čtvrtek, 17. srpen 2017

Lothar Knessl v roli zprostředkovatele

Napsal(a) 

 , foto Johannes Cizek foto: Johannes Cizek

Lothar Knessl oslavil 15. dubna tohoto roku požehnané devadesáté narozeniny. I přes pokročilý věk, pokud mu zdraví dovolí, stále chodí na koncerty a sleduje dění v oblasti soudobé hudby. Narodil se v Brně, kde kromě reálného gymnázia absolvoval i privátní studium klavíru. V roce 1947 odtud jeho rodina nuceně přesídlila do Vídně, kde Lothar Knessl studoval kompozici, divadelní a hudební vědu. Bez jeho přispění, aktivní osobní účasti a zaujetí by svět soudobé hudby v rakouském hlavním městě nebyl tím, čím dnes je. Neúnavně propagoval novou a experimentální hudbu. V roce 1987 se společně s Claudiem Abbadem zasloužil o založení festivalu Wien Modern. Jako hudební kurátor ministerstva pro výuku a umění finančně podporoval soubor Klangforum Wien v době jeho začátků. Čtvrtstoletí byl tiskovým mluvčím vídeňské Státní opery. Mimo to spoluzaložil rakouské hudební a informační centrum a pro stanici Ősterreich 1 vytvořil již v roce 1968 vysílací řadu Studio Nové hudby – dnešní Zeit – Ton. Kromě toho učil na vídeňské hudební univerzitě a osm let byl prezidentem rakouské sekce Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu. A tím výčet jeho aktivit zdaleka nekončí. V Schubertově sále vídeňského Konzerthausu se 23. dubna uskutečnil slavnostní koncert na počest jeho devadesátých narozenin, na kterém v provedení souboru Klangforum Wien zazněly skladby G. Ligetiho, G. Kurtága, A. Hölszky, H. M. Góreckeho a G. Ustvolské. Při této příležitosti vznikl i náš rozhovor vede­ný částečně v češtině, neboť prof. Knessl i po sedmdesáti letech ve Vídni stále rozumí a mluví česky. S humorem, nadhledem a šarmem.

Pane profesore, vzpomínáte ještě někdy na Brno? Když byla vaše rodina po válce nuceně odsunuta do Rakouska, bylo vám dvacet let. Můj otec se narodil v Tišnovicích u Brna. Byl ředitelem v továrně na výrobu smaltovaného nádobí Sfinx v Brně v Hrnčířské ulici u Lužánek. Chodil jsem do německé školy, ale otec chtěl, abych se učil česky. Moje čeština je ale jazyk ulice. Za druhé světové války jsem musel narukovat. Ale o tom mluvit nemusíme, protože já jsem vyhnaný z vlasti. Moje matka, sudetská Němka, absolvovala pochod smrti. Můj otec byl zavřený ve vězení, protože byl ředitel továrny. Ale čeští dělníci se ho u soudu zastali, takže byl nakonec zproštěn viny. Byla to těžká doba. Bylo by lépe na ni zapomenout. Nemá smysl pořád dokola říkat, co se stalo. To je minulost. Lepší je zabývat se přítomností, tím, co je teď. Ale jsem rád, že se brněnský primátor za odsun omluvil, že uznal, že to nebylo v pořádku. To stačí. Víc nepotřebujeme.

Jaké byly začátky ve Vídni? Začínal jsem od nuly. Neměli jsme nic, přišli jsme o všechno. Nerad na to vzpomínám. Raději vždy myslím na to, co přijde, ne na to, co už bylo.

