čtvrtek, 24. duben 2014

Mám pocit, že se vracím na oblíbené místo

Napsal(a) 

Yo-Yo Ma, foto Jeremy Cowart / Sony Music Yo-Yo Mafoto: Jeremy Cowart / Sony Music

Jarní donátorský galavečer pro festival Struny podzimu bude letos ve znamení vystoupení violoncellového mistra Yo-Yo My, který dne 27. dubna vystoupí ve Španělském sále Pražského hradu společně se svou dlouholetou klavírní partnerkou Kathryn Stott. Yo-Yo Ma do Prahy přijíždí po 21 letech, za tu dobu již ověnčený celkem šestnácti cenami Grammy jako jedna z největších žijících osobností oblasti klasické hudby, kterou s naprostou přirozeností propojuje s world music.

Maestro, dodnes tu na vaše koncerty vzpomínáme, ať už na vaše provedení sólových Bachových suit pro violoncello, Dvořákův violoncellový koncert nebo vaše vystoupení s Itzhakem Perlmanem, Seiji Ozawou a Bostonským symfonickým orchestrem… Jaké vzpomínky zůstaly z návštěv České republiky naopak vám? Když jsem Prahu navštívil poprvé, bylo to asi šest měsíců před sametovou revolucí. Přijel jsem tehdy se svým přítelem, novinářem a s jeho dcerou. Díky jeho novinářskému průkazu jsme společně navštívili místa, kam bych se jinak sám nikdy nedostal. Takto jsme například byli u významného českého chartisty, překladatele a spisovatele Zdeňka Urbánka. Byl to opravdu mimořádný muž, výjimečná osobnost. Velmi jsme se spřátelili. A představte si tu náhodu! Jednou, když jsme byli na návštěvě u Urbánka, u něj byl také Václav Havel. Byl právě propuštěn z vězení a stále telefonoval s různými vydavateli… Takže to bylo pro mne neuvěřitelné setkání, jak z přátelského, tak z historického hlediska. Pro mne to byl ohromný pocit, být v České republice právě v tuto chvíli.

Před několika měsíci jste v Bostonu provedl koncert, který byl zcela mimořádný, přestože jsme u vás už zvyklí na nejrůznější spolupráce s hudebníky napříč snad všemi hudebními sférami… Ale váš podzimní koncert s jedním z mála umělců, kteří přežili holocaust, s devadesátiletým klavíristou Georgem Hornerem, který v Terezíně hrál v různých koncertních produkcích a znal se dobře s Gideonem Kleinem, tak to byl jistě zážitek i pro vás. Vlastně mohu říci s Jiřím Hornerem, protože se jedná o rodáka z Přerova… Jak tato příležitost vznikla? Tato jedinečná spolupráce vznikla díky mému příteli, Marku Ludwigovi, který je violistou v Bostonském symfonickém orchestru. Právě on začal projekt, kterým chtěl připomenout oběti nacistické genocidy za druhé světové války. Především se chtěl zaměřit na koncentrační tábor v Terezíně. Mně se celý nápad moc líbil a nabídl jsem mu, že v rámci tohoto projektu mohu hrát koncerty a pomáhat také se samotnou organizací. Když jsme začali plánovat konkrétní program, najednou mi řekl: „Víš, já vlastně znám skvělého 90 letého klavíristu, George Hornera, který přežil Terezín, Osvětim i smutně známý pochod smrti do Buchenwaldu.“ Když jsem to uslyšel, pouze jsem vydechl: „Proboha, to je neuvěřitelné! Mohl bych se s ním seznámit nebo si s ním dokonce zahrát? Je něco, co bych pro něj mohl udělat?“ A tak to celé začalo. Bylo to nádherné setkání, vůbec mít tu možnost s ním mluvit, potkat jeho dva syny… A hlavně bylo opravdu nepopsatelné mít možnost si s ním zahrát!

