Litevská víla hraje na klavír, komponuje a píše povídky

V sobotu 6. dubna vystoupí v Rudolfinu mladá litevská pianistka Evelina Puzaitė. Přijede na pozvání Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, koncert se uskuteční v rámci jeho řady Světová klavírní tvorba. Klavírní hru studovala nejprve ve Vilniusu a v roce 2001 získala prestižní Baltské státní stipendium ke studiu na londýnské Guildhall School of Music and Drama, ve třídě profesora Joana Havilla. Od absolutoria je velice žádanou sólistkou i komorní hráčkou a pravidelně vystupuje na renomovaných pódiích. Rozhodně však není jen klavírní virtuózkou – navzdory svému mládí je mnohovrstevnatou osobností: pianistkou, skladatelkou, spisovatelkou, organizátorkou charitativních akcí. V ní i v její hře najdete jistou pobaltskou nebojácnost a odolnost.

Na programu pražského koncertu máte skladbu lotyšského skladatele Pēterise Vaskse (1946) Bílá krajina ze čtyřdílného cyklu Roční doby. V lednu hrál celý cyklus v rámci svého recitálu ve FOKu lotyšský klavírista Vestard Shimkus. Do jaké míry se jedná o standardní repertoárový kus a jaký k němu máte vztah vy? Například ve Velké Británii už není Bílá krajina neznámou skladbou. Mnoho lidí ji slyšelo a mnoho klavíristů ji má na repertoáru. Ale ještě bych ji nenazývala standardním repertoárovým kusem. Cítím se být k této skladbě připoutána z mnoha důvodů. Zaprvé Pēteris Vasks studoval ve Vilniusu, mém domovském městě, zadruhé jsem se s Pēterisem Vasksem setkala na festivalu v Presteigne v roce 2006 (LM – v té době tam byl vybrán jako rezidenční skladatel). Byla jsem požádána, abych speciálně pro tento festival nastudovala Bílou krajinu mezi dalšími skladbami baltských skladatelů. A zatřetí – miluji divadlo a pro mne je Bílá krajina ideální scénickou hudbou. Vyjadřuje bělost, ticho a klid. Je to jako hudba „z jiného světa“.

Ve vašem životopisu jsem našla zajímavou zmínku o literární tvorbě a komponování. Skládáte výhradně pro klavír? Ráda něco vytvářím a kompozice je jednou z mnoha cest vyjádřit se. Tvorba pro sólový klavír je pro mne nejjednodušší, nějak to jde ke mně velmi přirozeně. Složila jsem však skladby pro různé nástroje: violoncello, klavírní trio, harfu a zpěv, dva klavíry… Také hudbu pro dokumentární filmy. Toccata pro dva klavíry  byla poprvé provedena v Londýně v prosinci 2012 na charitativním koncertě nazvaném „Dva klavíry, čtyři ruce“, který jsem zorganizovala pro nadaci financující výzkum leukémie.

V Praze také zahrajete svoji klavírní Sonátu C dur. Jak byste ji charakterizovala? Sonáta C dur je jednou z mých nejúspěšnějších skladeb, v minulosti získala několik cen a nejvíce se o ní hovořilo po mém sólovém debutu v Carnegie Hall v roce 2012. Je velice energická a rytmická. Pokud by byly stále v módě němé filmy, tato sonáta by byla ideální k jejich doprovodu. Všechny tři věty na sebe navazují téměř bez přestávky, první téma je slyšet během celé skladby. Nejraději mám druhou větu – Tempo di valse.

Čím jste raději – sólistkou nebo komorní hráčkou? Z různých důvodů mám ráda obojí. Když hraju sólově, cítím se svobodně. Když hraji komorní hudbu, není to jen moje „show“ – více lidí tvoří najednou v ten samý okamžik, musíme respektovat navzájem jeden druhého. Obzvlášť mne baví práce s mým vlastním klavírním kvintetem, které jsme založili v roce 2010. Naším cílem je postupně zahrát všechny klavírní kvintety, které kdy byly napsány. Hrát s většími komorními ansámbly je pro mne totéž jako hrát s malými orchestry.

Klíčové momenty ve vašem uměleckém životě se odehrály ve Velké Británii – žijete tam nebo s místní hudební scénou jen úzce umělecky spolupracujete? Momentálně žiji v Londýně. Jsem Litevka a moje rodina žije ve Vilniusu, ale mnoho let jsem ve Velké Británii studovala a nyní cítím, že mám dva domovy: Litvu a Británii. Jsem šťastná!

Sdílet článek: