středa, 28. leden 2004

Mácalův přítel Toradze

Napsal(a) 

Mácalův přítel Toradze Mácalův přítel Toradze

Klavírista ALEXANDER TORADZE žije od roku 1983 ve Spojených státech. Původem je Gruzínec pocházející z Tbilisi. Studoval na Čajkovského konzervatoři v Moskvě. Na Západě získal postupně renomé mezinárodně uznávaného představitele své generace. Od roku 1991 je profesorem na univerzitě v Indianě, kde založil multinárodnostní Toradze Piano Studio, dnes vysoce oceňované experimentální středisko. Jeho členové vystupují v ansámblové hře ve významných světových centrech. Toradze sám účinkoval sólově i s nejlepšími orchestry na pódiích v USA, v Petrohradě, Paříži, Izraeli, Londýně, Tokiu či v Salcburku. K jeho posledním úspěchům patří červnový triumfální debut ve Stravinského Klavírním koncertu s Berlínskými filharmoniky. Vzít ho do Prahy jako svého prvního sólistu po jmenování šéfdirigentem České filharmonie mu slíbil Zdeněk Mácal. Slib v říjnu splnil. Toradze natočil také s Valerijem Gergijevem a orchestrem Mariinského divadla pro značku Philips všech pět Prokofjevových klavírních koncertů. Třetí z nich získal v magazínu International Piano Quarterly v konkurenci více než sedmdesáti snímků označení jako historicky nejlepší nahrávka této skladby.

Je Prokofjevova hudba důležitou součástí vašeho repertoáru, nebo kompletní nahrávka jeho klavírních koncertů vznikla spíše náhodně? Natáčeli jsme je během tří let koncem devadesátých let. Číslo tři jsme hráli už v sedmdesátých letech, koncert číslo dvě, Prokofjevovi mimochodem velmi drahý, od osmdesátých let, ale i ostatní jsme uvedli mnohokrát. Nejdříve jsme všech pět mnohokrát hráli, než přišlo natáčení. Nebyla to tedy příležitostná věc. Dělali jsme desku ovšem tak trochu i pro sebe. Já nyní hraji Prokofjevovy koncerty často, často také s Valerijem, ale pravda je, že ještě častěji hraji Čajkovského, Rachmaninova nebo Ravela.

Měl jste nyní s Prokofjevovým druhým klavírním koncertem opožděný debut v Praze. Jak se to stalo, že jste v Čechách ještě nehrál? Hrát v Praze, to byla a je pro každého umělce veliká věc. Měl jsem zde s Českou filharmonií hrát už někdy před čtyřiadvaceti nebo pětadvaceti lety. Čajkovského nebo Liszta, už přesně nevím. Tehdejší moskevská státní agentura Goskoncert mi ale vystoupení na posledení chvíli zrušila. To byla strašná organizace... Že prý jsem ještě nebyl na Urale a kde všude... Takže žádná Praha, ale poslali mě po provinciích. Mnohde nebyl ani klavír. Místo dvaceti jsem odehrál jen asi čtyři koncerty. Někde po mně chtěli, abych podepsal smlouvy, aniž bych hrál. To jsem odmítal - nechtěl jsem peníze bez hraní!

A ani pak jste se do Prahy nedostal? O pár měsíců později jsem vystupoval v Bratislavě. A někdo mi tam telefonuje. Byl to tajemník sovětské ambasády v Praze, že prý mě zvou do Paláce kultury na koncert k Měsíci československo-sovětského přátelství. Na otázku, co bych měl hrát, mi odpověděl, že třetí větu z Čajkovského prvního klavírního koncertu. To je ale jen sedm nebo osm minut, namítal jsem. Není to pro sovětského hudebníka ostuda, účinkovat poprvé v Praze a nehrát celý Čajkovského koncert, ale hrát jen sedm minut, zeptal jsem. Byl šokován! Navrhl jsem alespoň první větu, ta má asi pětadvacet minut, ale to nešlo, prý že starší umělci než já budou hrát jen deset minut. Pak začal vyhrožovat potížemi v Moskvě. Češi z Pragokoncertu si zase mysleli, že chci více peněz. Přemlouvali mě, abych zahrál sedm minut, že mi zaplatí celý koncert. Dva, tři. Skončili jsme u čtyř, ale stejně jsem odmítl. Chtěl jsem se zde uvést pořádně. V Moskvě si mě pak zavolali na ministerstvo kultury... Příští dva roky jsem nemohl vůbec nikam.

Mácalův přítel Toradze Mácalův přítel Toradze

Využil jste pak první příležotosti k tomu, abyste z toho všeho unikl? Ano. Ale jednoduché to nebylo. Byl jsem sám. Moje rodina tam zůstala. Sestra byla v Gruzii. Otce vyslýchali na KGB a pak za tři dny zemřel, dodnes nevím, jak to přesně bylo.

Se Zdeňkem Mácalem se vzájemně označujete za velmi dobré přátele. Jak douho se znáte? Náš životopis je odchodem do ciziny v mnohém podobný. Zdeněk Mácal byl ale v ještě těžší situaci, protože šel naopak s celou rodinou. Měl jsem jediného přítele - Valerije Gergijeva. V Petrohradu. Poté, co jsem se potkal v roce 1986 v Milwaukee se Zdeňkem, život byl náhle lehčí. Od devadesátých let mohu už zase jezdit zpět domů, vše je lepší, ale přátelství zůstává. Mé historce o Goskoncertu a Pragokoncertu nemohl dlouho uvěřit... Dneska dobře vím, že jsem tehdy s nepodařeným pražským debutem nic neprošvihl. Nepotkal bych totiž asi jinak Mácala. To je takové uspokojení být zde v Praze, když on je šéfdirigentem!

Jaký podle vás je? Jak si na pódiu rozumíte? Jsem dost explozivní. Myslím, že je těžké najít někoho ještě výbušnějšího. On takový je. Měli jsme spolu desítky koncertů. Na pódiu vedeme skutečný boj, ale s láskou. Zdeněk je intuitivní, nekalkulativní, sólistu umí zaujmout a přitáhnout. Enormně riskuje, hraje věci pokaždé jinak. I když je náhodou nemocen, je energičtější než mnoho dirigentů, kteří jsou v tom okamžiku zdraví.

Vy i Zdeněk Mácal se znáte s dirigentem Valerijem Gergijevem - nemáte dojem, že jsou si něčím příbuzní? Určitě ano. Jsou přátelé, oba jsou impulsivní. České i ruské orchestry, vlastně evropské orchestry vůbec, jsou klidnější než americké. Takovou energičnost, jakou Mácal z Ameriky přináší, asi zdejší muzikanti neviděli. Potřebují trochu protřepat. Vzbudit se je těžké, ale pravda je, ža když se probudí, je to úžasné. Hrál jsem s Berlínskou filharmonií Stravinského. Bylo to, upřímně řečeno, zpočátku dost hrozné. Až při generálce se začalo něco dít. Evropská kultura a tradice sice inspirují, ale také utlačují. Hudebník je ve velkém historickém sále trochu pod tlakem, sedí, říká si "uf". Národní identita je důležitá. V Americe je tohle všechno jedno. Je jedno, jestli hraješ fotbal nebo na housle. To je americká identita.

Zůstalo podle vás ve Zdeňku Mácalovi přes dlouholetou americkou zkušenost něco českého? Myslím, že se v Americe změnil jako kdysi Dvořák. To znamená vůbec ne.

