středa, 27. červenec 2011

Ludmila Peterková - klarinet si zaslouží, aby se při jeho poslechu lidi bavili

Napsal(a) 

Ludmila Peterková - klarinet si zaslouží, aby se při jeho poslechu lidi bavili, foto © Dalibor Puchta/Supraphon Ludmila Peterková - klarinet si zaslouží, aby se při jeho poslechu lidi bavilifoto: © Dalibor Puchta/Supraphon

Říká se jí Miss klarinet, nebo také česká klarinetová královna. Má vysoké nároky na sebe, své kolegy i na studenty, přesto byste náznak přísnosti v jejím výrazu hledali jen těžko. Ačkoli hudbu miluje, jejímu žebříčku životních hodnot evidentně dominuje rodina a pozitivní energie prýští z této osobnosti na míle daleko. Doufejme, že se skrze tyto řádky dostane až k vám.

Co vás v současnosti nejvíc zaměstnává? Děti. Samozřejmě mám spoustu práce, učím na Pražské konzervatoři, chystám novou nahrávku, připravuji se na koncerty, ale v první řadě mě zaměstnávají děti, ty jsou nejdůležitější.

Takže na otázku „Co vás nejvíc naplňuje“ pravděpodobně dostanu stejnou odpověď... Naprosto. Nejvíc mě naplňuje radost z dětí, ale zároveň také starost o ně.

A co se týče práce? Ohromně mě baví koncerty, v ideálním případě samozřejmě pro plný sál a s klidným vědomím toho, že jsem dobře připravená.

Už jste zmínila, že učíte na konzervatoři. Jak jste prožívala tu velkou událost, kdy orchestr konzervatoře zahajoval Pražské jaro? Na tom koncertě jsem byla a musím říct, že to bylo nádherné. Hráli tam tři moji žáci, takže jsem se na koncert moc těšila a už první tóny fanfár na začátku koncertu mě přesvědčily o tom, že to bude krásný zážitek. Hráli s úžasnou měkkostí a něhou. Nemluvila jsem sice s panem Bělohlávkem a neznám jeho názor – určitě tam nějaké nedostatky byly – ale pro studenty musela být až neuvěřitelná událost zahrát si s takovou osobností, včetně týdenního soustředění v Poličce. Líčili mi, jak si od něj nechávali podepisovat noty, byli do něj všichni úplně zamilovaní a byli ochotní udělat cokoliv pro nejlepší výsledek.

Když jste se dozvěděla, jaká akce se chystá, patřila jste spíše k těm, kteří se výsledku báli, nebo jste věřila, že to studenti zvládnou? Přiznám se, že jsem patřila k té skeptické části. Když jsem se to dozvěděla, myslela jsem, že omdlím! Ale když jsem zjistila, že orchestr povede pan Bělohlávek, uklidnila jsem se. Vybavila jsem si dobu, kdy jsem hrála ve studentském orchestru, který vedl právě Bělohlávek. Tehdy to byla Mezinárodní filharmonie mládeže, byli tam studenti z východního bloku a také to byl velký orchestr. Hráli jsme náročné skladby, například Pátou symfonii Šostakoviče a byla to taková východoevropská konkurence tehdejšího „mahleráku“, který byl velice populární. Vystupovali jsme ve Varšavě, v Budapešti, Moskvě i v Praze a byl to obrovský zážitek, protože Bělohlávek to s mladými hráči úžasně uměl. Pak jsem si také vybavila začátky Pražské komorní filharmonie, kde jsem začínala. I tady neuvěřitelně efektivně pracoval s lidmi, kteří teprve začínali svou muzikantskou dráhu a většině hráčů tam bylo kolem pětadvaceti let, neměli rodiny, nic je nevyčerpávalo a byli ochotní do toho dát všechno. Když jsem si uvědomila tohle všechno, byla jsem nakonec celkem klidná. Pan dirigent Bělohlávek byl pro mě takovou jistotou, že to dobře dopadne. A taky dopadlo. Navíc jsem si díky tomu všemu uvědomila, jak jsem ráda, že jsem na Pražské konzervatoři. Současné vedení pro tu školu strašně moc udělalo – nový koncertní sál, nádherný divadelní sál, spousta nových tříd – je úžasné, co se tam v posledních letech všechno změnilo. I tyto velkolepé akce, které mi nejdřív připadaly nereálné, jsou velice přínosné jak pro profesory, tak pro studenty. Jsem hrdá na to, že tam jsem.

Vy osobně jste se nějak zapojovala do těchto projektů? Poslední akce, na které jsem se podílela, bylo natáčení dokumentu o konzervatoři pro Českou televizi. S ostatními profesory dechových dřevěných nástrojů jsme hráli Bachovu sonátu, přičemž každý hrál sólově určitou část a bylo to koncipováno jako vizitka všech profesorů. Natáčeli jsme to v novém koncertním sále, ze kterého jsem byla unešená. Všechno je ve dřevě, takže má nádhernou akustiku, je tam báječný klavír. A také jsem měla obrovskou dětinskou radost, když jsem viděla při akci samovýsuvné praktikábly, které jsou zabudované v pódiu. Navíc jsem byla překvapená, kolik lidí se tam vejde. Na to, jaký prostor byl k dispozici, odvedl pan architekt skvělou práci.

Když ukončíte školní rok na konzervatoři, čeká vás další pedagogická činnost – pořádáte letní klarinetové kursy v Domažlicích... Nejdřív se chystám s dětmi na dovolenou, což souvisí s první otázkou, protože nejdůležitější jsou pro mě děti. Určitě pojedeme do Itálie, kam jezdím často na soutěže a různé mistrovské kursy a mám to tam moc ráda. Potom se vrátíme domů na naši chaloupku, kde už budu cvičit a připravovat kursy v Domažlicích. Letos jsem pozvala klarinetistu z Conservatoire National de Région Francka Ameta, který je můj spolužák z doby, kdy jsem na této škole studovala. Zná i komorní literaturu, což je důležité, protože jsem teď na kursech nově založila komorní sekci. Je také zvyklý pracovat s malými dětmi, má s nimi určitě víc zkušeností než já. Klavírní doprovody nám bude zajišťovat Daniel Wiesner, z čehož mám také radost, protože ovládá veškerý potřebný repertoár a navíc je to skvělý člověk. A je ochoten pracovat od rána do noci, aniž by protestoval, což je na takovýchto kursech nezbytné. Pokaždé přijede spousta lidí a my jsme tam pro ně, takže je třeba vydat ze sebe maximum. I minulé dva roky jsem měla skvělého kolegu. Pozvala jsem francouzského klarinetistu Florenta Charpentiera, který v roce 2008 vyhrál soutěž Pražského jara. Má úžasné charisma, skvěle hraje a všechny dokázal vyprovokovat k úžasným výkonům. Mnozí tam jezdili přímo za ním.

Jak dlouho kursy fungují? Letos bude pátý ročník. Ze začátku jsem je organizovala takříkajíc „na koleni“, takže jsem investovala nejen spoustu energie, ale také financí a jednou jsem dokonce skončila v mínusu, což pro mě bylo lekcí s názvem „Jak se to nemá dělat“. Naštěstí teď už máme sponzory a je to klidnější. Letos přijede Bennewitzovo kvarteto a jednadvacátého srpna odehrajeme zahajovací koncert, na němž budeme hrát i repertoár z nové desky, kterou jsme spolu nahrávali. Jsem moc ráda, že si na mě Bennewitzovci udělali čas, jsou úžasní, originální a všechno vidí novýma očima, nebo spíš všechno slyší novýma ušima. Je radost s nimi pracovat.

Vrací se vám účastníci kursů, rozrůstá se základna? Hodně dětí se vrací a pár lidí přijede už po páté. Mám radost, že jezdí čím dál víc malých dětí do patnácti let, které sice musí mít doprovod rodičů, ale potom se většinou zúčastní i ve vyšším věku. Malé děti mají program pouze na víkend, ale většinou se jim tam líbí a chtějí se zdržet déle, což je na druhou stranu mnohdy problém pro rodiče. My však nemáme možnosti na to, abychom všechny malé děti hlídali 24 hodin denně. Ty větší mají kursy celotýdenní. Myslím ale, že do příštích let zorganizuji kursy v celém rozsahu pro všechny věkové kategorie s tím, že děti budou muset mít dospělý doprovod po celý týden, protože k tomu směřuje čím dál víc ohlasů. Funguje tu vždy skvělý kolektiv díky tomu, že kursy probíhají ve formě semináře. Neustále se hraje ve skupině, o všem se diskutuje, řeší se něčí dýchání, načež zjistíme, že nejen onen dotyčný, ale všichni potřebují dechové cvičení, tak si všichni lehneme na zem a řešíme kam dýchat, jakým způsobem pracovat s dechem, čeho se vyvarovat a díky tomu, že pracujeme ve skupině, se potom všichni hlídají navzájem, baví se o technických problémech a práce jde mnohem rychleji. Děti se potom rády vrací, protože jim tato forma práce vyhovuje.

