pátek, 10. říjen 2003

Lucie Štěpánová

Napsal(a) 

Odborníci a hudební publicisté upozorňují čím dál častěji na zneklidňující fakt, že českému interpretačnímu dorostu ve srovnání se světem povážlivě ujíždí vlak. V nové rubrice vám představíme mladé české muzikanty, kteří mají přesto nakročeno k plodné kariéře. Ze škatulky zázračných dětí - jestli v ní vůbec kdy byli - už vyrostli, ale nelze o nich zatím mluvit jako o "hvězdách". Jména, jež jsou širší veřejnosti možná dosud neznámá, budeme spolu s vámi, milí čtenáři, napjatě sledovat a držet jim palce. Osobnosti s rozdílnými náturami, nástroji i představami o budoucnosti mají několik výrazných povahových rysů: spojuje je otevřenost mysli, sebedůvěra, ochota vydat se složitější cestou a oddanost jednomu cíli. Takoví ať jsou inspirací a motivací pro ostatní talenty, které se příliš často spokojí s pohodlím malého českého rybníka. První, co člověka na Lucii Štěpánové upoutá, jsou blankytně modré oči a jejich přímočarý pohled. Po dlouhých devíti letech studia mimo domov se šestadvacetiletá violoncellistka vrátila do Prahy, v kapse ještě teplý sólistický diplom z prestižní univerzity v americkém Bloomingtonu, kde byla žačkou Janose Starkera. Pozornému posluchači její pečlivé formulace napoví, že jí na čas byla bližší holandština a angličtina než rodný jazyk.

Dcera pěvkyně Olgy Štěpánové žila od malička obklopena hudbou a ve škole příliš nezapadala do kolektivu. "My nemáme auto, zato máme housle," říkávala ve škole, kde pro svou introvertnost nebyla oblíbencem pedagogů. Ve čtyřech se přirozeně začala učit na klavír, v pěti znala maminčin repertoár nazpaměť. Její fantazijní, tvůrčí přístup k hudbě záhy narazil na učební osnovy hudební školy a bylo zle. "Nesnášela jsem dril a když jsem začala v deseti letech kopat do klavíru, usoudila maminka správně, že je na čase změnit nástroj," vypráví Lucie. Violoncello pasovalo její snivé, melancholické nátuře a schopnosti zvukové představivosti. Jakmile dostala na první hodině do ruky smyčec, bylo rozhodnuto.

Konzervatoř se zdála být samozřejmou volbou, ale ani Lucii se nevyhnulo období vzdoru. "Dětská psycholožka mě tehdy vsugerovala, že v žádném případě nemám na to, veřejně vystupovat či studovat vysokou školu. Jediná možnost byla podle ní stát se učitelkou v mateřské školce," říká Lucie. Začala si zvykat na myšlenku života bez stálého cvičení, hraní si s dětmi na pískovišti, cello stálo v koutě a Lucie se tvářila, že ho nevidí. "Trvalo to asi dva měsíce," vzpomíná matka. "Chtěla všem dokázat, že bude ťnormálníŤ dítě." Jednoho dne, když nikdo nebyl doma, se Lucie do kouta podívala a vzala nástroj zase do ruky. "Pak už mi jen tekly slzy a já jsem věděla, že bez něj nemůžu být."

OD DVOŘÁKA NA PRÁZDNÉ STRUNY

Na konzervatoři studovala u Jana Páleníčka a Jaroslava Kulhana. Už ve druhém ročníku si ji však na kurzech vyhlédl profesor Elias Arizcuren z Utrechtu. Nabídl jí studium v Holandsku a tehdy šestnáctiletá dívka neváhala. "Když jsem slyšela její ťstrašně chciŤ, musela jsem ji respektovat," říká Olga Štěpánová. "O všechno bylo postaráno: bydlela jsem u rodiny s dětmi, chodila do přípravného ročníku, první dva měsíce jsem pouze studovala holandštinu a tahala smyčec na prázdných strunách. Intenzivní program mi nedovolil myslet na to, jak se mi stýská," vzpomíná Lucie na šťastné období svých největších violoncellových "objevů".

"Zjistila jsem, že vše dělám intuitivně a nedokážu vysvětlit, jak hraji piano a forte. Když jsem odjížděla z Prahy, hrála jsem s velkými bolestmi v zádech a s mnoha otázkami, na které mi nikdo nedal odpověď."

Po roce v přípravné třídě nastoupila na Hocheschool voor de Kunste a vychutnávala si hudební hody, jaké nabízí Amsterdam a jeho Concertgebouw. Jestli ve škole plné prvotřídních talentů panovala rivalita? "Každému bylo jasné, na jaké úrovni se nachází, v čem má rezervy a jak je odstranit. Profesoři vychovávali žáky k tomu, aby si vzájemně pomáhali a učili se od sebe."

V roce 1997 pokračovala Lucie Štěpánová ve studiu na Musikhochschule v německém Freiburgu, kde absolvovala o čtyři roky později orchestrálním diplomem. Zatímco v Holandsku jí se školným pomohl profesor, tady přišly na řadu potíže s financováním pobytu. "ťKšeftyŤ jsem brát nechtěla," říká Lucie. "Nechtěla jsem obětovat techniku, koncentraci, která se hraním v orchestru mění." Místo toho se odreagovávala pomocí postižené nevidomé paní. Když ta zemřela, našla si místo au-pair u rodiny s dětmi.

AMERICKÝ SEN

"Poté, co jsem na mistrovských kurzech poznala Janose Starkera, bylo mi jasné, že jestli mám pokračovat ve studiu, tak u něj," říká Lucie. Ovšem musela se vypravit až do Indiany, která je domovem proslulé hudební fakulty na bloomingtonské univerzitě. Tamější vybavení je pro hudebníka snem. "Bloomington je městečko ťna konci světaŤ. Nabízí ale obrovský komfort. Učí zde proslulí umělci, součástí je ohromná knihovna, jejíž české oddělení například zabírá polovinu jednoho patra. Hudení oddělení vlastní všechny myslitelné notové materiály, o počítačích nemluvě. Jedno patro se šedesáti místnostmi je vyhrazeno jen ke cvičení - člověk se tu může oddat jen studiu. Součástí areálu je bazén, učí se zde všechny jazyky," vypočítává bývalá studentka Bloomingtonu. Takový luxus ale není zadarmo. Školné na jeden semestr stojí pět tisíc dolarů. Dalších pět šest potřebuje člověk na živobytí. "Začala jsem Artist Diplom, který trvá dva roky a nevěděla jsem, zda získám peníze na další semestr," popisuje Lucie. Janos Starker rychle zareagoval a poslední semestr své žákyni uhradil sám.

NA PODPOŘE

"Všechna tři místa byla pro mě pozitivní," přemýšlí Lucie o tom, kde se jí žilo nejlépe. "V Holandsku jsem si vytvořila řadu přátel, jsou to milí otevření lidé. Je mi blízká jejich přímočarost. I ve Freiburgu bych si dovedla představit žít. V Americe zato mají všechno ťcoolŤ a přitom je ta uvolněnost často nucená."

O tom, že ji zdejší hudební komunita nepřijala s otevřenou náručí, už dnes s odstupem let nechce příliš hovořit. "Každý jedná podle míry své vnitřní svobody či omezenosti," komentuje pouze. Hledí spíš dopředu. Absolvovala konkurzy na sólovou pozici orchestrů v Mnichově a Lucemburku, kde zapůsobila skvěle. "Vzhledem k tomu, že je běžné projít několika desítkami konkurzů, jsem teprve na začátku," usmívá se.

I když se Lucie neúčastnila žádných soutěží (tu jedinou v Bloomingtonu vyhrála), má za sebou řadu sólových koncertních vystoupení: v Praze vystoupila s orchestrem FOK s Dvořákem (koncert byl přenášen na internetu do celého světa), ve Freiburgu za doprovodu tamního orchestru přednesla Elgarův koncert, její sólový recitál dávala živě Vltava. Nyní je sice v plánu další nahrávání a koncerty, ale zároveň se Lucie musela přihlásit na Úřad práce o podporu.

Smutné? Ale ne. Z mladé sólistky je cítit zdravé sebevědomí a pozitivní pohled na svět. Možná je to tím, že se dlouho zabývá jógou, snad jí dávají sílu i "energetické obrázky", které začala nedávno spontánně malovat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.