Magdalena Kožená: V civilu jsem ráda nenápadná

Světovými pódii žádaná, kritiky oceňovaná a posluchači obdivovaná, všestranná a okouzlující hvězdná Magdalena Kožená. V nitru však stále moravské děvče, které baví na pódiu extravagance, ale v soukromí tenisky, a které stále vnímá zodpovědnost za každý zazpívaný tón.

Díky svému nadačnímu fondu usiluje Magdalena Kožená o to, aby vzdělávání na základních uměleckých školách bylo přístupné každému dítěti a rozkvétala tak kulturnost národa. Pěvkyně, která má oporu ve svém manželovi, dirigentu siru Simonu Rattlovi, s nímž nejen společně vystupuje, ale i vychovává tři děti, oslavila nedávno kulaté narozeniny. Žádné bilancování, prosím, říká. Jsme jen o pár hodin starší a život jde dál.

Vidíte posun ve vnímání úlohy základních uměleckých škol od roku 2016, kdy jste založila Nadační fond Magdaleny Kožené na jejich podporu? Vidím posun v tom, že o co jsme se úplně prvotně snažili, zviditelnění uměleckých škol, se díky festivalu ZUŠ Open zdařilo. Náš festival začal jako dvoudenní happening a po šesti letech se rozrostl do dvoutýdenního festivalu s dalšími doprovodnými akcemi. Lidé u nás si dostatečně neuvědomují, že tu máme něco neobvyklého, mimořádného, co třeba v Německu nebo jinde v Evropě ani na světě nemají. Tedy aby na každém i malém městě se skoro každé dítě, které má o to zájem, mohlo za poměrně rozumné školné umělecky, nejen hudebně, rozvíjet. Založení fondu bylo ponouknutí připomenout nejen veřejnosti, ale i státním a krajským politikům, kteří umělecké školství naštěstí stále dotují, že peněz na kulturu stále ubývá.

Opomíjení kultury se může společnosti vymstít… Na Velikonoce jsem prožila zajímavou zkušenost. Byla jsem v Egyptě, protože jsem odjakživa chtěla vidět tamější památky. Díky výkladu výborného průvodce jsem si uvědomila, jak se historie opakuje. Mám to štěstí, že jsem z generace, která nezažila válku ani jiné převratné krize, konejšíme se, že se neustále rozvíjíme a nemůže se nám nic stát. Totéž zažila egyptská civilizace. Vylétla na vrchol, a pak pomalu spěla k zániku. A na počátku každého zániku je úpadek kultury. Tohle je třeba si uvědomit. Máme pocit, že musíme jíst, využívat energie, ale to, co z nás tvoří lidské bytosti, vědomí pospolitosti, je základ kultury, a to musíme pěstovat. To je další téma, které chci díky nadaci připomenout. Historie se opakuje, a pokud si kulturu nebudeme chránit a nebudeme si uvědomovat její důležitost, to všechno se nám může stát také.

