čtvrtek, 20. srpen 2020

Marc Niubo: Valtice si lidé přijeli užít

Napsal(a) 

, foto LŠSH foto: LŠSH

Mezinárodní letní škola staré hudby ve Valticích vstoupila letos v červenci do 32. ročníku své existence. Ten patřil ze známých důvodů asi k těm nejdobrodružnějším, protože se dlouho nevědělo, zda se uskuteční, anebo si staromilští organizátoři půjdou jako kdysi se sepjatýma rukama poplakat k morovému sloupu. O tom, jaké letos byly Valtice, zda jim vládla radost nebo strach, jsme si povídali s muzikologem Marcem Niubo, organizátorem projektu a zároveň předsedou Společnosti pro starou hudbu, která školu pořádá.

Marc Niubo, foto M. Wögerbauer Marc Niubofoto: M. Wögerbauer

Příprava letošního ročníku Valtic byla jistě napínavá. Kdy bylo jasné, že opravdu bude? Máš pravdu, napínavé to bylo. Stejně jako ostatní umělci a organizátoři jsme žili několik měsíců v nejistotě, netušili jsme, jaká nařízení budou platit v červenci, zda se otevřou hranice, ani zda se lidé nebudou obávat přijet. Chvíli jsme zvažovali i virtuální výuku v podobě online lekcí, jejichž výhodou by bylo, že by takový materiál zůstal „věčně“ k dispozici a dalo by se s ním dále pracovat. Jako deadline jsme si stanovili začátek května, a protože jsme dostali finanční příspěvek od Ministerstva kultury a viděli, že se s námi počítá, řekli jsme si nakonec, že to riskneme a školu uspořádáme. Čili v květnu už jsme měli celkem jasno.

Předpokládám, že jste museli řešit výběr lektorů, všichni asi přijet nemohli. Bylo nutno zvážit všechna rizika a možnosti. Některé zahraniční lektory jsme museli nahradit lektory českými, oželeli jsme ty, kteří měli přijet ze Španělska a Velké Británie. Jejich účast nebyla bohužel v dané situaci reálná. Vzápětí jsme znovu oslovili kolegy z Rakouska, Německa a Polska, kteří reagovali s nadšením. Pro některé to byla po mnoha týdnech bez práce první dobrá zpráva a všichni zároveň chápali, že ještě není vyhráno a může dojít ke zrušení na poslední chvíli. Přesto do toho šli!

Zaznamenali jste zdrženlivost ze strany účastníků? To byla samozřejmě další velká neznámá. Přihlášky jsme otevřeli mimořádně až 1. června, počítali jsme se vším. Během půl hodiny se některé třídy zcela naplnily, do čtrnácti dnů se počet účastníků dostal na číslo 250, a to znamenalo, že se projekt ufinancuje. Tento moment byl pro nás rozhodující. Ve srovnání s loňským rokem přijelo o 90 účastníků méně než loni, ale to mohl způsobit i fakt, že jsme přihlášky rozesílali později, a pochopitelně zdravotní důvody.

, foto LŠSH foto: LŠSH

Jak moc se letošní škola lišila v atmosféře od jiných ročníků? Vnímal jsi spíše obavy, nebo naopak větší nadšení? Co se náplně týče, byly Valtice klidnější a volnější. Program nebyl tak nabitý, koncerty a počet tříd jsme museli z finančních důvodů zredukovat. Atmosféra byla spíše radostná, bylo znát, že si lidé váží toho, že se škola vůbec uskutečnila. Situace byla v té době celkem příznivá, takže strach jsem nevnímal. Lidé si to přijeli užít.

Navzdory počátečním překážkám se vám podařilo nabídnou letos i novinky. Které to byly? Jedná se o středověký sólový zpěv pod vedením Barbory Kabátkové, za což jsem moc rád. Kurz tabulatur s Mílou Študentem jsme, bohužel, museli na poslední chvíli zrušit. Relativní novinkou je lesní roh s Janou Švadlenkovou. V hodinách není nutný přirozený lesní roh, studenti si mohou přivézt moderní nástroj, a protože Jana hraje na oba typy, může svým studentům k interpretaci mnoho říci. Taneční třídy byly tři, poprvé jednu z nich vedla britská tanečnice českého původu Andrea Miltnerová.

Vrací se někteří bývalí účastníci jako lektoři? Ano, jistě, kupříkladu Marek Štryncl, který je nyní uměleckým ředitelem školy, a Jana Semerádová. V podstatě také já, ač žádnou třídu nevedu, ale Valtice znám coby účastník od prvního ročníku a vrátil jsem se k nim jako člen organizačního týmu.

, foto LŠSH foto: LŠSH

Zhruba před deseti lety se organizační tým generačně obměnil, vnímáš to jako změnu k lepšímu? Ano, určitě. Po stránce organizační, administrativní včetně kontaktů s partnery se škola více profesionalizovala, a to je dobře. Co si naopak škola uchovala, je otevřenost všem zájemcům, kteří mají hudební nadání a zajímá je starší hudba, ať už jde o amatéry nebo profesionály. Nepořádáme vysloveně mistrovské kurzy. Mohou ale přijet i studenti konzervatoří, jezdí k nám pedagogové ZUŠek, kteří se mohou díky lekcím se specialisty někam posunout. Naši účastníci pokrývají celou generační škálu od dětí po seniory, čímž se uchovává myšlenka zakladatele školy Miroslava Venhody, jíž je otevřenost. Z toho důvodu jsou některé třídy rozdělené na začátečníky, mírně pokročilé a pokročilé.

Ztratily něco Valtice v průběhu času? Ztratily část ze své výlučnosti. Unikátní stav z 90. let, kdy Valtice fungovaly jako „kotel“ předávání zkušeností, výměny not, protože jiná možnost, co se týče staré hudby neexistovala, už pominul. Nabídka je pestřejší, a to je, myslím, dobře. Podle valtického vzoru u nás vznikly třeba kurzy v Prachaticích nebo v Holešově, ale ty mají jinou koncepci. Dnes funguje i Akademie staré hudby v Brně – což s Valticemi také souvisí – a především jsou mnohem větší možnosti studia v zahraničí a obrovský virtuální prostor. Valtice ale zůstávají největší letní školou svého druhu v republice.

Určitě už máš další plány na další ročník. Příští rok budou mít významná výročí skladatelé Josquin des Prez a Philippe de Monte. Byl bych rád, kdyby se nám tedy podařilo věnovat se příští rok více renesanci, a to v instrumentální, vokální i taneční třídě, aby se pak mohlo vše spojit do jednoho společného vystoupení. Budeme k tomu potřebovat odborníky, kteří umí své znalosti předat a takzvaně „sednou do party“. Nejdůležitější ale pro mě je, že letošní ročník ukázal, že má celá tahle akce smysl a že tu má své místo, protože je stále dost lidí, kteří o ni mají zájem. A to nás, organizátory, nesmírně motivuje.

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.