Guarneri trio Praha letos slaví významné jubileum – pětadvacet let v nezměněné sestavě! Při této příležitosti vystoupí 21. 3. ve Dvořákově síni pražského Rudolfina. Budou hrát hudbu Josefa Suka, Bedřicha Smetany, Aleše Březiny a Johannesa Brahmse. Členů tria jsem se zeptal, jaká je Dvořákova síň pro komorní hudbu a jaké sály ve světě jsou pro ně nejlepší. (Luboš Stehlík)
Ivan Klánský (klavír): Velký sál Rudolfina je svou velikostí na samé hranici vhodné pro komorní hudbu. Je to však prostor nesmírně krásný a pro českého hudebníka téměř posvátný. Vystoupení v něm je vždy něco až magického, člověk zde cítí ducha svých velkých předchůdců, kteří formovali českou hudbu v minulém století. Já osobně mám pro komorní hudbu i pro recitály nejraději menší prostory, odpovídající slovu „komorní“. Tam mám pocit, že mohu promlouvat do duše každému jednotlivému posluchači a každému do ní vidím. U klavíristů je samozřejmě navíc důležité, jaký nástroj v sále stojí, a to významnou měrou ovlivňuje jeho hodnocení toho kterého prostoru. V Evropě mám tři oblíbené sály, kde velikost, akustika i nástroj jsou v ideální kombinaci – Wigmore Hall v Londýně, Palau de la Música v Barceloně a sál Conservatoire v Ženevě.
Čeněk Pavlík (housle): Dvořákova síň Rudolfina je samozřejmě pro mne u nás sálem číslo jedna. Je to zvláštní pocit, když člověk vstoupí na pódium, rozhlédne se po vznosné architektuře a uvědomí si jeho historii. Jsou sály s neutrální působivostí, sály, které z hudebníků přímo vysávají energii, a jsou také sály, které inspirují a dopřávají umělcům požitek ze hry. A právě takové je naše Rudolfinum. Tím nechci říci, že se zde hraje vždy lehce – to závisí na mnoha komponentech, například také na momentální vlhkosti vzduchu. Je všeobecně známo, že smyčcové nástroje patří k nejcitlivějším na akustické podmínky. Zcela jasně vnímám, kde se mému nástroji líbí a kde ne. Přitom může jít o jeden a tentýž prostor, ale třeba v létě je prostě lepší. Velmi důležitá je vodivost materiálu, která daný prostor vytváří. Dřevěným nástrojům přirozeně svědčí dřevěné pódium, které nebere alikvóty a ideálně přenáší zvuk do sálu k posluchačům – jak je tomu v Rudolfinu. Když jsou splněny tyto základní podmínky, většinou velikost sálu nehraje zásadní roli, i když je přirozené, že pro komorní hudbu je ideální menší sál. Co nemám rád, je bodové osvětlení, s kterým se setkáváme zejména v divadlech, protože toto osvětlení je na hony vzdáleno niterné podstatě komorní hudby. V jednom interview jsem vyslovil názor, že je pro posluchače dobré v některých okamžicích při poslechu zavřít oči, aby jej nic nerušilo a mohl plně vnímat krásu slovy nevystihnutelného hudebního sdělení. Toto bezprostřední sepětí s posluchačem interpret cítí a je nesmírně inspirující.
Marek Jerie (violoncello): Již v době studií na Pražské konzervatoři bylo pro mne Rudolfinum „svatostánkem vážné hudby“. Nejen proto, že Dvořákova síň je domácím pódiem České filharmonie, ale i proto, že v Rudolfinu jsem poprvé slyšel André Navarru, Pierra Fourniera nebo Mstislava Rostropoviče. V Praze hráli nejen s orchestrem, ale většinou měli i recitály. Mohl jsem si tedy v Rudolfinu poslechnout repertoár, na kterém jsem právě pracoval, a to ve vrcholném provedení. Když jsem po ukončení základní školy přesídlil do Prahy, měl jsem možnost již v květnu poslouchat celou houslovou soutěž při Pražském jaru, která se tenkrát odehrávala ve velkém sále Rudolfina. Janáčkovu houslovou sonátu jsem na této soutěži slyšel tolikrát, že se mi o ní v noci zdálo a jeho hudbě jsem doslova „propadnul“.
Hrát v Dvořákově síni je pro mě vždy svátečním okamžikem. Není to sál, kde by se takzvaně „hrálo samo“. Je zapotřebí velkého nasazení, ale dynamické rozdíly vycházejí přesvědčivě, je možné tvořit, pracovat s krásou tónu a kreslit fráze. Jeho rozměr je pro komorní hudbu i v rámci evropského měřítka pozoruhodný, ale přesto je možné ho naplnit zvukem jednoho nástroje. Tím se řadí mezi nejlepší evropské sály vhodné jak pro orchestr, tak i pro komorní ansámbly.
Za těch 25 let působení našeho tria jsme koncertovali i v sálech větších, například v Sydney Opera House (2800 míst) nebo Teatro Colon (3000 posluchačů) v Buenos Aires. Je to vzácný pocit vystupovat pro tak početnou obec milovníků komorní hudby, ale po pražském Rudolfinu se nám přesto zastýsklo. Když má sál více nežli 2000 míst, je nutné přehánět hudební představu do úplných extrémů a bývá vyčerpávající, když se míra výrazu ze sálu nevrací. Velký sál v luzernském KKL a v Dijonu je postaven architektem Jeanem Nouvelem, a proto má podobně dokonalou akustiku. Pro natáčení velmi vhodný, ale moderně chladný. V Evropě je řada komorních sálů (kolem 500 míst), které jsou pro komorní hudbu velmi vhodné. Ty výjimečné ale stejně spočítáte na prstech. Krásné prostředí, skvělé křídlo, dobré zázemí a čistá, ušima dobře čitelná akustika jsou požadavky, které se těžko všechny plní najednou. Určitě k nim patří Wigmore Hall v Londýně, Laeiszhalle v Hamburku nebo Concertgebouw v Amsterdamu. Mozartsaal ve Vídni má například skvělou akustiku, ale teprve s posluchači na koncertě… Prostředí, akustika a atmosféra jsou součástí vjemu posluchače, který na koncert přišel za obsahem hudby, za nevšedním sdělením, které zpestří jeho všední den. Rudolfinum je současně i tradičním symbolem hudební kultury Prahy již po desetiletí, a proto si vážím, že naše Guarneri Trio Prague oslaví svoje pětadvacáté narozeniny právě tam.