Mitsuko Uchida, Magdalena Kožená, Pražské jaro 2023, foto Petra Hajská

Přejděme k vám. Klíčovým okamžikem vaší kariéry bylo vítězství v prestižní mezinárodní pěvecké soutěži v Salcburku v roce 1995. Vnímáte to zpětně jako silný podnět, bez něhož byste možná tak rychle nevylétla vzhůru? A byla to opravdu strmá, nebo povlovná cesta na vrchol? Je to vždycky souhrn více věcí. Vítězství v soutěži bylo spíše impulsem pro další cestu. Od šestnácti let jsem zpívala v různých barokních souborech. S Miroslavem Študentem jsme založili Flores Musicae, zpívala jsem v Musice Antiqua Praha, spolupracovala jsem s Robertem Hugem, Markem Štrynclem… V českém barokním prostředí jsem už byla známá. Víte, je velmi těžké to zpětně zhodnotit. V té době jsem natočila bachovskou desku, která ležela v šuplíku. My jsme ji nabízeli Supraphonu a jiným českým nahrávacím firmám, bez odezvy. Oslovili jsme Polygram, dnešní Universal Music, a díky vstřícnosti paní Stehlíkové, která ji poslala do Hamburku, se ta nahrávka octla v Deutsche Grammophon. A to bylo myslím pro mou dráhu ještě klíčovější. V DG si totiž nahrávku poslechl nějaký člověk – už to bylo štěstí, protože cédeček k poslechu tam musí mít spousty – a natolik se mu to zalíbilo, že mi vzápětí nabídli smlouvu. Nebyla jsem tehdy nikým, nikdo o mně nevěděl, byla jsem absolutně neznámá… V DG mě představili světovým dirigentům, jako byli Gardiner, Minkowski, Harnoncourt, pomohli mi najít zahraniční agenturu… A tohle byl hlavní mezník, díky němuž jsem poznala světové hudební osobnosti v oblasti barokní hudby. Ale je pravda, že nebýt té salcburské soutěže, asi by k tomuhle všemu nedošlo. Na základě toho vítězství jsem dostala angažmá ve vídeňské Volksoper. To byla zajímavá zkušenost, ale zpětně ji hodnotím jako něco, co nemuselo být. Vůbec se mi tam nelíbilo, jako mladá členka jsem musela zpívat všechno, i to, co mi hlasově nesedělo, takže po roce jsem se s Vídní rozloučila. Všichni se divili, říkali mi, ale tady stojí fronta mezzosopranistek, které by takovou smlouvu uvítaly. Já na to jen pokrčila rameny, bezva, no tak je pusťte dál. Ale musím na rovinu říct, že už jsem byla v pozici, kdy jsem si to mohla dovolit, protože jsem měla nabídky od Minkowského i Gardinera na spoustu nádherných projektů.

Říká se, že spolupracovat s náročným Johnem Eliotem Gardinerem je pro zpěváky těžké. Je to pravda, je velice náročný. Ale moc jsem se od něho naučila. Není úplně příjemný na všechny, což je diskutabilní, ale já jsem s ním tuto zkušenost neměla, Vždycky jsme měli krásný pracovní vztah. Dělala jsem s ním hodně Bachových kantát, Gluckova Orfea a další věci. Kdyby se mě někdo zeptal na deset nejlepších, hudebně nejzajímavějších dirigentů, on by tam určitě patřil.

Benefiční koncert pro budoucnost, foto Petra Hajská

Jaká byla pak cesta od baroka k impresionismu? Odjakživa jsem měla ráda všechny možné styly. I na škole, i když jsem hrála na klavír. Impresionismus jsem milovala. Nevadilo mi, že jsem dostala nálepku barokní pěvkyně, od šestnácti jsem starou hudbu zpívala, i když mě k ní spíš osud zavál. Aby člověk mohl jezdit po světě s vlastními recitály, na to už musí mít jméno. A já si to jméno udělala přes barokní hudbu. A když už mě k ní osud zavál a stala jsem se známou, v tu chvíli jsem si mohla dovolit dělat všechno to, co jsem chtěla. Většina zpěváků jde cestou od opery – udělají si jméno na belcantu a pak si mohou dovolit zpívat, co chtějí. Mně se to podařilo z jiného konce. Vidím kolegyně a kolegy, kteří se rozhodnou pro nějaké období, zpívají třeba jenom baroko, nebo jenom Wagnera. Je to taky krásné, když člověk dělá jenom jednu věc, využije ji do poslední mrtě, jak se říká, a stane se na dané období odborníkem. Ale mně by to nestačilo.

Třetím pilířem vašeho repertoáru, vedle baroka a impresionismu, je soudobá hudba. Proč ji ráda zpíváte? Se soudobou hudbou jsem se setkala už v dětství v brněnském sboru Kantiléna. Specializovali jsme se na polyfonii a na soudobé české skladatele. Už v devíti letech jsem se snažila zpívat Hábovy čtvrttóny! Byla to fantastická průprava. Sice pro děti strašně těžká, navíc ty nedětské náměty jako Hirošima, ale člověk tam hudebně hodně vyspěl. Moderní hudbou jsem byla vyškolená. Když jsem po svém barokním období měla možnost dělat si tak trochu, co chci, zase jsem se k moderní hudbě vrátila.


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII IX/2023.

Sdílet článek: