neděle, 13. prosinec 2020

Marco Armiliato: Rutina? Nemožné!

Napsal(a) 

Marco Armiliato, foto Johannes Ifkovits Marco Armiliatofoto: Johannes Ifkovits

Když jsem si s Marcem Armiliatem koncem října povídala, nebylo ještě jasné, jestli se jeho vystoupení v Praze u PKF – Prague Philharmonia začátkem prosince skutečně dočkáme. Ve dnech, kdy tento rozhovor vychází, to už jasné zřejmě je. Bez ohledu na to, jak to dopadlo, jsou však slova tohoto slavného dirigenta rozhodně aktuální. A budou aktuální za měsíc, za rok i desetiletí: jeho láska k hudbě a oddanost opeře jsou zcela nadčasové. Umělec, jenž má za sebou působení ve všech nejvýznamnějších operních domech, byl součástí fenoménu Tři tenoři a je držitelem ocenění Grammy, hovoří v interview o tom, jak se za jeho kariéru svět opery změnil, k čemu vždy vede orchestr nebo proč je Itálie nejlepší zemí na světě.

Patříte k nejuznávanějším operním dirigentům dneška. Jak jste svůj styl formoval? Celý můj život probíhá spíše v operním než v symfonickém světě, ale ono to ani nebyla přímo volba, jen to tak vyšlo. Z toho, co teď diriguji, tvoří jiné žánry možná tak 10 %, vše ostatní je opera. Jsem takto spokojený, operu skutečně miluji. Ve svém stylu jsem byl určitě ovlivněn velkými mistry, mezi nimiž jsou Tullio Serafin, z další generace pak například Riccardo Muti, a mnoho dalších skvělých operních dirigentů. Možná jsem si vzal kousek od každého z nich (úsměv).

Jak vnímáte v opeře úlohu dirigenta? Především musí dirigent operu milovat a rozumět tomu, čím vlastně opera je. V hudebním světě totiž opera představuje něco velmi specifického. Díky nádherným partiturám velkých skladatelů můžeme tvořit fantastickou, úžasnou hudbu. Hudebníci si z operní hudby občas dělají legraci, tento žánr bývá totiž vnímán jako něco zábavného. Ale tak to není, máme přece tak skvělé opery! Pucciniho La fanciulla del West má strukturu a orchestraci, kterou lze přirovnat i k Stravinského Svěcení jara. Nebo Falstaff, ten je stejně závažný jako některá z Mahlerových symfonii. Ať už je to opera, symfonie nebo jiný žánr, vždy je to v první řadě hudba. Jestli to pochopíme, můžeme si ji vychutnat. To já dělám od začátku své kariéry.

A co pak požadujete od hráčů v orchestru? Vášeň. Je to jediná věc, o kterou žádám opravdu pokaždé: aby hudebníci hráli se srdcem a s vášní. S orchestrem musíme hledět stejným směrem a mít ten samý cíl. Proto jsem rád, když máme s hráči dobrý vztah. Vždy od ansámblu požaduji maximum: nejen ve smyslu techniky, to je spíše součást studování skladby, ale také ve smyslu hudebního cítění. Opravdu chci, aby měli vášeň, aby byli nadšení z toho, co děláme. Myslím, že klíč ke spolupráci s orchestrem je umožnit hráčům cítit se uvolněně a vést je k tomu, aby hráli se srdcem. To je moje pojetí hudby.

