Ke stému výročí vzniku Sanfranciského symfonického orchestru vyšlo při stém výročí úmrtí Gustava Mahlera na 17 CD komplet jeho symfonií a vokálně-orchestrálních děl. Evropské koncertní turné, při němž představí tento počin a artikl – a s ním ještě nový mahlerovský příspěvek do vzdělávací řady DVD Keeping Score – začíná v polovině května v Praze.
Nahrávací projekt šéfdirigenta Michaela Tilsona Thomase vznikal deset let. Byl ohlášen spolu se založením vlastního labelu SFS Media. Jednotlivých titulů vyšlo za tu dobu dvanáct – devět symfonií i s Adagiem z nedokončené Desáté, Píseň o zemi, Žalobná píseň a písně s doprovodem orchestru. Vysloužily si celkem sedm cen Grammy.
Tilson Thomas, letos sedmašedesátiletý, umí z koncertu učinit událost. Je výjimečným popularizátorem hudby, šarmantní osobností se širokým záběrem. Mahlera zprostředkovává jako hudbu romantickou a nádherně lyrickou i novátorskou. Orchestr dirigoval poprvé roku 1974, a to v Mahlerově Deváté. Od roku 1995 je v jeho čele a mahlerovský komplet začali společně natáčet roku 2001, živě při koncertech. Když v roce 2010 vyšlo poslední CD, bylo definitivně jasné, co se dalo tušit už při každém novém titulu cyklu, totiž že jde o skutečně výjimečný umělecký čin – názorem a koncepcí, rozsahem, vyzněním. Nahrávky mají zázemí inteligentního a muzikálního přístupu, kaleidoskop Mahlerovy hudby na nich zaznívá jako lehoučce výstřední, znepokojivý i hluboký a naléhavý, se vší mnohotvárností a tušenými stylovými východisky a básnivými obsahy i s nesentimentálním apartním zvukem. Je to Mahler, který nedráždí, ale zaujme a potěší – ideálně moderní, dokonalý, detailní, vzrušující i strhující.
Na počátku projektu stála Šestá symfonie . Hledat symboliku v tom, že snímek začal vznikat den poté, co na Ameriku udeřili teroristé, by bylo trochu chtěné. Byly to však jistě těžké chvíle, když hudebníci přišli do sálu a měli hrát… Je tento zážitek na CD slyšet? A má s tím souvislost později udělená Grammy? Tragika je sice přítomna ve všech Mahlerových dílech, ale zde výraz, jak slyšíme, dosahuje až katastrofického napětí – a tragičnost zůstává neporažena. Jedenácté září? Shoda okolností, nečekané souvislosti. Nahrávka, která vyšla v únoru 2002, byla prezentována mimo jiné i jako svědek a průvodce této událostí.
První symfonie , bezesporu nejoriginálnější od dob Berliozovy Fantastické, hned po vydání prodejem dosáhla v USA třetí příčky klasické hitparády. Úvod, to je v této interpretaci téměř zvuk přírody. Pak smuteční pochod – vnímáme, že tu hudba balancuje, jako u Mahlera ostatně často, na hraně triviálnosti a parodie, ovšemže záměrně a s hlubokým smyslem. Finále potom otvírá nebesa a hlásí v heroickém závěru vítězství. Nahrávka z roku 2001 předkládá strhující interpretaci. Cítíme, že dirigentovi je Mahler autorem blízkým a spřízněným. Hraje dílo ve velkolepé koncepci, skvěle, sršatě, břeskně, v tempu, na potřebných místech i mysteriózně či odlehčeně a pobaveně. Orchestr je zde entusiastickým tělesem s vynikajícími dynamickými schopnostmi a možnostmi, které dokáže produkovat fantastický zvuk.
Třetí , obrovská „pastorální“ symfonie , zní orchestru nádherně měkce, její architektura je pochopena a předána, její svět ozřejměn zeširoka a velmi přesvědčivě. Snímek vznikl v září roku 2002. Tilson Thomas podává symfonii poměrně civilně, ale ne věcně – podrobně propracované postupy, obrazy, které citlivě a kultivovaně vytváří, dávají vyznít této hudbě velice lidsky. Nahrávka získala za rok 2003 cenu Grammy jako nejlepší klasické album.
