Mimořádně úspěšný pařížský debut v Únosu ze seraillu v roce 1990 otevřel slovenské pěvkyni Lubici Orgonášové cestu do předních světových operních domů a na prestižní koncertní pódia hudebních metropolí. Absolventka konzervatoře a Vysoké školy múzických umění v rodné Bratislavě měla za sebou v té době několikaleté angažmá v Německu a hostování ve vídeňské Volksoper. Jejími nejtypičtějšími operními postavami jsou Donna Anna, Pamina, Konstance, Gilda, Estrella, Aspasia, Rinaldo, Alcina, Amina, Agáta, Elvíra, Giunia… Na koncertech zpívá Haydnovo Stvoření, Beethovenovu Devátou i Missu solemnis, Schubertova Lazara, Dvořákova oratorní díla, Glagolskou mši… V Praze se objevila 6. října na koncertě České filharmonie v sólovém pěveckém kvartetu při Verdiho Requiem dirigovaném Zdeňkem Mácalem. „Známe se z Ameriky, to bude už dvacet let, a právě pan dirigent Mácal byl iniciátorem tohoto mého příjezdu do Prahy,“ nechala se sopranistka slyšet při krátkém rozhovoru po koncertě.
Kdy jste naposledy v české metropoli účinkovala? Vlastně ještě nikdy. Dávný rok 1980, kdy jsem tu zpívala jednu skladbu od současného slovenského autora Tadeáše Salvy, nepočítám.
Se Zdeňkem Mácalem se znáte z Ameriky z koncertní spolupráce? Ano. Hudebně si velmi dobře rozumíme, takže to je faktický důvod, proč jsem v Praze. Moc jsem se těšila na setkání s ním. Je to ale vlastně náhoda. Je šéfdirigentem v Praze, proto jsem v Praze, jinak bychom se asi setkali někde úplně jinde…
Svou mezinárodní kariéru počítáte už nejméně na patnáct let. Vracíváte se do Bratislavy? Je to spíš už přes dvacet let. Dvaadvacet. – Slovensko? Vracím se tam jen soukromě. Mám tam dům po rodičích, a tak jednou do roka jedu jako by na dovolenou do Bratislavy.
Vy jste tam v posledních letech vůbec nezpívala? Nezpívala. Tak to chodí. To je prostě život. Vždyť víte – říkává se, že člověk není ve vlastní zemi prorokem.
Jste ještě usazená v Americe? Tam jsem byla první roky, nyní zpívám hlavně v Evropě. Bylo to dříve vyvážené, ale nyní jsou základem mé práce více koncerty než opery. Mám v koncertech teď větší zálibu. Pracuji s nejlepšími ansámbly. S Vídeňskými filharmoniky, s orchestrem Bavorského rozhlasu v Mnichově, i s menšími orchestry… Co by si člověk mohl přát víc? Na rampě je člověk odhalený, rozdává svou duši. Je to krásná práce.
Kde jste tedy doma? Ve Švýcarsku. Ale nemám tam žádné stálé angažmá, to jsem vlastně měla jen čtyři roky v počátcích, když jsem odešla z republiky, od té doby jsem skoro dvacet let na volné noze. Mám smlouvy na jednotlivé operní produkce nebo koncertní projekty.
Snažíte se o rozšíření úkolů, hlasového oboru nebo o nějaké další role a úlohy? Nemám žádné extrémní touhy. Mým největším přáním vždy je super muzicírovat s výbornými ansámbly a dirigenty, podat co nejlepší výkon. Aby lidé pookřáli. V tom mám největší potěšení. To je největší dar. Tužby osobního charakteru, například že bych chtěla zpívat tu a tu roli, to jsou příliš úzké dimenze. Já se snažím svou práci vidět v dimenzích širších. Ano, díla, jako je Verdiho Rekviem, to je krásné, ale rozumějte – je jedno, co dělám, jestli jde o klasicismus, baroko, nebo verismus, velká koncertní díla… Ke každému se snažím o jedinečný přístup, o pochopení úmyslu skladatele a jeho zprostředkování… To je pro mě důležitější než nějaká konkrétní role. Dát divákovi takový zážitek, aby na mě za dvě hodiny nezapomněl, aby z toho žil – to je smysl mé práce!
Míváte nabídky, které vás třeba tlačí k jinému oboru? Stále. Nevím, jestli to provází i jiné umělce. Mne ano a musím se hodně bránit, jinak bych už snad zpívala i Valkýru… Celé roky jsem byla spřízněna s Mozartem a s klasicistní hudbou a snažila jsem se jí držet. Takže jsem už zpívala asi všechny mozartovské party, co jich je… Nějaký náhlý skok – na základě nabídek, které dostávám – není smyslem. Pokud chce člověk dlouho zpívat, musí si některé věci – třeba hlasovou kapacitu – velmi dobře hlídat. Možná pak není oblíbený u některých institucí, které by chtěly strašně moc něco, co ovšem jaksi nepasuje. Je to boj. Představy bývají někdy opravdu zvláštní. Tím vším opisuji teď jediné – nutnost hlídat si svůj hlas a svůj vývoj. Když je instrumentace příliš silná, tak to prostě není moje doména…
Většinou se všude píše Luba Orgonasova. Jak je to vlastně tedy s vaším jménem? Bylo kdysi v cizině vysloveně exotické. Takže jsem v podstatě byla ráda, když ty hlásky šly alespoň ve správném pořadí. A aby mě lidé aspoň trochu normálně uměli oslovovat křestním jménem, tak jsem říkala: O.K., z Lubici uděláme Lubu. A příjmení – vždyť háčky dávali někam úplně jinam. Tak se vynechaly… Dnes je ale svět víc promíchaný, jména jsou více v oběhu, takže už o nich mají i na Západě větší povědomost. Snažím se proto v posledních letech už psát i ty háčky.
