sobota, 20. červenec 2002

Máma harfistka

Napsal(a) 

Máma harfistka Máma harfistka
LIBUŠE VÁCHALOVÁ vychovala na čtyřicet hráček na harfu včetně své dcery Jany Bouškové. Dubnové životní jubileum oslaví s žačkami v červnu v Sále Martinů.

V čem vidíte jako pedagog a interpret specifikum takzvané české harfové školy? Podporujeme, aby harfa měla více barev, aby se nehrálo na jedné rovině, bez barvitosti, osobitosti, bez náboje. V tom je kumšt. Barevnost záleží i na inteligenci hráče - aby si uvědomil, že harfa je schopna barvy tvořit, ale že on sám je musí nacházet. Záleží to i na jeho trpělivosti.

Jak je na tom váš nástroj obecně v zahraničí? Například Francie a Amerika koncertní harfu prosazují. U nás, když už někde harfistka vystoupí, tak ji - nebo i nějakou jinou - budou chtít teprve zase až za rok či za dva. Také propagace osobností je úplně jiná. Harfa u nás není tak populární na koncertním pódiu jako jinde. Přála bych si, aby se vyrovnala světu. Snažila jsem se k tomu přispět, koncertovala jsem, premiérovala na šedesát skladeb soudobých autorů. Venku je harfa rovnocenným nástrojem, ale zdejší pohled jedna generace proměnit nestačí.

Změnilo se něco od Mezinárodního harfového kongresu v roce 1999? Pomohl spíše v zahraničí, u nás ho lidé nedocenili. Jana, má dcera, která byla uměleckou ředitelkou kongresu, nechtěla pomoci sobě, ale harfě - doufala, že když tu lidé uslyší největší harfistky ze světa, že se odpoutají od zažitého pohledu - omezujícího harfu na pár akordů z Vyšehradu . Nesplnilo se.

Spočítala jste někdy, kolik máte za sebou koncertů? Nemám žádnou statistiku; plakáty, kritiky - a měla jsem krásné - jsem neschovávala.

Měla jste jako interpretka víc příležitostí v zahraničí než doma? Tvořila jsem pro radost, projela hodně zemí. Měla jsem štěstí na spolupracovníky - nejprve jsem hrála s flétnistou Václavem Žilkou, pak víc jak osm let s profesorem Františkem Hantákem, hobojistou, velkým kumštýřem, náročným a pečlivým. Hrála jsem i s dirigentem Liborem Peškem, když založil Sebastian orchestr. A pak jsem sestavila kvintet Lyra nova s flétnou, houslemi, violou a violoncellem. Hráli jsme hodně francouzské literatury. Filmový symfonický orchestr, v němž jsem působila skoro čtyřicet let, mě koncertování umožňoval. Pouštěli mě. Byla jsem tam šťastna, dokud se FISYO v roce 1991 nerozpustil.

Panuje mezi harfistkami rivalita, jsou kolegyně konkurentkami? Konkurence je zdravá a nutná. Čím víc máte konkurentů, tím víc rostete, snažíte se být nejlepší.

Máma harfistka Máma harfistka
A ve vaší generaci? V době, kdy jsem já sólově vystupovala, tu nebyl nikdo jiný, kdo by se chtěl stejné činnosti věnovat. Kolik jste vlastně vychovala žáků? Učím na konzervatoři od roku 1973, jsem tu nejdéle z harfistů, kteří zde kdy vyučovali; mýma rukama prošly asi čtyři desítky harfistek. Ne všechny našly uplatnění, ale měla jsem vynikající žákyně - třeba Hanu Mllerovou-Jouzovou, Lydii Härtelovou, Ivanu Pokornou, neteř Barboru Váchalovou, Kateřinu Englichovou, Zuzanu Motlovou, Barbaru Pazourovou, Renátu Vilímovou a jiné, samozřejmě také dceru Janu Bouškovou. Úspěchy všech těchto dětí sleduji s velkým nadšením. Mládím žiju. Už devět let se mnou učí na stejné škole i moje dcera Jana. V současné době ale bohužel nejsou žáci. Máme nyní pouze čtyři studenty. Bývalo jich tu osm, i dvanáct.

Převážně dívky? Za celou dobu jsem měla dva mládence; jednoho teď, před ním to byl Lukáš Dobrodinský, vnuk slavného Bedřicha Dobrodinského. Působí v Teplicích. V devatenáctém století hráli na harfu převážně mužští. Na harfu nejsou ale potřeba velké ruce, ani větší síla. Dnes je naopak více harfistek. Nevím, čím to je... Stála za tím asi móda, harfa se brala jako společenský nástroj.

Máte jako interpretka nějaké oblíbené období hudební historie? Soudobá hudba, kterou jsem hodně uváděla, nebyla ani z nouze ctnost, ale ani hlavní oblast mého působení. Některé skladby jsem sama vyprovokovala a staly se už součástí repertoáru. Harfová literatura nic podobného neměla. Avšak nelze opomíjet klasiku. Ze starší hudby jsem hrála i právě barokní, klasické, romantické a impresionistické skladby. Na sólových recitálech jsem uváděla základní velkou harfovou literaturu. Nezůstávala jsem však jen u sólového hraní, bavila mě i komorní hudba. Pomohla mně pak také v učení. S děvčaty jsem dávala dohromady komorní večery. Autoři, kteří mě znali, psali k tomu účelu skladby podle jejich přání - žačky tak vybíraly nástroje podle toho, s kým chtěly hrát, kdo se jim líbil.

Jste spokojena se svou diskografií? Od mých třiceti slibovali, že mi vydají desku, nakonec ji udělali, když mi bylo padesát. Přidělili mi k natočení jen velmi málo času, a tak jsem si nahrávku před vydáním ani nestačila poslechnout. Ale v rozhlase mám nahrávek hodně. Profilovou černou desku mám tedy jen jednu. Pak jich mám ovšem spoustu z přehlídek interpretačního umění, možná deset nebo patnáct. Hraji na nich skladby, které jsem uváděla v premiéře. Jan F. Fischer pro mě napsal asi patnáct skladeb včetně Harfového koncertu ; k tomu patří Ebenovo Ordo modalis , hudba Karla Reinera, Slávy Vorlové, Jana Hanuše, Ivanky Loudové a jiných... Snad mi teď něco z toho prý vyjde k narozeninám na CD.

Stále ještě hrajete? Samozřejmě - cvičím kvůli žákům a pro svou radost, ale veřejně už málo. Účinkovat nechci ani při gratulačním koncertě v Sále Martinů 24. června. Vystoupit tam má mých bývalých devět posluchaček.

Kdo vás přivedl k harfě? Já byla z nemuzikantské rodiny. Můj prastrýc byl grafik Josef Váchal, jeho strýcem byl Mikoláš Aleš. Slyšela jsem harfu v rozhlase, když mi bylo šest let a moc jsem na ni chtěla hrát. Nakonec jsem ve čtrnácti začala. Školu jsem milovala, ale neměla jsem vstřícného pedagoga - profesorka Marie Zunová se bála konkurence, nenaučila mě toho tolik, kolik bych pro život potřebovala. Začala jsem tak na sobě intenzivně pracovat až po absolutoriu konzervatoře. Řekla jsem si proto, že povedu děvčata jinak. Házela jsem je do studené vody, možná jsem někdy byla moc přísná... Ale učit děvčata od patnácti do jedenadvaceti let, to je nejhorší věk. Člověk musí s nimi prodělávat jejich lásky - být mámou, nejen kantorem.

Změnilo vám kdysi vaše vlastní miminko umělecký život? Mám dvě děti. Ačkoli syn Petr také vystudoval konzervatoř - obor bicí - nyní se věnuje podnikání. Dceru, která se narodila o deset let později, jsem měla pořád s sebou. Proto asi Jana tak nasákla hudbu a harfu. Byla na každém koncertě. Ale vůbec do ničeho jsem ji nenutila. Začala hrát už v sedmi letech.

Konflikt vyhrocený do slov "buď dítě, nebo kariéra" jste tedy nezažívala? Bez rodiny by to nešlo. I harfistka musí pro někoho žít - vždyť jsme jenom normální ženské.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.