Když to všechno sečteme, jak se tedy těšíte na svou nadcházející návštěvu? Česká republika je kulturně tak bohaté místo! Dnes znám tolik báječných lidí, kteří jsou nebo pochází z České republiky… Nejedná se jenom o zmiňovaná neuvěřitelná setkání s Georgem Hornerem a Zdeňkem Urbánkem. Pamatuji si na báječné koncerty a setkání s Rudolfem Firkušným a s Josefem Sukem, ať už v Americe, v Asii nebo v Praze… Především Rudolf Firkušný byl mým velkým přítelem a jsem tak rád, že jsem ho mohl v posledních letech jeho života blíže poznal. Dost často jsme spolu hráli na různých místech. Mám tedy opravdu hodně vzpomínek na české hudebníky i místa, která jsem tu už navštívil. Vzpomínám si nyní, že jsem během své poslední návštěvy Prahy dokonce zašel do Strahovské knihovny….Pokud sečtu všechny své dosavadní zkušenosti, tak mám vlastně pocit, že se vracím na oblíbené místo. A to je i důvod, proč tentokrát přijíždím dokonce se svou manželkou, které bych chtěl Prahu ukázat. Ostatně zcela schválně jsem zařadil na program také Dvořákovu hudbu a tady musím říci jednu věc. My jsme v Americe Dvořákovi skutečně tak vděční! Za to, jaký velký otisk své osobnosti a své hudební filozofie tu zanechal a co pro americkou hudbu vytvořil v celé její historii, přestože tu byl v podstatě tak krátce. Vždyť si uvědomte, že Dvořákovi studenti později vyučovali mimo jiné takové osobnosti, jako byli George Gershwin, Duke Ellington a Eric Copland…

Yo-Yo Ma, foto Todd Rosenberg Yo-Yo Mafoto: Todd Rosenberg
Ovšem na váš donátorský koncert festivalu Struny podzimu jste zařadil vedle Dvořáka a Brahmse také skladby brazilských i argentinských autorů… Brazilská i argentinská hudba byla uváděná na několika vašich projektech, ať už je to CD „Soul of the Tango“ nebo „Viva Brazil“… Ale hudbě severní Ameriky se také věnujete, například na CD „The Goat Rodeo“ s hudbou inspirovanou americkým Bluegrassem, kde jste si zahrál s předními hráči této hudební oblasti. Nelze nevzpomenout také vaše CD s názvem „Appalachia Waltz“ v inspiraci hudbou apalačskou…Co se vám na tradiční americké hudbě líbí, ať už je z jihu nebo severu? Brazilská i argentinská hudba je fantastická. Přitom každá může být velmi odlišná. Je to dáno i samotným faktem, že obě země mají rozdílnou historii. Mají ale zároveň společné rysy. A jedním z nich je hluboký evropský vliv. Pokud vím, na šest miliónů Argentinců je původně z Itálie a má italská jména…V Brazílii je vzorec evropských přistěhovalců poněkud jiný, tady je vedle místních především mnoho Portugalců. Ale velká část obyvatelstva je rovněž původem z Itálie. Ovšem jejich hudba se smísila s hudbou místních domorodců a africké populace. Tyto tři hlavní zdroje – hudba evropských přistěhovalců, domorodců a černochů, v každé zemi s jinými proporcemi a jinak promíchané - spoluvytvářejí původní americkou lidovou hudbu všeobecně. Svá specifika má samozřejmě hudba jihoamerická, především brazilská a argentinská. Tak jako v jiných oblastech, v hudbě těchto zemí se dávné inspirační zdroje postupně přetransformovaly. Například v argentinském tangu se nepoužívají perkuse, vše se vyjadřuje prostřednictvím konkrétních nástrojů, na které hrajete. Například houslí nebo kontrabasu. Ve skladbách, které hrajeme, se takto pracuje i s využitím samotného klavíru. 