V září 2003 natočili Čtvrtou , nejpřístupnější mezi devíti kolosy, a to jako idylické a možná i trochu humorné postavení prostých a jakoby naivních lidových představ o tomto a onom světě do protikladu. Dobromyslnou náladu s trochou ironického úsměvu navozuje hned první část. Poté nasloucháme hudbě bizarní, groteskní, ale neagresivní, v níž jsou vyhmátnuty i skryté podtóny – ozývá se tu všechna hloubka Mahlerovy hudby. Není však v této symfonii drásavá, ale měkce lomená, téměř komorní. Pomalá věta je elegická, vyznačuje se snad až smutkem a přitom grácií. Lze tu současně vytušit elektrizující dirigentovu přítomnost na pódiu. Výsledkem je neomylně promyšlená a procítěná, moderní přesvědčivá dynamická koncepce, mnohovrstevnaté bohatství nálad. Ve finále se pak v projasnění přidává sólový soprán, rozkošně zpívající o radostech nebeského života.
Druhá symfonie je z června 2004. V úvodní větě slyšíme monumentalismus brucknerovského ražení. Druhá lehoučká věta je v rytmu ländleru jakousi šťastnou vzpomínkou. Třetí část vyjadřuje zoufalství. Prasvětlo, to je mysteriózní sólo o návratu člověka k Bohu. Poté vpadá ohromující finále – ohlašuje se poslední soud, hroby se otvírají a mrtví kráčejí v nekonečném průvodu, znějí trubky apokalypsy… Pak se ovšem tiše rozezní sbor světců a nebešťanů a symfonie končí očistně – současně v extázi i ve spočinutí.
Snímek Deváté symfonie , monologu o 90 minutách, vznikl na podzim 2004. Od samého vstupu cítíme, že se zde nekoná titánské divadlo světa, ale že přichází niterná zpověď, vzpomínání a přemítání, oproštěnost a soustředěnost; není tu žádná mnohomluvnost či přepjatost. V expresivních intenzivních klenutých zpěvech si hudba podává v úchvatné symbióze ruku s tichem. První i poslední věta jsou v ještě pomalejším tempu než u jiných dirigentů – Andante má 30 a Adagio 27 minut. Představy o Mahlerově hudebním světě, o nekonečném, velmi diferencovaném proudu hudby – kontrastním, fantaskním, rozpolceném a ironickém i teskném, přemýšlivém, bohatě barevném – naplňuje snímek plně. Devátá končí do ztracena, je tu víc ticha než hudby. Tilson Thomas dokáže vzbudit dojem, že tóny nekonečně dlouho řídnou a zpomalují se, že nastává loučení, vyrovnání a smír, až k úplnému spočinutí. Hloubka této výpovědi potřebuje ten nejsoustředěnější poslech.
Mahlerova Sedmá symfonie , premiérovaná v Praze, byla natočena roku 2005. Je „písní noci“ i symfonií vítěznou. Začíná jako pravé symfonické drama. Druhým plánem jsou neklidná, fantaskní nokturna. Interpretace je dokonalá v charakteristice, tempu i dikci, v rovnováze citu a lehkého odstupu. Ve Scherzu ožívají obrazy a představy, zvuk přináší různé efekty, výraz je velmi imaginativní. Vítězné tóny zaznívají až ve finále, kde jako humorný symbol nelze přeslechnout citát z Mistrů pěvců norimberských.
Nahrávka Páté symfonie pochází z podzimu 2005. Smuteční pochod, dramatická druhá věta, scherzo s intonacemi lidové hudby… A pak zvukově překrásné Adagietto, plné hlubokého citu a lyrické exprese – v této interpretaci hudba až nebeské krásy. Symfonie směřuje k obrazu osvobození. I zde je to vědoucí, inteligentní provedení, mozaika mnohotvárnosti, básnivých obsahů a skvělého zvuku. Slyšíme úžasnou práci s dynamikou, i v té nejnižší se ozývá množství nuancí. Je tu průraznost i lehkost a splývavost, proměny hudebního toku mezi tancem a pochodem. Slyšíme technickou a zvukovou brilanci, eleganci, tu lehoučce nahozenou náladu, jinde ostřejší šlehy, tu přízračnost, jinde bezstarostnost. Obdivujeme detailní práci s proměnami temp, rozpětí mezi kontrolou a spontaneitou, nové a nové ozvláštněné nápady, logiku hudebního proudu i místa, kde si mimoděk nelze nevzpomenout na Šostakoviče.
