitelů byl Karl Engel – to nebyl klavírista s ostrými lokty, s vysokým sebevědomím. On byl především doprovazeč. Od něj jsem se naučila opravdu hodně. Učit se hudbě znamená učit se o životě. Nenaučíte se hře na nástroj bez toho, aniž byste se naučil, jak objevovat hudbu skrze sebe sama. Váš vztah k světu kolem nás je velmi, velmi důležitý. Prošla jsem některými velmi složitými a nepříjemnými zkušenostmi ve svém životě, ale myslím, že přišly, aby mě naučily něco důležitého. Jednou z takových lekcí byl můj portugalský projekt. Z něj jsem se naučila, že sveřepé usilování, zápas a boj, nejsou řešením. Je třeba ustoupit zpět a pozorovat; rozpoznat „proč“ a porozumět „proč“ a pak objevíte důvod dění kolem vás. A já jsem po celý svůj život byla zápasník – a myslím, že teď se už tolik neperu.

A dalším člověkem, který vás ovlivnil, byl váš otec buddhista? Ne, můj děda. Otec zemřel dva týdny před tím, než jsem se naro­dila; vyrůstala jsem se sestrou, bratrem a matkou a s dědou buddhistou, což bylo tak trochu zvláštní. Ale i můj otec žil do svých 32 let v Číně a Japonsku – studoval tamější filozofie. A o mnoho let později, to už mi bylo přes čtyřicet, jsem i já začala studovat buddhismus. Mám k této filosofii velmi blízko, ale sama o sobě nemohu říct, že jsem buddhistka. Když něco takového o sobě řeknete, hned se nějak vymezujete. Ale já nejsem nic jiného než lidské stvoření.

Teď však žiji v Brazílii, mám zde rozděláno pár projektů. Ale zároveň jsem velmi často v Evropě, protože zde žijí moje děti; mám jich šest: k mým čtyřem vlastním dcerám jsem později adoptovala dva syny a ti chtějí studovat právě tady. Začala jsem s projektem, který je platný obecně, nezáleží na tom, kde jste.

A co vaše škola pro znevýhodněné děti a mládež v Portugalsku? Kdy skončila? Podporovala vláda její činnost? Vše skončilo v roce 2006. Nemohu si stěžovat na nedostatečnou podporu. Ale rozhodně nebudu sdělovat důvody, proč vše skončilo. Zůstaly dluhy, které budu ještě rok, dva splácet. Mám ohromné štěstí, že mě nikdy moc netrápily a nesvazovaly materiální záležitosti, takže jsem vnitřně tolik netrpěla. Ale i tak se můj život hodně změnil, byla to dost drsná záležitost. A pak přišly zdravotní komplikace, které vyústily v operaci srdce, která mi zachránila život. Mohla jsem taky umřít na jevišti jako klavíristka Tatiana Nikolayeva, která dostala infarkt během koncertu… No, není zas tak hrozné, takhle odejít ze světa…

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.