Jak jste se vůbec dostala s kursy do Domažlic? Mám tam jednoho bývalého studenta a před asi sedmi lety jsem dostala chuť založit si vlastní kursy, protože jsem v té době málo učila. Byla jsem na mateřské dovolené a měla jsem pocit, že potřebuji víc pedagogického vyžití. Začala jsem objíždět republiku a hledat nějaké hezké místo, ale vždycky byl nějaký problém. Našla jsem například pěkný zámeček u Litomyšle, kde byl jediný, ale dost podstatný problém s pianem, které bylo k dispozici až odpoledne, kdy skončily prohlídky nebo svatby. Další možnost byla na Karlovarsku, kde jsme našli také nádhernou lokalitu, ale zase byl problém s ubytováním. Když jsem se bavila s tím mým studentem, říkal: „Paní profesorko, přijeďte do Domažlic, tam je všechno!“ Tak jsem tam zajela a bylo. Domažlice jsou naprosto dokonalé. Jednak je to nádherné město a taky jsou tam moc ochotní lidé a pozitivní atmosféra.

Mohla byste čtenářům HARMONIE představit vaši novou desku, která by měla být vydaná v říjnu? Je to komorní projekt s Bennewitzovým kvartetem. Udělali jsme trošku odvážnější průřez – postavili jsme vedle sebe Mozartův klarinetový kvintet, Rejchův kvintet a Clarinettino Ondřeje Kukala, což je moderní skladba z devadesátých let pro smyčcové kvarteto a kontrabas, na který hraje Pavel Klečka, první kontrabasista z Pražské komorní filharmonie. Celý červen jsme měli zkoušky a začátkem července natáčení a focení. Moc si ten projekt užívám. S Bennewitzovým kvartetem jsem nikdy předtím nenatáčela a je to výborná spolupráce.

Jak probíhal výběr repertoáru? Já jsem měla několik návrhů, ale vzhledem k dnešní ekonomické situaci se nic z toho nemohlo uskutečnit. Ale jednou mne oslovil dramaturg Supraphonu Matouš Vlčinský s tím, že slyšel Kukalovo Clarinettino, které se mu nesmírně líbilo. Je to věc, která chytne posluchače na první poslech, přestože je to soudobá skladba. Ondřej Kukal ji zkomponoval přímo pro mě a společně s ním jsem ji nastudovala a potom i premiérovala, takže jsme usoudili, že by si zasloužila být nahrána. Sice jsem se trochu vyděsila, protože jsem Clarinettino před lety natočila pro jednu menší firmu, a bála jsem se, že to po dvaceti letech nebudu schopná zahrát lépe. Spíš jsem se tedy snažila najít nějaký nový pohled na tu skladbu, i díky spolupráci Bennewitzovců.

Ludmila Peterková - klarinet si zaslouží, aby se při jeho poslechu lidi bavili, foto © kevin v. ton/Supraphon Ludmila Peterková - klarinet si zaslouží, aby se při jeho poslechu lidi bavilifoto: © kevin v. ton/Supraphon
Mozartův kvintet budete hrát na basetový klarinet? Ano, je to nádherný nástroj a užívám si každou skladbu, kterou na něj mohu hrát. Také je velice zajímavá historie, která se k němu váže. V 50. letech 20. století objevili muzikologové, zabývající se Mozartem, kritiky z konce 18. století, v nichž bylo uvedeno, že čerstvě vydaný Mozartův koncert pro klarinet se liší od originální verze, ze které hrál skladbu Anton Stadler, klarinetista, jemuž Mozart koncert dedikoval. Kritik navíc poznamenal, že Stadler nehrál na normální klarinet, nýbrž na basový, což byl tehdejší název pro basetový klarinet, a dokonce vypsal takty, ve kterých se obě verze lišily. Stadler bohužel původní notový zápis ztratil a ani nástroj nebyl k nalezení, tudíž nebylo možno kritikovy námitky ověřit. Basetový klarinet byl v této době spíše rarita a velice drahá záležitost, kdežto normální klarinet byl velice oblíbený a rozšířený dechový nástroj, a proto byla vydána úprava pro klarinet in A. Hudební vědci na základě tohoto pramene a samozřejmě s pomocí dalších materiálů provedli rekonstrukci koncertu pro basetový klarinet, a ačkoli jde pouze o odhad a původní verzi nejspíš již nikdo nenajde, mně osobně se mnohem víc líbí verze pro basetový klarinet. Je tu ale ještě onen kvintet, nad kterým visí otazník, zda byl zkomponován pro klarinet in A, nebo pro basetový klarinet. Kvintet byl údajně složen rok před tím, než byl basetový klarinet sestaven, avšak některé pasáže si vyloženě říkají o to, aby byly hrány jinak, směrem dolů. Pak je tu ještě skutečnost, že nástrojaři v té době vyráběli klarinety s totožným rozsahem jako basetový, ale v krajní poloze nebyly chromatické. Ta idea tam už byla, ale opět nemáme žádná fakta.