Když máte k České republice vřelý vztah a tak intenzívně se nyní angažujete v oblasti hudebního crossoveru, neláká vás zahrát si s dobrou kapelou také moravskou nebo českou lidovou hudbu? Absolutně! Moc rád bych se více dozvěděl o moravské lidové hudbě a českém folkloru všeobecně. Jak víte, v USA je velmi zastoupená česká populace a bylo by velmi zajímavé tyto hráče potkat a také porovnat, jak se například právě moravská lidová hudba při migraci lidí vyvíjí… Tedy těch, kteří ještě stále v USA moravskou a českou lidovou hudbu provozují, přestože už se narodili v Americe. A upřímně mě zajímá i slovenský folklor! Navíc jsem v současnosti potkal také další přátele přímo z Bratislavy! Takže se seznamuji se stále větším počtem lidí z této oblasti, což mi přináší mnoho potěšení. Víte, skutečně, vaše kultura je tak bohatá a je tu stále tolik co objevovat! Pro mne je doslova radost mít možnost se sem vracet. A také cítím, že to je pokaždé zároveň začátek něčeho nového…

Jedno z vašich posledních vystoupení mě opravdu překvapilo. Dne 11. prosince loňského roku jste v době největší nákupní předvánoční horečky vystoupil s malým orchestrem v jednom z hlavních nákupních center Chicaga. Lidé nakupující dárky nevěřili svým očím. Seděl jste uprostřed nákupní galerie a hrál jako na skutečném koncertě, mimo jiné i J. S. Bacha. Lidé se skutečně zastavili a poslouchali. Tak si říkám, co vás k podobným akcím vede? Hrajete si takto sám pro radost? Možná v USA je to jiné než České republice…Ale spíše bych řekl, že tento problém je všeobecný. Hudba hraná pouze v koncertních sálech někdy vytváří pocit izolovanosti. Sedíte uprostřed čtyř stěn, jakkoliv jsou velké. Menší sály občas vypadají jako auditoria, na kterých jste měli na studiích přednášky… Já ale myslím, že hudba je součástí našeho každodenního života, naší hluboké přirozenosti. A paradoxně právě v koncertních sálech musíte hudbu měřit ekonomicky. Přemýšlíte, jestli si lidé koupí vstupenky nebo ne…Skutečně, živě hraná hudba může být třeba součástí našeho nakupování! Víte, pracuji hodně s mladými lidmi a to je tak povznášející a radostné! Hlavně pro ně je přirozené hudbu jednoduše přenést do nových prostor mimo sály, kde se běžně hraje. Je to zábavné pro všechny, velmi obohacující a hlavně radostné.

Yo-Yo Ma, foto Michael O´Neil Yo-Yo Mafoto: Michael O´Neil

Když to tedy shrneme, jaké místo má podle vás hudba v našich životech, ať už si to připouštíme nebo nikoliv? Myslím, že hudba je součástí všech podnětů, které nás dokáží přimět snít a různé zážitky i místa si lépe pamatovat. Netvrdím, že hudba může zajistit mír nebo nás přímo vyléčit. Co je ale podstatné, dává nám v životě smysl. Mnoho věcí můžeme měřit na politické nebo ekonomické hodnoty, nemůžeme ale změřit význam hudby v našem životě. Hudba nám přináší odpověď k mnoha otázkám,  kam patříme - například k nějaké skupině větší než jsme my sami, dává nám pocit identity…Hudba v naší mysli dokresluje různé životní prožitky a spojitosti. Stane se pro nás životním mezníkem, dotváří nám v povědomí pocit určité životní etapy. Například všichni si pamatují hudbu, kterou poslouchali, když byli náctiletí. Každý poslouchal něco jiného a v podstatě není důležité, jaká hudba to byla. Podstatné ale je hudbu vůbec v životě mít! Kdybychom například podobné životní vzpomínky spojené s konkrétní hudbou neměli, bylo by to jako žít bez barev…

