Mahan Esfahani: Cembalo si zaslouží, abych se pro něj obětoval

Mahan Esfahani začal v posledních letech pronikat do českého hudebního povědomí především jako oblíbený žák Zuzany Růžičkové. Ovšem tento „student“ za Zuzanou Růžičkovou v roce 2012 přišel už jako úspěšný mladý hudebník, který měl za sebou četná ocenění a na svém účtu historicky první sólový cembalový recitál na londýnském festivalu BBC Proms. Jistě sám ani v té době netušil, jaký úspěch budou mít jeho první nahrávky, a díky své houževnatosti možná pouze doufal, že ho brzy čekají také recitály v nejvýznamnějších světových sálech. Mahan Esfahani již několik let žije v Praze. Zatímco jeho jméno začíná být v hudebním světě skutečným pojmem, v Čechách jsme ho bohužel dosud slýchali minimálně. Doufejme, že změnu přinese jeho nadcházející koncert se SOČR, kdy 12. února pod taktovkou Jiřího Rožně přednese v pražském Rudolfinu Koncert pro cembalo a smyčcový orchestr op. 42 Viktora Kalabise. Koncert bude věnován památce Zuzany Růžičkové.

Celkem čtyři roky jste soukromě studoval u Zuzany Růžičkové. Ze všech vašich rozhovorů je patrné jak moc jste si rozuměli. Je to bohužel půl roku, co nás Zuzana Růžičková opustila. Můžete už dnes ohlédnutím shrnout její vliv na váš vývoj? Víte, co jsem krátce po smrti Zuzany Růžičkové udělal? Začal jsem cvičit dvakrát více a dvakrát tak intenzivněji. Uvědomil jsem si, že jsem jejím odchodem ztratil možnost chodit na hodinu s napolo připravenými věcmi a čekat od ní, že mi s tím pomůže. Myslím, že dokud jsem k ní chodil, byl jsem stále ještě „adolescent“. Musel jsem se okamžitě stát dospělým a jako hudebník okamžitě vyzrát. Nedávno se mi stala zajímavá věc. Hrál jsem recitál v Jeruzalémě. Ačkoliv to mezi cembalisty nebývá zvykem, na koncert přišli v hojném počtu i místní cembalisté. Šli jsme pak na přátelskou večeři a oni mi řekli: „Víte, to je zvláštní, že jste u Růžičkové studoval. Máte jiný styl hry, který ji nepřipomíná.“ A já si myslím, že to je pro ni jako pedagožku poklona. Učitel nemá vychovávat svoje kopie, ale má mladému umělci pomoci stát se sebou samým. A kdybych měl přesně popsat, co jsem od ní získal? Například dnes ráno jsem hrál Bachův druhý díl Dobře temperovaného klavíru. Celou dobu jsem se snažil dostat k tomu, jaký skrytý význam hudby je za těmi všemi malými notami… Právě k tomu mne vedla a snažila se mi tento přístup předat. Myslím, že její největší dar je, že mne naučila dostat na samotné dno, k samotné esenci hudby, kterou hrajete. Vždy mi říkala, že moje snaha musí být stejná jako snaha skladatele při tvorbě díla a je potřeba dostat se k samotné podstatě jeho hudby. Tím se řídím a také velmi sdílím větu britského skladatele Petera Maxwella Daviese „Hudba ví vše, co není známo mně.“

To už se dnes bohužel můžeme podívat pouze na to, kam vás paní Růžičková jako hudebníka posunula. Ale jak to vlastně celé začalo? Proč jste si vybral jako profesorku právě ji? Byla to kapacita, jedna z nejlepších. Ale jsou i jiné osobnosti ve světě cembala… Protože byla jediná, která své požadavky dokázala podepřít argumenty opírající se o propojení hudební i filozofické názory. Nikdy neodůvodňovala nějaký požadavek slovy „je to potřeba hrát tak a tak, protože takto se to dříve hrálo…“. To není dostatečná odpověď pedagoga nebo důvod k určité interpretaci. Toto by Zuzana Růžičková nikdy neřekla, přitom to bývá běžné. Prostě důvod, proč určitým způsobem hrát konkrétní ornament nebo ozdobu, nemůže být postavený pouze na tom, že máme dochované historické notace a učebnice, podle kterých víme, jak se to dříve hrálo… Zuzana vše vysvětlovala odůvodněním samotné hudební podstaty. A to má obrovskou sílu.

Zuzana Růžičková vás tedy přivedla do Prahy. Ale proč jste tu nakonec začal žít? Žil jsem velmi dlouho v Londýně a přestal jsem tam být s celkovým životním stylem spokojen. Je to příliš velké město, všude moc lidí, je to šílené. Navíc jsem cítil, že Zuzana tu nebude navždy… Navíc jsem měl vždy rád svět střední Evropy. Bylo to vlastně velmi rychlé rozhodnutí. Řekl jsem si, tak to zkusím v Praze, a když to nebude fungovat, tak se vrátím. No a zatím jsem tu.

Koncert k poctě Zuzany Růžičkové 16. 10. 2017 v Rudolfinu, foto Petra Hajská

Ale jak se vám v Praze žije? Věřím, že necvičíte od rána do večera… Asi se nebudete divit, když vám řeknu, že cvičím… Od rána do večera. Před pár dny jsem se vrátil z Ameriky a mám posunutý čas. Tak jsem dnes začal hrát už ve čtyři hodiny ráno. Mám tu pěkný byt a dnes už i svůj soukromý život. Mám tu už své přátele, chodím na koncerty a zkouším více poznat zdejší hudební život. Přál bych si potkat ještě více hudebníků a získat další nové přátele. Znám dobře klavíristu Jana Bartoše, violoncellistu Tomáše Jamníka, dirigenta Jiřího Rožně, skladatele Miroslava Srnku. Právě Miroslav mne vybízí, abych zdejší prostředí lépe poznal a začal se více zapojovat. A tento typ přátelské podpory mi opravdu velmi pomáhá. Praha je krásné město pro život, a to je teď pro mne to hlavní.

Když právě v Praze trávíte celé dny cvi­čením, co jste tu v poslední době nastu­doval? Nedávno jsem dokončil natáčení nové­ho CD. Připravil jsem program z díla starých anglických mistrů, především skladby Williama Byrda, Thomase Tallise, Gilese Farnabyho a jejich současníků. Byl to opravdu velký projekt, už jenom z toho důvodu, že v oblasti cembalového repertoáru jsme skutečně na pomyslné úrovni Shakespeara, ostatně jejich současníka… My o těchto skladatelích moc nevíme, ale jsou součástí celkové kultury, která obklopovala dvůr královny Alžběty I. Bylo to zajímavé i z jiného důvodu. Měl jsem k dispozici mnoho notových materiálů a kopií rukopisů i různých zdrojů. A bylo překvapující, jak se v mnohém lišily, přitom se v podstatných věcech všechny shodovaly. Například takový detail jako malý ornament, který dnes pro nás může být nepodstatný, ale všechny notace i z různých zahraničních zdrojů ho respektovaly. Takový detail a byl natolik důležitý, že se tomu všichni opisovatelé not věnovali. Takže naše názory se jednoznačně stoletími mění a lidé to dříve vnímali zcela jinak.

Ale kdo vám tuto hudbu představil? Nevídám ji často na programech koncertů… Na to je jednoduchá odpověď. Zuzana Růžičková, která sama měla díla těchto skladatelů v repertoáru. Byla publikována přibližně před sto padesáti lety, ale nikdo to nehraje. Kdykoliv jsem tuto hudbu hrál na klasických koncertech, lidé ji považují za velmi sofistikovanou. Ale když jsem tato díla hrál například na festivalech experimentální hudby, lidé ji vnímají jinak. Dávám to do kontrastu se současnou experimentální hudbou. Ve své podstatě totiž byla hudba těchto alžbětinských skladatelů ve své době rovněž experimentální. Víte proč? Například Byrdova partitura „My Ladye Nevells Book“ se začala šířit a opisovat, když mu bylo čtyřicet let. Co je zajímavé, byl ještě adolescentem, když Anglie začala poznávat velkého španělského umělce Antonia de Cabezóna. Byl to vynikající skladatel a fenomenální cembalista, který přišel do Anglie ve službách prince Filipa, který, jak víte z historie, pojmul za manželku anglickou královnu Marii, první dceru krále Jindřicha VIII. Filip tak přišel do Anglie přibližně na dva roky a s ním i celý dvůr, ve kterém Antonio de Cabezón byl jako hudebník v královských službách. Do té doby v Anglii vlastně neexistovala žádná tradice hry na cembalo. Pouze se v kostelech improvizovalo na varhany v rámci bohoslužeb. To se psal rok 1550. V té době bylo Tallisovi přibližně dvacet a Byrd byl adolescentem… V roce 1591 – tedy za méně než čtyřicet let – se z úrovně „zero“ v cembalové literatuře v Anglii dostali z hlediska kompozice i cembalového umění na úroveň Liszta a Brahmse, pokud to mohu přirovnat ke klavírnímu repertoáru. K této úrovni virtuozity a experimentování se nedostal ani Bach. Jenomže právě u Brahmse například cítíte tlak, jak se snažil vyrovnat s Beethovenem, Bachem, s velikány hudební minulosti. V Anglii nebyla žádná tradice, nic, co by tyto skladatele usměrňovalo. A tak volně experimentovali a nic je nesvazovalo… Z tohoto pohledu se jedná o naprosto úchvatnou hudbu, která nemá obdoby. Tito skladatelé byli velcí experimentátoři, kteří vlastně objevili novou hudební řeč. Pro mne to byl velký projekt a krásná práce.