A přispěl něčím naopak Americe? Podívejte, v New Yorku byl Čajkovskij. Byl nostalgický a v depresi, neschopen čehokoli. Dvořák byl emocionálně silnější. Co udělal jako ředitel konzervatoře? Otevřel její dveře pro afroamerické děti a řekl, že americká hudba má víc zdrojů než má hudba v Evropě. Sociální systém a rasismus ovšem nedovolily, aby se to plně uplatnilo. Česká a moravská, slovanská tradice k rozvoji americké hudby určitě přispěly. A Mácal? Díky němu je v New Jersey nyní jeden z nejlepších amerických sálů s fantastickou akustikou. Město Newark šlo kulturně nahoru. Mácal přinesl spektakulární kvalitu hraní. Do tělesa se díky sponzorům dostaly cenné italské smyčcové nástroje. Koncerty tamního orchestru jsou navštěvovány Newyorčany jako koncerty Newyorské filharmonie.

Jak je to s vámi? Zůstalo ve vás něco gruzínského? Jestli jsem se změnil ve své gruzínskosti? Ne. Já se nezměnil. Gruzie je ale o dvacet let dál. Já mám ovšem dva syny s Američankou. Jelikož platí, že synové jsou to, co otec, ale také to, že otec je to, co jeho synové, tak jsem přidal ke své identitě další - americkou, západní. Mácal ví, že nejsem Rus. A on sám je Čech jako kdokoli jiný. Ovšemže je zde od roku 1968, kdy odešel, úplně jiná situace. Klíčovým momentem tedy je, že on teď může své zkušenosti přinést zpět.

Co je pro vás momentálně nejdůležitější? Kam směřujete? Moji synové jsou důležití. A pak mé klavírní studio na Indiana University. Dlouho, dlouho, už snad pětadvacet let, bych chtěl nastudovat klavírní aranžmá Stravinského Svěcení jara. Ne to jeho vlastní čtyřruční, ale dvouruční aranžmá. Myslel jsem, že budu první, ale už to mezitím zvládla spousta lidí. Přesto bych Svěcení jara rád udělal, patřím k těm, kdo je milují. Jelikož nikdo nemládne, ani já, tak už bych to opravdu chtěl učinit co nejdřív. Připravuji také Bartókovy koncerty. To jsou mé touhy.

Svému studiu se věnujete stejně jako sólovému hraní? Mám skupinu velmi talentovaných hudebníků. Stali jsme se souborem, s nímž také hraji. Pořádáme třeba i osmihodinové koncerty, při nichž vesměs chronologicky uvádíme kompletní dílo pro klavír některého konkrétního skladatele. Na festivalu v Ruhru jsme tak představili kompletního Prokofjeva, trvalo to od šesti do dvou do rána. Rachmaninova jsme v podobném programu hráli až do půl třetí. Loni v New Yorku jsme na čtyřapůlhodinovém maratonu hráli všechny Skrjabinovy sonáty, všechny Bachovy koncerty... Jen Stravinského nelze předvést chronologicky. Svěcení jara musí být až poslední, po něm už nic poslouchat nelze. Začínáme teď do těchto projektů vtělovat i víc komorní hudby, třeba Dvořáka jsme tak obohatili o některé skladby s houslemi nebo violoncellem a se zpěvem.

To je přece zcela nový formát koncertů! Jak se osvědčují? Je to vzrušující experiment, nový způsob nabízení hudby. V příštím roce jedeme do Salcburku. Můj sen je, aby to bylo klavírní "divadlo". Samozřejmě nejde o to, aby vše zahrál jeden člověk. To by nesloužilo hudbě, ale jen jemu, aby bylo vidět, čeho všeho je schopen. Programy, kdy účinkuje pod deštníkem jednoho autora desítka sólistů, mají ale také vzdělávací rozměr přímo pro ně, pro zúčastněné pianisty. Když poslouchají kolegy, s nimiž se na pódiu střídají nebo v sestavách kombinují, vlastně se skladby učí. Znají tak víc, než jsem znal já v jejich věku. Obohacují se. Také publikum může porovnávat. A těží z toho i autor.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.