V čele salcburského Mozarteumorchesteru V čele salcburského Mozarteumorchesteru

Zmínili jsme již, že se orientujete především na operu. Já vás navíc vnímám především jako dirigenta italské opery, té se věnujete opravdu většinově. Co vás na italské opeře tak přitahuje? V Itálii jsem se narodil, a když jsem byl mladší, byla opera jednou z nejlepších věcí, které šlo vidět. Opera a kino, to byla nejdůležitější místa, kam jít. V opeře lze najít všechno: hudbu, drama, emoce. V té době to byla pro Italy ta nejdokonalejší podívaná. Seznamovali jsme se s operou skrze rádio, stejně jako skrze lidi na ulici, již si pískali slavné operní melodie. Opera byla v italské DNA. Zpěváci jako Caruso, Pavarotti nebo další ikony, to byli ti nejreprezentativnější lidé Itálie, zastupovali jí radostí ze zpěvu, láskou ke svobodě… ostatně, to jsou myšlenky, které se dostaly i do italské pop music. Najít si v Itálii cestu k opeře bylo tedy velmi jednoduché. Když jsem pak zjistil, jakou má opera hloubku a sílu, byl jsem nadšen.

Je italská opera i ve vaší DNA? Máte pocit, že cítíte tuto hudbu lépe než umělci z jiných zemí? Mám to privilegium, že rozumím všem detailům jazyka. Mí kolegové možná z času na čas přesně nerozumí, proč je fráze vedená jistým způsobem. To je pro mě snadné a můžu pak se stylem a řečí i pomoct. Máte to v sobě, když se narodíte v této krajině, cítíte vůni moře, vidíte tamní hory… Víte, Itálie je úžasná krajina, snad nejlepší na světě! Není tak velká, ale obsahuje vše. Každý region je jiný, má svá specifika, v jídle, víně, hudbě nebo folkloru. To samé se týká i lidí, jsou velmi rozmanití, ale mají toho i mnoho společného: například lásku k hudbě.

Odráží se to i v něčem konkrétním, co v „neitalských“ interpretacích chybí nejvíc? Pravděpodobně jsou to zmíněné detaily řeči. Italština má v sobě tolik nuancí: koneckonců, máme úžasnou literaturu, génie jako Manzoniho nebo Danteho. Umělec, který nepochází z Itálie, může rozumět slovům, a může dokonce mít i skvělou dikci. Stane se však, že nepostřehne pravý význam. Já navíc neitalského zpěváka rozeznám podle jediného slova. Když není něco správně, je mojí prací vysvětlit, jak to udělat lépe, tak, abychom dělali hudbu tou samou cestou, v tomto případě italskou. Být Italem je také výhodou, když vyjadřujete emoce v hudbě pohybem nebo gesty. Zdá se mi, že máme na to více energie.

Fascinuje mě, jak o hudbě mluvíte. Je očividné, že ji milujete. Přestože ale, předpokládám, že kusy jako La Traviata nabo Bohéma jste již dirigoval stokrát, nemusíte někdy bojovat s rutinou? To ne! Vždy, když dílo studuji znovu, objevuji nové věci, které mohu zahrnout do interpretace. Je to tedy pro mě pokaždé nové, rutina mě vůbec netrápí. Samozřejmě se stane, že hraji po sté Bohému a po sto padesáté La Traviatu. Ale jsou to pokaždé jiní zpěváci, jiná vize, koncepce, hráči…  Jiný příběh. První Traviatu ve Vídni jsem dirigoval před 25 lety, takže v tamním orchestru dnes hrají úplně jiní lidé. Rutina? Nemožné!


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII XII/2020.

Lucia Maloveská

K hudbě, umění i psaní nejrůznějších textů inklinovala již od mala. Vystudovala gymnázium a posléze klavír na Konzervatoři Jána Levoslava Bellu v Banské Bystrici. Momentálně studuje hudební teorii na magisterském stupni studia pražské HAMU, své vzdělání rozšířila i v rámci studijního pobytu na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. Ve svém zkoumání se ze všeho nejvíc soustředí na tvorbu slovenských skladatelů a také na racionální kompoziční postupy. Jako hudební recenzentka spolupracuje a spolupracovala s hudebními portály a periodiky jak v Česku, tak i na Slovensku. Příležitostně se věnuje divadlu a literatuře, zkušenosti sbírá i jako organizátor a dramaturg různých hudebních událostí.

Související položky (podle značky)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.