Jaký je u těchto dvou nástrojů rozdíl v technice a v prstokladu? Je to hodně podobné, jenom u basetového klarinetu je pravý palec víc vytížený, protože hraje a navíc musí držet nástroj. Zároveň ale nástroj drží na provázku kolem krku, což my klarinetisté nemáme moc rádi, je to pro nás takové omezování osobní svobody a nejsme na to zvyklí jako například saxofonisté.

Na saxofon jste ale také hrála, nechystáte se jej oprášit a udělat si výlet do jazzových vod? Určitě bych strašně ráda, ale teď na to nemám vůbec čas. Každopádně zkušenost s tímto žánrem každému klasickému hudebníkovi nesmírně rozšíří obzory. My klasici jsme zvyklí přečíst noty, naučit se je a pak do nich vložit nějakou hudební myšlenku. Nejsme schopní něco tvořit z naší vlastní hlavy. Bílý papír, na který bychom měli něco napsat, to je pro nás španělská vesnice. Je to něco, jako když chcete napsat knížku a nemáte jediné slovo. Spousta lidí není ani schopná napsat si kadenci do jednoduché klasicistní skladby a když řeknu studentům, aby něco vymysleli, hledí na mě doslova s hrůzou v očích. Naučit se improvizovat s tím, že máte harmonii v hlavě a že přesně víte, kam skladbu vedete, to je to, oč tu běží.

To je ale také záležitost vzdělávacího systému, nemyslíte? Setkala jste se někde ve světě s tím, že by byli studenti vedeni k improvizaci? Myslím, že na konzervatořích klasického typu je to stejné jako u nás. Neznám žádného profesora, který by učil ještě improvizaci, i když jsou lidé, kteří nutí studenty vytvořit alespoň kadence. Je dobré přidat tvůrčí složku s tím, že musíte mít dobrou znalost harmonie a kontrapunktu. Teprve potom z vás může být hudební osobnost. Já svoje studenty nutím, aby si i při hraní etudy uvědomovali, ve které jsou tónině, kde skladba moduluje a kam, jestli to, co právě hrají, je dominantní septakord, zmenšený septakord, nebo něco jiného. Aby jenom nečetli jednotlivé kuličky. Oči to musí přečíst v globálu a potom mohou ruce běžet rychleji, dojde vám, že modulujete například do a moll a už se nemusíte zabývat křížky, béčky, protože víte, že hrajete a moll harmonickou, a tím pádem je vám jasné, jak to poběží, protože stupnice se cvičí neustále. Najednou je příprava strašně rychlá a hrozně vám to pomůže i při hře z listu.

Jak vy sama stíháte s dětmi cvičit? Snažím se cvičit každý den zhruba tři, čtyři hodiny. Většinou jsem ve škole ještě dřív než studenti, abych mohla cvičit, a i během dne využívám každou volnou chvilku mezi hodinami. Když cvičím doma, je to samozřejmě náročnější. Mám problém s tím, že nechci delegovat příliš mnoho mateřských povinností na někoho jiného. Děti by to samozřejmě s babičkou nebo kamarádkou zvládly, ale já prostě nechci. Mám pocit, že já potřebuji svoje děti a ony potřebují mne, že náš vztah je o maličkostech a že je důležité například i to, o čem si povídáme na cestě k zubaři, a když něco zanedbám nebo to deleguji na někoho jiného, budou mít potom vztah k té druhé osobě místo ke mně. Proto musí jít mnohdy cvičení stranou. Děti jsou už ale relativně samostatné a taky je důležité, že máme velice milé a tolerantní sousedy. Nedávno mě rozesmála odpověď violistky Jitky Hosprové, které se v jednom rozhovoru novinář zeptal, jak se tváří sousedi na její celodenní cvičení. Její odpověď zněla: „Jedna sousedka již zemřela.“ Naši sousedi jsou naštěstí mladí a mají také malé děti, takže jsme schopni si vyjít vstříc a já se snažím nehrát příliš brzo ráno ani příliš pozdě večer.

