čtvrtek, 25. duben 2013

Luboš Sluka: Hudba, i když je dokonale udělaná, ale nemá nápad, je k ničemu

Napsal(a) 

Luboš Sluka Luboš Sluka

Jednoho únorového dopoledne, v jemně zasněženém centru staré Prahy, s čajem a domácí bábovkou paní domu, jsem mohla rozmlouvat s hudebním skladatelem Lubošem Slukou. Náš rozhovor se týkal několika důležitých otázek. Ta hlavní padla hned na začátku – jaké je současné postavení vážné hudby v dnešní české společnosti.

Luboš Sluka: V dnešní době, žel, nemáme žádnou stavovskou organizaci, která by sjednocovala celou hudební frontu vážné hudby. Podle mého názoru by byl ideální stav, který fungoval a dokonce přežil i období nacismu během druhé světové války, a to, aby se obnovila Akademie věd a umění. (pozn. autorky textu – dnes existuje pouze Akademie věd, umění bylo odtrženo). Akademii věd a umění reprezentovaly nejvýznamnější osobnosti právě ze všech oblastí (vědy a všech druhů umění – literatura, výtvarné umění, hudba). Zástupci jednotlivých uměleckých i vědeckých oborů byly významné osobnosti, které zaručovaly respekt, a které reprezentovaly vrcholnou podobu umění před státem. Dalším aspektem, který „podlamuje“ nohy vážné hudbě, je fakt, že stát nepodporuje umění stabilním přísunem peněz ze státních odvodů, tak, jak je tomu například ve Francii. S tím by se mělo něco dělat! Celkově vidím tuto celkovou situaci jako velice tristní, poněvadž na současnou vážnou tvorbu nejsou téměř žádné peníze. Když po roce 1989 zanikly některé umělecké fondy, vznikl zákon na podporu kultury, ale z hlediska skladatelů vážné hudby tento zákon de facto není naplňován. Situaci neprospívá ani častá výměna ministrů kultury.

Podle mého soudu by bylo ideální obnovit Akademii věd a umění se všemi nadacemi a projekty, které podporovaly současné vážné umění. A pokud by se nemohl obnovit tento model, měla by vzniknout umělecká rada významných umělců (všech oborů), kteří by byli zváni k řešení zásadních otázek kultury na nejvyšší státní úrovni.

Co se týká dnešní doby, vidím, že chybí vzájemná sounáležitost a pospolitost. Za „bolševika“ to sice nebylo jednoduché, ale byly diskuse, třeba jsme se i hádali, protože cesty a způsoby kompozičního řemesla byly a jsou různé, ale v dnešní době diskuse a dialogy chybí. Je to velká škoda, že například Hudební rozhledy tento způsob prezentace různorodých názorů nepodporují, protože právě na základě dialogu se tříbí umělecké názory.

Jaká jsou vaše umělecká východiska? Stručně řečeno skladatel by měl ovládat nějaký nástroj, důležitá je znalost hudební literatury a měl by umět ovládat své řemeslo – v souhrnu jde tedy o tři předpoklady: znalost nástroje, literatury a řemesla. A pak už jen ten „pánbíček“ ... Vyrostl jsem na klasické a romantické hudbě. Ze skladatelů jsem měl velmi rád Zdeňka Fibicha, Edvarda Griega, ovlivnil mě dále velice Vítězslav Novák a Josef Suk. (Hudba Josefa Suka představuje pro Luboše Sluku „... obrovský kalibr citu.)

Za nejdůležitějšího skladatele považuji ovšem Leoše Janáčka. Pro mě jsou inspirující zejména jeho fejetony, protože v nich se odkryl jako skladatel. Například jeden z jeho výroků – „V hudbě žádná revoluce, evoluce!“ – považuji za jeden z nejzásadnějších.

Během našeho rozhovoru jsme se dotkli dalšího důležitého aspektu umělecké tvorby, kterou je invence. Hudba, i když je dokonale udělaná, ale nemá nápad, je k ničemu! Mnohdy jsme se přeli na toto téma s mým kolegou Jindřichem Feldem, který říkával, že dílo musí být hlavně dobře vypracováno a invence „je blbost“. Já naopak skladatele dělím na dva druhy – invenční a neinvenční.

Jaký je váš vztah k ryze racionálním kompozičním technikám hudby 20. století (dodekafonie apod.)? Někde jsem je tu a tam použil, ale ve své podstatě mi nejsou blízké. V těchto systémech (pokud se používají ortodoxním způsobem) chybí hudební spontánnost. Je vlastně poměrně těžké komponovat „starým“ způsobem, ale já to dělám naprosto vědomě a s vědomím všech rizik, které tato cesta může přinášet. Hrdě se hlásím k tomu, že jsem tradicionalista, protože si vážím svých předchůdců, jakými byli u nás například V. Novák, J. Suk anebo J. B. Foerster. Myslím si, že skladatel má psát tak, jak hudbu cítí a Foerster říkal, že v hudbě je nejdůležitější cit! Také se domnívám, že každý skladatel se má postupně vyvíjet (viz Janáčkova teze – „V hudbě žádná revoluce, evoluce!“).

Vždycky mi šlo o hudební náplň. Aby i ta nejjednodušší skladbička byla skladbičkou. Aby to vždy byla muzika. A myslím si, že to, co v člověku je, to se do jeho hudby otiskne.

Náš dlouhý dopolední hovor se také dotkl dalších zajímavých témat – jeho mnohaletého působení v Pantonu, spolupráce se Zdenou Janžurovou na Nové klavírní škole, dalších skladatelů (Miroslav Krejčí, Václav Trojan, Josef Vodák, Jan Novák, Miroslav Pelikán, Jiří Strejc ad.), kterých si váží, dějin hudby (respektive výkladů v „čítánkách“), zaniklého Divadla hudby, apod. Ale o tom všem – zase někdy příště.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.