sobota, 20. listopad 2010

Marek Vrabec - realistický vizionář

Napsal(a) 

Marek Vrabec - realistický vizionář, foto Petra Hajská/Struny podzimu Marek Vrabec - realistický vizionářfoto: Petra Hajská/Struny podzimu

Hudební život České republiky nabízí záplavu festivalů a kupodivu jen malá množina jsou akce natolik mimořádné, aby splňovaly moje očekávání, která se dají shrnout do hesel: osobitá koncepce, zajímavá forma (design, prezentace, servis), špičkový obsah, vysoká míra kreativity, odvaha. To vše po úvodních letech hledání dnes představuje festival Struny podzimu. Vznikl na Pražském hradě pod ochranou tehdejšího prezidenta Václava Havla. Po změně hradních pánů se ocitl v nemilosti a sestoupil do podhradí a místo aby zkolaboval, tak hnán motorem svého zakladatele se stabilizoval a stal se samozřejmou součástí podzimní pražské kulturní sezony. A zdá se, že už nejen podzimní, protože dává o sobě vědět i v době prvosenek. Za 14 let nabídl festival 130 podzimních koncertů s 230 umělci a soubory a sedm jarních recitálů. Letos přivezly Struny podzimu opět plejádu vzrušujících projektů s mimořádnými umělci: Gil Shaham, Cassandra Wilson, Michael York, Iva Bittová, švýcarské jódlery v projektu Heimatklänge, Sergio Azzolini jako součást večera Středoevropské hudební akademie... Oním motorem je jeho umělecký ředitel Marek Vrabec, který se nedávno vrátil z roční stáže v prestižním Kennedyho centru ve Washingtonu.

Absolvoval jste obor hudební management na HAMU. Jak se na toto studium díváte z časového odstupu? Byl jsem jedním z prvních studentů tohoto oboru. Po dvou letech jsem studium přerušil, protože jsem měl pocit, že mi to nedává tolik, co jsem si představoval. Možná to bylo i tím, že jsem věděl málo o samotné materii a potřeboval získat nejprve nějaké zkušenosti. Vyhrál jsem konkurs na post „impresária“ v Pragokoncertu a pracoval tam dva roky jako umělecký administrátor pro německy mluvící teritoria. Byla to ohromná doba, Pragokoncert tehdy ještě zastupoval Zdeňka Košlera, Josefa Suka, Laternu Magiku a tak jsem zevnitř poznal, jak se dělá agentáž, takzvaný hudební byznys. Po této zkušenosti jsem se ke studiu vrátil a najednou to bylo o něčem jiném, přestože obor tehdy trpěl mnoha dětskými neduhy. Dnes se na to dívám jako na období života, které mi pomohlo najít směr a pochopit, že nemusím být sám výkonným hudebníkem a přitom můžu dělat prospěšnou práci na poli umění. Obsahově mi studium, vzhledem k tomu, že obor byl nový a neměl na co navázat, tolik nedalo, tak to však vidím až prizmatem svých současných zkušeností z Ameriky. Ale studium na AMU mě uvedlo do pražského hudebního prostředí. Ostatně, díky zmínce našeho tehdejšího vedoucího pedagoga oboru hudební management a dramaturga MHF Pražské jaro Petra Daňka, že na Hradě hledají hudebního kurátora, jsem v roce 1995 začal pracovat na Hradě. A tam všechno začalo.

Marek Vrabec - realistický vizionář, foto Petra Hajská/Struny podzimu Marek Vrabec - realistický vizionářfoto: Petra Hajská/Struny podzimu
V éře Václava Havla jste spoluvytvářel podobu koncepce provozování hudby na Pražském hradě. Jak na to vzpomínáte? Byla to fantastická doba, neopakovatelná, určující pro můj další vývoj a jsem za ni strašně vděčný. Dnes si asi těžko představíme, že dá někdo v struktuře Pražského hradu studentovi prostor, aby modeloval tvář hudebního programu Hradu. Naše svoboda byla až opojná. S kolegou Martinem Pechancem jsme tehdy mohli realizovat to, co jsme si vymysleli a dokázali finančně pokrýt, a bylo jen na nás, jak budeme tuto tvář formovat. Využívali jsme nejkrásnější prostory Hradu – Španělský sál, Baziliku sv. Jiří, románské sklepení Starého královského paláce, Jízdárnu... Rád vzpomínám na neopakovatelné počiny, jako byl Festival hudby výjimečných délek, kdy jsme v osmi dnech dávali pouze díla, která byla mimořádně dlouhá a koncert trval pět šest hodin. Protože jsem byl přesvědčen, že takový klenot, jakým je Pražský hrad, by měl mít pravidelnou hudební akci, začali jsme se Strunami podzimu. Zároveň jsme ale chtěli, aby to byla akce, která bude jiná, než ostatní festivaly, svým obsahem mimořádná.