Často to bývá tak, že lidé, kteří mají osudem určený určitý úkol před sebou, bývají na něj připravováni skrze životní zkoušky. Vy sám jste se tak neuvěřitelným způsobem zasloužil o soudobou hudbu ve Vídni… Nebyl to možná i váš případ? V mém případě je všechno náhoda. V Brně jsem se soukromě učil hrát na klavír. Ve Vídni jsem potom studoval kompozici u Ernsta Křenka. Z mé strany to byl jednoznačný zájem o hudbu. Ve Vídni jsem poprvé slyšel hudbu Hindemitha, Bartóka, Stravinského a říkal jsem si, tohle určitě není všechno, existuje ještě něco jiného, např. Schönberg, Webern, Berg. Chtěl jsem tuto hudbu ještě více poznat, a proto jsem začal na doporučení Karla Schisckeho jezdit do Darmstadtu na letní prázdninové kompoziční kurzy. Tady bylo možné se naučit a slyšet všechno z první ruky: Stockhausen, Nono, Boulez, Berio, Ligeti, Kurtág – to byli dobří komponisté. Slyšel jsem tam spoustu rozličné hudby, také Johna Cage. Tahle úžasná doba trvala pět šest let od roku 1955 do roku 1960. To byl ten průlom. Každým rokem bylo něco jiného. Byl to pro mě hlavní impuls a chtěl jsem se tím dále zabývat.

 , foto Johannes Cizek foto: Johannes Cizek

Bylo to v začátcích těžké prosadit ve Vídni Novou hudbu? Bylo to velmi těžké. Nikdo ji nechtěl poslouchat. S pomocí rozhlasové stanice Ősterreich 1 a Cerhova souboru Die Reihe se to pomalu zlepšovalo. To bylo malé jádro lidí, kteří se o Novou hudbu zajímali a kteří věděli, co se děje, oč jde. To byly první impulzy, na kterých se už dalo stavět. V počátcích vysílání Studia Nové hudby chodily do redakce rozezlené dopisy, přesto jsme pokračovali. Rozhlas jako instituce jednoduše musí v podobné práci pokračovat, bylo by to zlé, kdyby se něčím podobným nechal zastrašit. Časem se to uklidnilo a program se stal samozřejmostí. Statistiky poslouchatelnosti v dnešní době stoupají. Vysílání se už ale nejmenuje Studio Nové hudby, nýbrž Zeit-Ton. Nicméně poslouchanost může opět klesnout. Záleží to na tom, co lze udělat a kteří redaktoři mají ten správný horizont. Za druhé je to otázka financí, kterých je čím dál méně. Už to není jako dřív v začátcích, stejné je to i u Wien Modern. Dříve festival zval různé orchestry, například z Katovic, z Bratislavy nebo z Maďarska, dnes to nikdo nezaplatí. Hudebníci z Východu byli rádi, že si mohou zahrát někde jinde, ke svému platu dostali ještě diety, to už se dnes nedá vůbec takto dělat. Všechno je dražší, a proto jsou také možnosti omezené, ale existuje výměna v rámci mezinárodních programů. Pokud v rozhlase sedí redaktor, který má přehled, který sleduje, co se děje, dnes i prostřednictvím internetu, pak je to ten důležitý impuls a kvalita narůstá. Pokud se dva tři měsíce hraje cokoliv, jenom z důvodů, že je to momentálně k dispozici, lidé si toho časem všimnou a zájem o poslech klesá. Takže je potřeba hledat mezi redaktory, a nemusí to být vždy jen šéf, je potřeba hledat iniciativní lidi, tak aby se udržela úroveň. Lehce může dojít k tomu, že začne klesat, jako je tomu v případě masové kultury.

Pro svůj narozeninový koncert v Konzert­hausu jste zvolil skladatele z Východu. Jsou to vaši oblíbení autoři? K podunajské oblasti mám vřelý vztah, je to dáno místem mého narození. Východní Evropa je pro mě důležitou oblastí. Existuje tu řada komponistů, kteří již v dobách železné opony sledovali, co se za ní děje. Vysílání Studia nové hudby bylo možné slyšet na Slovensku, v Čechách, Jugoslávii, v Maďarsku nebo Rumunsku. Když jsem později hovořil s řadou skladatelů z východního bloku, řekli mi, že získali přehled, nebo zkušenosti skrze toto vysílání, které jsem založil a moderoval. Paradoxně jsem tak tedy byl za železnou oponou známější než v Rakousku. Na programu nebyli moji oblíbení skladatelé, takové nemám. Těch, co mám nejraději, je asi dvacet a těm dávám přednost. Dramaturgie měla ještě jeden důvod: ve Vídni se znám s tolika skladateli, a všechny je pochopitelně nemohu hrát na jednom koncertě, takže ti, které bych nevybral, by se cítili uraženě. Byl to jednoduše selektivní výběr z výše zmíněných důvodů. A za všemi těmito skladbami si stojím, jinak bych je byl nevybral.

Jak jste přišel na Galinu Ustvolskou? Ná­hodou. Bylo to v Darmstadtu, kde byla řada jejích současníků a najednou někdo řekl, mělo by se udělat něco proto, aby se její skladby hrály. To bylo někdy v šedesátých letech. Krátce po založení festivalu Wien Modern jsem uvažoval o provedení jejích děl. Galina Ustvolskaja přijela osobně, i když už byla nemocná. Osobní setkání s ní udělalo na všechny dojem. Stejně jako její hudba, která ve vás zůstane. Ustvolskaja byla velmi silná osobnost s velmi osobitou vírou. Její Dona nobis pacem není žádná prosba, je to příkaz Ty musíš! Je to požadavek. Tento tvrdý, neoblomný postoj je zcela osobitý náboženský postoj, který nemá nic společného s tím, jestli někdo chodí do kostela nebo ne.

Co byste řekl k současné soudobé hudbě? Je možné ji nějak definovat, zařadit? Škatule nepotřebujeme. Existuje řada skladatelů, kteří mají osobitý styl a ti jsou světem sami o sobě. Dnes je to trochu složité, protože probíhá proces nivelizace, neevoluční. Na druhou stranu to není žádná tragédie, protože třeba celé baroko stagnovalo. Dvě stě let jenom baroko, nikdo neměl zájem přijít s něčím novým. Až na Bacha, který na konci baroka, skrze prostředky baroka, celé toto období korunoval. A takovouto samostatnou věž, jakou byl Bach, dnes nemáme. Mezi dnešními žijícími skladateli je řada dobrých a nekonečné množství průměrných. Všichni chtějí žít, a pokud je někdo uvede, má to pouze ten důvod, aby zazněly ještě v době jejich života. Pak budou zapomenuti, ať už právem, nebo neprávem. A z historie víme, že řada komponistů byla neprávem zapomenuta. Byli dobří, ale změnil se duch doby a zmizeli. Po válce například nikdo několik let nehrál Stravinského. Hindemitha ještě méně. Dnes tedy nejde o nějakou silnou revoluci, ale o pluralismus.

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 8/2017 (koupit)

Lenka Nota

Skladatelka, muzikoložka, hudební publicistka a manažerka. Věnuje se propagaci soudobé hudby, její publicistická i tvůrčí činnost z většího dílu souvisí s tématy žen v umění. V roce 2017 dokončila svou první operu věnovanou největší české spisovatelce Boženě Němcové Jsem kněžna bláznů na libreto filmové dokumentaristky Olgy Sommerové. Od roku 1999 je zastupována ochranným svazem autorským OSA. V roce 1998 spoluzaložila ženskou skladatelskou skupinu HUDBABY. Skupina natočila dva kompaktní disky (HUDBABY, Čekám Tě!), které Lenka připravila také jako produkční. Jako hudební publicistka píše již od dob studií odborné články a recenze do časopisů Harmonie, Opus musicum, Hudobný život a Slovenská hudba. Jako externistka spolupracuje s ČRo Vltava, pro kterou pravidelně připravuje autorské pořady věnované soudobé hudbě a kulturnímu dění v České republice, na Slovensku a v Rakousku. O ženské skladatelské tvorbě v Čechách referovala mj. na konferencích věnovaných ženské tématice v Kasselu v Německu, ve Fiuggi v Itálii a v Kragujevaci v Srbsku. Od roku 2007 žije ve Vídni, kde působí jako korektorka ve vydavatelství Universal Edition, publicistka a skladatelka ve svobodném povolání. Pro časopis Harmonie píše od roku 1997.

 

 

 

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.