Jakou skladbu toužíte nahrát? Určitě bych jednou chtěla nahrát Mozartův klarinetový koncert. Je to ale drahý projekt a natáčení s orchestrem je velmi náročné. Je však pravda, že v dnešní době se zkouší všechny možnosti. Některé orchestry například souhlasí s tím, že až po vydání obdrží určité procento z prodeje desky, kterou nahrávali. Další způsob finančně méně náročného nahrávání je živý záznam z koncertu. Ovšem potom je zde otázka, v jaké kvalitě chcete mít skladbu nahranou. Navíc dnes se pozornost hudebního trhu přesouvá k jiným médiím. Audio CD si pustíte v autě, ale doma si většina lidí pouští video. Hudební videozáznamy jsou na internetu v různé kvalitě, ale některé jsou opravdu kvalitní. A dnešní posluchač většinou vyžaduje i obraz, takže audio už není tolik žádoucí.

Na druhé straně obraz odvádí pozornost od hudby samotné... To ano, ale já také preferuji videozáznam. Miluji koncerty a když si pustím DVD, je to taková plnohodnotnější náhrada než pouhé CD. Nahráváním DVD bychom se ale dostali ještě do vyšších finančních sfér. A méně nákladné natáčení živého koncertu mě moc neláká, nejsem příliš zvědavá na různé nedostatky, kterým se většinou při živém provedení nevyhnete. Když už něco nahrávám, chci, aby to bylo precizní. Tudíž jsem se velkým obloukem dostala k tomu, že si na nahrávání mé vysněné skladby asi budu muset ještě chvíli počkat.

Na vaše poslední CD Playful Clarinet jste nahrála různé evergreeny klasiky i lehčích žánrů a v jednom rozhovoru jste zmínila, že byste byla ráda, kdybyste tím nalákala posluchače na klasickou hudbu. Měla jste nějaké ohlasy tohoto typu? Je to neuvěřitelné, ale ohlasy mám ještě teď. Dostávám maily z celého světa, ať už to jsou pozdravy od lidí, kteří zaslechli nějakou skladbu z desky v rádiu, nebo prosby o noty, což je problém, protože některé úpravy vznikaly přímo při práci na nahrávce a vůbec neexistují, nebo existují, ale v nepublikovatelném stavu. Deska se i nyní dobře prodává, ten projekt opravdu vyšel. Mám z něj ohromnou radost, protože pro mě to bylo zároveň rozptýlení v takovém chmurnějším období, kdy jsem chtěla nahrát něco odlehčeného. A přineslo mi to spoustu radosti i zpětně, protože vidím, že lidi ta deska baví. A klarinet si zaslouží, aby se při jeho poslechu lidi bavili.

Chystáte v současné době kromě nahrávání nějaké další nové projekty, nebo máte spíš klidnější pracovní období? Pohodovější období jsem měla spíš v předchozích letech, kdy jsem v klidu učila, občas jel někdo z mých žáků na nějakou soutěž, občas přivezl cenu a to mě sice potěšilo, ale v určitou chvíli jsem zjistila, že chci ještě hrát i já sama. Věnovat se svým dětem je krásné, věnovat se cizím dětem taky. Zjistila jsem ale, že nehrají tak, jak chci, a že jestli je toho někdo schopen, tak jsem to jenom já. Rozhodla jsem se, že se zavřu doma a začnu znovu intenzivně pracovat a budu cvičit, dokud to nebude tak, jak si představuji. Potom teprve můžu s klidným srdcem a s radostí stát na pódiu. Takže teď mě čekají krásné projekty. Například v říjnu budu hrát v rámci koncertního cyklu festivalu Musica Holešov, kde se bude provádět Mozartův koncert a Kukalovo Clarinettino. Na podzim budu hrát v Polsku Nielsenův klarinetový koncert a opět se chystáme s některými žáky na soutěž do Itálie. A doufám, že budu mít časem víc projektů s orchestrem, protože to si užívám nejvíc.

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se od roku 2011 učí, jak hudbu slyšet a jak o ní psát. Je editorkou webu, který právě čtete.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.