Kromě Strun podzimu však byl Pražský hrad svědkem řady dalších zajímavých projektů. Určitě stojí za zmínku první koncert, který jsem na Hradě dělal, což byl večer Gidona Kremera, který Praze představil hudbu Astora Piazzolly. Prestižní byla též akce Europamusicale. Výhodou Hradu bylo, že jsme se mohli zapojovat do komplexních uměleckých projektů a vytvářeli hudební programy pro výstavy jako třeba „Rudolf II. a Praha“ nebo „Josip Plečnik – Architektura pro novou demokracii“. Rád také vzpomínám rekonstrukci trojice koncertů takzvaného Masarykova hudebního salonu, kterou tehdy hodně podpořil tehdejší kancléř Ivan Medek. Objevili jsme archiválie – programy, pozvánky koncertů, které pořádal prezident Masaryk. Samotné koncerty měly fantastickou atmosféru – například Wihanovo kvarteto zahrálo původní program Českého kvarteta v jinak veřejnosti nepřístupném zlatém Harfovém salonku a v Masarykově knihovně zazpívala Eva Urbanová program Emy Destinnové. Díky České televizi zůstaly tyto projekty určitou trvalou hodnotou.

Struny podzimu se během let výrazně vyprofilovaly. Byla jejich dnešní podoba již tehdy vaší vizí nebo to byla otázka evoluce? Na počátku bylo patrné jisté tápání. Kvalita byla sice na prvním místě, ale žánrově jsme si mantinely nedávali. Pokud jsou projekty umělecky nezpochybnitelné, tak mohou žánrově stát vedle sebe věci, které by na jiném festivalu nebyly dost dobře představitelné. Už tehdy jsme se zaměřovali spíše na komornější projekty, silné individuality. Evolucí však nesporně prošla koncepce. Dnešní charakteristická struktura tří řad – Inspirace, Osobnosti, Crossover – vznikla až kolem roku 2002. Podstatnou zásluhu na profilaci festivalu má manažerka festivalu Dana Syrová. Když nastoupila jako člověk ze světa reklamy a PR na Hrad, kladla mi zprvu nepříjemné otázky: Co jsme a nejsme?, Jak definovat řady?, Jak definovat jejich obsah? Díky jejímu „tahu na branku“ a marketingové strategii se stal festival čitelnější a jasnější v prezentaci svého programu. Až v posledních třech letech jsem s jeho podobou a krystalizací spokojen. Smysl musí dávat nejen každý koncert, svou kvalitou a originalitou, ale i celek. Stejně jako obraz by měl být mimořádný v detailu i z dálky.

Stále považujete rozprostření základních devíti koncertů do několika měsíců za optimální? Má to přednosti i nevýhody. Z hlediska posluchače však převažují výhody, protože vám nic neuteče a rytmus zhruba jedné akce týdně je příjemný a odpadá zběsilý úprk po koncertních sálech. Dokonce je to podle mě nutné, protože každý večer představuje úplně jiný typ zážitku. Nevýhodou je riziko ochabnutí mediálního zájmu. Udržovat pozornost v průběhu devíti týdnů je poměrně náročné a devítitýdenní festival klade také nároky na výdrž celého našeho festivalového týmu.

Marek Vrabec - realistický vizionář, foto Petra Hajská/Struny podzimu Marek Vrabec - realistický vizionářfoto: Petra Hajská/Struny podzimu
Dejte nahlédnout do producentské kuchyně festivalu. Je to velmi komplexní činnost. Pokud chcete pořádat koncerty nebo jiné kvalitní umění, tak přirozeně generujete schodek. Čím náročnější umělecká disciplína, například opera, tím větší je díra v rozpočtu, kterou musíte zacelit. Čím dál důležitější roli tedy hraje schopnost festivalu najít pro své projekty financování, takže do hry vstupují sponzoři, partneři, podpora města Prahy, Ministerstva kultury... Jsem však bytostně přesvědčen, že všechno začíná uměním a že festival musí v první řadě nabízet „produkty“ nezpochybnitelné kvality, aby dostál pojmu festival, a ostatní se pak podaří zvládnout, i když třeba ne hned.

Není to tak dlouho, co jste se vrátil ze stáže ve Spojených státech. Jaké to je, když se mladý hudební manažer z malého středoevropského státu, o kterém řada lidí ani neví, kde je, ocitne v jednom z center uměleckého života Ameriky? Člověk po zkušenostech z domova oněmí. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se dostal ze šoku, jak dokonalá je organizace Kennedyho centra. Zvlášť se to týká systému získávání finančních prostředků. Jeho roční rozpočet je 150 milionů dolarů, za což bychom uspořádali asi 300 Strun podzimu. Jako každá kulturní instituce má roční ztrátu, která činí asi 70 milionů. Tu pak dokryje ani ne tak sponzorskými penězi od firem, ale hlavně dary od individuálních dárců, jejichž počet stoupá do desítek tisíc. Tudíž agenda péče o tuto pyramidu dárců je obrovská. To jsem jako „chlapec z bývalého východního bloku“ dlouho nemohl pochopit.

O jaké částky se jedná? Nejnižší myslím začíná na 60 dolarech ročně, na vrcholku jsou pak lidé, kteří darují Kennedyho centru statisíce i miliony. Těm je pak věnována mimořádná péče. Už jenom pochopit fungování centra, odlišnosti myšlení řadového Američana a řadového Východoevropana bylo strašně zajímavé. Nevěřil jsem, že existuje v umění tak profesionálně organizovaná a vedená instituce. Michael Kaiser, který Kennedyho centrum řídí od roku 2001, je svým způsobem geniální člověk s naprosto mimořádnou schopností analytického myšlení, stratég, člověk s ekonomickým vzděláním. Navíc umění miluje. Je o něm známo, že zkoušel tančit a zpívat a že před Kennedyho centrem vedl a zachránil před krachem postupně městský balet v Kansasu, Alvin Ailey American Dance Theater, American Ballet Theatre a Royal Opera House, Covent Garden. Má tedy vysokou kvalifikaci v rozpoznání slabin umělecké organizace. Manažerskou náročnost vedení Kennedyho centra naznačuje už počet akcí během roku, kterých je 3 000. Takže musí umět plánovat s dlouhým předstihem a přesvědčit lidi o svých vizích.

Marek Vrabec - realistický vizionář, foto Petra Hajská/Struny podzimu Marek Vrabec - realistický vizionářfoto: Petra Hajská/Struny podzimu
Jak k tomu došlo, že vám bylo nabídnuto stipendium? Slyšel jsem, že Fellowship program při Kennedyho centru ve Washingtonu je skvělý program pro arts managery uprostřed kariéry a podal jsem přihlášku, odeslal doporučující dopisy, motivační dopis, materiály a můj příběh o festivalu Struny podzimu. Michael Kaiser dělal shodou okolností před rokem v Praze seminář a snad i proto, že měl na mě a festival kladné reference, ocitl jsem se ve skupině deseti vybraných stipendistů z celého světa, kteří měli možnost pracovat pod jeho vedením.

Uvedl byste příklad nějaké inspirace, kterou vás naočkoval? Kromě tisíce věcí a myšlenek, které mi pomáhají v každodenním profesionálním životě, je to projekt, který chceme začít realizovat od jara 2010, který se jmenuje Jarní Gala pro Struny podzimu. Měl jsem možnost sledovat nejen National Symphony Orchestra Spring Gala, ale především Kennedy Center Honors, což jsou ceny pro pět umělců z různých oborů za celoživotní přínos americké kultuře. Je to pro Američany nesmírně prestižní večer, kdy je vždy přítomen prezident Spojených států, celá společenská a politická honorace, celebrity i přední filantropové, večer vysílá CBS. Kdysi tyto ceny začínaly skromně a musely si vybojovat světlo na slunci, dnes se vstupenky prodávají za 6 000 dolarů a je na ně pořadník. Gala má jediný cíl – pomocí velmi noblesního večera a vystoupení hvězd generovat co nejvíce prostředků pro Kennedyho centrum. V našich podmínkách to bude těžké, protože myšlení lidí je jiné. Většina si myslí, že kulturu drží stát nebo město a že oni ji podpoří zakoupením vstupenky. Skutečnost je však bohužel často jiná. Když porovnáte, kolik i jako nezisková organizace zaplatíte na daních a dáte vedle toho peníze, které od státu či města získáte, tak zjistíte, že veřejná podpora kultury je, pro některé subjekty, skoro stejná jako v Americe, tedy minimální. Ovšem s tím rozdílem, že oni mají filantropii v krvi. Nicméně chceme to zkusit a uděláme benefiční, fundraisingové gala, které by přilákalo osobnosti společenského, kulturního a politického života a které by vyšším vstupným, než je obvyklé, generovalo finance pro neziskovou organizaci Struny podzimu. Chceme tím začít budovat portfolio lidí, kterým záleží na osudu festivalu a kteří budou ochotni jej aktivně podpořit. U nás to však nebudou ceny, tedy aspoň zpočátku, ale hvězdný galakoncert. Napodobit Kennedy Center bude těžké, nemyslím si, že je možné se jim vyrovnat s ohledem na odlišnou mentalitu a tamější tradici individuálního dárcovství. Ale jsem optimista, že v České republice 20 let po roce 1989 dorůstá nová generace individuálních donátorů dobrého umění.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.