Díky vaší hudební otevřenosti umožňujete setkávání hudebníků, kteří by se jinak v rámci svých hudebních „škatulek“ nikdy nepoznali… Jaký je váš názor na hudební festivaly zaměřené na hudební crossover, především v porovnání s běžným koncertním životem? A možná názor na festivaly všeobecně. Hudba spojuje lidi. A právě hudební festivaly jsou mírumilovnou cestou, jak svést lidi dohromady. Existují samozřejmě různé mezinárodní konference i kongresy, ale to není ono. Hudební festivaly v různých formách oslavují lidské přátelství a lidskou hudební tvořivost. A to je důležité hlavně v současnosti. Víte, dnes je vše komplikovanější a myslím tím především životy lidí. Každý je dnes stále více a více zaměstnán. A právě festivaly se svým pojetím snaží udělat prostor k oslavě hudby, dokáží myšlenky lidí nasměrovat určitým směrem… Přináší určitý ohraničený čas, kdy se něčemu více věnujeme a na něco se soustře­díme. Jakékoliv oslavy, svátky, prázdniny, festivaly – to je přesně období, kdy se vydáváme poznávat. Ať už je to třeba oblast mimo naši profesi, nové země nebo sousední město. Nebo zkrátka máme konečně čas jeden na druhého. Přesně toto umí hudební festivaly navodit.

Yo-Yo Ma, foto Todd Rosenberg Yo-Yo Mafoto: Todd Rosenberg

Možná se něco podobného stalo i vám? Teď si uvědomuji, že například vůbec na prvním jarním donátorském galakoncertě festivalu Struny podzimu vystoupil v roce 2010 Bobby McFerrin, který se na festivalu představil dokonce už na jarním koncertě roku 2008. Tady si nelze nevzpomenout na vaše společné CD „Hush“ a mnoho dalších společných projektů. Vznikla vaše spolupráce také díky podobnému „zastavení se v čase“, o kterém mluvíte? V podstatě ano. Potkali jsme se v roce 1988 na oslavách 70. narozenin Leonarda Bernsteina na festivalu v Tanglewoodu a stali se z nás rychle přátelé. Bobby tehdy do Tanglewoodu mimo jiné přijel, aby začal připravovat oslavy svých čtyřicátin. Chtěl si konečně splnit dávný sen. Když mu bylo dvanáct let, zamiloval se do Beethovenovy 7. symfonie. Po mnoha letech sólového zpěvu, vymýšlení vlastní hudby a improvizace si řekl, „já chci konečně dirigovat Beethovenovu 7. symfonii“! A právě v Tanglewoodu začal celý nápad dávat dohromady. A jednoho dne mi řekl: „Víš co? Až budu konečně dirigovat, chci, abys v tom Sanfranciském symfonickém orchestru seděl ve violoncellové sekci. Nesmíš mě v tom přece nechat!“. Jenomže pokračoval: „Ale v první polovině koncertu spolu vymyslíme něco jiného, budeš hrát tentokrát čistě v mém projektu s mojí hudbou!“. A já na to „tak fajn, to je maličkost…“. Ale dodal jsem to podstatné: „Ale víš, že neumím vůbec improvizovat! Musíš mi přesně říct, co mám dělat, jinak to nepůjde!“ Bobby samozřejmě odpověděl: „Ale don’t worry! To víš, že Ti něco pošlu!“ Samozřejmě žádné noty neposlal! Asi dva dny před zkouškou mi poštou přišel nějaký malý papírek. Byly to pro mě nečitelné noty, podle kterých se nedalo hrát, se vzkazem – „myslím, že budeme improvizovat na tohle“. Já už se tehdy opravdu zděsil, ale doufal jsem, že vše nacvičíme alespoň na naší jediné zkoušce. Jenomže když jsme se konečně sešli, Bobby povídá: „Hele, jdeme na večeři, to je důležitější!“ To už jsem opravdu začínal panikařit, ale Bobbyho přístup se nezměnil: „Opravdu si nedělej starosti, don’t worry, buď sám sebou a prostě hraj…“ Bobby mě prostě přinutil jít na podium sálu pro 2500 lidí, aniž bych věděl, co mě čeká a co budu hrát. A to byl začátek našeho hudebního přátelství a naše společné CD vzniklo podobným způsobem.

Takže to vypadá, že právě Bobby McFerrin je někde v pozadí vašich dalších neuvě­řitelných projektů, ve kterých jste zavítal například do hudby apalačské, brazilské, argentinské… V posledních letech se angažujete také ve vašem jedinečném patnáctičlenném souboru Silk Road Ensemble, který sdružuje hudebníky tradičních kultur oblasti podél dávné Hedvábné cesty napříč celým Orientem. Vlastně letos oslavujete 15 let od založení… Jak je možné, že se skutečně sehrajete a společně prožíváte nejrůznější hudební cestopisné výlety? Je to jednoduché. Například hned záhy po založení jsme hráli překrásnou tradiční perskou hudbu. Pro nás je tu ale zcela jiná tónová stupnice. Uvědomili jsme si, že abychom vůbec mohli hrát, musíme udělat dvě věci. Jednou z nich bylo právě sjednocení našich stupnic. Překvapivé bylo, že to, co znělo našim uším jakoby falešně, byla ve své podstatě správná intonace… Zajímavé ale je, že například v Evropě se v době před vznikem temperovaného ladění jednotlivé intervaly poměrně lišily od současných, a to jak v době baroka tak renesance. Takže čím dále jdete v naší evropské hudbě do minulosti, tím více zjišťujete, jak byla hudba všech zemí propojena. Ať je to řecká hudba, hudba na Sicílii, která má inspiraci v arabské intonaci, a mnoho dalších. Jako další krok potom bylo nutné, abychom se všichni naučili konkrétní rytmus dané hudby. Tímto způsobem je možné hráče evropské klasické hudby přimět tvůrčím způsobem spolupracovat na produkci v jiné hudební tradici. To ale platí i naopak pro hráče orientální hudby. Ale co je v tomto případě podstatné, každý hudebník se při hraní musí vyrovnat s jakýmkoliv pocitem nadřazenosti jeho vlastní kultury a tradice… Pokud spolupracujete na spoluvytváření hudby jiných hudebních kořenů, dostáváte se do jiné reality, která je přitom zcela přirozenou lidskou potřebou.

 

 

Psáno pro: HARMONIE 04/2014

 

Markéta Vejvodová

Působí od roku 2004 jako redaktorka Českého rozhlasu, v letech 2005 – 2009 působila jako redaktorka hudební redakce stanice Vltava. Připravovala hudebně publicistické pořady Telefonotéka, Euphonia, Slovo o hudbě, Studio M a další. Vystudovala hru na klavír na Pražské konzervatoři ve třídě Ilji Hurníka a HAMU v Praze pod vedením Jana Panenky a Petera Toperczera. V roce 1991 získala stipendium k ročnímu studijnímu pobytu v Paříži u předního francouzského klavíristy a pedagoga Dominiqua Merleta. Vedle sólových klavírních recitálů spolupracovala s L. Svárovským, J. Sukem, G. Demeterovou, I. Ženatým, P. Fischerem, aj. Nahrávala nebo koncertně vystoupila rovněž se SOČRem, Sukovým komorním orchestrem, aj. Doma se představila na festivalu Pražské jaro (1989), na Velikonočním festivalu Josefa Suka (1993), na Mladém pódiu (1994) a na festivalu Mladá Praha (1996). Působí zároveň v oblasti pořadatelství a organizace hudebních projektů. V České filharmonii v letech 2009 – 2013 vedla edukativní programy, v letech 2015 – 2017 byla ředitelkou Česko-francouzské akademie Telč, v současnosti působí jako redaktorka na stanici Český rozhlas Region a hudebním projektům se věnuje příležitostně.

 

 

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.