Mahan Esfahani, foto Kaja Smith

A jaké jsou vaše další nahrávací plány? Rozhodl jsem se příštích pět až šest let věnovat natáčení kompletu Bachových sólových děl pro cembalo a soudobou experimentální hudbu.

Brzy ale začne ve vašem pražském sídle znít Koncert pro cembalo a smyčcový orchestr Viktora Kalabise… Únorový koncert se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu je pouze několik dní po vašem recitálu v londýnské Wigmore Hall, který je součástí vašich sérií kompletního provedení Bachových děl pro cembalo. Máte zjevně rád různorodost. Předala vám Zuzana Růžičková k interpretaci Kalabisova koncertu nějaké rady? Víte, co je legrační? My jsme spolu studovali tolik věcí, ale ke Kalabisovu koncertu jsme se nedostali… Hraji jej už ale asi 10 let. Slyšel jsem ho právě na nahrávce Růžičkové a velmi mne zaujal. Provedl jsem ho několikrát v Londýně ještě před tím, než jsme se se Zuzanou Růžičkovou potkali. Kalabis mne jako skladatel vždycky zajímal. Vůbec celá jeho generace byla silná, Petr Eben, Kabeláč… Velmi mne tato hudba zajímá, a dokonce jsem si koupil několik starých nahrávek ještě s Karlem Ančerlem od Supraphonu. Právě Supraphon a jeho nahrávky jsou skutečnou studnicí této hudby. Ančerl, Neumann a Česká fil­harmonie… Je neuvěřitelné, kolik Česká filharmonie tehdy odehrála hudby českých soudobých skladatelů. Tato generace byla skvělá tím, že tehdy byla po této hudbě skutečná poptávka.

To sice ano, ale musím říci celou pravdu. Že totiž tato hudba, její tvorba i nahrávky, byla velmi podporována tehdejším režimem čistě z ideologických důvodů. Jakkoliv vznikala v mnohých případech skutečně hodnotná díla. To je pravda. Ale například právě Kalabis je pro mne příkladem toho, jak se dá hudbou bojovat proti totalitě a nedostat se přitom do vězení. V jeho hudbě je vzdor i kritika systému… Na rozdíl od Šostakoviče nebo Prokofjeva, kteří byli opravdu velmi sarkastičtí, Kalabis byl spíše rezignovanější, jako skladatel depresivněji naladěný. Zuzana o svém manželovi mluvila pouze, když byla požádána. Ale z toho, co jsem pochopil, Viktor Kalabis byl skutečně spíše pesimisticky laděný.

V Kalabisově koncertu vás doprovodí mladý dirigent Jiří Rožeň. Znáte se? Ano, jsem jeho velký fanda. Je tak zajímavý. Potkal jsem ho v Británii, kde nějakou dobu působil v BBC Scottish Orchestra. Pak jsem ho slyšel dirigovat Kabeláčovu 4. symfonii. Kabeláčovu hudbu mám velmi rád, ale upřímně, ne tuto symfonii. A bylo neuvěřitelné, jak právě toto dílo Rožeň skvěle postavil a jak úžasnou hudbu z této symfonie svým provedením udělal. A já jsem si řekl, že kdokoliv je takového pojetí schopen, musí být zajímavou osobností. A když jsem ho pak poznal osobně, všiml jsem si, že se zajímá právě o díla, která nikdo nechce interpretovat. Hodně dirigentů, a bohužel právě českých, někdy chce dirigovat pouze Dvořáka, Beethovena… Hudbu, která je pro posluchače jednoduše pochopitelná a pro interpreta svým způsobem jednodušší. Ale Rožeň je právě nadšen hudbou, která není známá a která je z naší současnosti. Takže jsem si ho sám pro koncert vyžádal, a navíc jsem zjistil, že se o něj SOČR zajímal už dříve, takže se vše dobře potkalo.

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 2/2018 (koupit)

Sdílet článek: