úterý, 16. leden 2018

Lukáš Vondráček: Dělám muziku hlavně pro sebe, nemůžu bez ní žít

Napsal(a) 

Lukáš Vondráček, foto Irene Kim Lukáš Vondráčekfoto: Irene Kim

Bylo to loni v říjnu. Do Prahy přiletěl narychlo z Holandska kvůli novému pasu. Byl tak přeplněný, že nebyla kam dávat razítka. A také chtěl oslavit se svými kamarády 31. narozeniny. Český klavírista Lukáš Vondráček. V současnosti celosvětově patří mezi nejlepší ve své generaci. Když byl malý, říkali o něm „zázračné dítě“. Za klavír usedl už ve dvou letech, základní školu odchodil individuálně, stále cvičil a ve 13 letech začal studovat Ostravskou univerzitu. Nyní vyprodává sály po celém světě. Od roku 2016 se pyšní dalším úspěchem, kdy zvítězil v nenáročnější klavírní soutěži Queen Elisabeth Competition. V lednu jej hostí Janáčkova filharmonie Ostrava.

Jaký je to pocit, když máte po celém světě vyprodané sály a pro samou práci nevíte kam dřív? Kdy nastal ten pomyslný zlom úspěchu? Myslím, že na mě lidi chodili vždycky. Jen tady v Česku jsem moc na růžích neměl ustláno. V zahraničí jsem neměl problémy. Samozřejmě tím, že jsem vyhrál Soutěž královny Alžběty, mediální zájem i pozornost ze strany posluchačů se zvýšily. Myslím ale, že je mi jedno, i kdyby tam sedělo jen deset lidí, pro mě se nic nemění. Já dělám muziku hlavně pro sebe. Nemůžu bez toho žít.

Co znamená, že jste neměl v Česku na růžích ustláno? Asi nemá smysl se k tomu vracet. Jsem původem z Opavy. V Praze jsem nestudoval a nikdy jsem tu zázemí neměl. Jako dítěti mi pomohl Vladimir Ashkenazy, který pak neslavně skončil v České filharmonii. Samozřejmě jsou lidé, kteří z nějakého důvodu mají pocit, že se mnou nechtějí spolupracovat. A koneckonců, já mám práce dost.

Můžete být konkrétní? Je vám líto, že s někým nespolupracujete? Nemám pocit, že bychom tu měli takovou líheň skvělých umělců, aby například Česká filharmonie zapomínala na vítěze Soutěže královny Alžběty.

Zázrak se dobře prodává

Vrátíme se k vašim úplným začátkům. O vás se říkávalo, že jste „zázračné dítě“. Na jednu stranu je to ocenění, na druhou přece jen „nálepka“. Jak jste se s ní vyrovnával? Muzika mě vždycky bavila a přirozeně mi šla, ale je jasné, že se dítě samo nerozhodne, že bude deset hodin cvičit. Já jsem nikdy nechodil do základní školy, měl jsem individuální plán. Pak jsem byl od 13 let nejmladším vysokoškolským studentem v České republice. Myslím si, že „zázračné dítě“ je pořád o hledání senzace. Je potřeba si ale něco prožít a všechno chce svůj čas. Dneska nemá nikdo na nic trpělivost. Zázračné děti dokážou dobře splnit touhu po prvoplánových efektech. Když se dívám zpátky, tak si myslím, že jsem nevěděl, o čem hraju. Měl jsem sice výborně rozvinutý hudební instinkt, protože mám velký talent, ale to vůbec nestačí. Od určitého momentu musí přijít nadstavba a člověk si musí prožit vze­stupy a pády. Je to lidské a tvaruje vás to. Umění má být lidské a na zázračných dětech nic lidského není. Nejtěžší je se z nálepky vymanit a zjistit, kdo jako člověk vlastně jste.

Lukáš Vondráček, foto Irene Kim Lukáš Vondráčekfoto: Irene Kim

Hrál jste deset hodin denně dobrovolně? Rodiče jsou oba klavírní učitelé, měl jsem to z první ruky. Nechodil jsem do školy, žádné kamarády neměl, tak jsem to považoval za naprosto přirozené.

Jak vzpomínáte na Ostravu a vysokoškolská studia? Vzpomínám na profesora Rudolfa Bernatíka, kterého mám rád. Bylo mi 13 let a byl jsem obklopen lidmi o generaci staršími. Jako dítě jsem cítil, že mám výjimečný talent, takže jsem si už tenkrát řekl, že by bylo špatné se na to vykašlat. Oceňovali, že jsem na tom dobře mechanicky a technicky. Já jsem zase pochopil, že to někam dotáhnu, když tomu něco obětuji. Myslím, že člověk musí být ochotný trochu trpět. V 21 letech jsem odešel do Ameriky, tam jsem se konečně trochu uvolnil a byl schopen zjistit, o čem svět kromě piana je.

A jak se vnímáte nyní? Před dvěma lety se toho hodně změnilo. Do té doby jsem odehrál přes 1000 koncertů po světě a pořád jsem žil z toho, že jsem „zázračné dítě“ a všechno to půjde samo. Z osobního hlediska vám to hodně vezme, ale jako muzikant se dostanete na jinou úroveň. Za poslední dva roky jsem udělal zřetelný progres.

Co vám vaše profese naopak vzala? Možná do určité míry nějakou mentální rovnováhu. Jsem přesvědčen, že v muzice jsou různé emoce, různé charaktery a ne všechny jsou pozitivní. Myslím si, že velký umělec je ten, kdo se nebojí vůbec ničeho. Je jednoduché užívat si geniálního Mozarta, který má mimochodem mnoho vrstev a není jen tím pomyslným sluníčkem… Pak jsou i věci, které bolí člověka fyzicky. Když se chcete napojit na skladatele a chcete, aby hudební sdělení bylo co nejautentičtější, nemůže to být jen o vás. Dnes mám problém s tím, že mezi umělci velká většina hraje na vlastní triko. Je to jen o uspokojení jejich ega a posluchačů, kteří mnohdy nejsou schopni nebo ochotni rozpoznat rozdíl mezi něčím spirituálně hodnotným a povrchním.

Proč by se malé děti měly podle vás učit muziku? Řekl bych, že v jedné malé hudební frázi, třeba u Brahmse, mohou najít všechno, co je v životě důležité. Řád, disciplínu, vášeň, krásu.

Chci být muzikant, ne klavírista

Kam jste se v těch dvou posledních letech posunul? Poslední dobou u nástroje trávím čím dál méně času. Cvičím i méně než dvě hodiny denně. Člověk může o spoustě věcí přemýšlet, zajít si do muzea, parku, dát si víno a potkat zajímavé lidi. To vše může určitým způsobem inspirovat. Snažím se vyvinout takovou energii, aby ta muzika nebyla o mně. Nechci, aby si lidi říkali: „Vondráček je úžasnej klavírista.“ Zaprvé chci být muzikant a ne klavírista, to ve mně evokuje jen to, že někdo skvěle ovládá nástroj. Mně nástroj sám o sobě nic neříká. Je to jen prostřed­ník mezi myšlenkami skladatele a obecenstvem. Běhat prsty po klávesách umí dneska v Číně spousta 15letých dětí. Pro mě je důležitá hudba, musí mít emocionální náboj a porozumění. Vážná hudba je o spojení intelektu a emocí, samy o sobě také nestačí. Vybalancovat to je úkol na celý život.

Jak odpočíváte? Snažím se pokaždé se tak na hodinu až dvě procházet. Je mi jedno, kam jdu, ale pokaždé, když někam přiletím, tak musím. Na televizi se nekoukám. Vyrůstal jsem v rodině, kde jsme neměli ani auto, ani televizi. Kdybych říkal, že čtu hodně, lhal bych (smích). Často sedím v hotelu na baru, dívám se do stropu a přemýšlím, proč tady jsme a co chci, tím co dělám, říct.

Lukáš Vondráček, foto Irene Kim Lukáš Vondráčekfoto: Irene Kim

Jste tedy vlk samotář… Ne, to ne. Potkávám se se spoustou zajímavých lidí, kteří mě obohacují. Nemyslím si, že bych byl samotář. Tahle profese vlastně ani není práce, je to celoživotní láska. Když někdo z orchestru řekne, že jde do práce, tak mu odpovím: „Tak se na to radši vykašli.“

Kam jezdíte, když nehrajete? Já žádný domov teď nemám. V Americe jsem byl sedm let. Už by to asi chtělo najít nějakou základnu. Nevím, jsem ale člověk, který to nemá rád, nemůžu dlouho nikde na jednom místě vydržet. Je to paradoxní. Hledáme vnitřní klid, a když to přijde, řekneme si: „To je nuda.“

Takže vaší základnou je kufr… Teď jsem se dal na to, že si budu kupovat nové partitury. Vždycky jsem si noty fotil z internetu, ale řekl jsem si, že to skončilo. Takže teď mi deset kilo z kufru zaberou noty. Naštěstí už ani nepřiplácím v letadle za kila, protože mám bonusové karty. (smích)

Muzikanti často vyhledávají ticho, jak je to u vás? Myslím, že ticho je strašně důležité. I v hudbě. Noty nejsou až tak podstatné. To, co se děje mezi notami, je daleko podstatnější. Prostor mezi notami je to, kde můžete vytvářet něco kouzelného. Myslím si, že i ta nejlepší interpretace not se vás nikdy nedotkne tak, že by vás to vzalo za srdce, pokud tam nebude porozumění tichu a barvám. Muzika zdaleka nejsou jen tóny. Když se sejde třeba dobré publikum a je ochotno se do toho mentálně zapojit, tak z toho ticha získáváte energii. Je to „živé ticho“...

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 1/2018 (koupit)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.