Snímek Mahlerovy monumentální kantátové Osmé symfonie , vymykající se koncepcí všemu předchozímu, dostala veřejnost do ruky na prahu roku 2010. Již samo koncertní uvedení bývá ojedinělou událostí. Počet účinkujících napovídá proč. Dirigentovi se daří udržet jindy problematický celek pohromadě a přitom velké plochy rozčlenit a činit stále zajímavými, daří se mu vystihnout potřebné detaily v druhém dílu i komplexní náladu a pocit a udržet vokální složku tak, že neprodukuje plochý hluk, ale je stále ve službě typického mahlerovského symfonismu. A Symfonie tisíců má i krásně ztišené pozdně romantické partie, jimž dovede Tilson Thomas dát velké kouzlo. Byla natočena v listopadu 2008 a za rok 2009 obdržela tři ceny Grammy – jako nejlepší album, jako nejlepší ve vokální kategorii a navíc i jako nejlepší z hlediska zvuku. I další položky této mahlerovské sestavy vzbudily během předchozích osmi let zájem. Celkem bylo 10 nominací na Grammy – a získaly je vedle Osmé rovněž symfonie č. 3, 6 a 7.
Je tu počin, který nemůže zapadnout. Ambiciózní je projekt i po produkční stránce. Orchestr byl první v USA, kdo se vydal nezávislou cestou vlastního labelu, a dokázal na něm zprostředkovat koncertní uvádění celého cyklu. Všechny exkluzivně zabalené nahrávky byly pořízeny ve formátu Super Audio CD a prodalo se jich po světě už celkem více než 140 000. A nyní vychází i limitovaná edice na vinylových deskách!
Mahlerovských kompletů je řada – jako objev dávný Kubelíkův z Mnichova, jako nám drahá domácí vzpomínka na koncerty s ČF komplet Neumannův, Abbadův asketický, Bernsteinův existenciální a spektakulární i Gergijevův vášnivý a dramatický výklad, berlínský se Simonem Rattlem… Přistupují k nim a završují je ti nejlepší a zralí. Také Tilson Thomas. Mahler v jeho podání není bombastický ani sentimentální, nevzbuzuje úzkost z propastí života. Je především jemně a dokonale vypracovaný.
Dirigent dovede ihned vtáhnout do přesně navozené atmosféry, od počátku je jasné, že o něco jde. Jeho pojetí prozrazuje empatii. Dovede si vyhrát s detailem, pointovat, s potěšením setrvat…. Tak to uměl i Bernstein. Zamlada ho ostatně k mladému Bernsteinovi přirovnávali. Je ovšem zdrženlivější. S orchestrem zachází flexibilně, v nizoučkých dynamikách i ve vypjatých pasážích se zvukovou zřetelností a průzračností. Souhra je samozřejmostí a pocit samozřejmé dokonalosti jednoznačný. Dirigent si s hudebním tokem pohrává, přidává lehké pocity tance a pochodu, pocit těžkopádnosti, ale i očekávání. Pozoruhodným způsobem se tu snoubí přímočarost a průraznost amerických těles, patrná ve zvuku a artikulaci, s muzikálností a citem dirigenta. Symfonie jsou hrány naplno i okouzleně, idylicky i mohutně. Nikdy ne bezmyšlenkovitě. Jsou hrány perfektně, s moderní orchestrální bravurou. Jsou to symfonie moderní, ale romantické, přesné i jemně emotivní. Občas se tvrdívá, že u Mahlera oslnivá instrumentace a obrovitá forma nemají obsah, že jsou jen nádherným rouchem. Kalifornské nahrávky těmto názorům úspěšně čelí, paradoxně pomocí oslnivé instrumentace a monumentálního rámce. Naplňují je totiž oduševnělostí, která dává hudebním strukturám hluboký smysl.
